Haag - místo, kde pobývá parlament, královna a Karadžič

Nejen já tady mám dny otevřených dveří, ale i další české duše mají radostné návštěvy. Tento týden je tou šťastnou Pája, které přijel její přítel Kája (na to, že se jejich jména rýmují jsou překvapivě pohodoví:). Ta správná chvíle na další výlet! A jelikož je Kája taky právník, volba padla na Haag, protože kde jinde by měl právník v Nizozemí nasávat atmosféru než v tomto ne-hlavním městě?!§ Do čtveřice jsme přibrali ještě Lenku a Vojta se kvůli zlomenému nosu z účasti omluvil - není divu box je sport pro tvrdé chlapy ale ty zranění...

    Začali jsme ale zcela nestudijně- na pláži! Cesta na pláž sice vyžadovala trochu úsilí, ale my šťastně dojeli a.... byli lehce zklamaní. Pláž se aktuálně připravuje na sezónu, takže místo romantiky v písečných dunách nás čekaly bagry, traktory a nevrlí mužíčci v reflexních vestách, kteří stále ukazovali kudy teda jít opravdu nemůžeme (prakticky jsme nemohli nikam, aby bylo jasno.) Světlým bodem byl oběd v místní pizzerii, ale ten jen vyrovnával tragikomičnost dopoledne - mé nové kolo se ukázalo, jako monstrózně špatné. Vychechlané zadní kolo, nízké sedátko, vytahaný řetěz... no peklo.

Na této pláži by se hodila značka: pozor bagr!

 A když tady měla Pája muže, rozhodla jsem se toho samozřejmě využít! Kája mi chtěl tedy zvednout sedátko alespoň o kousek výš. Ve chvíli, kdy povolil šroub tak ten šupácký ohnutý zlý a zlomyslný šroub už zpátky utáhnout prostě nešel. Šli jsme na něj silou, domluvou, sliby, vlídným slovem... modře, fialově pořád je to stejné, hledí na Tebe naprosto tupý šroub.  Takže výsledek byl, že sedátko bylo naprosto dole na tyčce a já se při jízdě div nekopala koleny do brady. Ale nejsem žádné máslo, takže zatnout zuby, svalstvo a makat dál prohlížet z nízkého sedla krásu okolí. Snad poprvé jsem byla ve výpravě, alespoň na kole, nejmenší, a bylo to celé dost komické:)

    Nejstarší část původní vesnice Die Haghe (=plot) se nachází kolem Binnenhofu. Ten tvoří komplex budov, které vyrostly kolem původního loveckého zámečku hrabat z Hollandu a dneska v něm zasedá horní i dolní sněmovna parlamentu. Tomu teda říkám pracovní prostředí:) Náš hlavní cíl ale nebyla žádná budova ani místo, nýbrž specifická osoba - Radovan Karadžič před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY  - The International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia). Přejeli jsme celé město k ICTY, suverénně přišli k ochrance a tu nás zarazilo, že se nás ptají, kam jdeme, když není žádné slyšení. Již méně suverénně jsme oponovali, že je přece Karadžič trial. No brzy se to vysvětlilo - místo ICTY, jsme dojeli k ICC ( Mezinárodní trestní soud). 

Proklatý Haag, kde je taky kde co! No co se dalo dělat. Lenka se rozhodla, že se jede domů učit, a my že ještě obhlídneme centrum a mrkneme se někde po kávičce. Uběhla asi hodinka a půl, kdy jsme se zahřáli, pokochali, pofotili a přemýšleli, co dál. Nu a pak nás napadlo, že proces má byt do 7 ještě není ani 6...tak jestli to přece jen nezkusíme, abychom alespoň pro příště věděli, kde hledat správně a na jisto. Nebylo to snadné, ale něco po šesté jsme konečně byli na místě!

 Ochranka, ploty.... no prostě všecko. A co víc - pustili nás na hodinku dovnitř. Nejdřív nás teda obrali o všechny věci a zkontrolovali několika rentgeny, ale pak jsme seděli za sklem a koukali do tváře muži, který se zpovídá z válečných zločinů, a byl to opravdu zvláštní pocit.

    Karadžič zrovna řešil masakar ve Srebrenici a my pochopili  ze simultánního anglického překladu, že je tam nějaký znalec a Karadžič mu dával otázky, aby zpochybnil, že se jedná o masový hrob. Vlastně z toho vyplynulo, že dle něj to mělo být buď pohřebiště nebo to měla být válečná linie, ale rozhodně ne masový hrob. No co na to říct.  Řešili tam pásky přes oči, které měly oběti před popravou a on tam plantal něco o páscích válečníků přes ruce. Určitě chci jít ještě, protože soud začal sice už v roce 2008, ale podle ochranky, které jsem se ptala, před rokem 2014 neskončí. Dokonce se tam i promítaly na počítačích fotky těl a řešili, co měl kdo v kapse. Ty pocity se opravdu těžce popisují a práci jim opravdu nezávidím. Ani obhájcům, ani prokuratuře a soudcům tím spíš ne. 

Metro jsme chytli až někdy kolem půl deváte večer a promrzlí a unavení jsme se vydali na 35 minutovou cestu k central station a po té ještě zbytkovou cestu na kole do svých postelí. Do Haagu vyrážím se školou zase v pondělí, ale to bude snad optimističtější výlet do Paláce míru - tohoto srdce mezinárodního práva:)