první korejské postřehy...

postřeh číslo 1:  Lidé tady budou skvělí!

          Hned druhý den po příjezdu byla na univerzitě první sešlost. Vysvětlili nám (snad) vše potřebné, jak dostaneme studentskou kartičku, jak požádáme o průkazku cizince ať tu nejsme nelegálně, jak na předměty... a pak také spoustu pravidel, které, jak je vidět po prvních 4 dnech, porušují všichni a zcela bez problémů :) ( večerka ve 12 byla všemi dodržena snad jen první den...)

Buddy Yujung

Buddy Sunny:)

           Po oficiální části, jsme šli na takovou svačinku a začali se seznamovat s "badíkama". Korejcema a Korejkama, kteří si nás po skupinkách rozebrali a pomůžou nám s čím bude třeba. Mě má na starosti "buddy" Yujung. Korejka, která má hnědo-rezavé vlasy, což  se tady ukazuje bát nečekaně populární. Druhá Korejka, která sice není oficiálně "moje" ale pomohla mi s mnohým je Sunny. Obě se obávám, že jsou snem spousty mých přátel.;) Fakt jsou tady moc hezké holky, ale dost mě šokovalo, že Korejky velmi často drží diety, protože je tady v módě nemít jen útlý pas, ale vypadat přímo anorekticky. Sunny, která odhadem váží asi 45 kilo, ovšem řekla, že ona nikdy žádnou dietu nedržela, protože má prostě ráda jídlo. (Pokud by při své postavě nějakou chtěla ještě držet, šla bych se asi rovnou zastřelit na záchod...)

            Abychom se trochu  více seznámili, šli jsme na kafíčko a pak samozřejmě do hospody. Potkala jsem tady dalšího Čecha - Milana! No tolik radosti jsem ani nečekala:) Milan se ukázal jako výborný průvodce i informátor, takže se tady rozhodně neztratím. Hospoda byla opravdu super akce v navazování nových kontaktů. Za 15 000 wonů (asi 270 korun) jsme dostali kopu jídla a neomezené pití piva a soju. Soju je místní pálenka asi se 30%, což by Moravák snad ani nepovažoval za plnohodnotného panáka, ale tady je zcela běžné dávat si panáka přímo do piva. Nebo ještě lepé třetinku naplnit z půlky soju a z druhé pivem a za potlesku davu to do sebe vyklopit. Někteří měli myslím veselejší noc než jiní:)

             Studenti jsou tady ale o něco starší, než když jsem byla v Rotterdamu a můj věk tady není úplnou výjimkou, což je perfektní a už si tady rozumím s dost lidmi. Myslím, že příští 4 měsíce budou opravdu jedinečné....:)

postřeh číslo 2: Téměř všichni nosí tenisky

            Říkal mi to už Milan, když jsem se ptala, jestli od sebe již rozezná Japonce, Korejce a Číňany. Opravdu tenisky jsou tady zjevně nejpopulárnější obuv a divím se, že hit "neposlušné tenisky" nevznikl právě zde.  Fotila jsem jen 10 minut na Heywa station a prošlo kolem mě minimálně 50 párů...

postřeh číslo 3: Jídlo je fantastické, ale zatím dost tajemné.           

  Chutná mi tady opravdu moc, jen málo kdy vím, co si dávám. Okolí mé koleje poskytuje opravdu velké množství krámků, restaurací i pouličních prodejců nejrůznějších laskomin, ale co jím, nemám tušení:D Jídelní lístky tady naštěstí mají obrázky, tak jsem si zatím neobjednala nic úplně mimo (jako třeba jen sůl nebo něco takového), ale i když jsem vše poctivě snědla, některé chutě nedokážu identifikovat. 

      Někde ovšem jídelní lístky nejsou vůbec - včera mi pán pouze rozšafně rozhodil rukama a já zjistila, že tím ukazuje jídelní lístek okolo něj. Stěny byly pokryty nápisy a obrázky a já jen tak zbůhdarma ukázala na nejbližší talíř a dostala nějaké maso zeleninu a rýži, takže jsem byla navýsost spokojená. Bohužel již zcela chápu rádoby vtipné historky o turistech, kteří si knedlo-vepřo-zelo dávali stylem burger - tedy knedlík maso zelí knedlík a jedli to rukama... Já jsem tady taky dost marná a naštěstí jsem se už na spoustu věcí zeptala Milana a vypadá to, že jsem žádný zásadní trapas neudělala... Co se mi ovšem přihodilo, jsou roztomilosti jako: V jedné restauraci hned vedle kolejí jsem dostala také rýži, smažené něco a zeleninu, jen jsem nikde neviděla hůlky. Na číšníka, jsem tedy "zastřihala" ukazováčkem a prostředníčkem, co je podle mne jasný signál pro hůlky. Dostala jsem nůžky, neboť tady se na maso i zeleninu nepoužívá nůž a chcete-li si něco naporcovat tak si to prostě ustřihnete. Poděkovala jsem za nůžky, ale že ty teda nechci a až poté mi ukázal, že můj stůl má šuplík, kde je vše... 

           Dost nejistá jsem si byla také ve chvíli, kdy mi asi dvakrát vedle jídla postavili pohárek plný horkého vývaru. Co s tím? pít to? někam to nalít? něco si do toho namáčet? umýt si v tom ruce nebo hůlky? Naštěstí jsem to zatím instinktivně pila, což je zjevně správný postup. Pomáhá to i redukovat pálivost v ústech, takže je to fakt dobré. A co je úplně super? Voda z kohoutku tady sice není pitná, ale v každé restauraci dostane člověk vodu nebo čaj automaticky a zdarma.  Pokud sklenice a flaška s vodou nepřistanou na stole, stačí se rozhlídnout a někde je barel s pitnou vodou a pohárky.

     Většina Korejců, které jsem zatím viděla, si většinou objednají různá jídla odpovídající počtu osob u stolu a malé talířky a každý ochutnává vše. To tady musím taky zkusit:) Včerejší restaurace mi ovšem také ukázala jak to tady vlastně chodí. Paní se mě zeptala, zda jsem zde poprvé a až po té mi donesla lístek. Brzy jsem pochopila proč. Kdybych tam již byla lístek bych nepotřebovala:) Restaurace vaří pouze 5 jídel a ty bych si již pamatovala. Dala jsem si spicy korean noodles with seafood and pork. Ostré byly tak, že jsem pila jednu sklenici za druhou a prokládala to ředkví (a to mám ostré opravdu ráda!) ale jako jediná evropanka v hospodě plné Korejců jsem nemohla udělat ostudu a nakonec to bylo opravdu moc dobré:)

          Kavárny tady jsou velmi časté a populární. Našinec v nich najde kafe, na které je zvyklý (espressa jsou tady spíše výjimkou a styl "americano", tedy slabší kafe dolité vodou a mlékem rozhodně vede), ale také nečekané  dobroty jako Zelený čaj se sojovým mlékem ve formě latté. Překvapivě je to výborné! Trochu sladší ale dost netradiční zážitek.

    Aby člověk nečekal na přípravu svého nápoje dostane takové elektronické zařízení a může si jít sednout. Ve chvíli, kdy to začne blikat, zvonit nebo vibrovat znamená to, že objednávka je připravena. Je to dost inteligentní systém;)

      Pokud by ale někdo měl Asie plné zuby najde tady spoustu evropských a amerických restaurací a řetězců ( jen kolem mé koleje je KFC, Pizza Hut i Dunkin Donuts). Přímo na naší ulici jsou pak paní, které dělají například domácí burgry nebo vafle. Vafle jsem už zkoušela a natřou to pastou připomínající náplň z indiánka, což není úplně nejlepší sladká chuť, kterou znám... Dneska se vyráží na společnou večeři s pár cizincema, tak plánuju ještě jeden podrobnější článek o jídle, jen co si začnu pamatovat jména;)