Tot ziens Rotterdam, ik had een geweldige tijd!

     Přišel čas rozloučení se s Rotterdamem, Erasmovou univerzitou i  půlrokem prázdnin a klidu. Neubráním se zřejmě trochu sentimentu, a i když se domů nesmírně těším, bude se mi stýskat. Slovy Máji: všude dobře, tak co doma... Výsledkem mého Rotterdamského pastorále je 30 navštívených měst, zhruba 50 káv ve Starbucks (I will miss you too...), pár přátel a nekonečně mnoho zážitků a vzpomínek. 

       Ve středu jsem psala poslední zkoušku -  z holandštiny - výsledky sice zatím nevím, ale praktickým výsledkem je jistě to, že mám zcela pomotanou holandštinu s němčinou:) No chci vidět v září mé německé počínání na jazykovce - učení jazyků je snad never ending story. Loučení se spolubydlící Lily bylo opravdu smutné. K srdci mi tam přirostly jen Češky, Slovenka a z cizinců ona. Snad proto, že je Bulharka a jako východní Evropanka má se mnou víc společného než jsem si myslela, snad proto, že je trošku švihlá a naše debaty o přítomnosti šmoulů a děsivého ducha s názvem bloody face mě rozesmívaly, i když vše ostatní nebylo veselé... nebo snad proto, že nikdo jiný neumí říct tak krásně (kromě Agnes) říct "it´s so fluffy!" 

      Kolo se mi povedlo prodat asi 2 hodiny před odjezdem autobusu jednomu milému Holanďanovi Attemu za 36 eur! Sice jsem ho koupila za 65, ale v době, kdy všichni prodávají kola se toto opravdu považuje za úspěch (kamarádka kolo prodala junkiemu - prodavači kradených kol - za 15... jsou to fakt zloději na obě strany...) Dost mne teda překvapilo, že ani nesmlouval, byl milý a dokonce mu nevadilo, že přímo během jeho testovací jízdy spadl řetěz. Jen co jsem ovšem přišla domů, čekala mě zpráva : tak jsem po 350 metrech právě přehodil a urval přehazovačku. No krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal, ale opět mě mladík překvapil, když napsal. " ale já vím, že to není tvoje chyba, já prostě jen nemám štěstí." V posledních 20 minutách před odjezdem jsem tedy řešila, jestli kamarád ze Slovenska bude tak zlatý a pomůže mu... No uff, troška stresu je asi potřeba. Špinavé prsty od řetězu mám ještě teď.

    Uteklo to hrozně rychle. Říkají to všichni, kteří takhle vycestovali, ale zpočátku jim to prostě nechcete věřit. Do teď vzpomínám na slova Hanky, která strávila půl rok v Řecku. "První týdny půjdou strašně pomalu a pak, pak se to rozběhne a budeš se jen zastavovat a říkat. Únor? už je únor? Březen? najednou je duben?! Květen???? Červen? Jak se to vlastně stalo???" A měla pravdu. První dva týdny byly jako dva měsíce a každý další měsíc byl skoro jako týden.
      V uších mi stále zní text stejné písně, kterou jsem si pouštěla při odjezdu z Brna. Now this is not the time or the place for a broken-hearted, 'cause this is the end of the rainbow where no one can be too sad. No I don't wanna leave but I must keep moving ahead....  Je to veselé, jak se člověku nechce opouštět to důvěrně známé a jít někam, kde bude opět začínat. Ale ty nové začátky jsou prostě nádherné.
     Zítra uvařím doma oběd. Bude to kuřecí satay s burákovou omáčkou. Aby ten Rotterdam přece jen neodešel tak rychle.