Některé dárky člověka potěší více než jiné. Pletené ponožky jsou kupříkladu hezký dárek, nebo takové flanelové povlečení. Dostat ale jako dárek 5 nocí s polopenzí v Toskánsku? To je jako fakt super dárek, pokud ještě někdo váhá, co mi dát k Vánocům. Co na tom, že jsem ho vlastně nedostala úplně já... ale byl určen i pro mě a já ty tisíce kilometrů za Václava docela ráda odřídím, když to znamená, že strávím minimálně týden v Toskánsku! A nakonec to byly dva týdny pohody a dobrodružství zároveň v Toskánsku, Boloni, Vysokých Taurách i na Orlím hnízdě... A byla to naprosto dokonalá dovolená. Taková ta, ze které se člověk nevrátí zpátky do práce ani po týdnu fyzické přítomnosti v kanceláři.
Vybaveni skoro na vše a s hrubým plánem cesty jsme s Václavem v červenci vyrazili směr Itálie. Nikdy jsem tak daleko neřídila, takže trochu respekt. Naše první základna se jmenovala Montecatini Terme. A jaký byl největší zádrhel na cestě? Nebyly to dálnice, hraniční kontroly, nehody nebo únava... Byl to fakt, že jsme přijeli do hotelu o den dříve než jsme měli nocleh objednaný...! Téměř jako scénka z Cimrmana... krát dvě to mělo bejt... Naštěstí nás hotel mohl ubytovat i o den dříve a my - upocení, unavení, ale dost pobavení - šli na večeři. Polopenze někde ze slevového serveru? Nebudeme se stresovat nějakým dresscodem a půjdeme rovnou. Myslím, že pán v obleku a motýlku, který nám servíroval čtyři chody se stříbrnými příbory nebyl mým upoceným trikem s uměleckými mapami soli příliš ohromen a snad na ten zážitek pak zapomněl. Od té chvíle jsme byli lázeňští šviháci. No fakt!
Hlavní idea byla poznat Toskánsko trošku jinak. Máme auto a můžeme tedy zkusit ne úplně tradiční destinace a naopak Florencii třeba nechat na příště. Co tedy stálo za to?
Montecattini Terme jsem si zamilovala hned. Toto lázeňské město mělo největší rozkvět v době secese, ze které pochází i velké množství hotelů. Léčebné prameny se ale začaly využívat mnohem dříve a první lázně zde byly již od století šestnáctého. Lázeňské město není velké a dýchá z něj atmosféra absolutní pohody. Všude jsou promenády nebo parky, kavárničky, restaurace, hotely s nádhernými secesními prvky a samozřejmě také lázeňskými procedurami a pak také několik opravdu lázeňských budov. My navštívili lázně Terme Tettucio, které byly prakticky prázdné. V klasicistním stylu postavená nádherná vila plná zeleně, upravených zahrad, stinných zákoutí a cvrčků nebo co nám to tam cvrlikalo... Parádní na těchto lázních je ten klid.
Sice si člověk zaplatí vstup, ale má za to zajištěné rozjímání v klidu a taky kelímek. Kelímek se hodí! Odpoledne se totiž zapnou kohoutky na místní promenádě a začne téct termální údajně strašně zdravá voda. Mně to prostě nechutná, a to miluju všechno zdravé! local! eko! fairtrade! bio! glutenfree! Ale zjevně ne lázeňskou vodu. Maximálně bych se v ní mohla vykoupat a tím to hasne. Překvapivě to ale Václavovi velmi chutnalo - prý ta voda chutná jako mlíko. Tak to vše vysvětluje. Mně mlíko nechutná. Já jsem si nejvíc užila s vinným střikem a knihou v kavárně. Musím říct, že tohle mi asi chybí. Nějaké místo v Praze, kde je opravdu klid. Člověk by tam zašel jednou měsíčně na celý den, popíjel nějaké bylinky, četl, zacvičil si jógu, zaplaval v bazénu, dal si salát a popíjel víno na zahradě. Ale nesmělo by tam být moc lidí a zároveň by to nesmělo člověka ruinovat.
V Soulu tyto spa domy jsou! Možná bych se nad tímto podnikatelským záměrem měla více zamyslet. Římské lázně a harmonie těla a ducha by nás, hektickou generaci s iphony, aplikacemi na běhání, to do listy, které nikdy nejsou splněné a detoxikačními pealingy v rychlé sprše po práci, abychom se stihli ještě podívat na ten vzdělávací dokument před spaním, měla asi inspirovat o něco víc než dosud. Nebo jsem v tom možná jediná a všichni ostatní jsou vyklidnění? Každopádně efekt to na mě mělo veliký a po příjezdu jsem si ve srovnané hlavě udělala dream board.
Sice jsme si chtěli užít Toskánsko trochu netradičně, ale Pisa nás stejně neminula hned jako první výlet. A je to dobře. Šikmá věž je klasika, tu znají všichni a ta nás až tak nezajímala. Na Piazza dei Miracoli je těch zázraků totiž mnohem více. Mně nejvíce zaujaly Composanto Monumentale a s ním související Museo delle sinopie.
Composanto je starý hřbitov, který má tvar obdélníků a je obehnán zdí s chodbou, kde je většina pohřbených. Podle legendy byl postaven kolem kusu svaté země přivezené ze čtvrté křížové výpravy a umělci se na něm vyřádili nejen nádhernými freskami, ale také si pohráli se sochami a náhrobky. Bohužel se z nich do dneška uchoval jen zlomek. Přes fresky se ale dostáváme k muzeu sinopií.
 |
| Toto je kůň...asi. |
Samozřejmě jsme neopomenuli ani šikmou věž (i když na ní jsme teda přes všechny davy lézt nepotřebovali), katedrálu a baptiserium. To je zjevně takové Pisa must, ale vlastně ty davy lidí trochu kazí celkový dojem. Ale my to tušili a přijeli vlakem a proto mohli velmi elegantně zase rychle zmizet jen co jsme se najedli.
Pro mě jeden z nejlepších zážitků z dovolené byla ale Lucca (když už je nutné tam přestupovat, je dobré si dát alespoň kafe, že....). Město je to božské. S antickým původem, nádhernými domy i věžemi s vyhlídkou a spojením s Karlem IV. je to prostě srdeční záležitost. Nejoriginálnější pamětihodností je místní náměstí Piazza Anfiteatro. Starověký amfiteátr lidé jednoduše přestavěli na náměstí, protože od středověku si stavěli domy ze stěn a tribun a zachovali tak perfektní elipsu. Na náměstí je spousta kavárniček ale i umělců a celá Lucca prostě žije. Uličky jsou úzké ale plné lidí, jen je to tak nějak příjemné oproti obvyklým přeplněným ulicím. Vždy je kam zahnout a kde se schovat a nebo potkat skupinu bubeníků, která naplní celé město neskutečnou energií. Lucca je prostě živá, toskánská, italská, nadšená.... a hlavně dělá návštěvníky šťastné!
Toskánsko, to je ovšem kromě historie a nádherných měst také víno Chianti. Toto červené víno jsme měli téměř každý večer a rozhodli se poznat také krajinu Toskánska a zajet si do Gréve in Chianti. Dle průvodce (a zejména Václava) na tom nejlepší byla cesta. Já si to úplně nemyslím, protože některé zkratky mezi olivovníky a vinnou révou možná byly pro spolucestujícího romantické, pro řidiče však o dost méně! Zejména když jsem skončila v nějakém kopci mezi olivovníky a v uličce, kde se nedalo vyhnout potkala zuřivě gestikulující Toskánku, která chtěla projet. I se zapnutou klimatizací jsem měla krůpěje potu na čele. No, po dosažení cíle Václav prohlásil, že se mu město nelíbí, já jsem si vymrčela alespoň ledové kafe a pak jsme šli zase do auta na kozí stezky.
Náladu nám mělo spravit Vinci a hlavně město Anchiano, kde jsme chtěli vidět rodný dům Leonarda da Vinci. Před zavíračkou jsme neměli moc času tak jsme naladili navigaci a hurá! U Vinci všude samé objížďky, vůbec se nedalo nikam projet, motali jsme se asi 30 minut, abychom zaparkovali někde na poli a zjistili, že jsme stejně špatně a proč? Protože jsme přijeli když tam byl Unicorn festival?! Největší fantasy festival v Itálii všude kolem nás byly postavičky z jiného světa? Já na to neměla vůbec nervy natož náladu! Václavovi bylo líto že v kufru nemá svůj meč...Byla jsem neoblomná, dostat se do Anchiana se stalo otázkou cti. Objeli jsme to celé a najeli tak dalších 20 km na trase, která by měla mít normálně asi 3... Vyběhli jsme z auta k prvnímu domu, kde byl nápis Leonardo - zavřeno...
 |
| To je ten dům! |
Hektický hon na Vinciho jsme si ale vynahradili hned den následující. Hiking trail Massa - Castello Cozzile - Croci - Massa byla naprosto perfektní volba! Massa je jedna z mnoha opevněných vesnic v masivu tyčícím se nad Montecatini. Sice nám chvilku trvalo než jsme byli schopní zaparkovat, ale naštěstí se zadařilo a my mohli vyrazit vybaveni klobouky i svačinou - nejsme žádní amatéři. Z Massy jsme se vydali po šipkách na hrad Cozzille. Na cestě jsme neskutečným horkem trpěli sami.
Cesta, která vypadala dle mapy i převýšení jako úplná pohodička nám přeci jen trošku zabrat dala. Na hrad jsme se vyšplhali s nadějí, že najdeme hospodu a zchladíme žáhu. Vesnička však neměla ani otevřený obchod natož hospodu! Nechali jsme se alespoň chvíli ovívat větříkem na nejvyšším bodě a vydali se dál směr Croci. |
| Croci |
Zašli jsme si naštěstí asi jen 30 minut ale pro jistotu rovnou k někomu domů. Majitelé a ani žádná zvířena naštěstí doma nebyli a my to mohli zase v klidu otočit a přemýšlet, kde se asi stala chyba. Zjistili jsme to brzy. Z té sice hrbolaté, ale pořád trochu cesty, jsme měli zahnout přímo do lesa a doufat, že vše dobře dopadne. Což se naštěstí stalo - čekaly nás romantické pěšiny, zarostlé mosty, lesní potůčky a hlavně nikde žádní turisté. Jen my, příroda a ostružiny.
Do Massy jsme dorazili asi tak třikrát úplně zpocení, ale čekala nás otevřená hospoda! Když se mě někdo zeptá, jaké bylo nejlepší jídlo dovolené, asi bych odpověděla oběd ve vesničce Massa. Kousek sýra, rajčete, šunky a olivový olej se studeným džusem a pivem. V tu chvíli to byla absolutní božská mana a dolce far niente v krystalicky čisté podobě. A to byl konec našeho Toskánska a největší kompliment, který toto místo a Montecatini mohlo dostat? Václavovo stoické "...tady bychom mohli relaxovat tak co dva roky, ne?"
Starobylé město keltských Bójů (od nich Bononia a Bologna) je dodnes synonymem vzdělanosti, vědění a studií. Nejstarší univerzita na světě byla založena právě tady a až následně přišla Paříž, Oxford a další italská města, kde vzkvétal obchod, vzdělanost i umění. Karlova univerzita v Praze je až 18. v pořadí a o 260 let mladší než ta boloňská (seznam je možné nalézt zde). No po všech stránkách místo pro nás!
Dominantou je určitě katedrála svatého Petronia na hlavním boloňském náměstí Piazza Maggiore, Petronius byl biskupem boloňským v pátém století, který se stal následně patronem města.
Mé oči již viděly mnoho katedrál, ale v čem je tahle jedinečná?
- V tom, že si ji měšťané postavili sami pro sebe a ne pro církev nebo biskupa. Katedrála tak byla symbolem síly místní komunity a teprve v roce 1929 byla včleněna do církevní diecéze z rukou města.
- V tom, že jí prochází Cassiniho poledník (ale to není až takové terno)
- Ale hlavně v tom, že je uvnitř gotická freska Giovanniho da Modeny, která znázorňuje Mohameda, jak se smaží v pekle. To není moc obvyklý obrázek, ostatně za tuto urážku Islámu plánovalo několik mužů napojených na Al-Kaidu vyhození budovy do povětří. Naštěstí se jim to nepovedlo, stejně tak jako dalším radikálům později.
Je třeba říct, že jsme se Bolognou dost projedli a propili (a bylo to tak krásné!). Samozřejmostí byly boloňské lasagně (špagety překvapivě nevedou...), ale já vyzkoušela naprostou dokonalost - těstoviny s drcenými zrnky kávy a sýrovou omáčkou. Ne nadarmo jede Julia Roberts v Eat, Pray, Love jíst právě do Itálie.
Pití tady může být také zážitek. Já se zamilovala do Le Stanze. Tento kavárno-bar je uvnitř bývalé soukromé kaple rodiny Bentivoglio a člověka uvítají velmi působivé fresky - jen díky dlouhému baru to tam nevypadá úplně hororově. Bentivogliové vládli Bologni v 15. a 16. století a legenda říká, že v 18. století nechal Girolamo Bentivoglio na počest jednoho ze svých hostů zatopit salonek a proměnit jej tak v jezero, které křižovalo jídlo na lodičkách. Kromě atmosféry je na tomto baru také sympatická schopná barová obsluha a jejich all you can eat bufet. Člověk zaplatí za drink a v určitý čas si může dávat mini sandwiche, quiche, zeleninu, těstovinový salát... 
Naštěstí jsme duše stihli nakrmit taky a všechno jídlo a pití rozchodit dlouhými procházkami po památkách. Jedno z neopomenutelných míst je určitě palác Archiginnasio. Palác pochází ze 16. století a doby velkých stavebních úprav Bologni na přání papeže. Důvodem pro stavbu byl vznik jednoho (a prvního centralizovaného) místa boloňské univerzity. V budově se spojily školy "Legisti" - práva církevního i občanského a "Artisti" - filozofie, medicíny, fyziky, matematiky a přírodních věd, které do té doby sídlily v různých místech ve městě. Univerzita v paláci byla jen do roku 1803 , ale místní knihovna je stále velmi impozantní. Turistu nadchne také známý anatomický sál obložený dřevem a s velkým stolem uprostřed, ale... Není to originál. Palác byl během druhé světové války hodně poškozen a anatomický sál přestavěn prakticky od základů.
Naprosto skvělé zastavení pak bylo v kostele San Stefano. Není to totiž jeden kostel ale prakticky 7 kostelů, které jsou vzájemně propojeny, jsou tam rajské zahrady, chodbičky, tichá místa na rozjímání. Myslím, že to byla pro mě na dovolené největší pecka. Ty chvíle, kdy se prostě člověk zastaví a jen tak je. Všechny ženské časopisy a lifestyloví guru to do nás cpou horem dolem, ale opravdu si na to najít čas uprostřed hektické Prahy s telefonem na uchu a coffee to go v ruce je těžké. A když člověk chce vypnout, tak jedině kvalitním během, jógou, řízenou meditací... ale jen tak si sednout do zahrady? bez knihy?! Mně pak přepadají výčitky svědomí a jistý neklid, protože přece bych měla něco dělat! Ale možná je to vzduchem, možná sluncem, možná jen tou dovolenou... ale v Itálii mi to dolce far niente připadalo naprosto v pořádku. Myslím, že jsem obecně více jižanský než severský typ. Nemám ráda zimu, jsem nepořádná a víno považuji za adekvátní večeři.
Tušili jsme, že přejezd do Rakouska bude šok. Ale takový šok?! První večer jsme dorazili do Vysokých Taur, do naprosto liduprázdné vesnice Obertauern a ubytovali se v krásném dřevěném penzionu. Ze slunečných 30 stupňů jsme přijeli do deště, tmy a zimy! Patnáct stupňů v červenci! Cestou při hledání večeře jsme na sebe oblékli snad naprosto všechno oblečení včetně nepromokavé goretexky. Je vidět, že Obertauern asi žije hlavně v zimě, protože všude byly půjčovny lyží a tedy absolutní pusto. Restaurace zavřené, obchody zavřené, obloha zavřená... prostě šok jako dostat ránu a druhou o futra. Nakonec jsme našli jednu otevřenou restauraci, kde nám řekli že vaří jen do 8 a už je trochu po 8, ale že nám teda ještě něco udělají - ano, tak tragicky jsme vypadali. Předpověď na další den byla podobná a nemělo smysl se utápět v depresích. Vyrazili jsme proto do Německa na Hitlerovo Orlí hnízdo - do Berchtesgadenu.
Celé to začalo problémem s parkováním - a tím nenarážím na žádné genderové stereotypy. Žádné místo tam nebylo a já odmítala jako někteří parkovat v kopci nebo na trávníku. Moudré rozhodnutí! Odvážný pán s velkým jeepem zaparkoval ve strouze, pak si to rozmyslel, pak znovu vjel navigován manželkou a dětmi na parkoviště, přičemž si urval naprosto celý výfuk o patník, strčil ho do auta a za hysterického řevu své manželky řekl, že teď jdou na Orlí hnízdo a odtahovku vyřeší jindy. Trpělivost ale přináší růže i parkovací místa a my mohli vyrazit autobusem nahoru. Pěšky bychom to moc nestíhali a jít po asfaltové cestě se nám stejně nechtělo.
Nacističtí pohlaváři začali do Berchtesgaadenu jezdit, načež je následovaly davy fanoušků. Proto se rozhodli vystavit si nedostupnou budovu na skále, kde se bude jednat. Byla tam hlavní oktagonální místnost, terasa s výhledy a slavný výtah, který měl již při vstupu návštěvníkům vyrazit dech. Budova nebyla určena na spaní ani velmi bujaré párty - ostatně Hitler byl abstinent, že. Horní budova je ve výšce více než 1800 m.n.n a je z ní nádherný výhled. Byla postavena v roce 1937 jako dárek k Hitlerovým padesátinám a pro mě teda nejvíc šokujícím zjištěním byly ty davy a fronty. Na výtah jsme čekali půl hodiny. Což je průšvih ve chvíli, kdy musíte po vystoupení z autobusu nahlásit, kterým pojedete zpátky, aby si to spočítali. My měli dvě hodiny a to jsme chtěli nahoře ještě dát oběd a rychlý trek. Naštěstí jsme děsně rychlí a všecko jsme stihli, i když to byla trochu honička a doporučovala bych víc času. 
Poslední den nám konečně vyšla túra ve Vysokých Taurách. Václav nastudoval cesty, trasy, mapy a rozhodl se pro výšlap na Seekarspitze ve výšce 2350 m.n.m. Výšlap to byl parádní s drobným detailem, že jsme si našlapali asi 200 výškových metrů navíc, protože jsme prostě nevěřili, že ta správná odbočka po prvním stoupání vede dolů. Vedla.
Traverzovat po nějaké suti jsem odmítla a řekla jsem, že našim tělům více výškových metrů neublíží. Po tom naprostém humusu den předem se počasí opravdu překonalo. Ty výhledy byly dokonalé! Ale příště bych to otočila. Nejprve tůry a pak pohodička v Itálii. Ale hlavně teda ta pohodička v Itálii...
