Jak si Lenka na nejkrásnější výlet nevzala foťák...

     Bylo nebylo jedno krásné skoroletní ráno, když vyrazila naše hlavní hrdinka Lenka neohroženě na kole směrem k nádraží. Pravda, vlak jel o něco později než byl její standardní výletní čas, a zřejmě proto si vše ráno v poklidu užívala. Následek byl dosti předvídatelný: naprosto nestíhala a do vlaku sedala v tom vedru po závěrečné rovince, za kterou by se ani Kreutziger nemusel stydět, zcela upocená. Ale jela, i když tomu nemohla skoro ani uvěřit během popadání dechu.             

    Město s´Hertogenbosch (ano, to podivné ´s není chyba, ale město se tak skutečně jmenuje, prý je to pozůstatek původního "des") ale stálo za všechny ranní útrapy. Jméno znamená doslova "vévodův les" a vévoda, podle kterého dostalo jméno byl Jindřich I. Brabantský. 

        Na informacích si Lenka vyzvedla mapu a až po té, co jí milá paní do mapy zakreslila vše potřebné, zjistila, že mapa stojí 1,5 eur. Budiž. Největší pecka celého města jsou místní projížďky lodí. Při kupování lístku prozradila Lenka paní za okénkem, že je z Česka a paní se usmívala, že její synovec je právě taky na výměnném pobytu v Praze a má se krásně. Lenka se zasmála a řekla, bodejť, když je tam pivo levnější než voda. Paní se zasmála taky, a prý i v s´Hertogenboschi před 200 lety byla voda dražší než pivo, protože byly zásobárny pitné vody strašně zanesené. Jaký je ten důvod asi u nás...

     Projížďka na lodi trvala necelou hodinku a největší vtipnost na ní byl překlad vyprávění z holandštiny do angličtiny. Ta jedna A4 naprosto nekorespodnovala s 50 minutovým vyprávěním kapitána lodi a Lence nezbývalo než se jen usmívat. Měla k tomu hnedka několik důvodů a zjištění během projížďky, že nechala kartu do foťáku doma byl jen další důvod chechtat se na celé kolo, jak je ten život vtipný. Obrázků proto nemá mnoho, i když slunce a nádherné uličky k focení přímo vybízely. Něco šlo fotit na iphone, ale v lodi byli z jejího držení mobilu nad hladinou lodi velmi v rozpacích a v jednu chvíli to jedna ze spolucestujících dam nevydržela, a dala Lence ruku zpátky do lodi... Lenka moc neví jak na takové kontakty reagovat, tak se jen usmívala jako blbeček - univerzální odpověď na vše:)

    

     Následovala nějaká ta jejich broodje (obložená houska) na oběd na náměstí se sochou Hieronyma Bosche - místního nejslavnějšího rodáka, a pak konečně procházka do slavné katedrály Sint Jans. Bylo to sice místama jako hledat brýle, které má člověk sám na nose, protože obrovská gotická věž se čněla do dálky, ale Lenka se stejně do těch uliček zamotala... Uvnitř katedrály je zázračná socha Panny Marie, a kromě toho je místní raritou socha anděla s mobilním telefonem. Pokrok se nezastaví před ničím! Sám autor říká, že tento mobil má jen jedno tlačítko - přímo na Boha... 

       Tak silný spirituální zážitek musel být pořádně zpracován, a tak si Lenka dala místní specialitu Bossche bol. Tradici má tahle koule plněná šlehačkovým krémem někdy od počátku 20. století a během 25 minut si ji v cukrárně objednalo asi dalších 6 lidí. V regále bylo naskládáno těchto koulí snad sedmdesát, z čehož lze usuzovat, že oblíbenost je opravdu velká:) (Jednou si je takhle Májo budeme dávat za dalších 50 let jako dvě roztomilé babičky, které jsem tam viděla, ale to bude další pohádka...)

     Plná dojmů i Bosch(ž)ské koule, odcestovala Lenka zase o "dům" dál do města Breda. Bredský hrad je sídlem královské vojenské akademie, takže se do něj nesmí a hlavní atrakce - kostel, byl taky zavřený, což ovšem naprosto nezkazilo nádherný dojem z miniuliček, krásných náměstí a různých tajemných koutků podél singlu (singel - původně vodní příkop, který chránil město, proto se většinou krásně točí kolem historického jádra centra). Nejkrásnější chvíle Lenka zažívala na nábřeží jednoho takového singelu, kde popíjela růžové víno (je to holka vychytralá, ze dvou deci upila jednu, ta druhá zteplala, poprosila o led a rázem měla sklenici plnější než na začátku) a četla knížku. Sice nemohla nic pořádně vyfotit, o to více se ale koukala očima a ani se jí nechtělo zpátky do Rotterdamu. 

    Tahle pohádka večer skončila, ale pohádkové pocity ne, i když se Lence půl rok prázdnin krátí a brzy bude doma, začne tam zase další kapitolu a už teď se těší.:)

Dámský roadtrip na "starý" Zeeland

       Nový Zéland, který tvoří v Tichém oceánu dva velké ostrovy, znají skoro všichni, ale aby mohlo být něco nazváno "NOVÝ" musí přece být někde starý! A právě starý dobrý Zeeland, nizozemskou provincii, která je s mořem neoddělitelně spjata, jsme se rozhodly prozkoumat. Aby to bylo dobrodružství, půjčily jsme si auto a já byla na den odvážná řidička. 

      Posádku našeho neohroženého vozu tvořila Adéla, která mě tady navštívila až z daleké německé Kostnice, místní již ostřílené erasmačky Pája s Lenkou a Pájina kamarádka Marťa, která byla zase kontrolou z Čech. Boj Nizozemců a moře má jednu neslavně prohranou bitvu z roku 1953, kdy záplavy umocněné přílivem a novem protrhly hráze a život vzaly 1835 lidem. Katastrofa, která do té doby neměla obdoby, vlila Nizozemí novou energii do této věčné války s živlem a vypadá to, že projekt Delta, moře alespoň prozatím zkrotil. Systém hrází a přehrad spolu s uzavřením přílivových cest chrání dnešní Nizozemí, které je z velké části ve "výšce" pod úrovní moře, před zatopením. Nejzajímavější protipřílivová bariéra se jmenuje Oosterscheldekering. Stavěla se 13 let, stála 3,6 mld. eur (což jsou celé dvě třetiny všech peněz investovaných do projektu Delta) a díky systému otevřených uzávěrů chrání Nizozemí a zároveň zachovává místní slané prostředí a solné bažiny.

       Zastavily jsme u jedné z dřívějších hrází, kde jsme za 4 eura viděly dva snímky o místní výstavbě projektu Delta a hrůze povodně z roku 1953. Trošku z toho běhal mráz po zádech, to se přiznám bez mučení. Neskutečně u moře foukalo a mě teda informace: "Když je větrný rukáv plný, ozve se varovný signál a lidem se nedoporučuje jezdit přes přehrady a mosty mezi ostrovy. Ostražitost zachraňuje životy." vůbec neuklidnila! Zejména proto, že byl větrný rukáv nějaký podezřele plný....ale žádný zvuk nevydával, tak jsme raději rychle jely. 

        

     Přes několik mostů a foto pauzy jsme dorazily do dalšího cíle, městečka Middelburg. Sice byl stejně jako Rotterdam hodně poničen během německých náletů, ale už to tady zase všecko opravili a člověk nic nepozná. Místní radnice nám na kávičce dělala krásnou kulisu a hrabání se mezi cetkami na místním trhu, dělalo náš roadtrip krásně holčičí. Prošly jsme i opatství s kostelem a budovu cechu gardistů, když jsme začaly řešit oběd. Chtěly jsme ideálně zajít na "high tea", což je tady prý špatně pojmenovaný anglický "afternoon tea", tedy čaj se sandwichem a nějakým sladkým nesmyslem. Hledaly jsme bezúspěšně nějakou chvíli, kdy v jedné kavárně řekli, že ho sice dělají, ale jen na objednávku... no nakonec jsme skončily opět u radnice, holky si vesele daly tradiční holandský krokett a všechny jsme byly spokojené. 

       Čas významně pokročil a bylo třeba se nějak rozumně vrátit - v 6 jsme musely vracet auto a s místní odpolední dopravou to je opravdu velká výzva. Akce se podařila a my viděly cestou ještě spoustu moře, bariér, oveček, polí i koní. No romantické výhledy, které lahodily oku. Paní z půjčovny byla velmi rozverná a nakonec nás to vyšlo na ještě méně než jsme počítaly. Suma sumárům to byl nádherný den a to hlavně proto, že překvapivě i v Nizozemí občas svítí slunce!

Slunečný Maastricht a vodní hrad uprostřed paneláků: Hoensbroek

         Systém - nějaká zajímavá stavba a poté zajímavé město se mi osvědčil již po třetí a ani vstávání v 5:30 mě od toho neodradí! Probrala jsem se pořádně někde asi po půlhodině jízdy vlakem, takže předtím si moc nejsem jistá, jak jsem se vlastně na kole na nádraží dostala, a co je podstatnější (zejména proto, že tento zápis píšu ve vlaku po cestě zpátky) kde jsem to kolo u všech všudy vlastně zaparkovala!?!?      

    I přes mou očividně děsnou výslovnost stanic, se mi překvapivě podařilo dvakrát přestoupit a ocitnout se kdesi na vesnici: to byl Hoensbroek. Nervy to byly pekelné, protože jsem jela motoráčkem asi jako z Frýdku do Dobré, nehlásili žádné stanice a poslední cestující vystoupil 20 minut před mou stanicí...  Akce se ovšem podařila a já už podle internetových instrukcí pěkně šlapala 15 min k hradu. Nebylo by to ovšem Nizozemí, aby tady nebyl nějaký maglajz. Tak kupříkladu jsem hrad obešla naprosto celý a nadešla si zhruba 2 km (z 15 min se rázem stalo 30), protože jsem prostě nemohla najít vchod. 

     

        Vodní hrad Kasteel Hoensbroek má být jeden z nejkrásnějších místních hradů... A tvrdí to o sobě sám, což mi mělo smrdět od začátku! Hrad je krásný, což o to, ale je uprostřed sídliště:) naštěstí jsou kolem něj menší zahrady a stromy zastiňují nejbližší paneláky, ale i tak...

        Prohlídka byla mnohem dobrodružnější, než jsem si představovala. Podle instrukcí jsem chodila po naprosto miniaturních středověkých točitých schodech, až jsem si odřela jednu ruku... I přes miliardu nápisů pozor na hlavu se mi to jednou samozřejmě povedlo, asi 5krát jsem byla přesvědčena, že jsem někde, kde vůbec být nemám, než jsem zjistila, že i přes nehorázný binec a prach tato stezka odvahy mezi trámy JE součástí cílené prohlídky a v části s pokřivenými zrcadly se někdo z mikrofonu vždycky hlasitě smál... Nejsilnějším dojmem ovšem působila celá trasa, že prostě chodím od jednoho středověkého záchodu k druhému. Celkem jich je v hradu 12 a já je musela vidět zřejmě úplně všecko:) No jedním slovem podivnost tenhle hrad! Ale bylo tam krásně a sluníčko zase nakopalo zadek všem předpovědím o zcela upršeném pátku.

       Hodinová cesta autobusem se prostě musela přežít (konečně jsem dokoukala film Magnolia) a akorát na oběd jsem dorazila do Maastrichu. Hned ze startu mě v pizzerce číšník lehce znervóznil, když se podíval na můj isic ( 20% sleva na pizzu pro studenty!), začal se smát a prohlásil něco ve smyslu, že ta fotka je fakt šílená, a že by mi za ni dal tu slevu, i kdyby nebyl Isic platný... Tím ale mé gastronomické zážitky nekončily! Po nějaké chvíli jsem se rozhodla pro mcflurry se stroopvaflema. Prijdu, reknu anglicky, co chci, a chlapec za pultem mi anglicky odpoví: "já jsem žil půl roku v Česku, tak i trochu česky rozumím. Já jsem totiž z Polska". Zvládla jsem se ho jen zeptat odkud ale jak zjistil, že jsem Češka, je mi největší Maastrichtskou záhadou. Schváně jsem koukala, jestli mi netrčel průvodce, ale nic českého jsem nenašla. Smutným koncem příběhu zůstal fakt, že jsem ani zmrzlinu nedostala, protože se jim pokazil stroj...pochopila jsem to jako znamení a přestala se s místníma bavit, pro jistotu:)  

          Do centra jsem musela přes řeku Más a to velmi originálním mostě. Část tvoří krásné středověké půlkruhy z roku 1280 a část je zcela moderní.  Tento most svatého Serváce si rozhodně na nic nehraje.

         Spletí uliček jsem se dostala do opravdu přenádherné baziliky Onze-Lieve-Vrowebasiliek. Atmosféra je taková pošmourná, všude vládne přítmí a hoří svíčky...  Odtud jsem se vydala do dalších dvou kostelů - na vyhlídku ke svatému Janovi, kde jsem vyšla všech 218 schodů, aby mi romantický výhled a atmosféru prznila pod kostelem se rozvalující pouť. Dalším estetickým zážitkem za zvuků "nosa, nosa" od kolotočů byla bazilika svatého Serváce. Ten v Maastrichtu založil křesťanství a zemřel někdy ve 4. století. Kolem roku 1000 začali na místě jeho hrobu stavět baziliku v místě již dříve stojícího kostela. Svatému Serváci se přišli uklonit i persony jako Karel Martel, Karel Veliký nebo Fridrih Barbarossa, takže plebs jako já to musí mít alespoň za studentských 2,5 eura... Relikviář se svatými ostatky Serváce a Martina tak byl také viděn. Proplést se mezi kolotočáři dál nebylo snadné... Stáli totiž na místním hlavním náměstí (původním hřbitově) a očividně zas nikdo nepracuje, podle toho, kolik tam bylo lidu:D (ve čt tady byl svátek práce, a to prý nemá vůbec smysl jít v pá do práce...) ale podařilo se a já se pak motala, abych toho hlavně viděla, co nejvíc... 

       Centrum je nádherné. Úzké uličky, kočičí hlavy, sem tam nějaký kostel...pak se objevila radnice, slunce a nakonec i znovu řeka.  Vyloženě vybízela jen tak si k ní sednout a užívat si, jak je na tom světě krásně. Cesta zpátky do Rotterdamu trvá nějaké 2,5 hodiny, tak jsem se chvíli proslunila a šupky rychle domů, protože zítra přijede další velevážená návštěva: Adélka z Německa! Další rande bude hlavně s ní a Nizozemí nás musí pozvat obě:)

Od přepychu Holandského Versailles k bílým křížům Arnhemu

        Dnešní výlet byl vyloženě tématický: skrz holandskou historii od zrodu státu po druhou světovou válku, zalit sluncem i slzou, naplněn emocemi, šokujícími zvraty, dětmi i důchodci... Prostě krásné rande mezi mnou a Nizozemím.

      Na takové rande se nechodí pozdě, a proto už v 7:45 čekám na nástupišti. V ruce kávu, v oku jiskru (a ospalek) a uvnitř lehké chvění, zda jeden druhého nezklameme. Nizozemí nezklamalo a já mu zase ukázala, jaká střelkyně to po něm chodí:).

       Co se týče dopravy bylo to lehce náročné, neboť abych viděla vše, co bylo v plánu, potřebovala jsem tři různé vlaky a dva busy... (při koupi se mě paní několikrát dotazovala, zdali je to opravdu vše na jeden den...). Poučena z předchozích nezdarů jsem byla vybavena všemi časy všech busů... A to mi bylo zcela k ničemu, když jsem si to stejně hned v Apeldoornu popletla a zůstala opět odkázána na hodné domorodce. Vybavena kabelkou a ozbrojena pohledem vyplašené laně  jsem jim nedala vůbec šanci na odpor a záhy už seděla ve správném autobuse směr Het Loo. Na info stránkách zámku stálo "autobusem se k nám dostanete za necelých 20 minut". To je lehce zavádějící, když už za 11 minut mě milý řidič upozorňuje, že tohle (ač to tak nevypadá ani v nejmenším) je moje zastávka. Lehce skeptická k řidiči i svým schopnostem vysvětlit, kam chci, jsem se vydala určeným směrem a opravdu narazila na zámek. Díly brzké hodině (10 v sobotu je skoro jako v 6 ve všední den) jsem byla dobrou půlhodinku v zámku úplně sama s audioprůvodcem a Vilémem III, královnou Juliánou nebo služkou, která mi prostřednictvím sluchátek vyprávěla nejnovější drby z královnina života... Idylka ovšem musela být zachraňována rychlými nečekanými přesuny v rámci úprku od hluku školního zájezdu. Když jsem ze zámku definitivně utekla dětem, v zahradách jsem narazila na skupinky lehce dezorientovaně se pohybujících staříčků a stařenek - další zájezd, tentokrát z opačného konce životního cyklu... Ne že bych měla něco proti jedné či druhé skupině, ale na rande je přece nechce mít nikdo, když je mu 24... Jen co jsem dojedla polévku, našli restauraci i důchodci a já se akorát stihla posbírat a prchnout.

      Palác Het Loo dostal přezdívku holandské Versaille opravdu právem - byl vybudován jako lovecký zámeček Vilémem III., i následující členové dynastie Oranžských jej využívali jako letní sídlo a kdo přišel musel žasnout. Okázalost, přepych... Ale všecko něco stojí. Na zámku vyrůstala i matka dnešní královny Beatrix, královna Juliána.  Když byla malá, prý ji slyšeli jak trestá svou panenku slovy "uděláš-li to ještě jednou, tak Tě udělám královnou , abys neměla žádné kamarády!"

       Návštěva to byla rozhodně úspěšná a zlaté časy v Nizozemí si s přepychem Paříže zřejmě moc nezadaly. V zámku ale žil ledaskdo... Od francouzských vojáků během napoleonských válek, kteří nechali od bot rýhy v podlaze, nezdvořáci jedni, až po německé jednotky SS. Dneska se po zahradách procházejí pávi a mě se z té pohádky skoro ani nechtělo dál.

  Nebylo to naše první rande, proto není třeba se už moc přetvařovat a kromě pýchy Nizozemí je třeba vidět i ty méně šťastné chvíle. Byl čas na Arnhem, město, které se zapsalo smutně do dějin druhé světové války. Opět jsem ovšem čelila nečekaným příkořím. Ku příkladu tak příšerně vymyšlené autobusové nádraží svět snad neviděl. Já teda rozhodně ne...na přijíždějící autobusy se musí čekat na takovém chodníčku, a teprve když autobus přijede je možné jít na nástupiště. Dosti zásadní háček v celém bezpečnostním opatření je, že k nástupišti člověk musí přeběhnout cestu odkud všechny autobusy vyjíždějí...v praxi to znamená vymotat se kolem 2-3 stojících autobusů, uskočit dalšímu jedoucímu a pak ladně vplout do toho správného, který stejně nevyjede na čas, protože je blokován těmi autobusy, kterým jsem se musela vyhnout. No systém jak noha :D.       

     Mým cílem bylo přesunout se z Arnhemu do Oosterbeeku, kde leží Airbone muzeum věnované bitvě o Arnhem, která proběhla v září 1944 ne zcela podle představ spojenců. Všechny boje byly kvůli mostům, kterých se měli spojenci zmocnit a udržet je do příjezdu dalších jednotek. Nezdařilo se...No byla to síla. První dvě patra takový průměr. Pár fotek, nějaký ten doktorský plášť s cákanci krve, taktiky spojenců... To jsem prošla se zaujetím ženy, která snad ani nemá titul z moderní historie... Ale sklepení muzea s názvem Arnhemský zážitek překonal mou bujnou fantazii. Je to upraveno tak, že jsem opravdu šla bojištěm druhé světové. Šero, místama tma, kravál, výstřely, hlasy... No silné kafe. Skoro nikdo tam se mnou nebyl, tak jsem pročítala životy místního obyvatelstva na porůznu schovaných banerech a nebylo mi zrovna hej. Abych se ovšem konečně emocionálně dorazila, vyrazila jsem na místní válečný hřbitov. Byla to sice štreka, ale silný zážitek za to stál. Bílé náhrobní kameny v zelené trávě úplně zářily, a když jsem je procházela...age 22, age 24, age 18, age 20.... Nejstaršího jsem zahlédla asi 34letého vojáka. U několika hrobů byly i květiny u hrobu 24letého parašutisty T. Daceyho i přání, které bylo otevřené, tak jsem si ho lehce drze přečetla a zcela spontánně se rozplakala. Stálo tam:

In memory of my dad who died in the final bombardment on 25th September.

Also of my mum, who waited 50 years to be buried here with the man she loved.

Forever in our hearts

From daughter Maureen, grandchildren & great grandchildren.


      Tak byl závěr mého výletu plný zamyšlení nad tím, jak by mi asi milý pan Dacey, kdybych mu povyprávěla své "problémy", za takovou snůšku hloupostí dal pár facek (pokud zůstanu v mantinelech slušných slov správně vychované dívky). Za kolik věcí vlastně musím být vděčná, a jak si všichni žijeme jako prasata v žitě. Stejně jako partneři, tak i státy mají své silné stránky a slabá místa. Snad jen na závěr tohoto lehce filozofického zamyšlení dodat, kéž bychom i my za své i cizí slabé stránky cítili vděčnost, neboť nás učinily, čím jsme,

Groningen a velmi spontánní výlet na Fraeylemaborg aneb od teď cestuji jen s kabelkou!

         Umím se velmi krásně rozmazlovat, a jeden takový den přišel právě dnes - dala jsem si rozkazem volno a chvíli osamotě. Už mi to pěkně chybělo. S čistým svědomím z odevzdané seminárky jsem ráno v 7 nasedala do taxíku. Ano, do taxíku. Je totiž neděle a první metro, bus, nebo tramvaj jede nejdříve v 8 (!!!) a sice bych se mohla v 6:30 ráno proběhnout ty 4 km na nádraží, ale jak jsem řekla, dnes se rozmazluju, takže žádné spocené sprinty na vlak!

       Po návštěvě sestry se můj místní šatník zdvojnásobil a obsahuje nové prvky jako kabátek, šátky, pásky nebo náramky... Dneska jsem tedy cestovala s kabelkou a opět v business casual. Dokonce jsem si vzala i čočky a rozpustila vlasy a... Zahazuju batoh deuter! Některé to asi vyděsí, ale cestovat na "krásno" spíše než na "praktično" má nečekané výhody. Sice mi lehce omrzly prsty, ale to je maličkost oproti tak 3krát milejšímu chování všech, které jsem dnes o něco požádala. Na mě se smáli i bezdomovci, kterým jsem odmítla dát drobné a řekli, že je to ok a ať se mám pěkně! Pán na informacích o vlacích mi na googlu hledal autobus a ptal se, jestli mě nemá na zastávku dovést... No úplně nový svět:)

Proč mi to vlastně hledal tem bus... Ech, veselá to příhoda. Cesta do Groningenu trvá 2,5 hodiny a po cestě jsem se dívala na svém telefonu na film (konečně jsem pronikla do tajů konvertování filmů) a jen tak si projížděla průvodce, když tu mi do oka padl zámek Fraeylemaborg, údajně jedno z nejkrásnějších šlechtických sídel v širokém okolí. Samozřejmě jsem se okamžitě na jediných informacích, které ovšem poskytují info jen o vlacích, zeptala a ochotný pán začal googlit. Naplánované to bylo geniálně, protože bus mi jel za pět minut a za dalších 40 jsem stála, stále ještě šokována tou spontánností, kdesi mezi poli. Venkov jak z učebnice: koně, ovce, kočky... Ale jinak tam zdechl pes:D Bylo něco po jedenácté a já zjistila, že zámek otvírá v  jednu... V průvodci to samozřejmě psali, ale copak čte Habrnálová něco do konce? Trošku mi kručelo v břiše, tak jsem se rozhodla pro hledání nějaké kavárny či obchodu. Zkrátím to. Nenašla jsem zcela nic. I benzinka Shell je tam v neděli zavřená! Potkala jsem cestou 4 lidi a všichni mě pozdravili. Taková to byla ukázková vesnice. Jen mě mátly šipky asi na 3 různá muzea: tak jsem se k jednomu šla podívat a otevřeno je jen každou první sobotu v měsíci. Tak to ledasco vysvětluje:)  trvalou záhadou mi ale zůstane, co právě tady dělá restaurace se dvěma michelinovskýma nálepkama?! Byla zavřená, tak to je možná odpověď.

Po kvalitní procházce a zahlédnutí nějakého potulného psa jsem se uchýlila s knihou na lavičku, a i když jsem promrzla byl to takový klid se štěbetáním ptáků, který bych si sama asi nenaplánovala. Stihla jsem dočíst knihu a mohla vyrazit do zámku.

Ani to nebylo tak snadné, jak to na první pohled vypadalo. Lístek se totiž musí koupit v obchůdku, kde brali moji museum kartu. Jupí! Pak jsem dostala anglický letáček a byla strašně vděčná za svou rychlost. V celém zámku jsem byla úplně sama a procházela to nazdařbůh. Nikde žádné šipky, ani lana, ani cedulky, co člověk může a nesmí. Připadala jsem si trošku jako zpátky v čase. Výhledy do zahrady jen dokreslovalo sluníčko, které i přes hrozby deště občas vykouklo a meterology zase vyšplouchlo, že mu nemají kecat do řemesla.

     Původ zámku sahá do středověku, kdy byl obrannou peností ale v 16. století začala být obranná funkce zbytečná. Velké přestavby přišly během následujících dvou století, kdy byly postaveny boční křídla a rozlehlý park je pak romantické století 19. Kolem zámku je vodní příkop, což by byla větší paráda, kdyby nebyl celý zelený:D ale zase je to ze života...

Za 30 min jsem v klidu prošla všecky pokojíky a šla si už mžourající hlady dát do místní restaurace oběd. Nizozemci obědvají obvykle chleba nebo housky, tak jsem měla mini kalíšek místní hořčicové polévky, dva tousty, volské oko, plátek sýra, plátek šunky, trochu zeleniny a jejich milovanou kroketu. To tady jedí všichni a pořád. Já ji měla poprvé a nemám nejmenší tušení, co je jejím obsahem:D. Snad maso? Nebo zelenina? No má to konzistenci bramborové kaše, ale barvu kuřecího...

Nebyl čas ztrácet čas a hurá na autobus zpátky do Groningenu. Na zástavce jsem chvíli čekala s postarších párem. Vesnice se opět nezapřela, a přestože holandsky moc nemluvím a oni zase anglicky ani slovo, pochopila jsem, že jedou za dcerou do nemocnice, protože porodila dítě, že se moc těší a že ten autobus tu už měl být. No já jim zase pověděla, že jsem z Česka a studuju v Rotterdamu (první dvě lekce učebnice Nederlands in gang! mám očividně zmáklé:)

        Groningen leží na severu Nizozemí a je to vyloženě studijní město - 25% obyvatel tvoří právě studenti. Na to, že byla neděle, město opravdu žilo. Možná kvůli nějakým oslavám konce druhé světové války nebo tak něco (u jednoho památníku padlým byla spousta věnců). Každopádně pro turistu jen dobře - všude byly trhy, hrál flašinet a celé město se jakoby usmívalo. Mě trošku úsměv přešel při navštívení místní synagogy. Jelikož jsem zcela náhodou ten den viděla Schindlerův seznam, měla pro mě výstava o ženě jménem Clara Asscher-Pinkhof další rozměr... ale její příběh patří k těm šťastným. Byla manželkou místního rabína a po jeho smrti zůstala v synagoze a bojovala, proti některým přežitkům. Psala knihy pro děti a svými moderními myšlenkami formovala místní židovskou komunitu. Během druhé světové války se dostala do tábora Berken-Belsen ale jako jedna z mála šťastných se dostala do transportu do Palestiny organizovaném Němci v roce 1944, kde zůstala do konce života. 

      Prošla jsem od nádraží až k hlavnímu náměstí Grote Markt, které sice prý bylo hodně poničené během války, ale dneska vypadá jakoby nic. Hlavní turistickou atrakcí je věž kostela svatého Martina, která už byla ovšem zavřená. Začalo se připozdívat a já s vidinou dlouhé cesty domů začala hledat zase nádraží. Před ním ještě obligátní foto koně Ome Loekse. Tato socha ilustruje místní slavnou píseň !Kůň Ome Loekse je mrtvý". Mají koukám stejně pozitivní písně, jako my:) Píseň vypráví jak štolba Loeks (= Lucas) van Hemmen (prý opravdu žil v letech 1876-1955) chtěl odehnat svého koně a tak jej bodl vidlemi (inteligencí asi příliš neoplýval). Kůň z toho dostal infekci a zemřel. Píseň mi silně připomíná "sedí mucha na stěně..." Náhodička?:D

      I cesta zpět chystala nějaké překvapení, a tím byl tichý vagón. Nesmělo se tam ani šeptat! Pro mě to nebyl problém, ale jednu dvojici, která si opravdu naprosto potichoučku šeptala, přišla průvodčí upozornit, že "sssssst..." Ikonka facebooku a twitteru jen ukazuje, jak jsou tady místní dráhy moderní:) Zcela spokojená jsem ještě dojela za kamarádkami na sklenici vína a nemohla se zbavit pocitu, že dojem flákacího erasmus pobytu je zcela mylný...vždyť člověk musí zažít a vidět tolik báječných věcí!:)

Gent - město věží a rozkopaných ulic...

      Poslední město, které jsem opravdu v Belgii chtěla vidět je Gent. V průvodci ho nazývají městem, podobnému Bruggám, které ale, na rozdíl od nich, nikdy nepřestalo žít a nestalo se tak prakticky "zakonzervovaným" muzeem. Snad díky slunci, snad díky sestře, snad díky výbornému obědu jsem si Gent zcela zamilovala  a líbil se mi ještě více než Bruggy.

      Naše cestování teda začalo tím, že jsme vstávaly kolem páté ráno, abychom do Gentu dorazily nějak rozumně. Přeci jen cesta trvá přes dvě hodiny, a my se stihly lehce prospat i ve vlaku s přestupem na nádherném nádraží v Antwerpách. Dojeli jsme na gentské hlavní nádraží, které ovšem bylo jiné, než nádraží od kterého jsem měla prostudovanou cestu do centra... Když se nám ve vlaku věže centra pomalu vzdalovaly, nešlo se nesmát. Naštěstí ale rychlejší chůzí jsme za 30 minut seděly už vybavené mapkama a prospektama ve Starbucks. ( I když po cestě sestra vykřikovala něco ve smyslu, že kdyby výlet plánovala ona, nic takového by se jistě nestalo:)

 Gentské informační centrum je geniální - mají pro turisty zdarma mapu centra s mini průvodcem k tomu a pak ještě jednu s doporučenou pěší trasou. Rozhodly jsme se dát na rady starších a moudřejších a držet se okruhu, kterým nic nevynecháme.

      Gent leží na soutoku řek Šeldy a Leie, což je krásně vidět na bráně bývalého rybího trhu, kde dnes sídli info. Šeldu znázorňuje postava muže, Leie zase ženy a nad nimi se tyčí vládce moří Poseidon. Na cestu jsme se posilnily ještě "gentskými nosy" neboli Cuberdony. Jsou to takové kuželovité gumové bonbony, které mají tradičně chutnat po malinách. Mně nechutnaly teda vůbec, a jelikož mi tady z 5 kousků, což bylo zakoupené minimum, dva zůstaly, myslím, že ani sestře moc nejely...

      Gent byl ve středověku významným městem a centrem pro obchod se suknem. Flanderský hrabě Filip Alsaský postavil v Gentu nádherný hrad Gravensteen podle vzoru křižáckých hradů, které viděl během druhé křížové výpravy. Uvnitř nás čekalo předbíhání Asiatů, abychom alespoň něco stihly a místní výstava mučících nástrojů byla dosti impozantní. Ivču zejména fascinovaly děti, které se smály na celé kolo u focení s gilotinou...která byla ještě v 19. století běžně používána. 

     Město má naprosto geniální polohu. Říká se mu vlámský diamant a je v centrální části Belgie. V okruhu 300 km žije asi 70 miliónů obyvatel a nacházejí se zde velká města jako Londýn, Paříž, Brusel nebo Amsterdam. Krása místní architektury ukazuje, že se tady točily (a podle rozkopaného náměstí stále točí) velké sumy peněz.

      Mezi tři hlavní věže, které jsme po cestě navštívily patří: katedrála sv. Bavona, zvonice Belfort a kostel svatého Mikuláše. Ze zvonice byl opravdu nádherný výhled, jen jsme chtěly jít po schodech a byly jsme nuceny použít výtah... ach ta technika! Ale co nám opravdu pohlo žlučí byla katedrála. Vstup zdarma nás zprvu potěšil, všecko vypadalo krásně...jen největším tahákem je gentský oltář Jana van Eycka. Je to nejrozsáhlejší Eyckovo dílo, na kterém pracoval se svým bratrem Hubertem. Ústředním motivem je klanění božímu beránkovi. A chtějí za něj 4 eura!!! 4 eura za osobu a člověk pak vejde do mini místnůstky, kde je tento oltář a miliarda lidí. Je to tam upocené, stísněné a vše jen ne příjemné. Vrcholem všeho byly letáčky o oltáři za 0,20 centů. No tak to už bylo na mě příliš a zcela drze jsem si ho vzala jen tak. Kromě nadávek mi hlavou vrtalo: jak je možné, že tady mají letáček ve slovenštině ale ne v češtině? Každopádně tedy katedrála byla silným zážitkem a přemýšlela jsem kolik by stál lístek do Louvru, kdyby za každý slavný obraz byly 4 eura.... no asi bychom se nikdo nedoplatil. 

    Tento zážitek musel být něčím dobrým spraven, a jelikož byl 1. máj všude lidí jako much a do toho nějaké socialistické oslavy... Sedly jsme si do restaurace, kde nám byl sympatický jídelní lístek jen s asi 15 věcmi. Daly jsme si obě místní krevety v kari a v pálivé omáčce, k tomu třešňové pivo a napůl jednu čokoládovou pěnu. Svět byl zase veselejší a v našich duších i tělech se rozhostil klid.  Dokončily jsme procházku podél kanálů a načerpaly trochu slunce z města, kde se narodil kromě Jana van Eycka i císař Karel V. a u kávy a jedné vafle jsme napsaly hromadu pohledů rodince, která mi tady chybí. Poště všechna čest, protože pohledy dorazily za dva dny! 

     Cestu k nádraží jsme musely hledat kvapem, neboť sestra musela do devíti večer vyřídit ještě nějakou práci. Blíže bylo jiné nádraží než to, kde jsme vystoupily, tak jsme se hrdinně vydaly hledat cestu. Ivča mi pravda moc nevěřila, a když tak nad tím přemýšlím, s mou schopností se ztratit kdykoli a kdekoli se jí ani nedivím, ale chytly jsme dokonce ještě dřívější vlak než byl plánovaný! V Antwerpách jsme chytly zase jeden dřívější vlak, protože měl 20 minut zpoždění. No tolik radosti jsme ani nečekaly:) Já skoro celou cestu zpátky prospala, takže spokojenost byla maximální.

    

Koninginnedag

       Konec dubna je v Nizozemí zasvěcen oslavě královny a Koninginnedag je tady opravdu pojem. Poprvé byl svátek slaven 31. srpna 1885 jako Prinsessedag /den princezny/ během pátých narozenin princezny Wilhelminy a po jejím nástupu na trůn se z princezny stala královna... Když nastoupila její dcera Juliána, bylo datum přesunuto na 30. duben, kdy byly zase její narozeniny, no a u její dcery Beatrix to tak zůstalo, protože aktuální - 74-letá - královna  má narozeniny ve zcela nevhodnou dobu, 31. ledna. Komu by se ale chtělo slavit, když je venku hnusně, zima a sněží? Ostatně to není nic neobvyklého, britská královna má narozeniny pro změnu 21. dubna, ale i to jim připadne na deštivý Londýn moc brzy a slaví se až v červnu.

     Všechno ovšem v Nizozemí propuká již noc předtím - Queen´s night - je tady synonymem oslav, velkých párty a hlavně oranžové! Oranžová je barva královské rodiny a chvíli mi trvalo myšlenkové spojení královského rodu Oranje-Nassau s touto barvou. Prvním průkopníkem této dynastie v Nizozemí byl Vilém Oranžský, ale dnes to není jen barva královská, ale celého Nizozemí. 

     Hodně mých známých jelo do Haagu nebo do Amsterdamu, kde jsou tradičně největší akce a párty, jak přes noc, tak následující den. Mně v neděli přijela ségra Ivča a po vyslechnutí hororových historek, kde se kdy kdo v Amsterdamu na Queen´s day zabil, jsme se rozhodly pro párty v Rotterdamu.  Správná dámská partička dorazila do místního klubu Cafe Beurs v trapných sedm večer, kdy bylo ještě zcela mrtvo... Tančit a zpívat tradiční holandské písně, jejichž slova nám byly záhadou, jsme začaly kolem desáté, ale stálo to za to! Samozřejmě nechyběla ani nizozemská hymna, jen mám takový pocit, že v té hospodě do ní přidali trochu více rytmu:) 

Oranžové boa bylo výbornou výbavou a ani klub, ani nově příchozí se nikterak nedali zahanbit - mně osobně se nejvíce líbila skupinka mladíků, kteří měli všichni oranžové kšandy B).

 Královnu Beatrix jsme slavily asi do půlnoci, ale pak začalo být v klubu opravdu hodně těsno, vyhazovač byl velmi nerudný a obecně atmosféra doslova houstla. Tak tak jsme stihly poslední metro a spokojeně a lehce společensky unavené jsme padly do postele.

      V pondělí nás čekal tradiční den královny. Rozhodly jsme se zjistit, jak to v centru vypadá, zamířily na oběd a kouknout po ulicích. Přípravy místních byly různé, ale málokdo se nenechal oranžovým šílenstvím alespoň trochu strhnout. Každý ovšem vzal přípravu po svém. Oranžová trička, kloboučky, kalhoty, vlasy... no vše co si člověk jen může představit, tak jistě někdo na sobě měl:) V Amsterdamu, to sice byla asi větší akce, ale my rozhodně nelitujeme. 

        Jednou ze zvláštností tohoto dne je také "vrijmarkt", neboli správný dobrý blešák. Kdokoli si tento den může rozbalit stánek na ulici s miliónem hloupostí a prodávat, co už nepotřebuje. (viděla jsem teda věci, které snad nemůže potřebovat vůbec nikdo), ale je to veselé, jen tak se procházet mezi stovkami ministánečků, a koukat, jaké haraburdí, kdo vytahal na světlo světa. Sběratelé starožitností musí být úplně v sedmém nebi. 

      Královna má tradici, že vždy navštíví na svůj den některé město, kde se tradičně věnuje dětem a nějaké té charitě. Letos to byly dvě města Rhenen a Veenendaal a v Rotterdamu byla přesně před 20 lety! To jsem ještě tahala kačera... Ještě, že je oranžová má oblíbená barva a goretexka mi s náladou davu ladila krásně...Představila jsem si, jak by teda asi vypadaly veřejné oslavy narozenin třeba Václava Klause u nás, či obecně den pana prezidenta. Snad jen můžeme Nizozemí trošku závidět... Tedy lang leve de koningin!