Delft - město fajánsu, Vermeera a Viléma Oranžského

       Přes sníh i třeskuté mrazy, Holandsko poznávám na kole, mí drazí! Ano v tomto duchu se nesl můj dnešní single výlet. Po zkušenosti z Amsterdamu jsem se rozhodla, že další výlet musím uspořádat ve vlastní režii - toho bohdá nebude, aby Lenka doma hnípala! Z předpovědi na pátek, sobotu a neděli vypadala nejtepleji ta páteční. Tudíž datum i dopravní prostředek - kolo - byly jasné. Nic jsem nedbala řečí spolubydlících, že venku mrzne, že jsem cvok, a že jim mám kdyžtak napsat, komu odkazuju kabel k internetu v mém pokoji, ať se neservou... Když máte ovšem kamarády, co na kole projeli jihovýchodní Asii nebo sami stopovali v Kurdistánu, připadáte si stejně jako žabaři, a co jiným přijde jako dobrodružství, berete s větší rezervou... Zážitek nemusí být dobrý, hlavně aby byl silný! A to Delft rozhodně byl.  Cesta vypadala podle mapy dost jednoduše, opak byl pravdou... 

                                                           Dívka s perlovou náušnicí

Zejména v kombinaci s mým orientačním smyslem. Co to budu natahovat, poprvé jsem se ztratila přesně 10 minut od výjezdu. Pak jsem se našla, úplně jinde než byl plán, a tohle chvíli pokračovalo, než jsem objevila (netušenou) cyklostezku se značkou: Delft 9. Jupí! Pojedu po cyklo a ještě mě to dovede. Cesta do Delftu se vším všudy trvala něco přes hodinu, takže když jsem se již blížila k centru, necítila jsem prsty na nohou a prsty na rukou byly také v luxusním stádiu umrzání... Žaludek kručel a má nálada vykazovala jistý pokles pod míru obvyklou, a tu se zjevila jako na zavolanou pekárna! Ohřála jsem se u hrnku čaje se dvěma sýrovými něčím (klasické housky to nebyly) a vyrazila najít infocentrum. Vyfasovala jsem mapu spolu s instrukcema, co stojí za to a taky milou informací, že má muzeum karta bude fungovat minimálně - překvapivě - v muzeu (díky Báro za ní! Máš u mě kafe... Jak já muzeum kartu záviděla Kubovi v Turecku, kde mu kouzelně otvírala všechny památky zadarmo, zatímco já cvakala jak mourovatá... V Holandsku mi dnes ušetřila 6,5 eura a ten pocit....:) 

Taky jsem zjistila, že město proslavila delftská fajáns, což mi ani nikdo nemusel říkat podle množství stánků s modrobílou keramikou všude kolem... Jenže vnitřně jsem pořád byla zmrzlá a nálada stále trochu zamrzlá, takže další zastávka: kafe a mrkvový dortík. Problém přišel u placení, kdy následovala zhruba tato debata po té, co mi to odmítlo kartu. Kreditky nebereme ---) ok, jaké karty tedy berete? ---) No...jiné... ---) jako třeba tuhle? (zasunuju do peněženky MasterCard a tasím Maestro) ---) no, tak jako klidně to můžete zkusit, ale stejně to asi nepůjde....aha, ono to jde...no to máte štěstí... ---) ?!?! díky a nashle pane... Nad hrnkem kafe studuju mapu, dostávám se do neobvyklého stádia přeslazení a vzpomínám na reklamu: káva? 3 eura dortík? 2,5 eura dobrý pocit? k nezaplacení! 

        Ve výborné náladě mířím k Oude Kerk (starý kostel), kde mě sice donutí zaplatit 2 eura - toto zjevně není muzeum pro muzeum kartu - ale lístek naštěstí platí i do druhého kostela, tak aspoň, že tak. Oude Kerk má dnešní podobu ze 14. století, ale je jisté, že dřevěný kostel zde stál již o několik staletí dříve.

 Jeho podlaha je "vydlážděna" náhrobky mezi nimiž je náhrobek i slavného nizozemského malíře Johannese Vermeera van Delfta. Jeho tělo, stejně jako zbytek pohřbených, již není v kostele, prý proto, že někdy v 19. století byla podle jakéhosi zákona všechna těla vyzvednuta a pohřbena snad do jámy, někde u kostela. Kde tedy Vermeer leží teď nikdo přesně neví.

                  Další pamětihodností je muzeum Prinsenhof v budově bývalého konventu. Zaplatím místo 9 euro jen 2,5, protože je zde v prvním patře nějaká speciální výstava malíře Van Mierevelta - také malíř zlaté éry holandských portrétových mistrů - a pak už mířím do přízemí, které Delft také proslavilo. Z konventu si v roce 1572 během holandského boje proti Španělům Vilém Oranžský - Nizozemský pater patrie, o kterém je také nizozemská hymna - udělal velitelství a byl zde na schodech v roce 1584, na příkaz krále Filipa II. Španělského, zastřelen fanatickým katolíkem Balthasarem Gerardem. Díry po kulkách jsou stále ve zdi, a když jsem prohodila k fešné ochrance (ano, v muzeu bylo minimálně 5 lidí jako ochranka? či hlídači? těžko říct, jak je nazvat, ale byli v obleku a v uchu měli sluchátko jako z filmu...), že jsou ty díry nějaké velké, řekl, že do toho lidé dloubali prstem, tak se zvětšily. Teď je tam už sklo. No, že mě to vůbec překvapuje. Další potěšující skutečnost byl poukaz k lístku na čaj či kávu zdarma. Sedám do kavárny, popíjím horký čaj a trochu s respektem pozoruju mé rozmrzající boty a husté sněžení venku...

Poslední zastávka v Delftu byl Niuewe Kerk, kostel, ve kterém je pohřben Vilém Oranžský, a kteréhož velká část byla poškozena explozí státní prachárny v roce 1654 a jeho oprava se protáhla do roku 1872. Před kostelem je hlavní náměstí a naproti také renesanční radnice - toho času skryté v mlze a sněhu. Paní z pokladny mi začala vyjmenovávat vlaky, které mě s kolem vezmou. Ani nápad! Na kole jsem přijela, na kole odjedu - sníh nesníh! Navlíkám si své vrstvy a vyrážím s myšlenkou na Cimrmana...bude se špatně brzdit...v těch závějích!  (veselá poznámka: zde není povinnost přezout na zimní pneumatiky, takže si představte tu taškařici, když napadlo 10 cm sněhu! Vlaky měly zpoždění, auta jely velmi těžce... no kalamita jak na Sibiři;) )

                 Cesta zpátky byla po většinu času překvapivě lepší než cesta tam. Díky větru, sněhu a občasnými malými sněhovými jazyky musel člověk fakt makat a tím pádem mi vůbec nebyla zima. Každým šlápnutím se po těle rozlévalo teplíčko, jen sníh (žádné romantické sněhové vločky ale hnusné malé kuličky, jako z polystyrénu, kterým jsem nadávala v několika jazycích) štípal ve tvářích, jako malé jehličky. Vše šlo hladce než jsem přijela zpátky do Rotterdamu. Ano, opět jsem se ztratila. Chvíli jsem bloumala ale pak přišel  opět hlad - přeci jen bez oběda a byly skoro 4... Tak jsem uvolila a zapadla do krámku slibujícího všechno halal - podle mešity a odění obyvatel jsem byla v muslimské čtvrti. Turek mi nejen připravil výborný vegetariánský durum, ale na netu taky vygooglil, kam mám teda jet. Ještěže jsem toho moudrého člověka potkala...já jela samozřejmě na zcela opačnou stranu, než se nachází můj dočasný domov. Když jsem viděla, jak má vystavenou Marlenku, nedalo mi to a zeptala jsem se zda ho s tím můžu vyfotit, že se vyrábí u nás. "ah, you are from Czechoslovakia!"
No, nejsem milý Turku, ale vysvětlovat ti to raději nebudu...Od domova mě dělil podle mapy opravdu kousíček, 10 minut maximálně. Já po 10 minutách opět zmateně bloudila a hledala ten pitomý kanál, podél kterého jsem měla jet. Tak jsem se ptala dalšího Turka. Opět byl extrémně ochotný - možná proto, že i mně byly vidět jen oči a nos. Zima začala být opět nepříjemná. Už už to vypadalo, že jsem se opět ztratila (kde je ten gracht, když ho člověk nejvíc potřebuje?!) a začala mě jímat panika. Naštěstí se konečně objevila voda! Málem jsem zavýskla a sletěla z kola. Naštěstí se tak nestalo a já už začala okolí poznávat. To, že jsem domů dorazila ze zcela opačného směru než jsem očekávala, asi netřeba ani dodávat... 

Poslední slova by snad mohla ale patřit přímo Vilémovi (taková hezká tečka, za touhle zkušeností): K tomu, aby člověk jednal, nemusí mít naději, a k tomu, aby vytrval, nemusí mít úspěch.