Studijní výlet a výletní studium

           Nadešel konečně čas tvářit se na chvíli jako intelektuál i tady v Rotterdamu. Jestli jsem zkouškové přežila v pohodových riflích, Evropa mi prý ani na úrovni Evropské unie, ani na jakékoli jiné OSN začínaje, přes Radu evropy, Červeným křížem konče, nic jiného než business casual nedovolí...takže první stres : kde tady seženu na sebe něco slušného?! Byl to boj přátelé ale po 4 hodinách jsem z jednoho nákupního centra vycházela zničena, ale se vším potřebným...jen místo kabelky bude batoh deuter a místo saka bunda craft a s tím se prostě musí smířit! 

           Hlavní myšlenka našeho studijního počínání byla - jednotlivec v rámci Evropy. Celá naše asi 20 členná studijní skupina byla rozdělena na menší podskupinky, které dostaly na starost jednu z navštívených institucí. Úkolem bylo načíst doporučenou a jinou literaturu, připravit kritické otázky, dostat řečníky nejlépe do úzkých a sami přitom neudělat žádné faux pas a nakonec o tom napsat krátký report.

          Nečekaně hned ze začátku shrnutí, aby bylo jasné, jaká pozitiva tento výlet přinesl: ještě nikdy jsem nesnědla najednou tolik čokolády, netančila v ženevském parku s jakýmisi podivnými týpky, nevypila za týden tolik kafe, nenasyslila tolik kg materiálů a ještě nikdy jsem neměla pocit, že jestli někam mám pracovně patřit, tak je to tady...ale popořadě:

BRUSEL 

      Cesta po institucích začala u Evropské komise dvěma přednáškami. První obecně o orgánech EU a změnách po  přijetí lisabonské smlouvy a druhá pak o nové Evropské chartě lidských práv. Všichni jsme byli z odborných článků nabušení až na půdu, tak mi té prezentující slečny bylo skoro líto - v jednu chvíli byla našimi dotazy vyloženě zaskočená.

European economic and social committee by měla být mostem mezi orgány EU a lidmi, nebo spíše organizovanou společností, kterou dělí na tři základní kategorie: zaměstnance, zaměstnavatele a nevládní neziskovky (tzv. NGOs).  Má 344 členů, kteří nejsou placení a reprezentují různé organizace, odbory a zejména lidi. Přednášející nám tvrdil, že dokonce 80% jejich doporučení, která jsou přirozeně nezávazná,  clenu kteri

Nejsou placeni a reprezentuji sve odbory a zemi. Reprezentant nam teda tvrdil ze 80% jejich připomínek je Evropskou radou přijato. Byla jsem překvapená, že i mě (!!!) napadaly nějaké dotazy, nicméně Arien - který měl na starosti tuto instituci -  je stihl položit dříve než já.  Pozdě bycha honit... 

LUCEMBURK

      Pak nás čekala celkem veselá cesta do Lucemburku, která měla trvat maximálně 2 hodiny. Autobus jsem opouštěla po 3 hodinach a 45 minutách značně rozladěná, protože poslední třičtvrtě hodinu jsme strávili jen podivným kličkováním v buse kolem hostelu a hledáním místem k parkování - myslím, že to by se beze mě klidně obešlo...

Pak přišly sprchy, večeře, mytí zubů a já čekala na zbytek svého pokoje, že půjdem všichni konečně do města... Čekala jsem asi hodinu a půl a myslela, že mě fakt mrskne. Když to ještě chvíli vypadalo, že Brazilci Rodrigo a Gabriel to vzdají úplně, když viděli déšť, začala jsem přemýšlet o sankcích za ublížení na zdraví...  Naštěstí (hlavně pro ně) jsme nakonec ve čtyřech lidech s Ruskou Ekatharinou vyrazili (asi v 10 večer) vstříc novým zážitkům. Samozřejmě nám střídavě pršelo a Gabriel, který si vyšel jen v sáčku po 2 hodinách trpěl jako zvíře. Nebylo možno jinak, než jít na pivo, a že to lucemburské nebylo vůbec špatné! Každý jsme si dali malý Bofferding a za 30 min si společně mezinárodně zanadávali na servírku, která nám při placení zvesela řekla, že malé pivo stojí 2,20, ale kdybychom si dali velké stálo by 2,40... Přišlo jí to hrozně vtipné. Mně ne. Ekatharina stále měnila směr, Rodrigo nevěřil, že vím kam jdu a Gabriel při venkovní teplotě 6 stupňů při každém Rusčině zavýsknutím, kterým měnila směr k hotelu podle blikajících světýlek v dálce, které údajně prostě musí vyfotit, povážlivě blednul. Sebranka k pohledání, ale bylo to docela veselé jen 4 hodiny spánku se nezdály zcela přiměřené. Hlavně ráno.

        Snídaně byla luxusní  a můj den začal nutelou, sýrem a čerstvou bagetou. Mám ráda Lucembursko, nejbohatší zemi Eu! (my jsme z 27 členů prý 17. Not bad at all!)  A věci byly lepší a lepší. Dopoledne jsme strávili u Soudního dvora Evropské unie. Nejprve slyšení v hlavním sále, jednoho ze tří soudů, který pod dvůr patří (čeští překladatelé byli dost tragičtí a já radši poslouchala anglický překlad) a pak následovaly dvě přednášky o fungování soudu jako celku a od nizozemského soudce, jak funguje soud prvního stupně. Opět jsme dostali spoustu materiálů a ještě k tomu oběd na účet soudu. Ale nebyly to žádné ušmudlané bagety jako včera...pěkně zelenina, losos, rýže a všechno v podobě bufetu a na konci čokoládičková pěna! Připadali jsme si fakt důležitě, když všecko bylo na talířích CURIA a k tomu to bylo opravdu výborné.

        Jak je Lucembursko maličké, tak je soud obrovský. Tak prostornou budovu jsem snad ještě neviděla obrovské dlouhé široké chodby, záchody, že by si člověk v kabince mohl klidně zatančit tango a stále rozšiřování budov, které snad nebere konce. Až si člověk říká jestli si to Lucembursko na soudu neléčí nějaký komplex:)

         Další zastávkou byl Evropský účetní dvůr - rozpočet EU je sice méně než 1,5 % HDP členských států, ale i tak je 142 mld eur docela pálka. Ještě, že to někdo hlídá a zatím to vypadá, že celkem úspěšně. K tomu dávají různé rady a připomínky a obecně mi přišlo, že očividně vědí co dělají. Bohužel jsme byli časem dost nepříjemně limitovaní a čekal nás další přesun. Celý study trip byl vlastně jeden velký neustále trvající přesun s mini zastávkama! Z Lucemburku, jsem toho bohužel až tak moc neviděla a ani pohled nebyl, kde koupit. Takže příště znovu a lépe...

ŠTRASBURK

      Další zastávka: Francie! Příjezd kolem 10 večer sice nebyla úplně idylka, ale jelikož jsme ráno nemuseli vstávat nijak zvlášť brzy, rozhodli jsme se s Caroline, jednou z našich vedoucích, ještě trochu objevit město. Jelikož ve Štrasburku nějakou dobu žila, byla osobou nejpovolanější. Po shlédnutí katedrály jsme skončili - jak jinak - na pivu. A já měla nějaké s trpajzlíkem!!!:D Sice jsem necítila ani odstíny ovoce ani kardamonu, ale bylo to supr:) Do postele jsem padla jako podťatá i proto, že Ruska, se kterou sedím, je sice milá a chytrá a všecko, jen je děvence 20 a mě z ní občas třeští hlava. Chce vyfotit pomalu u každého šutru, na všecko má názor a spoustu času a chvíle klidu je tedy po celém dni více než vítaná. 

    Já, Ekatharina a Doyoung jsme si řekly, že když je sraz ažv 10 u busu mohly bychom do centra ráno za světla. No nebudu to protahovat, šla jsem sama:D Doyoung spala a Ekatharina pořád toužila po nějakém chlastu, takže nakoupila asi 3 litry vína, zatímco já byla v katedrále - inu každý podle svého gusta:) jen jsme ji ráno málem ujeli, neboť sraz v 10 znamenal podle ní očividně 10:15...

      První návštěva tohoto dne byla u Evropského ombudsmana. Ten má samozřejmě ale lepší věci na práci, než přednášet nějakým zvlčilým studentům, takže s námi mluvil jeden Řek z jeho kanceláře. A jelikož je i ombudsman Řek - P. Nikiforos Diamandouro - tak to bylo vlastně úplně autentické. V každé instituci jsme dostali nějaké letáčky, občas prupisku...ale veřejný ochránce práv se vytáhl s reklamními předměty a kromě obvyklých serepretiček jsme byli obdarováni i taškou a flashkou, což byly další plusové body!
      Budovy ombudsmana a evropského parlamentu jsou propojené, takže jsme šli na oběd do parlamentní kantýny. No páni poslanci ví, co je pro jejich bříška dobré. Mají to fakt krásné, a když pominu prostředí, tak tam vaří skoro jako od Pohlreicha. Vybrala jsem si nějaké cuketové karbenátky se salátem a mascarpone s borůvkama. Pak jsme nějak bloudili po budovách a místní ochranka a pracující si nás začali přehazovat jako horký brambor. Čas na změnu lokálu a pryč chvíli od  Evropské unie vůbec! Na řadě byla Rada evropy, orgán na EU zcela nezávislý se 47 členy a instituce, kde jsem byla já zodpovědná za kladení otázek a předávání darů. Upřímně jsem byla dost zklamaná a nakonec se ukázalo, že nejen já. Nejprve jsme chvíli poslouchali řeč bosenského ministra zahraničí parlamentnímu shromáždění, ale to byla první podivnost. Teprve začal a už nás po 15 minutách brali pryč, takže z proslovu jsme slyšeli jen obligátní ujišťování důležitosti všeho a všech ale k jádru pudla jsme se nedobrali. Nu, řekla jsem si ok, tak snad další řečníci, kteří budou mít přednášky pro nás, nám to vynahradí. 
Setkali jsme se s jedním nizozemským diplomatem - členem stálé nizozemské mise - a nizozemskou senátorkou. No nemůžu říct, že bych byla s některými odpověďmi úplně spokojená. Byly zkrátka naprosto diplomatické, takže jsem se o aktuálních problémech dozvěděla velké kulové. Ale senátorka byla správná ženská od rány, tak nám alespoň bez jakýchkoli kudrlinek řekla, jak je to šílená politická hra a neubránila se ani naštvaným glosám směrem k nizozemskému politikovi Wildersovi, kvůli kterého jim právě teď padla vláda.

        Večer byl ve znamení kulturního stravování. Jako banda jsme šli do nějaké místní - Caroline oblíbené - restaurace a skoro všichni jsme si dali místní alsaskou specialitu - cibulovo sýrový koláč se základem na smetaně a špeku. Já si dala upgradovanou variantu s kozím sýrem, Doyoung s rajčaty a olivami a společným sdílením jsme měly královskou večeři. Jen to všecko trvalo nesmírně dlouho a proč nejdřív objednali jen pití a jídlo až za dalších 15 min je mi záhadou. Sice pozdě ale přece, zvyklí z Lucemburku, jsme vyrazili do La Petite France s hrázděnými domečky a stavidly. Osvětlená romantika až hrůza jen loudání ostatních mě strašně vytáčelo:D


ŽENEVA

     Ranní přesun do Ženevy byl dlouhý a dost nudný, ale adrenalin přišel do žil hned během oběda. Zastavili jsme na benzince, prohlédly si ceny ve švýcarských francích a šli pro chytře nakoupené zásoby do autobusu.  Jestli je pro našince Rotterdam drahý, tak Švýcarsko je pak superdrahé. Další šok následoval, když jsem zjistila, že oni neumí anglicky! Ale to tak, že vůbec. Jako chápu, že mají asi vše a žádnou EU nepotřebují, ale anglicky prohodit alespoň větu by snad mohli zvládnout.
      Rovnou z autobusu jsme vpluli do úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Rozhodně nás čekala, jedna z nejzajímavějších přednášek, protože uprchlíci, to jsou lidské příběhy a emoce. Trochu mě nepotěšilo, že první zmínka o ČR padla právě tady, protože jsme podle tohoto úřadu spolu se Slovenskem zeměmi hodnocené jako nebezpečné pro Romské obyvatelstvo. 
     Na Ženevu jsme měli pak celý večer. Hotel v centru bylo příjemným překvapením, jen procházka v asi 16 lidech nebyla dobrá volba. Já prostě nějak nejsem typ, kterého by uspokojovalo jen tak blemcat po městě bez cíle a nakonec vlastně nic nevidět. Chvíli nudy jsem zahnala pár slovy s českou skupinkou. Poznat Čecha totiž není vůbec těžké a naše konverzace byla vskutku tradiční česká:) Ve zkratce?
já: Ahoj, tak vidím, že jste Češi. Nevíte náhodou, kde je tady supermarket?
oni: ahoooj, jojo támhle za rohem. Pivo není moc drahé a dá se pít.
já: fakt? tak to je supr"
oni: chceš zkusit? ale víš jak, české to není.
já: tak moc díky!:D
Místní mezinárodní studenti ke mně chovají zvláštní respekt po zjištění, že je pivo u nás levnější než voda. V marketu jsme si alespoň nakoupili nějaké další jídlo na večeři a u katedrály vytáhli sýry a čokolády - inu Švýcarsko.
      Pátek byl posledním dnem a zbývaly tedy poslední dvě instituce:  Mezinárodní výbor pro Červený kříž a Rozvojový program OSN. Červený kříž byl opět pecka - nu opět lidské příběhy, opět emoce. Při jejich promo videu mi téměř ukápla slza. Jejich řečník byl pro nás úplnou modlou, protože házel vlastní zážitky z Pobřeží slonoviny, Súdánu, Indie... a my měli pořád tolik dotazů, že nakonec to musel stopnout, aby zbyl ještě nějaký čas na právní aspekty a slečna byla trošku divná a jak jsme zjistili později od našich vedoucích, některé naše dotazy padly už loni a odpovídali na ně úplně jinak, tak kdo ví, jak to s tím humanitárním právem je. Oběd v místní kantýně, kde nikdo nemluvil anglicky (můj dotaz, zda si k polévce mohu vzít chleba z této ošatky řešili 4 lidi), jídlo nic moc (do teď nevím, co jsem to měla za polévku - zeleninová? luštěninová?) a atmosféra byla taková nějaká stísněná. Bodejť by ne, když to mají v jakémsi sklepě. 

       Rozvojový program OSN byl naprosto nejnudnější částí programu. Jakmile ten človíček otevřel pusu tak ji nezavřel a nejhorší bylo, že jsme si nebyli moc jistí, o čem vlastně mluví. Různými asociacemi se dostával z jednoho tématu ke druhému, i přes prezentaci v tom neměl žádný řád a moje myšlenky ubíhaly všude možně. Chvíli jsem si říkala, že jsem jediná neintelektuálně založená, nicméně brzy jsem začala pozorovat, kdo z mých kolegů je na facebooku, kdo hraje piškvorky, kdo vyřizuje mejly... všichni jsme na tom byli stejně.
     Na poslední společný večer jsme naplánovali opět piknik stylem každý něco přinese a dohromady to všecko sníme. Slunce, park, dobré jídlo...úplná idylka. Do toho se v parku začali sjíždět místní bikeři s velkými repráky a začala párty! Připadala jsem si jako z amerického filmu:) Po tanci přišla žízeň a čas na nějaké závěrečné pivo, ale já jsem se rozhodla ještě na chvíli trhnout, protože v Ženevě byla zavražděna Sisi a já prostě musela mít fotku její sochy, i když jsem nakonec byla lehce zklamaná. Postavili ji na 100leté výročí od její tragické smrti a je taková...no moderní. 
      Zážitky jsme spláchli místním pivem asi za 5 franků a šli se vyspat na tu dlouhou cestu do Rotterdamu. S hlavou plnou informací, kufrem plným letáčků a s myšlenkami na naši báječnou evropskou budoucnost jsem cestu zpět stejně většinou prospala:)