Návštěvní dny v Rotterdamu - Soňa a Miloš

Soňa, Miloš, gracht a mlýn!

Rotterdam v celé své dlouhé kráse

 Kdo byl nějakou dobu v zahraničí ví, jak milá je každá návštěva přátel či rodiny, proto i rychlá otočka Soni a Miloše z Londýna byla pro mě svátek:) Možná znali ruské přísloví, které říká: "Host první den zlato, druhý den stříbro a třetí - meď: honem domů jeď", protože se zdrželi jen dva dny, ale já bych je tu klidně měla ještě týden! Výhoda takových návštěv je, že je to skvělá příležitost poznat vlastní město a člověk si ty muzea tak nějak více užije:) A aby chudáčci plaváčci nezapomněli, co všechno viděli, udělám tady krátké info, které doplní již zveřejněné články o Rotterdamu.

       Jejich příjezd v 5 ráno určil, že start bude pozvolný. Po krátkém spánku jsme vyrazili do blízkého okolí. Prošli jsme si starý Delfshaven - to je část Rotterdamu, kde bydlím, a kde to fakt stojí za to;) Součástí Rotterdamu je od roku 1886, do té doby byl samostatný. Jeho vznik se datuje někdy ke konci 14. století, kdy byl přístavem města Delft, který sám o sobě neleží na hlavním toku. (Delfshaven = delftský přístav). V roce 1620 z něj vyráželi Pilgim Fathers na lodi Speedwell, která ale nebyla úplně ideální a v Plymouthu ji vyměnili za Mayflower. Delfshaven měl v květnu roku 1940 štěstí a unikl bombardování neměckou Luftwaffe, která poničila celé město a navždy změnila jeho tvář.

       Byla sobota a to taky znamená pro moderní Delfshaven místní trh. Obecně jsou v celém Rotterdamu pravidelné trhy a na každém místě někdy jindy (jen v neděli a v pondělí myslím není žádný). Rozhodně to stojí za návštěvu, i když si člověk nic nekoupí (což se nestává!:) Mně to připomíná turecký trh uprostřed Holandska, ale i místní Turci mluví perfektně anglicky! Na trhu se sežene vše a většinou za mnohem lepší ceny než v obchodě... Sýry, čerstvé ryby, ovoce (dvě manga za jedno euro!), zelenina, muslimské šátky, oříšky všeho druhu, praženou cizrnu, kebab, součástky na kola... No prostě paráda:) Koupili jsme si  balík oliv a několik sýrů prakticky za hubičku. 

Naše bříška jsme během pobytu hýčkali velmi pěkně: Obecně jsme si chtěli vyzkoušet i něco tradičního místního k jídlu, a tak se jedna večeře nesla v duchu Indonésie. Zklamáním trošku byla obsluha, která byla zcela zmatená z požadavku gluten-free (bezlepkové) a po té, co nám donesli objednávku pro jiný stůl už napodruhé konečně trefili to správné. Buráková omáčka je dobrá vždy a Milošovo maso podle receptu z Bali bylo prý taky dobré. Museli jsme ovšem nasytit nejen naše těla (hlavně Soňa byla z místní kavárny s bezlepkovým bagelem nadšená a zastávka na pivo vyloženě bodla:) ale taky naše duše! 

     Kromě tradičních zastávek jako Kubuswoningen  nebo radnice, jsme se vyrazili také vzdělat do Námořního muzea. Musím říct, že výstava jako taková pro mne nebyla úplný zlatý hřeb, ovšem Miloš byl ve svém živlu! Vypadal z každé mapy tak nadšeně, že nás brzy jeho entuziazmus dostihl a my se snad i něco naučily. V paměti nám například rozhodně zůstane, že kreslit mapu světa je úkol nelehký, což ilustruje skutečnost, že pomeranč nejde oloupat tak, aby jeho slupka pak byla rovná. (Miloš to doplnil nějakými znalostmi, co se týče převodu 3D do 2D, ale to už jsem samozřejmě zapomněla:) 

    Pro mě byla fakt zážitek z tohoto muzea loď Buffel. Po mořích plula mezi lety 1868-1979, kdy se stala definitivně součástí muzea. Šikovní Holanďani ji zrekonstruovali a je to úplný návrat do minulosti! V některých místnostech jsou i figuríny, takže vše působí dost reálně (Soňa malém dávala jedné z ležících figurín první pomoc a téměř sama dostala infarkt, když zjistila, že už mu fakt nepomůže). Nechybělo ani vězení v podpalubí, kde člověk dostával klaustrofobické záchvaty paniky, přestože tam strávil třeba jen 5 minut. 

     Když odhlédnu od oficiálních turistických atrakcí, Rotterdam se opravdu ukázal v typickém světle - druhý den nám pršelo a díky mému ukradenému kolu si užili taky zážitek s nákupem kola u "junkieho", což je místní překupník kradených kol.  Prostě 100% pure Rotterdam! :)