Dnešní výlet byl vyloženě tématický: skrz holandskou historii od zrodu státu po druhou světovou válku, zalit sluncem i slzou, naplněn emocemi, šokujícími zvraty, dětmi i důchodci... Prostě krásné rande mezi mnou a Nizozemím.
Na takové rande se nechodí pozdě, a proto už v 7:45 čekám na nástupišti. V ruce kávu, v oku jiskru (a ospalek) a uvnitř lehké chvění, zda jeden druhého nezklameme. Nizozemí nezklamalo a já mu zase ukázala, jaká střelkyně to po něm chodí:).
Co se týče dopravy bylo to lehce náročné, neboť abych viděla vše, co bylo v plánu, potřebovala jsem tři různé vlaky a dva busy... (při koupi se mě paní několikrát dotazovala, zdali je to opravdu vše na jeden den...). Poučena z předchozích nezdarů jsem byla vybavena všemi časy všech busů... A to mi bylo zcela k ničemu, když jsem si to stejně hned v Apeldoornu popletla a zůstala opět odkázána na hodné domorodce. Vybavena kabelkou a ozbrojena pohledem vyplašené laně jsem jim nedala vůbec šanci na odpor a záhy už seděla ve správném autobuse směr Het Loo. Na info stránkách zámku stálo "autobusem se k nám dostanete za necelých 20 minut". To je lehce zavádějící, když už za 11 minut mě milý řidič upozorňuje, že tohle (ač to tak nevypadá ani v nejmenším) je moje zastávka. Lehce skeptická k řidiči i svým schopnostem vysvětlit, kam chci, jsem se vydala určeným směrem a opravdu narazila na zámek. Díly brzké hodině (10 v sobotu je skoro jako v 6 ve všední den) jsem byla dobrou půlhodinku v zámku úplně sama s audioprůvodcem a Vilémem III, královnou Juliánou nebo služkou, která mi prostřednictvím sluchátek vyprávěla nejnovější drby z královnina života... Idylka ovšem musela být zachraňována rychlými nečekanými přesuny v rámci úprku od hluku školního zájezdu. Když jsem ze zámku definitivně utekla dětem, v zahradách jsem narazila na skupinky lehce dezorientovaně se pohybujících staříčků a stařenek - další zájezd, tentokrát z opačného konce životního cyklu... Ne že bych měla něco proti jedné či druhé skupině, ale na rande je přece nechce mít nikdo, když je mu 24... Jen co jsem dojedla polévku, našli restauraci i důchodci a já se akorát stihla posbírat a prchnout.
Palác Het Loo dostal přezdívku holandské Versaille opravdu právem - byl vybudován jako lovecký zámeček Vilémem III., i následující členové dynastie Oranžských jej využívali jako letní sídlo a kdo přišel musel žasnout. Okázalost, přepych... Ale všecko něco stojí. Na zámku vyrůstala i matka dnešní královny Beatrix, královna Juliána. Když byla malá, prý ji slyšeli jak trestá svou panenku slovy "uděláš-li to ještě jednou, tak Tě udělám královnou , abys neměla žádné kamarády!"
Návštěva to byla rozhodně úspěšná a zlaté časy v Nizozemí si s přepychem Paříže zřejmě moc nezadaly. V zámku ale žil ledaskdo... Od francouzských vojáků během napoleonských válek, kteří nechali od bot rýhy v podlaze, nezdvořáci jedni, až po německé jednotky SS. Dneska se po zahradách procházejí pávi a mě se z té pohádky skoro ani nechtělo dál.
Nebylo to naše první rande, proto není třeba se už moc přetvařovat a kromě pýchy Nizozemí je třeba vidět i ty méně šťastné chvíle. Byl čas na Arnhem, město, které se zapsalo smutně do dějin druhé světové války. Opět jsem ovšem čelila nečekaným příkořím. Ku příkladu tak příšerně vymyšlené autobusové nádraží svět snad neviděl. Já teda rozhodně ne...na přijíždějící autobusy se musí čekat na takovém chodníčku, a teprve když autobus přijede je možné jít na nástupiště. Dosti zásadní háček v celém bezpečnostním opatření je, že k nástupišti člověk musí přeběhnout cestu odkud všechny autobusy vyjíždějí...v praxi to znamená vymotat se kolem 2-3 stojících autobusů, uskočit dalšímu jedoucímu a pak ladně vplout do toho správného, který stejně nevyjede na čas, protože je blokován těmi autobusy, kterým jsem se musela vyhnout. No systém jak noha :D.
Mým cílem bylo přesunout se z Arnhemu do Oosterbeeku, kde leží Airbone muzeum věnované bitvě o Arnhem, která proběhla v září 1944 ne zcela podle představ spojenců. Všechny boje byly kvůli mostům, kterých se měli spojenci zmocnit a udržet je do příjezdu dalších jednotek. Nezdařilo se...No byla to síla. První dvě patra takový průměr. Pár fotek, nějaký ten doktorský plášť s cákanci krve, taktiky spojenců... To jsem prošla se zaujetím ženy, která snad ani nemá titul z moderní historie... Ale sklepení muzea s názvem Arnhemský zážitek překonal mou bujnou fantazii. Je to upraveno tak, že jsem opravdu šla bojištěm druhé světové. Šero, místama tma, kravál, výstřely, hlasy... No silné kafe. Skoro nikdo tam se mnou nebyl, tak jsem pročítala životy místního obyvatelstva na porůznu schovaných banerech a nebylo mi zrovna hej. Abych se ovšem konečně emocionálně dorazila, vyrazila jsem na místní válečný hřbitov. Byla to sice štreka, ale silný zážitek za to stál. Bílé náhrobní kameny v zelené trávě úplně zářily, a když jsem je procházela...age 22, age 24, age 18, age 20.... Nejstaršího jsem zahlédla asi 34letého vojáka. U několika hrobů byly i květiny u hrobu 24letého parašutisty T. Daceyho i přání, které bylo otevřené, tak jsem si ho lehce drze přečetla a zcela spontánně se rozplakala. Stálo tam:
In memory of my dad who died in the final bombardment on 25th September.
Also of my mum, who waited 50 years to be buried here with the man she loved.
Forever in our hearts
From daughter Maureen, grandchildren & great grandchildren.Tak byl závěr mého výletu plný zamyšlení nad tím, jak by mi asi milý pan Dacey, kdybych mu povyprávěla své "problémy", za takovou snůšku hloupostí dal pár facek (pokud zůstanu v mantinelech slušných slov správně vychované dívky). Za kolik věcí vlastně musím být vděčná, a jak si všichni žijeme jako prasata v žitě. Stejně jako partneři, tak i státy mají své silné stránky a slabá místa. Snad jen na závěr tohoto lehce filozofického zamyšlení dodat, kéž bychom i my za své i cizí slabé stránky cítili vděčnost, neboť nás učinily, čím jsme,
0 komentářů:
Okomentovat