Groningen a velmi spontánní výlet na Fraeylemaborg aneb od teď cestuji jen s kabelkou!

         Umím se velmi krásně rozmazlovat, a jeden takový den přišel právě dnes - dala jsem si rozkazem volno a chvíli osamotě. Už mi to pěkně chybělo. S čistým svědomím z odevzdané seminárky jsem ráno v 7 nasedala do taxíku. Ano, do taxíku. Je totiž neděle a první metro, bus, nebo tramvaj jede nejdříve v 8 (!!!) a sice bych se mohla v 6:30 ráno proběhnout ty 4 km na nádraží, ale jak jsem řekla, dnes se rozmazluju, takže žádné spocené sprinty na vlak!

       Po návštěvě sestry se můj místní šatník zdvojnásobil a obsahuje nové prvky jako kabátek, šátky, pásky nebo náramky... Dneska jsem tedy cestovala s kabelkou a opět v business casual. Dokonce jsem si vzala i čočky a rozpustila vlasy a... Zahazuju batoh deuter! Některé to asi vyděsí, ale cestovat na "krásno" spíše než na "praktično" má nečekané výhody. Sice mi lehce omrzly prsty, ale to je maličkost oproti tak 3krát milejšímu chování všech, které jsem dnes o něco požádala. Na mě se smáli i bezdomovci, kterým jsem odmítla dát drobné a řekli, že je to ok a ať se mám pěkně! Pán na informacích o vlacích mi na googlu hledal autobus a ptal se, jestli mě nemá na zastávku dovést... No úplně nový svět:)

Proč mi to vlastně hledal tem bus... Ech, veselá to příhoda. Cesta do Groningenu trvá 2,5 hodiny a po cestě jsem se dívala na svém telefonu na film (konečně jsem pronikla do tajů konvertování filmů) a jen tak si projížděla průvodce, když tu mi do oka padl zámek Fraeylemaborg, údajně jedno z nejkrásnějších šlechtických sídel v širokém okolí. Samozřejmě jsem se okamžitě na jediných informacích, které ovšem poskytují info jen o vlacích, zeptala a ochotný pán začal googlit. Naplánované to bylo geniálně, protože bus mi jel za pět minut a za dalších 40 jsem stála, stále ještě šokována tou spontánností, kdesi mezi poli. Venkov jak z učebnice: koně, ovce, kočky... Ale jinak tam zdechl pes:D Bylo něco po jedenácté a já zjistila, že zámek otvírá v  jednu... V průvodci to samozřejmě psali, ale copak čte Habrnálová něco do konce? Trošku mi kručelo v břiše, tak jsem se rozhodla pro hledání nějaké kavárny či obchodu. Zkrátím to. Nenašla jsem zcela nic. I benzinka Shell je tam v neděli zavřená! Potkala jsem cestou 4 lidi a všichni mě pozdravili. Taková to byla ukázková vesnice. Jen mě mátly šipky asi na 3 různá muzea: tak jsem se k jednomu šla podívat a otevřeno je jen každou první sobotu v měsíci. Tak to ledasco vysvětluje:)  trvalou záhadou mi ale zůstane, co právě tady dělá restaurace se dvěma michelinovskýma nálepkama?! Byla zavřená, tak to je možná odpověď.

Po kvalitní procházce a zahlédnutí nějakého potulného psa jsem se uchýlila s knihou na lavičku, a i když jsem promrzla byl to takový klid se štěbetáním ptáků, který bych si sama asi nenaplánovala. Stihla jsem dočíst knihu a mohla vyrazit do zámku.

Ani to nebylo tak snadné, jak to na první pohled vypadalo. Lístek se totiž musí koupit v obchůdku, kde brali moji museum kartu. Jupí! Pak jsem dostala anglický letáček a byla strašně vděčná za svou rychlost. V celém zámku jsem byla úplně sama a procházela to nazdařbůh. Nikde žádné šipky, ani lana, ani cedulky, co člověk může a nesmí. Připadala jsem si trošku jako zpátky v čase. Výhledy do zahrady jen dokreslovalo sluníčko, které i přes hrozby deště občas vykouklo a meterology zase vyšplouchlo, že mu nemají kecat do řemesla.

     Původ zámku sahá do středověku, kdy byl obrannou peností ale v 16. století začala být obranná funkce zbytečná. Velké přestavby přišly během následujících dvou století, kdy byly postaveny boční křídla a rozlehlý park je pak romantické století 19. Kolem zámku je vodní příkop, což by byla větší paráda, kdyby nebyl celý zelený:D ale zase je to ze života...

Za 30 min jsem v klidu prošla všecky pokojíky a šla si už mžourající hlady dát do místní restaurace oběd. Nizozemci obědvají obvykle chleba nebo housky, tak jsem měla mini kalíšek místní hořčicové polévky, dva tousty, volské oko, plátek sýra, plátek šunky, trochu zeleniny a jejich milovanou kroketu. To tady jedí všichni a pořád. Já ji měla poprvé a nemám nejmenší tušení, co je jejím obsahem:D. Snad maso? Nebo zelenina? No má to konzistenci bramborové kaše, ale barvu kuřecího...

Nebyl čas ztrácet čas a hurá na autobus zpátky do Groningenu. Na zástavce jsem chvíli čekala s postarších párem. Vesnice se opět nezapřela, a přestože holandsky moc nemluvím a oni zase anglicky ani slovo, pochopila jsem, že jedou za dcerou do nemocnice, protože porodila dítě, že se moc těší a že ten autobus tu už měl být. No já jim zase pověděla, že jsem z Česka a studuju v Rotterdamu (první dvě lekce učebnice Nederlands in gang! mám očividně zmáklé:)

        Groningen leží na severu Nizozemí a je to vyloženě studijní město - 25% obyvatel tvoří právě studenti. Na to, že byla neděle, město opravdu žilo. Možná kvůli nějakým oslavám konce druhé světové války nebo tak něco (u jednoho památníku padlým byla spousta věnců). Každopádně pro turistu jen dobře - všude byly trhy, hrál flašinet a celé město se jakoby usmívalo. Mě trošku úsměv přešel při navštívení místní synagogy. Jelikož jsem zcela náhodou ten den viděla Schindlerův seznam, měla pro mě výstava o ženě jménem Clara Asscher-Pinkhof další rozměr... ale její příběh patří k těm šťastným. Byla manželkou místního rabína a po jeho smrti zůstala v synagoze a bojovala, proti některým přežitkům. Psala knihy pro děti a svými moderními myšlenkami formovala místní židovskou komunitu. Během druhé světové války se dostala do tábora Berken-Belsen ale jako jedna z mála šťastných se dostala do transportu do Palestiny organizovaném Němci v roce 1944, kde zůstala do konce života. 

      Prošla jsem od nádraží až k hlavnímu náměstí Grote Markt, které sice prý bylo hodně poničené během války, ale dneska vypadá jakoby nic. Hlavní turistickou atrakcí je věž kostela svatého Martina, která už byla ovšem zavřená. Začalo se připozdívat a já s vidinou dlouhé cesty domů začala hledat zase nádraží. Před ním ještě obligátní foto koně Ome Loekse. Tato socha ilustruje místní slavnou píseň !Kůň Ome Loekse je mrtvý". Mají koukám stejně pozitivní písně, jako my:) Píseň vypráví jak štolba Loeks (= Lucas) van Hemmen (prý opravdu žil v letech 1876-1955) chtěl odehnat svého koně a tak jej bodl vidlemi (inteligencí asi příliš neoplýval). Kůň z toho dostal infekci a zemřel. Píseň mi silně připomíná "sedí mucha na stěně..." Náhodička?:D

      I cesta zpět chystala nějaké překvapení, a tím byl tichý vagón. Nesmělo se tam ani šeptat! Pro mě to nebyl problém, ale jednu dvojici, která si opravdu naprosto potichoučku šeptala, přišla průvodčí upozornit, že "sssssst..." Ikonka facebooku a twitteru jen ukazuje, jak jsou tady místní dráhy moderní:) Zcela spokojená jsem ještě dojela za kamarádkami na sklenici vína a nemohla se zbavit pocitu, že dojem flákacího erasmus pobytu je zcela mylný...vždyť člověk musí zažít a vidět tolik báječných věcí!:)