Během krátké návštěvy rodné hroudy jsem se zcela náhodou někde u náměstí potkala asi po sto letech s kamarádkou Sabkou, která dělala v Holandsku aupair. Společné téma tedy bylo jasné a chvilku jsme jako správné ženské štěbetaly. Mezi řečí se mě zeptala, jak se mi líbil Naarden. Naarden? Zněla má odpověď. No tam je přece pohřbený Komenský Leni... Chvíli jsem zvažovala, kde bych tak mohla vrátit svůj diplom ze studia historie, ale po překonání fáze "já si vůbec nic nepamatuju!!!" jsem se přesunula do stádia "já se těším na další výlet!". Poslední destinace mého holandského putování byla určena náhodou, ale je nutno dodat, že osud to naplánoval fakt dobře. Poslední výlet - místo posledního odpočinku největšího učitele a renesančního člověka každým coulem...
Ideálním dnem se ukázalo úterý, den před zkouškou (velké plány jak si budu ve vlaku všecko opakovat byly splněny tak z 1/10). V rámci procvičování jsem si ovšem objednala lístek holandsky: goedemorgen! Ik will graag een dagretour ticket naar Naarden-bussum alstublieft. Tato kouzelná věta a kývání hlavy, jakože všemu rozumím, mi vysloužily lístek se 40% slevou jako místňákovi! Nikdo se mě na nic neptal tak jim přece nebudu nic zbytečně vysvětlovat... Čekal mě jeden přestup v Utrechtu, ale už jsem tady úplný vlakový mazák, takže mě nic nepřekvapí a v Naarden-Bussum jsem byla co by dup. 
To teprve přišel první problémeček. Na stanici jedna šipka centrum, ale jinak ani ťuk. No tak jsem šla po směru a trochu mě zarazilo - i když Naarden nepatří mezi to 5 turistických atrakcí - že nikde není žádný ukazatel, žádná šipka... Nu Holandsko, řekla jsem si... Pak jsem v knihovně objevila velmi šikovně schované info centrum. "slečno ale to jste úplně špatně hehe, tady je Bussum víte. Hehe to je vlastně jiné město než Naarden hehe to musíte úplně na druhou stranu. A jak jste tady? Na kole? Pěšky?! No tak to se projdete...hehe" Paní v knihovně mi nepřipadala moc sympatická... Ale jako holka z Frýdku-Místku bych na tyto vtipnosti akčních nabídek dvou měst v jednom měla být zvyklá. Tak jsem se otočila a pokračovala v opačném směru dle instrukcí druhé knihovnice. Ve chvíli, kdy jsem šla kolem obory pro koloušky jsem si nebyla svým směrem dvakrát jistá. Ale ukázalo se, že mé obavy byly zbytečné. Jen co jsem překročila most a s ním i vodu, už jsem věděla, že jsem dobře. Ukazatele, šipky a hlavně obrázky z průvodce, které jsem si zapamatovala. 
Naarden má nádherný tvar hvězdy obklopené vodou a to proto, že po celé délce byl Naarden vlastně pevností. Z jednoho bastionu je uděláno muzeum, kde jsem šla opět za 0 eur-poslední službička muzeum karty... No tak vůbec nechápu, proč byly v celém areálu kozy. Připadala jsem si jako v kozím koutku v ostravské zoo. Od malička nesnáším kozí koutek. Toto ovšem nebylo jediné dobrodružství. V kazematech byly různé výstavy historie této pevnosti, jejíž kořeny sahají někam k roku 1350, ale také chodby do tmy a nikde nikdo. Pořád jsem měla pocit, že jsem určitě někde, kde být nemám zejména pak v jedné černé chodbě někde úplně v jeteli.
Bez mučení se přiznám, že chůze v úzkém koridoru, kde jsem neviděla na krok, slyšela nějaké podivné zvuky (z reproduktorů, jak jsem později zjistila) a na konci se dostala jen ke zdi, takže jsem se tou tmou zase vracela, nebyla úplně nejveselejší. Nápis u dveří: v případě požáru v chodbě vyčkejte zde na instrukce, mě také neuklidnil, zejména když v okruhu zhruba půlkilometru stejně nebyla ani noha. No autentické to bylo. Docela mě překvapily informace o holandské vodní linii, jako obrané taktiky používané až do 20. Století - zatopení předem určených oblastí, tvořící neprůchodnou linii, aby se nepřátelé nemohli nikam dostat. Na místech, kde nebylo zatopení úplně 100% byly budovány pevnosti a jednou z těchto hlídacích pevností byla i ta Naardenská. Po prohlídce se mi konečně podařilo najít správné info centrum, kde jsem je obrala o všechno, co šlo a vydala se hledat něco k snědku. Se vším tím hledáním a procházkami byla skoro jedna a já ani nevěděla, jak se to stalo. Jako by mi dneska vše chtělo udělat radost, vybrala jsem si nádhernou maličkou eets&drinken. Není to klasická restaurace, ale mají různé housky, saláty, toasty... Tak jsem si dala čaj (ano, foukal vítr a kromě šátku a svetru jsem potřebovala další něco, abych vydržela sedět venku...) a salát s geniální kombinací grilované cukety, rajčat, piniových oříšků a kozího sýra s medem. 
Celá rozněžněná jsem číšnici vychválila do nebes (snad i za tu mňamózní pofiterolku, která byla k čaji) a vydala se hledat toho Komenského. Před mauzoleem ve valonské kapli už stála nějaká anglická rodinka a smutně koukala na dvojjazyčný nápis gesloten- zavřeno a poté odešla. Leč líná huba holé neštěstí, mě nějakou přístavbou výtahu nevyděsí a už jsem vytáčela číslo kanceláře. Po chvilce vysvětlování, zdůrazňování českého původu a upozornění na naprostou nepostradatelnost Komenského v mém životě, mi přišla paní z kanceláře otevřít. Díky přestavbě a prachu jsem měla Komenského mauzoleum i s českým filmem jen pro sebe a za nic. Yes! Komenský sice zemřel v Amsterdamu, ale pohřeb mu byl známými zaplacen v Naardenu, kam ho převezli. Po zrušení kostela na začátku 19. Století hrob chátral a až československá vláda se ve 30. letech 20. století postarala o zrestaurování mauzolea a nové slavnostní otevření v roce 1937. Po vpádu nacistického Německa do ČSR ovšem Nizozemí jednostranně vypovědělo nájemní smlouvu a mauzoleum tedy nepatří České republice. Nicméně starají se nám o něj pěkně. Všecko je holandsko-anglicko-česky a paní říkala, že české návštěvy jsou tam pečené vařené.
Všecko jsem si nafotila, paní poděkovala, opět ji téměř adorovala a spokojená jsem šla hledat klidné místečko se záchodem a stolkem na psaní pohledů. Při cestě zpátky na vlak jsem se ještě zahleděla, jak se krásně pevnost propojila s místním koloritem... inu jak říká klasik: Fraška života pádí jako splašená herka a diváky už pranic nezajímá zápletka prvního aktu. Teď se mi pojede domů o něco klidněji balit...
0 komentářů:
Okomentovat