No guts, no glory!

Aneb jak jsme si užili národní park Bukhansan:-)

To tak jednoho dne měla Lenka pocit, že je třeba vyrazit do přírody. S bandou kamarádů domluvila sobotu a zjistila, že do parku se dostane od koleje velmi lehce - jedna zastávka metra a asi 10 minut poté busem. To ovšem nevěděla, co jí čeká.

      Bukhansnan v překladu znamená "velká hora na severu". Nejvyšší vrchol, na který jsme se chystali, má 836 m.n.m. Člověk z podbeskydí by řekl. To není hora, to je kopec. Nicméně naše startovní pozice v Soulu byla asi 80 m.n.m. Již první pohledy mě příliš nepotěšily. První hodinu a půl jsme se snažili dostat k bráně Bogunmun. Cesta vedla něco přes dva kilometry, prakticky po schodech. Pokud to nebyly strmé schody nahoru, čekal nás nějaký kousek zase dolů abychom metry šlapali zase a znovu. Od první brány jsme k druhé došli již s většími úsměvy, cestička začala být velmi přátelská a my fotili, co se dalo. Nejen my jsme ovšem fotili! Díky velmi jednoduché dostupnosti ze Soulu jsme na trase potkali jistě stovky turistů. Ti kteří uměli alespoň trochu anglicky se zeptali odkud jsme, jak se máme a ti nejnadšenější se s námi i fotili. Hotová horská atrakce! Na druhou stranu, když jsme jim na národnosti odpověděli, že jsme z Rakouska, České republiky, Mexica, Finska, Nizozemí a Jižní Afriky asi bych byla udivena i já nebýt součástí této mezinárodní party.

     Bránou Daedongmun jsme jen tak prosvištěli a další cenné metry, opět do krpálu jako prase, jsme nabírali k další Yongammun. Brány propojují opevnění, které nechal postavit na začátku 18. století král Sukjong. V předchozích staletích totiž přišlo několik invazí a chtěl jím do budoucna zabránit. Zeď se táhne kilometry a kilometry a je na ní opravdu krásný pohled. Počasí nám moc nepřálo a výhledy ani z brány ani ze zdi slunce neosvítilo. I tak jsme ale viděli, jak obrovský je Soul. Neuvěřitelné, žije v něm více obyvatel než v celé naší zemi a asi 3 krát víc než je Finnů dohromady. 

   Od naší třetí brány nám ovšem nejen zimou mizel úsměv ze rtů. Šlo do tuhého. Ocelová lana a příkré srázy nás dovedly k zásadní debatě. Jdeme dál nebo to balíme? Jak asi tuší ti, kteří mě dobře znají, byla jsem na straně - jdeme dál! No guts no glory! No pain no gain! A hlavně mi to stále nepřipadalo příliš složité. Díky velmi nevhodné obuvi části výpravy jsme se rozdělili na větší a menší polovinu (ano mám toto přirovnání ráda, přestože je nesmyslné:) Čtyři lidi šli nahoru a tři dolů. Matthias s May nám docela brzy utekli, podezírám je z toho, že se vlastně na této hoře dali dohromady, a já šlapala co to bušící srdce dovolilo. Velmi mile mě doprovázel Sebastian, aby se mi něco nestalo. Obdivuji jeho trpělivost.

     Místama jsem odpočívala co 10 metrů... V jednom hodně mokrém úseku, mě začal chudák chlapec přesvědčovat, že to za to nestojí, a že míra nebezpečí přerostla hranici. Matthias s May někde daleko před náma a velmi blízko opět, tentokrát klasické dřevěné schody vedoucí snad až do nebe. Začala jsem vyjednávat - jen co povedou ty schody, to není nebezpečné. Jen co bude tohle dobré lano... po velmi krušných chvílích jsme to dokázali! Nahoře jsem měla takovou euforii, že jsem ho musela obejmout. Bylo to fakt peklo. Tolik lidí jsem na horách snad nikdy neviděla. Ve složitějších úsecích se dělaly fronty, přestože byly cesty oddělené. V jednu chvíli mi pěkně mrzly ruce od ledových lan a studeného větru. Naproti mě šel Korejec, který pozdravil a soucitně sundal své rukavice a dal mi je. V jiné části jsem zase potřebovala přelézt lano na druhou stranu a pořád nemohla najít místo na nohu. Jiný Korejec mi vzal tu nohu do dlaně a udělal mi stupátko. No neuvěřitelné, jak tam byli úžasní lidé. Ne nadarmo se říká, chceš li poznat svého přítele, vem ho na hory. Vlastně nevím jestli se to říká, ale pokud ne rozhodně by mělo!

  

        Celá ta námaha rozhodně stála za to, ten pocit úplně na špičce u korejské vlajky se nedal vyvážit žádným pohodlím života v bytě. Pokochali jsme se výhledem a rychle mazali dolů. Fučel ledový vítr a ač se mi to tady zdálo nemožné, začalo trochu sněžit. Kus pod kopcem jsme zastavili a vytáhli domácí zásoby, či něco přikoupili a konečně pořádně poobědvali. Cesta dolů byla ještě náročnější než nahoru a stejně jsem se i přes dobití baterek neobešla bez mini pádu. Na ledovce mi podjela noha, ale naštěstí ránu o šutr zastavil batoh, takže kromě špinavých rukavic se nic nestalo. Cestou dolů jsme si už vyprávěli o tom, jak se těšíme do sprch a taky jsme udělali zajímavý exkurz do cizích jazyků. Například, že španělština má více způsobů, jak vyjádřit lásku než čeština a němčina, nebo že zaměnit ich hasse za ich hase může vyústit ve veselou debatu o králíčcích.

    Shrnuto a podtrženo ani na vteřinu celého výletu nelituju, teď se budu ale tak dva dny regenerovat a za nějaký čas, až se vyléčím z modřin a některých vzpomínek mě to určitě čeká znova.

Fotky!

a jako vždy, více fotek naleznete na: http://elunel.rajce.idnes.cz/ 

:-)

Hledání nudy v Soulu

Po nějaké době opět zdravím! Lenka se má stále skvěle, ba zdá se mi, že každým dnem lépe a lépe. Je čas opět vyprávět, co nového v Jižní Koreji...

Tak nudu v Soulu jsem zatím nenašla a ani z dálky neviděla. Pokud nejsem ve škole, tak se někde učím, kafíčkuju s kamarádkama, večeřím s bandou mezinárodních studentů nebo vesele poznávám další minisvěty a miniměsta ukrytá v tomto velkoměstě.

Korejská buddy jedné skupinky zorganizovala minulý týden výlet do zábavního parku Lotte World - je to taková parafráze Disneyworldu, ale zároveň mnoho kolotočů a blbin, na kterých jsme se vyřádili :-) Naše skupinka studentů byla snad horší, než malé děti. Všechno jsme museli vyzkoušet, všude jezdit a až do zavíračky nenechat nikoho z personálu odpočívat. No jsem ráda, že jsme šli, ale myslím, že mi to stačilo až do konce pobytu. Některé volné pády mě dost děsily a zařvali jsme si všichni moc pěkně a opravdu moc nahlas :)

         Zábava ovšem musí být vždy vyvážena také vysokou kulturou a to my s Biggou taky umíme. Výstava Van Gogha byla v Soulském domě umění pouze do neděle 24. března. Musely jsme trochu spěchat ale stálo to rozhodně za to. Hned jsem si připadala trochu jako zpátky v Nizozemí. Byla to dokonce největší výstava jeho vlastních portrétů, která kdy byla uspořádána. vevnitř se bohužel nemohlo fotit, ale mně se úplně ze všeho nejvíc líbily rentgeny obrazů, na kterých člověk přesně viděl, co bylo na plátně před Goghovou krajinkou nebo květinama...Nebudu nic zatajovat - většinou to byly nahotinky :-)

Po umění přišla historie: korejský válečný památník. No byl to silný emocionální zážitek a dost mě to teda dojalo. Muzeum je nádherné a k tomu ještě úplně zdarma. Největší část samozřejmě zaujímá historie Korejské války a myslím, že je to velmi uživatelsky friendly. Kromě klasických exponátů a fotek, je tam také mnoho krátkých filmů ve čtyřech nejčastějších jazycích (korejština, angličtina, čínština a japonština),   uprchlický tábor v životních velikosti, ve kterém člověk prochází přímo po kamenité cestě a slyší dětský pláč, letadla, vrtulníky, padáky... No myslím, že každý chlap by se vyřádil a já byla taky spokojená.

Nachozeno v nohách již po muzeu bylo dost, ale zahálka může mladého člověka dočista zničit. Rozhodla jsem se proto navštívit ještě jednu památku UNESCO - svatyni Jongmyo. Měla by to být nejstarší dochovaná konfuciánská svatyně, přičemž rituální obřady pokračují v tradici, založené ve 14. století.  Tyto vzpomínkové obřady jsou za zemřelé krále a královny z dynastie Choson. Místo rozhodně stojí za návštěvu, ale pro mne to bylo hlavně skvělé místo k odpočinku. Spousta laviček, jezírek a přírody... Domečky mi velmi připomínaly palácové stavby a z těch mě už počáteční nadšené přešlo. Jsou prostě hezké ale velmi podobné.

      

Super ovšem bylo, že v jednom z domečků si člověk sedl na zem a mohl koukat na dokument o svatyni. Byly k tomu i anglické titulky, ale chytla jsem to až od půlky, a když se smyčka vrátila, začaly titulky čínské... Tak jako tak myslím, že místní chrámové a palácové komplexy budu používat pro studium a čtení jen co se ještě o chlup oteplí. Vstupné je směšné a je tady prostě opravdu krásně....:)

Vivat academia, vivant professores...

Jela jsem do Asie nejen za krásnou přírodou, nádhernými městy a exotickými obyvateli, ale zejména vstřebávat nějaké ty vědomosti. 

     Moje univerzita Sungkyunkwan  (ve zkratce SKKU) je vzdálená od mé koleje dvě zastávky metrem, ale dneska jsem to šla celé pěšky. Venku svítilo sluníčko a byla to úplná pohodička - se sluchátkama v uších je to příjemná procházka. Od metra je to tak ještě 10 minut pěšky, ale spousta studentů využívá shuttle bus - speciální studentský autobus za 300wonů. Chápu, že když někdo jako já občas nestíhá, tak je takový bus opravdu pohodový.  Zejména když areál kampusu se nachází v kopcovitém terénu a rychlou chůzí se člověk trochu zapotí. Nicméně dost mě překvapuje, že i místní korejští studenti stojí klidně jen pod kopcem a nechají se svézt. No tak to je pro mě opravdu lenost největšího kalibru... Vůbec si tu svou hubenost nezaslouží!!!

     Areál se skládá jak z moderních budov, tak ze starého jádra. Univerzita vznikla za dynastie Choson v roce 1398 a patří mezi jednu z nejstarších v Asii. Nicméně, když nám řekl Kim z International Office, že podle jeho informací i jedna z nejstarších na celém světě, nechtěli jsme mu jeho iluze úplně brát. :-) Kampus je opravdu výborně zařízený - student tady najde vše, co k životu potřebuje. Menzu, dvě kavárny, papírnictví, obchod, ale také poštu, banku, květinářství (k čemu tady potřebujeme květinářství?!), knihkupectví, optiku.... No prostě famózní :-) Škola je ale opravdu krásně situovaná. Na jedné straně hory a na druhé velkoměsto. Jen těch schodů co člověk našlape!

    Vyučování mám od pondělí do pátku, takže žádná flákárna! můj čas zaměstnávají 4 předměty: Porozumění asijské kultuře, Současná korejská kultura a společnost, Severní Korea a role práva a Korejština. Nejvíce mě baví ten právnický předmět. Má ho totiž Američanka, která dokonce na Severu byla na konferenci a dlouhodobě se tím zabývá. Je neskutečně milá, zábavná a přesto toho ví hromadu a žádná ulejvárna se konat nebude. Další co mě baví je korejština. Sice na nás mluví jen korejsky, ale už umím abecedu! 렌카 znamená Lenka :-) Musíme se ve škole korejsky podepisovat... Zbylé dvě hodiny stojí za starou belu... Mají je Korejci, jejichž schopnosti mluvit, učit a předávat znalosti jsou nevalné. Nicméně i to patří k pochopení asijské kultury... Budu tady mít dvakrát zkouškové. První - orientační - od 22. dubna a finální od 17. června, tak snad to půjde. Nejvíc zabrat mi dává korejština. Tak na mě myslete, ať tady neudělám během zkoušek mezinárodní ostudu:) Annyong Haseyo!

  

Soul - město, které má duši...

...a moc mu to sluší!  Byl by hřích toto krásné město nepoznat, a tak když to jde, pořádám malé objevné výpravy, popřípadě se účastním nějakých oficiálnějších, aby mi v tomto 600 let starém "zázraku na Hanu", jak Soul jeho obyvatelé rádi nazývají, něco neuniklo! Jelikož má celé město počet obyvatel srovnatelných s Českou republikou, není to vskutku na jeden den... 

Zatím probádané je následující:

Gyeongbokgung, "palác velmi požehnán nebem" ve své historii úplně blažený nebyl. V roce 1592 byl vypálen a po 300 let byl jen ruinami. V 19. století jej naštěstí vybudovali znova a dnešní návštěvníci se kochají tímto největším Soulským palácem v bezprostřední blízkosti "Blue House", sídla prezidentky. Měla jsem štěstí, že jsem stihla i střídání stráží, což je teda jiné kafe než před Buckinghamem:) Dalším navštíveným palácem byl Deoksugung, také tam se mi povedlo chytit střídání stráží! Ale má videa na foťak jsou nic moc a pro představu můžete mrknout třeba tady. Jakmile se člověk nabaží novinek v paláci prvním, další ho už okouzlují spíše netradičními prvky nebo příjemnými zákoutími. V tomto jednoznačně vede poslední z trojice (hlavních paláců je tady 5)  mnou zatím navštívených paláců Changgyeonggung.

V dáli jsou vidět mrakodrapy nové části Soulu

Průvodce říká, pokud jen jeden palác, tak tento! Je asi pět minut od mé školy, tak jsem se docela těšila. Postaven byl po jako druhý Soulský palác, ale po zničení  Gyeongbokgungu převzal roli hlavního až do 19. století. Nejkrásnější ovšem na tomto paláci jsou obrovské zahrady plné stromů, jezer, laviček a klidných zákoutí. Tak za měsíc bude snad vše ještě zelenější a krásně se tam budou číst knihy. I vstupné je moc milé:) 1000 - 3000 wonů tedy 17-51 kč.

Namsangol Hanok Village - tato tradiční vesnice v údolí Namsan, je vlastně takovým mini skanzenem s typickými domy " hanok". Vstupné je nulové a člověk se může podívat na domečky, dílny ale také si zahrát jednu z místních ukázek tradičních her - velmi populární tady zřejmě byla káča. Tu si zkoušeli znova a znova malí i velcí. Další z atrakcí bylo také koulení kola, které si zkoušeli snad víc dospělí než děti -  v Soulu se prostě zabaví každý. 

Podobný zážitek nabízí také  National Folk Museum. I tento místní Rožnov nabízí hanok domečky, ale jako bonus přidává pohřební sochy, vlak nebo obchody ze 70. let 20. století. Velké plus je také reálné muzeum s expozicí, které ve zkratce mapuje korejskou historii od prvních pazourků, přes říši Silla a Choson a Korejskou  válku až po současnost. Obrovským plusem je, že vstupné je zdarma a člověk má vskutku pocit, že je to děláno pro něj. Jako by Korejci vítali turisty s otevřenou náručí a zavřenou kapsou. A to je více než sympatické po kůži odírajících vstupných v Římě nebo Turecku...

zelený ostrov:)

Zatím ale nejkrásnější koutek přírody, ticha, klidu a také historie jsem našla v jedné z mnoha korejských památek UNESCO. Královských hrobkách Seolleung.  Uprostřed městské zástavby hory, stromy a prošlapané cestičky a také tři královské hrobky. Krále Seongjonga, jeho třetí manželky Jeonghyeon   a jeho syna, krále Jungjonga. Zatím jsem tady více než nadšená:) 

Samozřejmě už byly také okouknuty nákupní čtvrtě, moderní Gangnam (ano odtud je Gangnam style...a pro informaci, zpěvák Psy tady dělá reklamu snad úplně ale úplně na všechno... a tuhle píseň znají i v Severní Koreji) a zejména další  místní dobroty v hospůdkách i kavárnách. Kavárny jsou tady vůbec dost specifickým fenoménem. Nejen, že je tady Hello Kitty caffé - kde je i na cappuccinu obrázek hello kitty stejně tak v jejím tvaru je vafle (s návštěvou čekám na svou drahou a růžovou milující sestřičku) ale úplný mazec jsou potom cat a dog caffé! Člověk zaplatí malé vstupné a může se pak mazlinkat s kočičkama nebo pejskama... Navštívím snad brzy:) Co ovšem již bylo vyzkoušeno je Noraebang. Místní karaoke bary, které jsou roztroušené po celém Soulu. Co je na nich úžasného? Jsou to karaoke pokojíčky! Člověk tak zpívá jen pro sebe a nejbližší a je to nesmírně vtipné. Ať tady člověk zahne na jakoukoli ulici, čeká ho něco báječného... a o dalších dobrodružstvích budu zase informovat:)

první korejské postřehy...

postřeh číslo 1:  Lidé tady budou skvělí!

          Hned druhý den po příjezdu byla na univerzitě první sešlost. Vysvětlili nám (snad) vše potřebné, jak dostaneme studentskou kartičku, jak požádáme o průkazku cizince ať tu nejsme nelegálně, jak na předměty... a pak také spoustu pravidel, které, jak je vidět po prvních 4 dnech, porušují všichni a zcela bez problémů :) ( večerka ve 12 byla všemi dodržena snad jen první den...)

Buddy Yujung

Buddy Sunny:)

           Po oficiální části, jsme šli na takovou svačinku a začali se seznamovat s "badíkama". Korejcema a Korejkama, kteří si nás po skupinkách rozebrali a pomůžou nám s čím bude třeba. Mě má na starosti "buddy" Yujung. Korejka, která má hnědo-rezavé vlasy, což  se tady ukazuje bát nečekaně populární. Druhá Korejka, která sice není oficiálně "moje" ale pomohla mi s mnohým je Sunny. Obě se obávám, že jsou snem spousty mých přátel.;) Fakt jsou tady moc hezké holky, ale dost mě šokovalo, že Korejky velmi často drží diety, protože je tady v módě nemít jen útlý pas, ale vypadat přímo anorekticky. Sunny, která odhadem váží asi 45 kilo, ovšem řekla, že ona nikdy žádnou dietu nedržela, protože má prostě ráda jídlo. (Pokud by při své postavě nějakou chtěla ještě držet, šla bych se asi rovnou zastřelit na záchod...)

            Abychom se trochu  více seznámili, šli jsme na kafíčko a pak samozřejmě do hospody. Potkala jsem tady dalšího Čecha - Milana! No tolik radosti jsem ani nečekala:) Milan se ukázal jako výborný průvodce i informátor, takže se tady rozhodně neztratím. Hospoda byla opravdu super akce v navazování nových kontaktů. Za 15 000 wonů (asi 270 korun) jsme dostali kopu jídla a neomezené pití piva a soju. Soju je místní pálenka asi se 30%, což by Moravák snad ani nepovažoval za plnohodnotného panáka, ale tady je zcela běžné dávat si panáka přímo do piva. Nebo ještě lepé třetinku naplnit z půlky soju a z druhé pivem a za potlesku davu to do sebe vyklopit. Někteří měli myslím veselejší noc než jiní:)

             Studenti jsou tady ale o něco starší, než když jsem byla v Rotterdamu a můj věk tady není úplnou výjimkou, což je perfektní a už si tady rozumím s dost lidmi. Myslím, že příští 4 měsíce budou opravdu jedinečné....:)

postřeh číslo 2: Téměř všichni nosí tenisky

            Říkal mi to už Milan, když jsem se ptala, jestli od sebe již rozezná Japonce, Korejce a Číňany. Opravdu tenisky jsou tady zjevně nejpopulárnější obuv a divím se, že hit "neposlušné tenisky" nevznikl právě zde.  Fotila jsem jen 10 minut na Heywa station a prošlo kolem mě minimálně 50 párů...

postřeh číslo 3: Jídlo je fantastické, ale zatím dost tajemné.           

  Chutná mi tady opravdu moc, jen málo kdy vím, co si dávám. Okolí mé koleje poskytuje opravdu velké množství krámků, restaurací i pouličních prodejců nejrůznějších laskomin, ale co jím, nemám tušení:D Jídelní lístky tady naštěstí mají obrázky, tak jsem si zatím neobjednala nic úplně mimo (jako třeba jen sůl nebo něco takového), ale i když jsem vše poctivě snědla, některé chutě nedokážu identifikovat. 

      Někde ovšem jídelní lístky nejsou vůbec - včera mi pán pouze rozšafně rozhodil rukama a já zjistila, že tím ukazuje jídelní lístek okolo něj. Stěny byly pokryty nápisy a obrázky a já jen tak zbůhdarma ukázala na nejbližší talíř a dostala nějaké maso zeleninu a rýži, takže jsem byla navýsost spokojená. Bohužel již zcela chápu rádoby vtipné historky o turistech, kteří si knedlo-vepřo-zelo dávali stylem burger - tedy knedlík maso zelí knedlík a jedli to rukama... Já jsem tady taky dost marná a naštěstí jsem se už na spoustu věcí zeptala Milana a vypadá to, že jsem žádný zásadní trapas neudělala... Co se mi ovšem přihodilo, jsou roztomilosti jako: V jedné restauraci hned vedle kolejí jsem dostala také rýži, smažené něco a zeleninu, jen jsem nikde neviděla hůlky. Na číšníka, jsem tedy "zastřihala" ukazováčkem a prostředníčkem, co je podle mne jasný signál pro hůlky. Dostala jsem nůžky, neboť tady se na maso i zeleninu nepoužívá nůž a chcete-li si něco naporcovat tak si to prostě ustřihnete. Poděkovala jsem za nůžky, ale že ty teda nechci a až poté mi ukázal, že můj stůl má šuplík, kde je vše... 

           Dost nejistá jsem si byla také ve chvíli, kdy mi asi dvakrát vedle jídla postavili pohárek plný horkého vývaru. Co s tím? pít to? někam to nalít? něco si do toho namáčet? umýt si v tom ruce nebo hůlky? Naštěstí jsem to zatím instinktivně pila, což je zjevně správný postup. Pomáhá to i redukovat pálivost v ústech, takže je to fakt dobré. A co je úplně super? Voda z kohoutku tady sice není pitná, ale v každé restauraci dostane člověk vodu nebo čaj automaticky a zdarma.  Pokud sklenice a flaška s vodou nepřistanou na stole, stačí se rozhlídnout a někde je barel s pitnou vodou a pohárky.

     Většina Korejců, které jsem zatím viděla, si většinou objednají různá jídla odpovídající počtu osob u stolu a malé talířky a každý ochutnává vše. To tady musím taky zkusit:) Včerejší restaurace mi ovšem také ukázala jak to tady vlastně chodí. Paní se mě zeptala, zda jsem zde poprvé a až po té mi donesla lístek. Brzy jsem pochopila proč. Kdybych tam již byla lístek bych nepotřebovala:) Restaurace vaří pouze 5 jídel a ty bych si již pamatovala. Dala jsem si spicy korean noodles with seafood and pork. Ostré byly tak, že jsem pila jednu sklenici za druhou a prokládala to ředkví (a to mám ostré opravdu ráda!) ale jako jediná evropanka v hospodě plné Korejců jsem nemohla udělat ostudu a nakonec to bylo opravdu moc dobré:)

          Kavárny tady jsou velmi časté a populární. Našinec v nich najde kafe, na které je zvyklý (espressa jsou tady spíše výjimkou a styl "americano", tedy slabší kafe dolité vodou a mlékem rozhodně vede), ale také nečekané  dobroty jako Zelený čaj se sojovým mlékem ve formě latté. Překvapivě je to výborné! Trochu sladší ale dost netradiční zážitek.

    Aby člověk nečekal na přípravu svého nápoje dostane takové elektronické zařízení a může si jít sednout. Ve chvíli, kdy to začne blikat, zvonit nebo vibrovat znamená to, že objednávka je připravena. Je to dost inteligentní systém;)

      Pokud by ale někdo měl Asie plné zuby najde tady spoustu evropských a amerických restaurací a řetězců ( jen kolem mé koleje je KFC, Pizza Hut i Dunkin Donuts). Přímo na naší ulici jsou pak paní, které dělají například domácí burgry nebo vafle. Vafle jsem už zkoušela a natřou to pastou připomínající náplň z indiánka, což není úplně nejlepší sladká chuť, kterou znám... Dneska se vyráží na společnou večeři s pár cizincema, tak plánuju ještě jeden podrobnější článek o jídle, jen co si začnu pamatovat jména;)