Lenčina prázdninová dobrodružství, aneb dovolená za všechny prachy

       Po zkouškách uprostřed semestru nás čekalo zasloužené volno a toho bohdá nebude, aby se Lenka flákala! Víkend sliboval krásné počasí takže hurá na Jeju! (제주)

      Jeju je korejský ostrov mezi Koreou a Japonskem, oblíbené to prázdninové letovisko a honeymoon destinace. S Liz jsme koupily letenky dost po haluzi po té, co naše kreditky několik internetových portálu odmítlo, a na poslední chvíli nás zachránil Eastar Air. Liz odlétala druhý den, já až v pátek, potkáme se na večeři.

     Domácí lety jsou zjevně jiné kafe než ty mezinárodní a to doslova. Přes rám ke své gate jsem šla nejen s kosmetikou v batohu s půl litrem vody v taštičce ale i velkým cappuccinem v ruce. Obligátní prohlídka po pípání pod rámem a já jen dávala pozor, ať paní nepoleju. Hodinka v letadle a ostrov se ukázal jako na dlani. Martin z hostelu - korejský majitel - mě vyzvedl na letišti a čekání na Liz, která se na Jihu zdržela, jsem strávila v bývalých vládních budovách a procházkách po městě.

 U večeře jsem zjistila, že zpoždění bylo způsobeno velmi nenadálým seznámením s asi padesátiletým Indonésanem a zítra k němu jedem v 7 na kafe. Moje vnitřní já začalo řvát : cože?! Ale nahlas jsem pronesla něco jako sure, awesome.. Tak uvidíme co to bude, ale jelikož Liz vozil celý den a na orgány ji neprodal, bude to buď úžasné nebo ultimátní fiasko - nepochybně obojí silný zážitek. (mami, já vím, že kdybys to věděla  tak mě přizabiješ. Občas se ale riskovat prostě musí;)

        Taxikář nás rozespalé vezl kamsi 15 km od centra a já litovala snídaně nechané napospas dalším ubytovaným... Indu, jak jsme mu říkaly, přespával u svého kamaráda a byznys partnera v jeho domě/ samoobslužné kavárně a kolo bizarních zážitků se začalo rozjíždět třeskuplnou rychlostí. Během snídaně, kdy jsem na ocelovém mlýnku mlela kávu a dostala nabídku práce v Soulu, na Bali a Thajsku, jsem si uvědomila, že tohle bude nezapomenutelné. Indi nás vzal autem po západním pobřeží a choval se k nám jako k dcerám. Domluva, že my platíme oběd a kafe a on auto a benál byla velmi výhodná a jeho znalost korejštiny i angličtiny pak zcela k nezaplacení. Začali jsme pralesem, přes pláže až k památce Unesco Suwolbong (park).

        Na oběd objednal typishe Jejushe: 몸국 (mom gug) což byla polívka s vepřovým a spoustou mořské trávy a já si užívala nádherného dne. V jedné zatáčce u silnice sušili mstní na slunci sépie a prodávali za rozumný peníz.
Tělíčka visela na šňůře jako ponožky a ani nevím jak se o stalo, ale Indi nám domluvil, že si u nich doma v baráčku za krámkem dáme kafe. Mlely jsme s Liz tento den podruhé a užasle zíraly jak se z těchto neznámých lidí stávají naši přátelé, kteří nám dali pivo, bonbóny, půjčili kola a fotili se s námi. V rámci pohostinnosti nabídli také přespání a průvodcovské služby.  Na kolech jsme se pak na sebe jen s Liz podívaly a řekly si: What??:-) Myslím, že důvěra v lidi byla obnovena na 100%. Aby toho nebylo málo cestou do města, kde se Indi chystal na letadlo, jsme na křižovatce potkali ve vedlejším autě našeho hostitele královské snídaně z rána. Pořvali na sebe pár slov a výsledkem bylo, že jedem na nudle. Sice neuměl skoro anglicky, ale Indi všechno překládal. Když nás vysadil kousek od hotelu, řekly jsme si z Liz, že ten laskavý pocit z celého dne, kdy na nás byli prakticky cizí lidé hodní jako na vlastní se nedá úplně sdílet a kdo ví jestli nám tento zážitek bude vůbec někdo věřit, protože pro nás, ostřílené a permanentně podezřívavé Evropanky, to celé bylo taky dost neuvěřitelné.

     Myslely jsme, že další den nemůže být zajímavější... Byl ale ne úplně plánovaně nebo vítaně. Po snídani - toasty s marmeládou a vaječinou - jsme se rozhodly prozkoumat opačné pobřeží ostrova a vyrazily jsme, po drobných peripetiích na autobusáku- směr přístav. Trajekt nás zavezl na další místní turistický spot- ostrov U-do. Na oběd jsme vytáhly sandwiche, koupily zmrzku a užívaly si chvíle netušeného relaxu na pláži. Taky jsme se pěkně připekly! Připadala jsem si spíše v Řecku než v Asii a zářivě bíle domečky s modrou střechou to jen umocnily. Další plán bylo půjčení čtyřkolek, naše zorničky se zúžily vzteky, když řekli, že naše evropské řidičáky jsou k ničemu a musíme mít mezinárodní. Ty čtyřkolky tam za obdivných pohledů rodičů řídily i děti! Veri najs bjutiful. 

Tak jsme alespoň na hodinku půjčily kola a šláply do pedálů, abychom za hodinku objely celý ostrůvek. Mořský vánek ve vlasech, slunce do tváří... A najedou Kia před náma nečekaně brzdí a Liz, které zadní brzda jen tak šolíchá kolo, mačká přední a letí. Kotrmelec dopředu, kolo ve škarpě, infarktová tepovka.

             Naštěstí odřené má sice kolena, lokty i tvář, ale všechno jen tak povrchně téměř bez krve jen s modřinami. Po návratu na bicyklovou základnu se při nechápavých pohledech majitele, že to určitě brzdí, sype zcela. Tečou jí slzy a řve po nich finsky. No to bychom měly. Nakonec uznají chybu a omluví se, to už jsme ovšem na odchodu. Ještěže je ten život aspoň trochu vyvážený a neštěstí je následováno štěstím zhmotněném v Korejce a Filipínce, které jako my po výstupu z trajektu marně vyhlížejí bus k Jeskyni Manjanggul. Žádný totiž nejbližší hodinu a půl nejede, což je také čas, kdy jeskyně zavírá, a skládáme se na taxík. Jeskyně je vlastně tunel kterým ze sopky proudí láva, když to tady bouchne. Je dlouhá přes 7 kilometrů, my ale prošly ve tmě a mokru jen kousek. Sandály se ukázaly jako obuv ne příliš jeskyňoodolné a vodu a blátíčko mám všude.   Denní světlo a teplo je vítané a my šlapem dva kiláky na zastávku. Bus jede naštěstí za chvíli a my o půl deváté zcela mrtvé padáme na dřevěné lavice hostelové jídelny a cpeme se pizzou a sušenkama. Majitel si nás fotí a dává na hostelový facebook. Ou jé, dvě šílené a hladové holky ze západu vypadají jako ztělesněné klišé. Druhá láhev vína má s naší únavou kritickou reakci a je třeba jít spát, než vyvedeme nějakou ostudu. Navíc Liz letí letadlo v 8 ráno - já mám ještě

den k dobru.

          I když předpověď hlásí lehký déšť, můj plán je jasný. Hurá vzhůru! Po hodince v buse stojím na úpatí nejvyšší hory Jižní Koreje. Hallasan měří 1950 metrů nad mořem a je jasné, že si při zdolávání 1200 metrů převýšení pěkně máknu. Nahoru jsem zvolila Seongpanak Trail. Má být nejmírnější a snad to dolů vezmu nějakou jinou s výhledem. Je deset ráno a já se zastavuju u okýnka pro mapu. Informace, že pokud chci úplně na vrchol, musím být v místě Jindallaebat shelter nejpozději 12:30 mě dost děsí. Nadmořská výška tohoto bodu je něco kolem 1500 metrů nad mořem a dobrých 7 km. Můžu to stihnout? Ptám se dost zděšeně. "normální čas je tak tři hodiny, ale mladší to můžou zvládnout i dřív. Když si pospíšíte, ty dvě a půl hodiny by snad stačily". Cože?!?! Já přece nejsem žádný běžec Lysa Cupu! No nic, koušu se do rtu, do sluchátek dávám Čechomor a vybíhám. Doslova. Začátek je velmi pozvolný, tak v klidu předbíhám nějaké Korejce. V mozku si pořád opakuju - until you puke, faint or die KEEP GOING! Zadýchaná jsem po prvním kiláku, ale bude to prostě boj zejména se sebou. I když cedule podél trasy, značící ve kterém úseku se nacházím, mě značně deprimují, myšlenky, že to stejně nemá cenu, cenzuruju okamžitě.

Trasa má tři úseky- první zelený je very easy, druhý červený je popsán jako difficult a na jeho konci se nachází zmiňovaný bod s časovým limitem a konečné dva kilásky a něco jsou žluté - normal. Tempo na červené trochu klesá, ale naděje stoupají! Vědomí, že to možná stihnu a že tento úsek je nejtěžší vůbec, mi vlévá energii do žil. Na odpočinek není čas- mandarinka, napít a necelá minuta oddechu je všechno, na co mám nárok. Posledních 700 metrů bylo překvapivě nekonečných, ale ano! Hodinky ukazují 12:05 a já bych i skákala radostí, kdybych měla na to sílu. V tuto chvíli jsem již lehce mokrá, neboť slibovaný déšť přišel, nicméně ve velmi light a příjemné formě, jako by mě někdo stříkal sprejem na kytky. Na vrcholu musí být člověk do 14:00 a pak se musí vrátit. Po mém předchozím výkonu mám sebevědomí někde u mraků a říkám si, že ty 2,5 kilometry lepším terénem bude pohoda jazz. Nemohla jsem se mýlit víc!!!

Po 100 metrech začíná pršet a za dalších 500 metrů už leje. Korejec mi dává náhradní pláštěnku a já se vděčně usmívám, jak mi jen síly stačí. Jemný opar se mění v mlhu hustou, že by se dala krájet, vánek na vichr a déšť na malé kroupy, které do odkrytých částí píchají jako jehličky. Mám pocit, že mi Hallasan dává jednu facku za druhou. Občas se člověk musí u zábradlí zastavit, když vítr zafouká ještě víc a vrátí ho krok dva zpátky a občas musí zastavit jen aby si odpočinul, protože tento "normální úsek" je krpál dvakrát větší než předchozí "obtížná" část. Vypínám hudbu- stejně ji neslyším - a s pár odvážlivci pokračujeme dál. Stojím co 40 kroků, ať už to jsou schody nebo kameny a sundávám brýle- vidím přes ně velké kulové a bez nich alespoň dva metry před sebou. Ještě že je po trase natažené červené lanko, jinak bych skončila bůhví kde.

 Plášťenka chrání alespoň část těla, ale kalhoty jsou úplně mokré a v botách mám bazén. Došlo úplně všechno - síla, morálka a brzy i sprostá slova ve všech jazycích, co znám. Mechanicky dávám nohu před druhou a prosím snad všechny anděly, abych na mokrých šutrech neuklouzla. Naštěstí jsou kameny na sopce pěkně členité, a i když jsou mokré, nekloužou. Vrchol poznávám jen díky hloučku Korejců a mám chuť je obejmout. Nevidíme nic, ale jsme tam! Kráter s jezerem je někde pod námi, ale tak aspoň na obrázek jsme se podívali. Je za deset dvě a tlampače nás už volají dolů. Mám hlad, třepou se mi nohy, teče mi z nosu, necítím prsty na nohou ani rukou, ale stála jsem na vrcholu Hallasanu a to mi stačí! Prudká cesta nepřipadá v úvahu, protože i když ráda riskuju, nejsem sebevrah. Dolů to jde pomalu, ale kroupy se brzy mění v déšť a v já si koupím instantní nudle, vodu a čokoládovou tyčku. Chutnalo to jako božská mana a já cítila, jak se mi celé tělo zahřívá. Chvíle odpočinku, ale pořád mě čeká dobrých 7 kilometrů dolů. Místy se cesta mění v koryto menší řeky, ale vidina sprchy mi už cestu nezkazí. Vyšlápnu ještě jednu odbočku, abych byla alespoň uvnitř kráteru a jezero viděla z blízka, i když vypadalo jako jezero Brčálník. S každým metrem se počasí lepší a na úrovni 900 m.n.m můžu i sundat pláštěnku a začít se sušit. Snažím se jít co nejrychleji to jde - rozhodně tady nechci zatmět - a přestože se chvíli zdržím hovorem s holčinama z Hong Kongu, v 17:45 vycházím z lesa na cestu, kde půhoďky čekám na bus a sklízím obdiv od zbytku čekajících budoucích pasažérů. Musím vypadat dost hrozně s ulepenými vlasy a špinavým a mokrým vším, ale je mi to jedno. Těším se na hostel na vyhřívanou postel a na další den až se vyspím. Všechno suším na topení a usínám v 10 jako špalek.  

    Na Jeju jsem si na vlastní kůži zažila mé oblíbené motto: život začíná tam, kde končí pohodlí! A je to pravda:-)