Slunečný Maastricht a vodní hrad uprostřed paneláků: Hoensbroek

         Systém - nějaká zajímavá stavba a poté zajímavé město se mi osvědčil již po třetí a ani vstávání v 5:30 mě od toho neodradí! Probrala jsem se pořádně někde asi po půlhodině jízdy vlakem, takže předtím si moc nejsem jistá, jak jsem se vlastně na kole na nádraží dostala, a co je podstatnější (zejména proto, že tento zápis píšu ve vlaku po cestě zpátky) kde jsem to kolo u všech všudy vlastně zaparkovala!?!?      

    I přes mou očividně děsnou výslovnost stanic, se mi překvapivě podařilo dvakrát přestoupit a ocitnout se kdesi na vesnici: to byl Hoensbroek. Nervy to byly pekelné, protože jsem jela motoráčkem asi jako z Frýdku do Dobré, nehlásili žádné stanice a poslední cestující vystoupil 20 minut před mou stanicí...  Akce se ovšem podařila a já už podle internetových instrukcí pěkně šlapala 15 min k hradu. Nebylo by to ovšem Nizozemí, aby tady nebyl nějaký maglajz. Tak kupříkladu jsem hrad obešla naprosto celý a nadešla si zhruba 2 km (z 15 min se rázem stalo 30), protože jsem prostě nemohla najít vchod. 

     

        Vodní hrad Kasteel Hoensbroek má být jeden z nejkrásnějších místních hradů... A tvrdí to o sobě sám, což mi mělo smrdět od začátku! Hrad je krásný, což o to, ale je uprostřed sídliště:) naštěstí jsou kolem něj menší zahrady a stromy zastiňují nejbližší paneláky, ale i tak...

        Prohlídka byla mnohem dobrodružnější, než jsem si představovala. Podle instrukcí jsem chodila po naprosto miniaturních středověkých točitých schodech, až jsem si odřela jednu ruku... I přes miliardu nápisů pozor na hlavu se mi to jednou samozřejmě povedlo, asi 5krát jsem byla přesvědčena, že jsem někde, kde vůbec být nemám, než jsem zjistila, že i přes nehorázný binec a prach tato stezka odvahy mezi trámy JE součástí cílené prohlídky a v části s pokřivenými zrcadly se někdo z mikrofonu vždycky hlasitě smál... Nejsilnějším dojmem ovšem působila celá trasa, že prostě chodím od jednoho středověkého záchodu k druhému. Celkem jich je v hradu 12 a já je musela vidět zřejmě úplně všecko:) No jedním slovem podivnost tenhle hrad! Ale bylo tam krásně a sluníčko zase nakopalo zadek všem předpovědím o zcela upršeném pátku.

       Hodinová cesta autobusem se prostě musela přežít (konečně jsem dokoukala film Magnolia) a akorát na oběd jsem dorazila do Maastrichu. Hned ze startu mě v pizzerce číšník lehce znervóznil, když se podíval na můj isic ( 20% sleva na pizzu pro studenty!), začal se smát a prohlásil něco ve smyslu, že ta fotka je fakt šílená, a že by mi za ni dal tu slevu, i kdyby nebyl Isic platný... Tím ale mé gastronomické zážitky nekončily! Po nějaké chvíli jsem se rozhodla pro mcflurry se stroopvaflema. Prijdu, reknu anglicky, co chci, a chlapec za pultem mi anglicky odpoví: "já jsem žil půl roku v Česku, tak i trochu česky rozumím. Já jsem totiž z Polska". Zvládla jsem se ho jen zeptat odkud ale jak zjistil, že jsem Češka, je mi největší Maastrichtskou záhadou. Schváně jsem koukala, jestli mi netrčel průvodce, ale nic českého jsem nenašla. Smutným koncem příběhu zůstal fakt, že jsem ani zmrzlinu nedostala, protože se jim pokazil stroj...pochopila jsem to jako znamení a přestala se s místníma bavit, pro jistotu:)  

          Do centra jsem musela přes řeku Más a to velmi originálním mostě. Část tvoří krásné středověké půlkruhy z roku 1280 a část je zcela moderní.  Tento most svatého Serváce si rozhodně na nic nehraje.

         Spletí uliček jsem se dostala do opravdu přenádherné baziliky Onze-Lieve-Vrowebasiliek. Atmosféra je taková pošmourná, všude vládne přítmí a hoří svíčky...  Odtud jsem se vydala do dalších dvou kostelů - na vyhlídku ke svatému Janovi, kde jsem vyšla všech 218 schodů, aby mi romantický výhled a atmosféru prznila pod kostelem se rozvalující pouť. Dalším estetickým zážitkem za zvuků "nosa, nosa" od kolotočů byla bazilika svatého Serváce. Ten v Maastrichtu založil křesťanství a zemřel někdy ve 4. století. Kolem roku 1000 začali na místě jeho hrobu stavět baziliku v místě již dříve stojícího kostela. Svatému Serváci se přišli uklonit i persony jako Karel Martel, Karel Veliký nebo Fridrih Barbarossa, takže plebs jako já to musí mít alespoň za studentských 2,5 eura... Relikviář se svatými ostatky Serváce a Martina tak byl také viděn. Proplést se mezi kolotočáři dál nebylo snadné... Stáli totiž na místním hlavním náměstí (původním hřbitově) a očividně zas nikdo nepracuje, podle toho, kolik tam bylo lidu:D (ve čt tady byl svátek práce, a to prý nemá vůbec smysl jít v pá do práce...) ale podařilo se a já se pak motala, abych toho hlavně viděla, co nejvíc... 

       Centrum je nádherné. Úzké uličky, kočičí hlavy, sem tam nějaký kostel...pak se objevila radnice, slunce a nakonec i znovu řeka.  Vyloženě vybízela jen tak si k ní sednout a užívat si, jak je na tom světě krásně. Cesta zpátky do Rotterdamu trvá nějaké 2,5 hodiny, tak jsem se chvíli proslunila a šupky rychle domů, protože zítra přijede další velevážená návštěva: Adélka z Německa! Další rande bude hlavně s ní a Nizozemí nás musí pozvat obě:)