První návštěva dorazila a má sestra přijela s celou svou krásou, obrovským kufrem a spoustou serepetiček, jakožto humanitární pomoc své sestře - jupí! Rotterdam je město sice pěkné, ale zakopat se v něm týden? Holý nesmysl! Bylo třeba něco zažít, něco podniknout, něco si pořádně užít všemi smysly... BRUSEL!
Jelikož nasněžilo, zvolily jsme raději cestu vlakem - autobusy se s tím málem sněhu perou s vervou ale čekat na různá zpoždění se nám nechtělo. Před 12 hodinou jsme dorazily do Bruselu (či do Brusele... záleží jaké má kdo preference ve skloňování:) a první co nás praštilo do nosu byla vůně vaflí...Podpásovka! Padla první čokoládová vafle na přivítanou a i přes zimu nám již toto město bylo sympatické. Vymotaly jsme se z nádraží a porozhlédly se po blízkém okolí. Byl totiž čas oběda a vafle nám jen tak polechtala bříška. Zmrzle jsme se procházely kolem různých stánků s jídlem - typické belgické hranolky, pralinky...a samozřejmě KFC, McDonald a Pizza Hut. Díky, nechceme. V jedné výloze jsme ovšem viděly sestřinu oblíbenou zmrzlinu Haagen Dazs a dostaly jsme chuť na kafe. Vevnitř nás ovšem čekal ztělesněný hřích v podobě oběda: Horká čokoláda, ovoce, sušenky a 18 minikopečků lahodné zmrzliny. Byla asi jedna po poledni a my byly zcela syté, zcela přeslazené a zcela spokojené. Ideální nálada na prozkoumání krás evropského hlavního města!
Začaly jsme na Grand Place - hlavním náměstí, které je obklopeno domečky ze 17. století a patří mezi památky UNESCO. Nadšení z něj byl i Viktor Hugo a Karl Marx v jednom z domů začal psát svůj Kapitál. Gotická radnice je dominantní budovou náměstí a hned naproti je Maison du Roi, který také stojí za pohled, a ve kterém je muzeum města. Naštěstí bylo zavřené, tak jsme ani nemusely mít výčitky, že ho nenavštívíme. 
Kousek od náměstí je slavný Manneken-Pis "čůrající chlapeček". Tak to bych nazvala vyloženě zklamáním. Za prvé je ten človíček úplně pidi, za druhé je na rohu jekési ulice, takže na něj stejně není pořádně vidět a za třetí, jediné co na něm bylo opravdu zajímavého je skutečnost, že jim v mraze přestal čůrat. Zima je holt sviňa a ani památkám se nevyhýbá. Další místní atrakce - Atomium - (když už jsme tady tak to přece musíme vidět všecko...) leží trochu z ruky a musely jsme metrem. Jako ostřílené cestovatelky nás nic nerozhodilo, i přes podivně vyhlížejícího Belgičana, který se ptal mé sestry na její jméno a na otázku k čemu mu to bude odpověděl: "just because". 
Atomium jsme si prošly, no že by to byla největší pecka, co jsem kdy viděla, to se říct nedá, ale architekti by z výstavy vevnitř byli určitě unešení. Tento model základní krystalové mřížky železa neměl přežít rok 1958, tedy rok světové výstavy. Byl ale tak populární, že si ho nakonec Belgičané nechali zjevně nafurt. Člověk se pokochal trošku zamlženým výhledem a užíval si pobytu v kouli. Od Atomia jsme se slušně prošly (tak 45 minut tam a pak zase zpět) ke královskému paláci a přilehlým budovám. 
Cesta teda místama vypadala jen jako okraj silnice, ale přítomné odpadkové koše nás ujišťovaly, že toto je vlastně chodník a máme malou představivost. Palác jsme viděly dost z dálky a i kdybychom viděli nějakého člena královské rodiny, stejně bychom ho zřejmě nepoznaly (pozn. králem Belgie je Albert II. celým jménem: Jeho veličenstvo král Albert Felix Hubert Teodor Kristián Evžen Maria Belgický). Kousek od paláce jsou také dvě asijské vzpomínky: čínský dům a japonská věž. No došly jsme až k nim, ale poznávat Asii v Belgii se nám moc nechtělo a trochu nás tlačil čas. Takže jsme se pokochaly a zpátky tu štreku šlapaly ještě svižnějším tempem.
Metrem jsme dojely opět do centra nejprve k parku du Cinquantenaire, což je způsob, jakým se rozhodli Belgičané roku 1880 oslavit 50 let své nezávislosti. Postavili tam k té příležitosti Palais du Cinquantenaire s vítězným obloukem, u kterého se sestra ptala, proč mají v Bruselu Braniborskou bránu...no ale ono to je vážně na jedno brdo. Jakožto budoucí právník jsem nemohla vynechat budovy Evropské Komise a Rady Evropské Unie... co kdyby někdy v budoucnu, že...:) Zasedají zde i výbory Evropského Parlamentu, ale ten jako takový má sídlo ve Štrasburku. Poslední must-see pamětihodností byla katedrála svatého Michaela archanděla a svaté Guduly, která sice dostala status katedrály až roku 1962 ale historie tohoto místa sahá někdy do 11 století. Dýchly na nás dějiny i spiritualita a nám z takových velkých záchvěvů zase trošku vyhládlo - říkaly jsme si, že hranolky musíme vyzkoušet. Belgie je totiž prý rájem hranolek. Byly dobré, ale byly to...no...hranolky:) trošku možná větší a v papírovém kornoutku, ale jinak jsem na nich nenalezla žádnou specifičnost, která by je kromě kulturního pozadí dělila od jiných hranolek světa:) Daly jsme si jedny na půl, neboť jsme díky štědrosti maminky a mému blížícímu se svátku, chtěly ochutnat ještě jednu místní specialitu (paradoxně holandské) mušle. Pravda kombinace jen s řapíkatým celerem a petrželí byla překvapivá, ale jedny na půl nám bohatě stačily a byly takovou slanou tečkou za tím naším výletem...
0 komentářů:
Okomentovat