No guts, no glory!

Aneb jak jsme si užili národní park Bukhansan:-)

To tak jednoho dne měla Lenka pocit, že je třeba vyrazit do přírody. S bandou kamarádů domluvila sobotu a zjistila, že do parku se dostane od koleje velmi lehce - jedna zastávka metra a asi 10 minut poté busem. To ovšem nevěděla, co jí čeká.

      Bukhansnan v překladu znamená "velká hora na severu". Nejvyšší vrchol, na který jsme se chystali, má 836 m.n.m. Člověk z podbeskydí by řekl. To není hora, to je kopec. Nicméně naše startovní pozice v Soulu byla asi 80 m.n.m. Již první pohledy mě příliš nepotěšily. První hodinu a půl jsme se snažili dostat k bráně Bogunmun. Cesta vedla něco přes dva kilometry, prakticky po schodech. Pokud to nebyly strmé schody nahoru, čekal nás nějaký kousek zase dolů abychom metry šlapali zase a znovu. Od první brány jsme k druhé došli již s většími úsměvy, cestička začala být velmi přátelská a my fotili, co se dalo. Nejen my jsme ovšem fotili! Díky velmi jednoduché dostupnosti ze Soulu jsme na trase potkali jistě stovky turistů. Ti kteří uměli alespoň trochu anglicky se zeptali odkud jsme, jak se máme a ti nejnadšenější se s námi i fotili. Hotová horská atrakce! Na druhou stranu, když jsme jim na národnosti odpověděli, že jsme z Rakouska, České republiky, Mexica, Finska, Nizozemí a Jižní Afriky asi bych byla udivena i já nebýt součástí této mezinárodní party.

     Bránou Daedongmun jsme jen tak prosvištěli a další cenné metry, opět do krpálu jako prase, jsme nabírali k další Yongammun. Brány propojují opevnění, které nechal postavit na začátku 18. století král Sukjong. V předchozích staletích totiž přišlo několik invazí a chtěl jím do budoucna zabránit. Zeď se táhne kilometry a kilometry a je na ní opravdu krásný pohled. Počasí nám moc nepřálo a výhledy ani z brány ani ze zdi slunce neosvítilo. I tak jsme ale viděli, jak obrovský je Soul. Neuvěřitelné, žije v něm více obyvatel než v celé naší zemi a asi 3 krát víc než je Finnů dohromady. 

   Od naší třetí brány nám ovšem nejen zimou mizel úsměv ze rtů. Šlo do tuhého. Ocelová lana a příkré srázy nás dovedly k zásadní debatě. Jdeme dál nebo to balíme? Jak asi tuší ti, kteří mě dobře znají, byla jsem na straně - jdeme dál! No guts no glory! No pain no gain! A hlavně mi to stále nepřipadalo příliš složité. Díky velmi nevhodné obuvi části výpravy jsme se rozdělili na větší a menší polovinu (ano mám toto přirovnání ráda, přestože je nesmyslné:) Čtyři lidi šli nahoru a tři dolů. Matthias s May nám docela brzy utekli, podezírám je z toho, že se vlastně na této hoře dali dohromady, a já šlapala co to bušící srdce dovolilo. Velmi mile mě doprovázel Sebastian, aby se mi něco nestalo. Obdivuji jeho trpělivost.

     Místama jsem odpočívala co 10 metrů... V jednom hodně mokrém úseku, mě začal chudák chlapec přesvědčovat, že to za to nestojí, a že míra nebezpečí přerostla hranici. Matthias s May někde daleko před náma a velmi blízko opět, tentokrát klasické dřevěné schody vedoucí snad až do nebe. Začala jsem vyjednávat - jen co povedou ty schody, to není nebezpečné. Jen co bude tohle dobré lano... po velmi krušných chvílích jsme to dokázali! Nahoře jsem měla takovou euforii, že jsem ho musela obejmout. Bylo to fakt peklo. Tolik lidí jsem na horách snad nikdy neviděla. Ve složitějších úsecích se dělaly fronty, přestože byly cesty oddělené. V jednu chvíli mi pěkně mrzly ruce od ledových lan a studeného větru. Naproti mě šel Korejec, který pozdravil a soucitně sundal své rukavice a dal mi je. V jiné části jsem zase potřebovala přelézt lano na druhou stranu a pořád nemohla najít místo na nohu. Jiný Korejec mi vzal tu nohu do dlaně a udělal mi stupátko. No neuvěřitelné, jak tam byli úžasní lidé. Ne nadarmo se říká, chceš li poznat svého přítele, vem ho na hory. Vlastně nevím jestli se to říká, ale pokud ne rozhodně by mělo!

  

        Celá ta námaha rozhodně stála za to, ten pocit úplně na špičce u korejské vlajky se nedal vyvážit žádným pohodlím života v bytě. Pokochali jsme se výhledem a rychle mazali dolů. Fučel ledový vítr a ač se mi to tady zdálo nemožné, začalo trochu sněžit. Kus pod kopcem jsme zastavili a vytáhli domácí zásoby, či něco přikoupili a konečně pořádně poobědvali. Cesta dolů byla ještě náročnější než nahoru a stejně jsem se i přes dobití baterek neobešla bez mini pádu. Na ledovce mi podjela noha, ale naštěstí ránu o šutr zastavil batoh, takže kromě špinavých rukavic se nic nestalo. Cestou dolů jsme si už vyprávěli o tom, jak se těšíme do sprch a taky jsme udělali zajímavý exkurz do cizích jazyků. Například, že španělština má více způsobů, jak vyjádřit lásku než čeština a němčina, nebo že zaměnit ich hasse za ich hase může vyústit ve veselou debatu o králíčcích.

    Shrnuto a podtrženo ani na vteřinu celého výletu nelituju, teď se budu ale tak dva dny regenerovat a za nějaký čas, až se vyléčím z modřin a některých vzpomínek mě to určitě čeká znova.