Studijní výlet a výletní studium

           Nadešel konečně čas tvářit se na chvíli jako intelektuál i tady v Rotterdamu. Jestli jsem zkouškové přežila v pohodových riflích, Evropa mi prý ani na úrovni Evropské unie, ani na jakékoli jiné OSN začínaje, přes Radu evropy, Červeným křížem konče, nic jiného než business casual nedovolí...takže první stres : kde tady seženu na sebe něco slušného?! Byl to boj přátelé ale po 4 hodinách jsem z jednoho nákupního centra vycházela zničena, ale se vším potřebným...jen místo kabelky bude batoh deuter a místo saka bunda craft a s tím se prostě musí smířit! 

           Hlavní myšlenka našeho studijního počínání byla - jednotlivec v rámci Evropy. Celá naše asi 20 členná studijní skupina byla rozdělena na menší podskupinky, které dostaly na starost jednu z navštívených institucí. Úkolem bylo načíst doporučenou a jinou literaturu, připravit kritické otázky, dostat řečníky nejlépe do úzkých a sami přitom neudělat žádné faux pas a nakonec o tom napsat krátký report.

          Nečekaně hned ze začátku shrnutí, aby bylo jasné, jaká pozitiva tento výlet přinesl: ještě nikdy jsem nesnědla najednou tolik čokolády, netančila v ženevském parku s jakýmisi podivnými týpky, nevypila za týden tolik kafe, nenasyslila tolik kg materiálů a ještě nikdy jsem neměla pocit, že jestli někam mám pracovně patřit, tak je to tady...ale popořadě:

BRUSEL 

      Cesta po institucích začala u Evropské komise dvěma přednáškami. První obecně o orgánech EU a změnách po  přijetí lisabonské smlouvy a druhá pak o nové Evropské chartě lidských práv. Všichni jsme byli z odborných článků nabušení až na půdu, tak mi té prezentující slečny bylo skoro líto - v jednu chvíli byla našimi dotazy vyloženě zaskočená.

European economic and social committee by měla být mostem mezi orgány EU a lidmi, nebo spíše organizovanou společností, kterou dělí na tři základní kategorie: zaměstnance, zaměstnavatele a nevládní neziskovky (tzv. NGOs).  Má 344 členů, kteří nejsou placení a reprezentují různé organizace, odbory a zejména lidi. Přednášející nám tvrdil, že dokonce 80% jejich doporučení, která jsou přirozeně nezávazná,  clenu kteri

Nejsou placeni a reprezentuji sve odbory a zemi. Reprezentant nam teda tvrdil ze 80% jejich připomínek je Evropskou radou přijato. Byla jsem překvapená, že i mě (!!!) napadaly nějaké dotazy, nicméně Arien - který měl na starosti tuto instituci -  je stihl položit dříve než já.  Pozdě bycha honit... 

LUCEMBURK

      Pak nás čekala celkem veselá cesta do Lucemburku, která měla trvat maximálně 2 hodiny. Autobus jsem opouštěla po 3 hodinach a 45 minutách značně rozladěná, protože poslední třičtvrtě hodinu jsme strávili jen podivným kličkováním v buse kolem hostelu a hledáním místem k parkování - myslím, že to by se beze mě klidně obešlo...

Pak přišly sprchy, večeře, mytí zubů a já čekala na zbytek svého pokoje, že půjdem všichni konečně do města... Čekala jsem asi hodinu a půl a myslela, že mě fakt mrskne. Když to ještě chvíli vypadalo, že Brazilci Rodrigo a Gabriel to vzdají úplně, když viděli déšť, začala jsem přemýšlet o sankcích za ublížení na zdraví...  Naštěstí (hlavně pro ně) jsme nakonec ve čtyřech lidech s Ruskou Ekatharinou vyrazili (asi v 10 večer) vstříc novým zážitkům. Samozřejmě nám střídavě pršelo a Gabriel, který si vyšel jen v sáčku po 2 hodinách trpěl jako zvíře. Nebylo možno jinak, než jít na pivo, a že to lucemburské nebylo vůbec špatné! Každý jsme si dali malý Bofferding a za 30 min si společně mezinárodně zanadávali na servírku, která nám při placení zvesela řekla, že malé pivo stojí 2,20, ale kdybychom si dali velké stálo by 2,40... Přišlo jí to hrozně vtipné. Mně ne. Ekatharina stále měnila směr, Rodrigo nevěřil, že vím kam jdu a Gabriel při venkovní teplotě 6 stupňů při každém Rusčině zavýsknutím, kterým měnila směr k hotelu podle blikajících světýlek v dálce, které údajně prostě musí vyfotit, povážlivě blednul. Sebranka k pohledání, ale bylo to docela veselé jen 4 hodiny spánku se nezdály zcela přiměřené. Hlavně ráno.

        Snídaně byla luxusní  a můj den začal nutelou, sýrem a čerstvou bagetou. Mám ráda Lucembursko, nejbohatší zemi Eu! (my jsme z 27 členů prý 17. Not bad at all!)  A věci byly lepší a lepší. Dopoledne jsme strávili u Soudního dvora Evropské unie. Nejprve slyšení v hlavním sále, jednoho ze tří soudů, který pod dvůr patří (čeští překladatelé byli dost tragičtí a já radši poslouchala anglický překlad) a pak následovaly dvě přednášky o fungování soudu jako celku a od nizozemského soudce, jak funguje soud prvního stupně. Opět jsme dostali spoustu materiálů a ještě k tomu oběd na účet soudu. Ale nebyly to žádné ušmudlané bagety jako včera...pěkně zelenina, losos, rýže a všechno v podobě bufetu a na konci čokoládičková pěna! Připadali jsme si fakt důležitě, když všecko bylo na talířích CURIA a k tomu to bylo opravdu výborné.

        Jak je Lucembursko maličké, tak je soud obrovský. Tak prostornou budovu jsem snad ještě neviděla obrovské dlouhé široké chodby, záchody, že by si člověk v kabince mohl klidně zatančit tango a stále rozšiřování budov, které snad nebere konce. Až si člověk říká jestli si to Lucembursko na soudu neléčí nějaký komplex:)

         Další zastávkou byl Evropský účetní dvůr - rozpočet EU je sice méně než 1,5 % HDP členských států, ale i tak je 142 mld eur docela pálka. Ještě, že to někdo hlídá a zatím to vypadá, že celkem úspěšně. K tomu dávají různé rady a připomínky a obecně mi přišlo, že očividně vědí co dělají. Bohužel jsme byli časem dost nepříjemně limitovaní a čekal nás další přesun. Celý study trip byl vlastně jeden velký neustále trvající přesun s mini zastávkama! Z Lucemburku, jsem toho bohužel až tak moc neviděla a ani pohled nebyl, kde koupit. Takže příště znovu a lépe...

ŠTRASBURK

      Další zastávka: Francie! Příjezd kolem 10 večer sice nebyla úplně idylka, ale jelikož jsme ráno nemuseli vstávat nijak zvlášť brzy, rozhodli jsme se s Caroline, jednou z našich vedoucích, ještě trochu objevit město. Jelikož ve Štrasburku nějakou dobu žila, byla osobou nejpovolanější. Po shlédnutí katedrály jsme skončili - jak jinak - na pivu. A já měla nějaké s trpajzlíkem!!!:D Sice jsem necítila ani odstíny ovoce ani kardamonu, ale bylo to supr:) Do postele jsem padla jako podťatá i proto, že Ruska, se kterou sedím, je sice milá a chytrá a všecko, jen je děvence 20 a mě z ní občas třeští hlava. Chce vyfotit pomalu u každého šutru, na všecko má názor a spoustu času a chvíle klidu je tedy po celém dni více než vítaná. 

    Já, Ekatharina a Doyoung jsme si řekly, že když je sraz ažv 10 u busu mohly bychom do centra ráno za světla. No nebudu to protahovat, šla jsem sama:D Doyoung spala a Ekatharina pořád toužila po nějakém chlastu, takže nakoupila asi 3 litry vína, zatímco já byla v katedrále - inu každý podle svého gusta:) jen jsme ji ráno málem ujeli, neboť sraz v 10 znamenal podle ní očividně 10:15...

      První návštěva tohoto dne byla u Evropského ombudsmana. Ten má samozřejmě ale lepší věci na práci, než přednášet nějakým zvlčilým studentům, takže s námi mluvil jeden Řek z jeho kanceláře. A jelikož je i ombudsman Řek - P. Nikiforos Diamandouro - tak to bylo vlastně úplně autentické. V každé instituci jsme dostali nějaké letáčky, občas prupisku...ale veřejný ochránce práv se vytáhl s reklamními předměty a kromě obvyklých serepretiček jsme byli obdarováni i taškou a flashkou, což byly další plusové body!
      Budovy ombudsmana a evropského parlamentu jsou propojené, takže jsme šli na oběd do parlamentní kantýny. No páni poslanci ví, co je pro jejich bříška dobré. Mají to fakt krásné, a když pominu prostředí, tak tam vaří skoro jako od Pohlreicha. Vybrala jsem si nějaké cuketové karbenátky se salátem a mascarpone s borůvkama. Pak jsme nějak bloudili po budovách a místní ochranka a pracující si nás začali přehazovat jako horký brambor. Čas na změnu lokálu a pryč chvíli od  Evropské unie vůbec! Na řadě byla Rada evropy, orgán na EU zcela nezávislý se 47 členy a instituce, kde jsem byla já zodpovědná za kladení otázek a předávání darů. Upřímně jsem byla dost zklamaná a nakonec se ukázalo, že nejen já. Nejprve jsme chvíli poslouchali řeč bosenského ministra zahraničí parlamentnímu shromáždění, ale to byla první podivnost. Teprve začal a už nás po 15 minutách brali pryč, takže z proslovu jsme slyšeli jen obligátní ujišťování důležitosti všeho a všech ale k jádru pudla jsme se nedobrali. Nu, řekla jsem si ok, tak snad další řečníci, kteří budou mít přednášky pro nás, nám to vynahradí. 
Setkali jsme se s jedním nizozemským diplomatem - členem stálé nizozemské mise - a nizozemskou senátorkou. No nemůžu říct, že bych byla s některými odpověďmi úplně spokojená. Byly zkrátka naprosto diplomatické, takže jsem se o aktuálních problémech dozvěděla velké kulové. Ale senátorka byla správná ženská od rány, tak nám alespoň bez jakýchkoli kudrlinek řekla, jak je to šílená politická hra a neubránila se ani naštvaným glosám směrem k nizozemskému politikovi Wildersovi, kvůli kterého jim právě teď padla vláda.

        Večer byl ve znamení kulturního stravování. Jako banda jsme šli do nějaké místní - Caroline oblíbené - restaurace a skoro všichni jsme si dali místní alsaskou specialitu - cibulovo sýrový koláč se základem na smetaně a špeku. Já si dala upgradovanou variantu s kozím sýrem, Doyoung s rajčaty a olivami a společným sdílením jsme měly královskou večeři. Jen to všecko trvalo nesmírně dlouho a proč nejdřív objednali jen pití a jídlo až za dalších 15 min je mi záhadou. Sice pozdě ale přece, zvyklí z Lucemburku, jsme vyrazili do La Petite France s hrázděnými domečky a stavidly. Osvětlená romantika až hrůza jen loudání ostatních mě strašně vytáčelo:D


ŽENEVA

     Ranní přesun do Ženevy byl dlouhý a dost nudný, ale adrenalin přišel do žil hned během oběda. Zastavili jsme na benzince, prohlédly si ceny ve švýcarských francích a šli pro chytře nakoupené zásoby do autobusu.  Jestli je pro našince Rotterdam drahý, tak Švýcarsko je pak superdrahé. Další šok následoval, když jsem zjistila, že oni neumí anglicky! Ale to tak, že vůbec. Jako chápu, že mají asi vše a žádnou EU nepotřebují, ale anglicky prohodit alespoň větu by snad mohli zvládnout.
      Rovnou z autobusu jsme vpluli do úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Rozhodně nás čekala, jedna z nejzajímavějších přednášek, protože uprchlíci, to jsou lidské příběhy a emoce. Trochu mě nepotěšilo, že první zmínka o ČR padla právě tady, protože jsme podle tohoto úřadu spolu se Slovenskem zeměmi hodnocené jako nebezpečné pro Romské obyvatelstvo. 
     Na Ženevu jsme měli pak celý večer. Hotel v centru bylo příjemným překvapením, jen procházka v asi 16 lidech nebyla dobrá volba. Já prostě nějak nejsem typ, kterého by uspokojovalo jen tak blemcat po městě bez cíle a nakonec vlastně nic nevidět. Chvíli nudy jsem zahnala pár slovy s českou skupinkou. Poznat Čecha totiž není vůbec těžké a naše konverzace byla vskutku tradiční česká:) Ve zkratce?
já: Ahoj, tak vidím, že jste Češi. Nevíte náhodou, kde je tady supermarket?
oni: ahoooj, jojo támhle za rohem. Pivo není moc drahé a dá se pít.
já: fakt? tak to je supr"
oni: chceš zkusit? ale víš jak, české to není.
já: tak moc díky!:D
Místní mezinárodní studenti ke mně chovají zvláštní respekt po zjištění, že je pivo u nás levnější než voda. V marketu jsme si alespoň nakoupili nějaké další jídlo na večeři a u katedrály vytáhli sýry a čokolády - inu Švýcarsko.
      Pátek byl posledním dnem a zbývaly tedy poslední dvě instituce:  Mezinárodní výbor pro Červený kříž a Rozvojový program OSN. Červený kříž byl opět pecka - nu opět lidské příběhy, opět emoce. Při jejich promo videu mi téměř ukápla slza. Jejich řečník byl pro nás úplnou modlou, protože házel vlastní zážitky z Pobřeží slonoviny, Súdánu, Indie... a my měli pořád tolik dotazů, že nakonec to musel stopnout, aby zbyl ještě nějaký čas na právní aspekty a slečna byla trošku divná a jak jsme zjistili později od našich vedoucích, některé naše dotazy padly už loni a odpovídali na ně úplně jinak, tak kdo ví, jak to s tím humanitárním právem je. Oběd v místní kantýně, kde nikdo nemluvil anglicky (můj dotaz, zda si k polévce mohu vzít chleba z této ošatky řešili 4 lidi), jídlo nic moc (do teď nevím, co jsem to měla za polévku - zeleninová? luštěninová?) a atmosféra byla taková nějaká stísněná. Bodejť by ne, když to mají v jakémsi sklepě. 

       Rozvojový program OSN byl naprosto nejnudnější částí programu. Jakmile ten človíček otevřel pusu tak ji nezavřel a nejhorší bylo, že jsme si nebyli moc jistí, o čem vlastně mluví. Různými asociacemi se dostával z jednoho tématu ke druhému, i přes prezentaci v tom neměl žádný řád a moje myšlenky ubíhaly všude možně. Chvíli jsem si říkala, že jsem jediná neintelektuálně založená, nicméně brzy jsem začala pozorovat, kdo z mých kolegů je na facebooku, kdo hraje piškvorky, kdo vyřizuje mejly... všichni jsme na tom byli stejně.
     Na poslední společný večer jsme naplánovali opět piknik stylem každý něco přinese a dohromady to všecko sníme. Slunce, park, dobré jídlo...úplná idylka. Do toho se v parku začali sjíždět místní bikeři s velkými repráky a začala párty! Připadala jsem si jako z amerického filmu:) Po tanci přišla žízeň a čas na nějaké závěrečné pivo, ale já jsem se rozhodla ještě na chvíli trhnout, protože v Ženevě byla zavražděna Sisi a já prostě musela mít fotku její sochy, i když jsem nakonec byla lehce zklamaná. Postavili ji na 100leté výročí od její tragické smrti a je taková...no moderní. 
      Zážitky jsme spláchli místním pivem asi za 5 franků a šli se vyspat na tu dlouhou cestu do Rotterdamu. S hlavou plnou informací, kufrem plným letáčků a s myšlenkami na naši báječnou evropskou budoucnost jsem cestu zpět stejně většinou prospala:)

Kinderdijk a holandský plaváček...

         Nejvíc mě těší výlety, kde se dá dojet na kole. Kinderdijk, asi 16 km od mého bytu, byl právě jedním z takových, protože jen výlet na kole dokáže připravit tolik nečekaných dobrodružství:) 

       

        Nejprve zpráva o počasí, aby bylo jasno (v místních aktuálních podmínkách by bylo trefnější oblačno), čemu tady čelíme: Sestava Karolína, Pája, Kája a já vyrazila za počasí "nic moc", to se postupně předělalo na " hnusný vítr, šedobílá obloha, sakra, jak budeme fotit". U mlýnů se toto počasí nezměnilo, ale asi 10 min po našem odjezdu přišlo "svítí slunce, obloha je krásná, klidně teď můžeme fotit tuhle cyklostezku...škoda, že na ní není žádný mlýn". Nebylo by to ovšem Holandsko, aby nás nechalo v klidu dlouho a vzápětí jsme se dočkali "opět fouká a jsme rádi, že to bylo jen pár dešťových kapek a ne racci, kteří nad námi krouží". Konec? Kdepak teprve začátek, neboť za dalších pár minut přišlo "supr, slejvák jako prase, kde se jen schováme a ty hromy vůbec nezní dobře" následováno opět "sluneční svit nám osuší naše těla!" a závěrečným "vítr fouká tak, že kolo téměř stojí". No je to tady opravdu aprílové :D. Poslední dobou nám tady téměř pokaždé odpoledne prší a tma se střídá s nádherným sluncem. Sweet dutch weather. Není divu, že právě počasí je jedním ze základních témat hovoru.

       

    Kinderdijk znamená doslova "dětská hráz" a má vskutku pohádkový příběh. V roce 1421, během velké povodně, byla záplavou zasažena místní oblast Grote Hollandse Waard ale sousední Alblasserwaarpolder zůstal suchý.  Mladík vyšel na hráz mezi těmito dvěma částmi, aby se podíval na spoušť, kterou zanechala bouře, když tu uviděl na vodě kolébku. Nikdo nevěřil, že by mohl tu hroznou bouři a povodeň někdo přežít, ale když se kolébka přiblížila, seběhnutí lidé v ní uviděli kočku, jak balancuje s kolébkou tak, aby se nenaplnila vodou. Uvnitř kolébky spalo malé miminko - zdravé a suché:)

ukázka, jak mlýny fungovaly v procesu vysoušení

     Problémy s vodou měla tato oblast stále. Nejprve je řešila vykopáním kanálů, ale to bylo jen dočasné řešení, neboť půda brzy klesla a byli tam, kde předtím.... Někdy v půlce 18. století bylo rozhodnuto, že bude pro vysoušení polderů postaveno 19 mlýnů. (já si teda musela vygooglit, co je vlastně polder. Podle wiki: Polder je území, na kterém musí být kontrolována úroveň vodní hladiny.) Dnes je z nich největší koncentrace starých mlýnů v Holandsku a od roku 1997 také památkou UNESCO.

Holandský Rožnov pod Radhoštěm a Haarlem, na vodě, dunách a tulipánech

      Mezi psaním seminárek a učením se holandštiny jsem se rozhodla pro další výlet po krásách Holandska - čas letí, tak přece musím něco vidět! Díky tipu od Diásků jsem se rozhodla pro místní skanzen Zaanse Schanz a k tomu ještě město Haarlem, ať mám dvě mouchy jednou ranou. Teda spíše jednou cestou.
     Zaanse Schanz je zhruba hodinku a půl od Rotterdamu vlakem a s rekonstrukcí této vesnice v její podobě z přelomu 17.-18. století se započalo po druhé světové válce. Toto městečko vyrostlo na řece Zaans, kde neskutečně fouká. Ale neskutečně! Místní si taky na větru postavili svůj život a první mlýn na konci 16. století začal rozmach místního průmyslu. Na tisícovku mlýnů v oblasti Zaans připomíná v tomto přírodním muzeu stále několik funkčních. Byla jsem se podívat v mlýně na barviva, na koření a na olej. A všecko fungovalo, otáčelo se, rachotilo a byla to fakt pecka!
Jen foťák jsem měla plný prachu. Chtěla jsem se nechat vyfotit v mlýně jedním Japoncem, ale překvapivě i tito mistři foťáků sekají na fotkách nohy...
 

    Těžký život v místních bažinách připomíná Zaanse muzeum, se šatičkama obyvatelek, obyvatelů i obyvatelčat (chtěla bych teda vědět. jak dlouho ty nádherné bílé dětské košilky zůstaly bílé...), nářadím, dřevem... ale hlavně taky historií značky Verkade! Očividně tvrdý kraj - dobří a pracovití lidé, protože dal světu značku Verkade a Albert Heijn.
    O tom druhém později. Verkade pravda není v naších luzích a hájích zcela známá, ale tady jsou jejich sušenky a čokoládičky všude. Pavilon zasvěcený této značce připomíná 100 let na trhu a je konstruován jako továrna ze začátku 20. století. Myslím, že je docela kruté sledovat 20 minut výrobu sušenek a čokolády, a pak nenajít ani jednu sušenku, když ne na ochutnání, tak alespoň ke koupi! Byly tam jen čokolády a na ty jsem měla dost silnou vůli, takže jsem sice slintala jako Pavlovovi psi ale mé zásady zůstaly neoblomné:) Myslela jsem, že si nějakou dobrou svačinku koupím v místní pekárničce. Je postavená podle pekárny z roku 1658 a interiér je z 19. století. Světe div se, i v pekárně si člověk mohl, po mini prohlídce trouby a nějakých těch formiček na sušenky, koupit jen čokolády a chipsy. Ať žije západní konzum. Naštěstí alespoň v sýrařství měli sýry, tak dojem nebyl zcela ztracen.
      Ovšem zcela nejlepší dojem udělala výrobna dřeváků. Sice to není nic hand made - pěkně se tam otáčel nějaký stroj až třísky lítaly, ale i tak to byl parádní zážitek. Tak vymazlené dřeváky snad už nikdy nikde neuvidím:) Všecky barvy, všecky tvary, jakékoli použití. Jelibo dřevák jako pokladničku? Držáček na kartáč? Nebo snad jen tak na klíče? Stále si pohrávám s myšlenkou, jestli já bez těch dřeváků vůbec budu moct odjet:D
   

    Zpět k Albertovi Heijnovi. Ve skanzenu je rekonstruován jeho první obchod, který převzal v roce 1887 po svých rodičích v  městečku Oostzaan. V roce 1911 přichází se svými prvními produkty pod svou značkou a dneska je to jeden z nejrozšířenějším řetězců v Nizozemí, nehledě na to, že snad i u nás. Já v Brně nakupuju v Albertovi už 5 let:) Jen by mě zajímalo, proč mu v ČR familiérně tykáme... Oběd v místní přeplněné restauraci znamenal polévku a kombuchu (och jak, já žiju zdravě:) ale sezení na baru nebyl úplně můj styl.

     Nebyl čas ztrácet čas a hurá do Haarlemu. Informační centrum jsem hledala nějakou chvíli a došla až na druhý konec centra, ale povedlo se. S ukořistěnou mapkou a informací, že je muzeum víkend a některá muzea jsou zadarmo jsem se rozhodla promyslet další plány u čaje. No to se ukázalo větším dobrodružstvím, než jsem čekala. Ještě teď si říkám, jestli je má angličtina tak dramaticky špatná, nebo ten pán byl prostě hluchý. Konverzace vypadala asi takhle:  What kind of tea do you have? cheese? no tea! ah tea...everything. Do you have jasmine? Mint? Of course! Takže jsem dostala mátový čaj, který nesnáším. Jej...

Naplánovala jsem si ale základní trasu a vyrazila. Město bylo poprvé zmíněno v pramenech v 10. století pod názvem "Harulahem", což znamená neuvěřitelně dlouhý název:  místo na písku, pokryté stromy, které jsou vyšší než jiné. No úplně indiánské jméno:) Není se co divit, že haarlemští obyvatelé dali jméno i jedné New Yorské čtvrti Harlem:) Ve 14. století byl Haarlem větší než Delft, Rotterdam i Amsterdam, ale postupně ztrácel na důležitosti. Od 17. století je to město tulipánových cibulek, takže do teď je i trať mezi Haarlemem a Rotterdamem lemována tulipánovými políčky.
   
Kromě obligátního náměstí, kostela a radnice jsem se rozhodla navštívit taky nejstarší nizozemské muzeum vůbec: Teylerovo z konce 18. století. Je to taková směska toho, co měl Teyler ve svém vlastnictví takže jsou k nalezení fosílie, kameny, obrazy, pamětní medaile... Jdu si tak muzeem a najednou buch! Kouká na mě Havel ze speciální vitrínky o jeho pamětní medaili. Nemůžu si pomoct, ale i když si myslím, že nejsem nijak extra patriot, tak takovéhle připomínky rodné hroudy mě vždycky nějak zahřejí. Jen pak začnu nějak hrdě vypínat hruď a zjistím, že můj původ stejně nikoho nezajímá :D. Šok...
       Na náměstí je socha Laurense Janszoona Costera, který podle místních vynalezl knihtisk, takže i když je to obecně připisováno Gutenbergovi, tady má smůlu. Děti se učí, že to byl právě jejich Laurens. Pod sochou začala zrovna nějaká náboženská skupina pět písně, tak jsem si řekla, že je to znamení jít na vlak a šupky domů. Ty osamělé výlety se mi líbí čím dál víc, ale příští týden strávím na cestách s bandou 25 lidí v rámci studijního výletu po evropských institucích. No, snad mě tolik lidí najednou neporazí:)

Rodinné Velikonoce v Nizozemí...

          Jen co Mája ve středu zvedla kotvy měla jsem čas tak akorát zamáčknout slzu, uklidit byt, zajít do školy a vítat další návštěvu! Na zelený čtvrtek mi tady dorazili Diásci (teta, strejda i Miška s Gabčou) a kromě sebe, což je samozřejmě nejdůležitější, přivezli taky pravé moravské Velikonoce! Krabice perníčků, mazanec, babiččina beránka i sekanou. Měla jsem co dělat, aby nepojali podezření, že z jídla mám větší radost než z nich:) Velikonoce místní slaví samozřejmě jinak a holandské tradice se těm naším (hlavně sveromoravským) nevyrovnají ani za mák. (Tady to prý probíhá zhruba takto: Na květnou neděli chodí děti v průvodech od farmy k farmě a sbírají vajíčka, a aby je našli, nosí s sebou ozdobenou hůlku jménem "Palmpaas" = velikonoční palma no a v pondělí hrají nějaké vajíčkové hry, jako hledání vajíček kolem domu nebo "nakřápnutí" vajíček ve dvojicích, přičemž vyhrává ten, který ho nakřáplé nemá. K tomu si prý ještě dávají zaječí uši. No ohromená nejsem.)

         Velikonoce je třeba prožít aktivně a nejlépe co nejholandštěji. Začali jsme z lehka večerní procházkou po Rotterdamu a stihli hlavní místní krásy. Holčičky měly ve tváři výraz Varela Frištenského: jako Rotterdam je pěkný, ale že bychom to musely vidět dvakrát.. 

       Druhý den naštěstí přinesl slunce a kopu nových zážitků. V pátek začínaly oficiální první letošní sýrové trhy v Alkmaaru - no bez nás to teda nešlo! Viděli jsme spoustu roztomilých chlapců s různobarevnýma kloboukama (červené, zelené, modré nebo žluté podle toho, ke kterému cechu patří). Nosili na speciálních sáňkách po dvojicích vždy 8 bochníků sýra k váze, potom to naložili na vozíky a jelikož má každý bochník 25 - 28kg po půlhodině jsem měla pocit, že jich více stojí a klábosí než nosí;).

    Z Alkmaaru jsme se vydali do Amsterdamu najít informační centrum a koupit hollandpass. Podle mapy jsme došli k ičku, já zaplula dovnitř a...byla jsem v gay sexshopu, který hrdě růžově hlásil  "gay info center". Milý pán v latexových kalhotech (jen v latexových kalhotech, aby bylo jasno) mi oznámil, že je mu to hrozně líto, ale hollandpassy tam neprodávají, protože jsou jen taková maličká pobočka. Tak jsem poděkovala a laškovně při odchodu mrkla. Venku se Diásci culili a já měla nový zážitek:) Na hlavních informacích to bylo taky lehce složité, ale nakonec jsme Hollandpass opravdu získali! Jupí! Diásci vyrazili do Rijksmuzea a já ke kostelu, kde prý snad možná byl někdy pochovaný Rembrandt. Kostel byl vesele zavřený - Velikonoce přeci! - takže i procházka kolem grachtu stála za to. Naše poslední zastávka bylo moře a květinová pole - na duny jsme se už večer ve větru drápat nechtěli. Vraceli jsme se úplně hotoví a děti padly do postele jako podťaté.

     Další den nás čekal opět Rotterdam - měl u holčiček druhou šanci a naštěstí ji úplně nezahodil. Každá návštěva musí ochutnat čerstvé stroopwafle a ani téhle se to nevyhlo. Teprve po této povinné sladké zastávce jsme se vydali do místní předražené ale nádherné zoo. Má vlastní výzkumné oddělení a hlavně naprosto parádní Oceánium se dvěma tunely, kde nad hlavou proplouvají žraloci, rejnoci i želvy. Úžasné. Krmení tučňáků bylo ukázkou opravdové divočiny, ale po asi 4 hodinách jsme toho začali mít tak akorát. Je jistá hranice času stráveného mezi zvířety, která by neměla být přešvihnuta, aby bylo zachováno psychické zdraví všech zúčastněných. 

     A hlavně: večer nás čekal  zlatý hřeb celého dne. PALAČINKOVÁ LOĎ! Na dvě a půl hodiny jsme dostali stůl na lodi, která nás provezla přístavem kolem všech možných i nemožných rafinérií, nákladních prostor, překladišť a to vše za romantického nočního osvětlení. Jako bonus k tomu ještě all you can eat palačinek! Velmi dobře investovaných 23 eur:) Na lodi byly tři základní druhy palačinek: čisté, se slaninou nebo s jablkem a k tomu spousta lentilek, čokolády, kompotovaného ovoce, masových kuliček, burákového másla, sýrů, salámů... no já snědla dvě slané a dvě sladké palačinky, a když na konci přišla ještě zmrzlina s horkými višněmi, regulérně jsem myslela, že nastává má poslední chvíle a už se z lodi nevykutálím. Na mé nervy obalené čokoládou ještě působily blahodárně výhledy z okna, když jsme proplouvali centrem nočního Rotterdamu. S holčičkama jsme si na chvíli užily i balónky v podpalubí, aneb i trocha pohybu po obžerství přišla! Jen to tam podivně smrdělo a děti, jakmile viděly barevné balónky, z nějakého nepochopitelného důvodu přeply na agresivní bpjpvý mod a začaly po sobě, a po mě taky,  házet balónky jak zběsilé. Palačinkovou loď je možné zaplatit taky jen na hodinu, ale myslím, že to si člověk nevychutná tu projížďku, protože hlavně dlabe. Takhle jsme si užili dosyta obojí a odcházeli naprosto spokojení.

    Ještě ráno jsme byli plní palačinek ale bylo třeba opět pohnout kostrou! Tentokrát směr Haag. Ideální plán zněl: z Haagu chytnout bus do Keukenhofu a z Keukenhofu pak zpátky do Haagu. Zní to sice jednoduše, ale nebylo by to Holandsko, aby neskrývalo nějaký háček! I když jsme s tetou všecko důkladně naplánovaly a zkontrolovaly na internetu, autobus do Keukenhofu z Haagu o víkendu nejede. A byla neděla. No pecka. Koukala jsem na ně jak z jara a nikdo mi nedokázal vysvětlit, proč to tak je a ani komu si můžu stěžovat. Stoický klid tety a strejdy mě ale donutil jednat a nejen lamentovat. Naštěstí každá situace má své řešení a my seděli za chvíli ve vlaku do Leidenu a z Leidenu už překvapivě autobus jel. (teda až takové překvapení to nebylo, jednoho nebožáka jsem otravovala tak dlouho, než do Leidenu zavolal a vše zkontroloval). Keukenhof byl dobyt!

       A že se bylo na co koukat. Pozitivní myšlenky Mišky zapůsobily a nám svítilo sluníčko - vítr nám začal vadit asi až po 2 hodinách, kdy opadlo prvotní nadšení. Alespoň nějakou přívětivou tvář ukázalo Nizozemí. Tulipány, hyacinty, gerbery, narcisy a spousta dalších květin, jejichž jméno neznám, byly prostě všude. Téměř všecko kvetlo, místama to i vonělo a bylo to neuvěřitelné. V životě jsem tolik kytek neviděla! (neustále jsem si teda říkala: "to muselo dát práce...a přitom je to taková blbost...":) Ještě, že jsem do Rotterdamu nejela už podzimní semestr, ten jarní je mnohem lepší! Zahrada Keukenhof byla založena v roce 1949 jako jakási výstavní skříň nizozemských pěstitelů cibulovin (od prvního kroku bylo jasné, jak moc jsou na své květiny hrdí:) a dneska jich tady je na 32 hektarech asi 6 milionů. Je tady dokonce taky "walk of fame" takže tulipány mají u sebe cedulku s obličejíčkem a jménem, komu tato odrůda patří. Našla jsem Rembrandta, Aishwaryu Rai i kačera Donalda. V Keukenhofu by se dalo strávit mládí, ale my měli další plány! 

     Po opětovném absolvování trasy Keukenhof-Leiden-Haag nás čekalo centrum poslední stanice. V Haagu si strejda vyzkoušel heringa, i když jeho drahé dcery řekly, že mu ten den už nedají pusu. Hlad sice  nezahnal ale přijíždějící autobus nás donutil fičet dál bez jídla. Madurodam - to bylo vše, co jsme nestihli v kostce, i když  by to nebylo Holandsko, aby se neobjevil nějaký problém. Na Hollandpassy měli mít teta se strejdou slevu na vstupné, ale koho mohlo napadnout, že když člověk vlastní plastovou hollandpass discount card. že od něj očekávají ještě odtrhnutí jakéhosi papírku na zadní straně brožurky?!?!  To už i holčičky říkaly: " Ale Leni, proč se rozčiluješ? Vždyť jsme v Holandsku." I ony pochopily, jak to tady chodí, dřív než mé naivní já...

     Madurodam je miniaturní Nizozemí, pojmenované podle architekta Madura. Vše je v něm postaveno ve velikosti 1:25 a má to i silný příběh v pozadí. Královna Juliána I. jej otevřela v roce 1952 na památku svého syna George, který v roce 1945 zahynul v Dachau a veškerý zisk putuje do dětských charitativních spolků. Našli jsme Rotterdam, Amsterdam ale i třeba Utrecht, Goudu a pak spoustu dalších krásných hradů, které musím ještě navštívit! Už začínám plánovat výlet na víkend:)

Utrecht a Gouda - duo M+L se neloudá

Zahálka může mladého člověka dočista zničit, proto jsme se s Májou rozhodly neztratit ani chviličku! Jen co jsme si odpoledne po jejím příjezdu sdělily základní novinky o světě vůbec, zdlábly k tomu jedno čokoládičkové Ben&Jerrys a vyspaly se do růžova, ráno jsme už chytaly na kole vlak směr Utrecht! Byla jsem vděčná, že Mája chtěla navštívit i toto 4. největší město Nizozemí, protože sama jsem ho měla brzy v plánu. Od předchozí výpravy jsem věděla, že Utrecht je sice malebný, nicméně ne na celý den, proto jsme my hlavy šikovné vymyslely další zastávku v Goudě. 

Do Utrechtu trvala cesta něco málo přes hodinku, což je tak akorát na rozlepení očí a prolistování v průvodci. Plán zněl jasně a jednoduše: po výstupu z vlaku najdeme infocentrum, ukořistíme mapu a prohlédneme si místní krásy. Jak prosté ale i přesto se v tomto neprůstřelném plánu může objevit nějaká trhlina. První problém nastal s infocentrem. Žádné jsme nemohly najít. Šly jsme po šipkách, doufajíc v úspěch - marně.
Na konci šipek nebylo ani infocentrum, ani mapa, ani nic, co by alespoň jedno z toho vzdáleně připomínalo. Nevadí. Městem jsme už kroužily jako supi a katedrální věž viděly snad ze všech stran. Při třetím kolečku jsem si dokonce začínala myslet, že už vlastně žádnou blbou mapu ani nepotřebujeme. Překvapivě se na nás ovšem (při jiných šipkách a jiném infocentru) usmálo štěstí a my do jednoho turistického centra zapadly. Objevil se další problém v našem plánu - jediná mapa, která nám může být tímto infem poskytnuta, stojí 4 eura. No tak to děkujeme, paní, ale není třeba. Vyfotily jsme si plánek města a zbytek se rozhodly absolvovat pomocí techniky. Jsme přece téměř děti 21. století! Zásobily jsme se ovšem alespoň pohledy, protože přes veškerou techniku, pohled a mejl, to jsou dvě zcela odlišné věci...

Vyrazily jsme zpátky do ulic tohoto centra katolické víry. Prohlídly katedrální věž (asi po čtvrté), nakoukly do kostela a zjistily, že ta podivná budova, co jsme ji taky minuly už několikrát, je vlastně radnice... No roztomilý je ten Utrecht. 

       Historické kořeny města sahají až k Římanům, kteří v těchto místech na Rýnu založili pevnost Traiectum. Ve středověku se místo latinsky označovalo Ultra Traiectum a od toho je k Utrechtu už co by kamenem dohodil. Dneska je toto město sídlem největší univerzity a církevní správy v Nízozemí. Počasí nebylo nic moc a my toužily kromě místních kostelů vidět také chudobince, které byly postaveny v půlce 17. století. Ano, lidé jsou svým způsobem utrpením fascinováni a my nejsme výjímka...Malé domečky vypadaly jako z obrázku a očividně se v nich stále aktivně bydlí! Procházka ve větru nám brzy přestala připadat romantická a cesta k vlaku se zdála jako výborný nápad. Nejlepším zážitkem tak snad z Utrechtu zůstane ranní kávička s brownie ve Starbucks. Je to možná přízemní, ale nepřiznat si to by ze mě činilo osobu i povrchní, a toho se chci vyvarovat:)

         V Goudě nás čekaly další jídelní orgie, ale to jsme předem netušily. Cesta zabrala asi 20 minut a my se velmi neprozřetelně najedly naší svačiny. V první sýrárně jsme totiž dostaly na ochutnání celkem asi půl kila sýra. Jako správné turistky jsme se pěkně nadlábly a nakoupily bochánky pro nejmilejší. V druhé sýrárně jsme opět spořádaly zhruba půl kila dalších sýrů, ale copak jsme mohly odolat, když nám to prakticky vnucovali?!?! Zejména, když je Gouda nejlepší sýr na světě...  Sýry s wasabi, pestem, olivama, kmínem, hřebíčkem, mladé, staré, přestárlé, kozí, ovčí, uzené... Osobně nějakou chvíli sýr snad ani vidět nemusím:) 

    Goudou jsme se ale jen neprojedly, ač by mi to bylo podobné, a rozhodly jsme se navštívit také místní kostel St. Janskerk. 
V 15. století sice lehl popelem ale Gouďané (nebo správně holandsky chauďané?) ho postavili znovu a musím uznat, že šikovně. Nejznámější jsou místní vitrážová okna, která kostel obdržel od významných katolických dárců, mezi nimi také od Filipa II. Španělského. Vitráže zobrazují biblické výjevy, ale také aktuální události, jako například osvobození Leidenu. Po změně náboženství byly katolické biblické výjevy protestanty zahaleny, ale klobouk dolů, že je nezničili a my se barvičkama mohly stále kochat.
         Když k tomu všemu připočtu ještě místní radnici ve stylu vlámské gotiky, která je jednou z nejstarších v zemi, je to pro mě město, které bych doporučila každému cestovateli v Nizozemí. Takové Holandsko v kostce.
 Nebo spíše Holandsko v oválné goudě.  Sýry, grachty, dřeváky a hlavně klídek. Musím se tedy přiznat, že můj úsudek možná není úplně nestranný, neboť mě Gouda uplatila hned ze startu. Po výstupu z vlaku, jsme s Májou dostaly do ruky každá palačinku, protože bylo nějaké výročí armády spásy. Zda za to mohl cukr, Mája, sýr či občasný závan mariuhany na chodníku nevím, ale tento výlet, byl rozhodně jeden z nejkrásnějších!

Mája má letenku, Lenka má sušenku. Ó my se máme!

              Dny v Rotterdamu letí jako voda v místních grachtech a aby ne - další velevítaná navštěva dorazila ve čtvrtek odpoledne! A to až z dalekých Kanárů. Otázka je, je-li Mája vlastně návštěva či spíše terapie a uklidnění hektických dní. I když spolu mluvíme dosti pravidelně, jsme jako ty dvě ženské z vtipu: "Dvě ženy jsou ve vězení a sdílí spolu 20 let jednu celu. Na svobodu je pouští ve stejný den a před branami věznice říká jedna druhé "Hele stav se zítra na kafe, abychom to mohly doprobrat." "
Výlety si nechám na samostatný článek, ale jak se tady spolu máme, když nevýletujem? 

      Parádně! Od kamarádky jsem půjčila kolo, takže Rotterdam můžeme sledovat ze sedla našich cyklo-koní. Mája je lezkyně zkušenostmi nabitá a se seriózními abstinenčními příznaky, neleze-li nějakou signifikantní dobu. Hurá konečně důvod využít mé horolezecké vybavení, které jsem sem táhla! (do jejího příjezdu zbytečně neb mě nikdo nechtěl jistit... Erasmáci jsou sportovní nadšenci spíše pasivní) Rozhodly jsme se probádat krásy Monte Cervina. Podle mapy bylo tohle lezecké centrum asi 12 km vzdálené a obrovská umělá hora se dá slézat zvenku i zevnitř :) (trocha lezeckého slangu: je to fakt dobrá překližka). Menší tréning bylo už jen stěnu najít a v protivětru k ní bezpečně dojet. Úkol to nebyl zcela snadný, ale povedlo se nám to v odpoledních hodinách. Na lezení jsme se naladily už odpoledne na místním trhu v Blaaku, kde jsme nakoupily tuny ovoce, sýrů i oříšků.

             Dojezd k Monte Cervinu jsme oslavily chocomelem - místním kakaem, které nám mělo dodat sílu na výkony blízké. A taky že jo! Lezlo se parádně jen Holanďani ukázali zač je toho Nizozemí. Čekaly jsme, až se nám uvolní jedna cesta, ale pán to očividně nepochopil a ještě nám řekl, že není moc bezpečné, abychom lezly, když těd leze on. Skutečnost, že již 15 minut čekáme, mu očividně nepřišla důkežitá a už se nám tam holomek (asi 60letý) vecpal. No děkujem pěkně, počkáme tedy ještě chvíli. Dalši šanci zhatit naše plány jsme mu nedaly a svých 11 eur za vstup jsme si hodlaly pořádně užít. Co si budem nalhávat, ja byla po dlouhé odmlce úplně tragická, ale Mája mě vyhecovala k nesmírným výkonům! (tedy pro mě to byly výkony pro normální lezce rozcvička...) ale dala jsem si svůj první převis a užila jsem si to velmi:)
Cesta do města vedla opět skrz krásnou Rotterdamskou krajinku - vůně domova a hnoje nám zvedla náladu hnedka:) Do centra jsme se jely trochu najíst do mého oblíbeného La Place - čerstvé housky, salátek a jako zákuseček jahůdkový dortík. Je třeba to zase brzy vyběhat, ale stojí to za to!:)