Holandský Rožnov pod Radhoštěm a Haarlem, na vodě, dunách a tulipánech

      Mezi psaním seminárek a učením se holandštiny jsem se rozhodla pro další výlet po krásách Holandska - čas letí, tak přece musím něco vidět! Díky tipu od Diásků jsem se rozhodla pro místní skanzen Zaanse Schanz a k tomu ještě město Haarlem, ať mám dvě mouchy jednou ranou. Teda spíše jednou cestou.
     Zaanse Schanz je zhruba hodinku a půl od Rotterdamu vlakem a s rekonstrukcí této vesnice v její podobě z přelomu 17.-18. století se započalo po druhé světové válce. Toto městečko vyrostlo na řece Zaans, kde neskutečně fouká. Ale neskutečně! Místní si taky na větru postavili svůj život a první mlýn na konci 16. století začal rozmach místního průmyslu. Na tisícovku mlýnů v oblasti Zaans připomíná v tomto přírodním muzeu stále několik funkčních. Byla jsem se podívat v mlýně na barviva, na koření a na olej. A všecko fungovalo, otáčelo se, rachotilo a byla to fakt pecka!
Jen foťák jsem měla plný prachu. Chtěla jsem se nechat vyfotit v mlýně jedním Japoncem, ale překvapivě i tito mistři foťáků sekají na fotkách nohy...
 

    Těžký život v místních bažinách připomíná Zaanse muzeum, se šatičkama obyvatelek, obyvatelů i obyvatelčat (chtěla bych teda vědět. jak dlouho ty nádherné bílé dětské košilky zůstaly bílé...), nářadím, dřevem... ale hlavně taky historií značky Verkade! Očividně tvrdý kraj - dobří a pracovití lidé, protože dal světu značku Verkade a Albert Heijn.
    O tom druhém později. Verkade pravda není v naších luzích a hájích zcela známá, ale tady jsou jejich sušenky a čokoládičky všude. Pavilon zasvěcený této značce připomíná 100 let na trhu a je konstruován jako továrna ze začátku 20. století. Myslím, že je docela kruté sledovat 20 minut výrobu sušenek a čokolády, a pak nenajít ani jednu sušenku, když ne na ochutnání, tak alespoň ke koupi! Byly tam jen čokolády a na ty jsem měla dost silnou vůli, takže jsem sice slintala jako Pavlovovi psi ale mé zásady zůstaly neoblomné:) Myslela jsem, že si nějakou dobrou svačinku koupím v místní pekárničce. Je postavená podle pekárny z roku 1658 a interiér je z 19. století. Světe div se, i v pekárně si člověk mohl, po mini prohlídce trouby a nějakých těch formiček na sušenky, koupit jen čokolády a chipsy. Ať žije západní konzum. Naštěstí alespoň v sýrařství měli sýry, tak dojem nebyl zcela ztracen.
      Ovšem zcela nejlepší dojem udělala výrobna dřeváků. Sice to není nic hand made - pěkně se tam otáčel nějaký stroj až třísky lítaly, ale i tak to byl parádní zážitek. Tak vymazlené dřeváky snad už nikdy nikde neuvidím:) Všecky barvy, všecky tvary, jakékoli použití. Jelibo dřevák jako pokladničku? Držáček na kartáč? Nebo snad jen tak na klíče? Stále si pohrávám s myšlenkou, jestli já bez těch dřeváků vůbec budu moct odjet:D
   

    Zpět k Albertovi Heijnovi. Ve skanzenu je rekonstruován jeho první obchod, který převzal v roce 1887 po svých rodičích v  městečku Oostzaan. V roce 1911 přichází se svými prvními produkty pod svou značkou a dneska je to jeden z nejrozšířenějším řetězců v Nizozemí, nehledě na to, že snad i u nás. Já v Brně nakupuju v Albertovi už 5 let:) Jen by mě zajímalo, proč mu v ČR familiérně tykáme... Oběd v místní přeplněné restauraci znamenal polévku a kombuchu (och jak, já žiju zdravě:) ale sezení na baru nebyl úplně můj styl.

     Nebyl čas ztrácet čas a hurá do Haarlemu. Informační centrum jsem hledala nějakou chvíli a došla až na druhý konec centra, ale povedlo se. S ukořistěnou mapkou a informací, že je muzeum víkend a některá muzea jsou zadarmo jsem se rozhodla promyslet další plány u čaje. No to se ukázalo větším dobrodružstvím, než jsem čekala. Ještě teď si říkám, jestli je má angličtina tak dramaticky špatná, nebo ten pán byl prostě hluchý. Konverzace vypadala asi takhle:  What kind of tea do you have? cheese? no tea! ah tea...everything. Do you have jasmine? Mint? Of course! Takže jsem dostala mátový čaj, který nesnáším. Jej...

Naplánovala jsem si ale základní trasu a vyrazila. Město bylo poprvé zmíněno v pramenech v 10. století pod názvem "Harulahem", což znamená neuvěřitelně dlouhý název:  místo na písku, pokryté stromy, které jsou vyšší než jiné. No úplně indiánské jméno:) Není se co divit, že haarlemští obyvatelé dali jméno i jedné New Yorské čtvrti Harlem:) Ve 14. století byl Haarlem větší než Delft, Rotterdam i Amsterdam, ale postupně ztrácel na důležitosti. Od 17. století je to město tulipánových cibulek, takže do teď je i trať mezi Haarlemem a Rotterdamem lemována tulipánovými políčky.
   
Kromě obligátního náměstí, kostela a radnice jsem se rozhodla navštívit taky nejstarší nizozemské muzeum vůbec: Teylerovo z konce 18. století. Je to taková směska toho, co měl Teyler ve svém vlastnictví takže jsou k nalezení fosílie, kameny, obrazy, pamětní medaile... Jdu si tak muzeem a najednou buch! Kouká na mě Havel ze speciální vitrínky o jeho pamětní medaili. Nemůžu si pomoct, ale i když si myslím, že nejsem nijak extra patriot, tak takovéhle připomínky rodné hroudy mě vždycky nějak zahřejí. Jen pak začnu nějak hrdě vypínat hruď a zjistím, že můj původ stejně nikoho nezajímá :D. Šok...
       Na náměstí je socha Laurense Janszoona Costera, který podle místních vynalezl knihtisk, takže i když je to obecně připisováno Gutenbergovi, tady má smůlu. Děti se učí, že to byl právě jejich Laurens. Pod sochou začala zrovna nějaká náboženská skupina pět písně, tak jsem si řekla, že je to znamení jít na vlak a šupky domů. Ty osamělé výlety se mi líbí čím dál víc, ale příští týden strávím na cestách s bandou 25 lidí v rámci studijního výletu po evropských institucích. No, snad mě tolik lidí najednou neporazí:)