Cyklo Polsko - část druhá:)

...Pokračování vyprávění:) Přes noc nám opět trošku pršelo ale nic tragického a jízda byla až do Sompolna pohodová. Naše poznávací znamení byly vlající mokré svršky na brašnách, které pomaloučku usychaly. Další zastávkou byl Radziejów. Dospěli jsme opět do stádia písní "Every bike is sacred" a "Always look on the bright side of bike" Cesta ubíhala a naše hlavní Mekka (když nepočítám cíl) TORUŇ se blížila. Když jsme dojeli do takového podivného zeleného políčka na mapě těsně před Toruní čekalo nás rozhodnutí zda pokračovat dál či zakempovat. Toto políčko bylo bývalým vojenským prostorem a bylo nám doporučeno stanovat raději na začátku, protože dál v lese může být nevybuchlá munice. Asi tušíte, že Ondra byl naprosto nadšen a já si připadala jako z hororu.. Rozhodli jsme se tedy přespat a Toruň dobýt až ráno.

Další den jsme si přivstali, abychom měli hodně času na prohlížení krás toruňských.

Než jsme tam dojeli přišlo ovšem peklo.. asi 15kilometrů skrz vojenský prostor, neznačenou cestou, kolem nápisů "pozor nebezpečí smrti", obrázků raket a na závěr ještě přes tankodrom. Počasí podtrhávalo můj pocit zmaru a jistota, že nás někdo zastřelí ve mě vyvolala naprostou bezmoc a odevzdanost. Oproti mým chmurám se vedle radoval

Ondra, který nadšeně zkoumal tankodrom, vykládal jak je to krásné a dobrodružné a mne označil za hysterku (pravda, po té co jsem přišla s teorii, že po nás začnou házet granáty splašené srny..). Ale přežili jsme to!

Po tomto začátku nás čekal jeden z nejkrásnějších dní na cestě: prohlídka Toruně a ta za trochu nervů určitě stála. Město založili ve 14. století němečtí rytíři (statně jako v této části Polska kde co) a brzy se stalo centrem obchodu. Od 15. století je v rukou polských králů ale nejznámější je město díky svému rodákovi: Mikuláši Koperníkovi. Taky slavné perníčky, které se zde pečou, mají název koperníčky:) Další Toruňské atrakce jsou šikmá věž, Koperníkův rodný dům (ve kterém možná vůbec někdy alespoň jednou žil..), katedrála, náměstíčko.. ale nejvíce nás nadchla (jak přízemní)

nejlepší zmrzlina na světě! Zjistili jsme, že jagoda znamená borůvka a bylo to vskutku to nejlepší, co jsme ochutnali:) Když jsme si mysleli, že to nemůže být už lepší přišlo další překvapení. V jedné hospůdce jsme si na zahrádce dali bramboráčky a zapiekanku (tradiční polskou bagetu zapečenou se sýrem). Během obědvání se s námi dal do řeči majitel místní hospody a jeden jeho kamarád, který pracoval svého času několik let v Gottwaldově a uměl docela česky. Jinak byla domluva dost složitá, ale když majitel zjistil kam se chystáme byl z nás úplně nadšený. Dal nám vodu, red bull a nakonec ještě 100 zlotých! Ty vtiskl Ondrovi do ruky a

nenechal si je vrátit. Všechno bylo snové kromě informace majitele, že jsem "mocná":D Další zastávka bylo Chelmno, kde jsme se konečně (asi po sté) rozhodli jestli pojedeme kratší trasu rovnou na Gdaňsk, nebo lehce delší na Malbork. Vyhrála varianta B a přespání jsme si našli poprvé v kempu! Město Grudziadz nám poskytlo sice fajn sprchu ale hlavně tuc tuc diskotéku, která měla skončit v 8 večer a skončila v 6 ráno.. ale tak lehce jsme se vyspali a překvapivě přežili. Ráno jsme se rozhodli objevit krásy města, které také založili (překvapivě) němečtí rytíři ale musím říct, že sice cihlové sýpky supr ale jinak.. v neděli tam bylo téměř vylidněno a všude strašný binec a sklo. Po prohlídce jsme se vyloženě těšili zpátky do sedla ale cestička se začala dost táhnout. Protivítr, slunce, vesnice nic moc..až se zničeho nic objevila nádherná Kwidzyň na obzoru! Hrad byl opravdu pohádkový ve zdejší klasické červené cihle a městečko krásnější než celý Grudziadz.. a navíc tam měli naprosto skvělý kebab (dokonce místo masa jsem si dala cibulové kroužky a to byl úplný luxus)

a cukráren jak naseto:) Sladkému jsme taky neodolali a ty jejich obrovské točené zmrzky nemají chybu! Docela nás to nakoplo a zni

čeho nic jsme byli v podvečer jen 15km před Malborkem. Na benzince jsme se zeptali na kemp a dostala

se nám odpověď dne: "To musíte šukat v Malborku!" Byla neděle podvečer a my se tedy odvážně rozhodli střihnout to po červené, tedy velmi frekventované, cestě. Naštěstí to bylo celkem v pohodě (možná i proto, že strach z kamionů v kombinaci s cukrovým příjmem tohoto dne v nás vyburcoval nevídané tempo). Odměnou nám byl naprosto nádherný kemp s výhledem na majestátní hrad Malbork a ty panorámata! Šla jsem na výzvědy otvíraček, cen a ještě ulovit něco k večeři s tím, že Ondra mezitím postaví stan. Vrátila jsem se více jak za hodinu (lov byl velmi náročný v neděli večer ale kousek pečiva i sýra i pivo jsem nakonec sehnala).

Rychle jsem valila zpátky, aby ten můj chudáček nestrádal a on mezitím velmi langsam stavěl stan a rozprávěl se 76 letým cestovatelem, který vyrazil na kole kdesi z polského města u Liberce až do Vilniusu..no měla jsem pocit, že jsme úplní žabaři. Toto bylo utvrzeno rozhovorem asi se 65 letými manželi z Holandska kteří na kole jedou trasu Berlín-Petrohrad.. No sice nám tato noc sebevědomí nepřidala, ale zítřejší vidina Gdaňsku byla silná! Ráno jsme rychle vyrazili na prohlídku hradu. Bylo pondělí a tudíž zavřené expozice, ale zase to bylo levnější a strávili jsme tam pouhé dvě hodiny:) Vzápětí jsme naskočili na naše věrné rowery a vyrazili směr Gdaňsk!

Cesta to byla veselá: pršelo, ztratili jsme se, pohádali jsme se.. jak už to tak býva:D ale o to krásnější byl dojezd! Triumfální a opojný pocit vítězství jsme si mezi kamióny vychutnali jen tak lehce (skákat přes svodidla kvůli fotce mě bavilo taky jen chvíli) a díky informacím jsme našli parádní ubytovnu. Kousek dále od centra ale za super cenu. První procházku městem jsme si udělali hned večer. Ondra mě nejdřív tahal přes jakýsi kopec s křížem ale pak už jsme oba jen hlady šilhali a krásy vychutnávali zejména při myšlenkách na teplé jídlo. Po asi hodině a půl jsme sedli do lokálu na pizzu a burger (jak cestovatelské:) a spokojeně si nadlábli bříška

hned vedle gdaňského starého jeřábu. cestu domů jsem myslela, že snad nedojdu ale po zastávce v parku (asi by mě zavřeli za public urination..) jsme padli do postelí. Další den jsme měli lístky na vlak do Těšína až na 8 večerní, proto nás čekal celý den v Gdaňsku. Ráno jsme zajeli na kole k moři (které bylo pekelně studené ale koupali jsme se!) a projeli do to až do Sopotu po skvělé cyklostezce. Odpoledne nás opět čekaly krásy velkoměsta ale ty davy lidí bych si klidně odpustila. Bloumali jsme centrem a trochu si dopřávali.. gofry s borůvkama, kebab, klídeček a pohoda. Čas uběhl rychle stejně jako 12 hodinová cesta. Já spala jak dudek (jen do mě občas rýpnul průvodčí) a byla jsem ráda, že cennosti i kola hlídá Ondra. Neokradli nás o nic! v Cechowicích na nás čekal vlak (měli jsme 30 min zpoždění) a běh s kolama a brašnama vypadal jak z nějaké blbé komedie:D V Těšíně jsme si řekli, že těch trapných 25km do Frýdku dojedeme přece na kole.. tak to bylo snové zakončení: déšť, studený vítr, křeče, hlad, zima... ale teplá vana po té byla nejlepší zakončení. Trasa Frýdek-Místek - Gdaňsk byla zdolána a oba účastníci přežili. A jak to zpětně hodnotím? přiznám se, že nejraději bych to jela zase!

Cyklo Polsko- část první:)

Přišlo léto- čas dovolených. Pro mnohé sen, který si nechávají celý rok zdát, dokud se v létě nestane skutečností: Pláž, slunce, moře a barevný drink se slunečníčkem. Tak přesně toto naše dovolená s Ondrou nebyla.. Rozhodli jsme se ji strávit trochu dobrodružněji a aktivněji a lehce potrápit naše těla i duše - trasa byla jasná: Frýdek-Místek ----) Gdaňsk, nástroj k překonání všech kilometrů: kolo Doba na realizaci: lehce omezená ale dosti volná.

den první: Ráno nám trvalo o něco déle než jsme plánovali celé nachystání, ale kolem 11 už byly dofouklá kola, naplněné brašny i dojemná chvíle loučení s maminkou za námi a my vyjeli vstříc novým zážitkům. První pro mne přišel již v Horních Bludovicích,

kde se mi líbilo obrovské množství čápů :D Po chvíli zmateného focení jsem se ale konečně odtrhla od černobílých

létavců a vyrazili jsme opět dále směrem Polsko. Po obědě v Karviné se hranice již nebezpečně přiblížila a

my asi 3 kilometry hledali, kde ji vlastně slavnostně překročíme, protože jsme jeli s polskou hranicí zcela rovnoběžně. Po ně

kolika dotazech nám místní poradili, ať hledáme v tom lesíku takový rygól. No slavnostněji jsme hranici překročit ani nemohli:) Polsko nás přivítalo sluncem (spálená záda), rovinkou (která trvala dalších 8 dní) a pivem (u kterého nám milí Poláci vyprávěli, kde a komu ukradli kolo, a že ten Gdaňsk je teda fakt daleko). Celkových 68 kilometrů prvního dne uzavřel lesík u cyklostezky ve městě Rybnik. Ondra zkušeně vzal lesní cestu, kdesi do....no do lesa a my v trávě postavili poprvé stan. To jsme nevěděli (hlavně já!), že první den bude ještě drama. Utábořili jsme se v klíšťovém ráji, kde se očividně koncentrovaly klíšťata z celého okolí a smrt mezi našimi prsty našlo asi 30! Ondra měl zhruba 10 přisátých díky čemuž jsme měli po večeři o zábavu ve stanu postaráno. Když jsem už proklínala lesy i louky Polska ozval se dusot kopyt kousek od našeho stanu.. ve mě by se krve nedořezal, a když začal jelen štěkat (opravdu štěkat!) tak jsem měla pocit, že mi asi srdce spadne definitivně do kalhot.. naštěstí v kalhotách neskončilo srdce ani nic jiného a srny s jelenem odběhly vesele dál. uvědomila jsem si jaká jsem městská poseroutka:D Ondra byl hrdina a uklidňoval mě co mohl. Ráno jsem ani nechtěla věřit, že jsme tu první noc opravdu přežili:) Další den jsme vyrazili přes město Rybnik, ve kterém jsme nakoupili repelent a B-komplex, který klíšťata prý taky nemají rády- ale ve frontách jsme ztratili tolik času, že jsme se už těšili, až budem někde daleko od všech lidí. ( v Polsku totiž všichni chodí do lékárny s taškou jako na nákup do Biedronky- odcházejí s haldou léků a každému se lékárnice věnuje minimálně 10 minut...nervy moje!) Zbytek dne jsme jeli jako o život, neboť na nás přišla krize, že to do Gdaňsku nikdy nemůžeme stihnout! Večer po skoro 80 kilometrech nám Ondra našel krásné místo na spaní., kde jsme měli pocit, že nás nemůže nikdo najít: z jedné strany pole z druhé les.. a pak se kolem nás prošla paní se psem čímž trochu rozhodila náš vnitřní vesmír :D ale noc to byla krásná, jen ráno se začal ozývat zadek ;) Dojeli jsme do města Strzelec Opolski, kde byla jakási zřícenina, kterou chce opravit EU.. no nevím jestli je to třeba.. a Ondra se šel zeptat na informace.. přiřítil se za 20 minut lehce brunátný, protože dámy z úřadu ho posílaly z jedněch dveří do dalších a když se kruh uzavřel Ondra se rozčílil a odešel:) Cesta se pro kola trochu zhoršila a my zjistili zač je toho tyrák... no malém nás trefil šlak ale naštěstí se nám nic nestalo. Naštěstí nás po večeři v Olesnu přivítala cyklostezka.. ale jaká.. vytrhané kolejnice

a navezené jakýmsi štěrkem a sklem. S noclehem jsme se rozhodli nenápadně se vnutit na zahrádku nějakého místního..tak jsme se ptali na kempy, přestože jsme věděli, že žádný v ok

olí není v naději, že nás nějaká dobrá duše pozve dál. Ale jak řekl Ondra: "Žádná katolická láska k bližnímu, všichni nás bezbožně poslali do....sítě zlého obra.:)" Nakonec jsme opět rozložili stan v jakémsi rygólu mezi lesem a polem a byli rádi, že jsme rádi.. Ranní vločky s angreštem nás nakoply a k obědu jsme za sebou měli už 35 km. Během jídla mi ovšem upadl kus stoličky, takže jsem lehce nervózně psala své zubařce, kdy by si na mě udělala čas.. Během siesty ve Wieruszově jsme zjistili, že město Kalisz je vzdálené 60km. Za příslibu sprchy a postele jsem mákla

do pedálů a nenechala se rozhodit ani klíštětem v pupíku. Vidina Kalisze ve mě probudila i stinné stránky a já odmítla Ondru vyfotit u cedule Stary Pan a řvala po něm ať raději šlape a nevymýšlí voloviny:D Do Kalisze jsme dorazili něco málo před 6 a na tacháči 105 kilometrů. Hledání hotelu bylo ovšem martýrium, které skončilo stejně u jednoho, který jsme vybrali již předtím. Cena sice byla slušná ( asi 60euro) ale hotýlek hezký, snídaně bohatá a hlavně: večerní Kalisz s obrovskou mega

pizzou (dali jsme si střední a velkou.. ale tato buchto pizza by bohatě stačila jen jedna střední:D tak tak jsme do sebe natlačili půlku velké a zbytek schovali na cestu) Pohádkové ráno v postýlce se ale moc nekonalo.. vzbudili jsme se do deště, který nás moc nepotěšil, nicméně kolem 9 pršet lehce přestalo a my si opět udělali v bříšku jako v pokojíčku luxusní snídaní!:) já si teda jen omylem pocukrovala chleba se sýrem ale jinak super. Netušili jsme ani jaké dobrodružství nás tento den čeká! Měli jsme tento den přejet přes řeku Wartu. Mnoho mostů na mapě nebylo a tak jsme zvolili přívoz. Když jsme ale dojeli na břeh- nikde nikdo a jen cedule, že jakási inspekce přívoz zavřela. Já začala klít, protože k nejbližšímu mostu to byla zajížďka asi 30km.. pak přijela alfa romeo a naštvaně-zřejmě konsternována jako my- začala troubit a odjela. Tímto ale přilákala pozornost domorodců, kteří nám oznámili, že sice auto nepřevezou ale

naše rowery za 10 zlotych ano. Naskládali do lodičky kola, očividně překvapeni jejich váhou, a vyrazili jsme od břehu. No já nás všechny viděla na dně Warty ale přežili jsme my i kola! Pán se tedy pak ošíval, že vlastně 10 zlotých není nic moc a co takhle přihodit ještě 2 eura... my mu dali 4 zlote a frčeli jsme raději pryč:) Nocování bylo o něco obtížnější- nakonec byl nejlepší plácek u nějaké příjezdové cesty ale byli jsme tak unavení, že už nám to bylo vlastně jedno:) Pokračování příště..