V Bruggách...

         Jarní počasí v Holandsku přivítalo další návštěvu z Čech, respektive z Moravy! Dan, Honza, Terka i Mirka strávili v autě krušných mnoho hodin, aby ve 3 ráno konečně padli vyčerpaně do spacáků.  Být s přáteli je báječné samo o sobě, ale když vám k tomu dovezou domácí koláče a spoustu dalších českých klasik, kdo by je nemiloval??? Hlavně na ty tvarůžky se těším B) 

         První den jsme začali zlehka - 

procházkami po Rotterdamu, ochutnáváním místních specialit, pohoda, klídek. Neděle patřila Bruggám, a to jsem se téměř nemohla dočkat! Po shlédnutí filmu In Bruges, když pominu šílenost vlastní zápletky, jsem tušila, že Bruggy jsou prostě nádherné - a jak říká průvodce, někdy snad až kýčovitě...

Ne nadarmo se jim říká "Benátky severu", jsou protnuty četnými kanály, které tvoří řeka Reia. Chvíli jsme váhali, zda se taky neprojedeme, ale pak jsme to zavrhli - přeci jen 8 euro za půlhodinky v obrovské skupince turistů byla atraktivní jen prvních 10 minut. 

        Centrum je zapsáno jako památka UNESCO, a není divu. Paradoxně tady pomohl úpadek města -  díky zanesení kanálu koncem 15. století ztratilo město přístup k moři a vedoucí úlohu nejdůležitějšího flanderského obchodního města převzaly po Bruggách Antwerpy. Město chudlo a v roce 1850 bylo dokonce nejchudším městem Belgie. Díky tomu se příliš neměnilo a nepřestavovalo - a zachovalo si svůj středověký ráz připomínající dny zašlé slávy. Takže je mi sice líto všech těch chudáčků, kteří 400 let neměli co do pusy, protože si neohlídali binec ve vodě, ale to město je fakt super.

      První kontakt s městem  proběhl asi během hodinové jízdy centrem v autě a naprostou nemožností sehnat místo na parkování, když už jsme rezignovali na přemrštěné parkovné. Nic naplat, museli jsme zjišťovat u domorodců, co a jak a  milý Belgičan nás vedl až k hlavnímu nádraží, u kterého je nejlevnější parkoviště ve městě a ještě v dostupné vzdálenosti od centra! No pán byl naprostý poklad a mnohem příjemnější Belgičan než Hercule Poirot. Musím něco dělat s předsudky vůči Belgii...

       Vzali jsme to pěkně pěšky od konce. Nejprve dvůr bekyní, kde nádherně kvetly narcisy. Bekyně byly, ženy, které nechtěly být jeptiškami a skládat řeholní slib, ale rozhodly se pro život tomu řeholnímu velmi podobný. Dneska už tam bekyně nejsou a nahradili je benediktinští mniši, tudíž má místo stále specifickou lehce tajemnou atmosféru a všude přítomné nápisy usměrňují turisty, protože má být zde silence!

      Pro mě nejkrásnější stavbou v Bruggách, byl  kostel Panny Marie (Onze-Lieve-Vrouwerkerk), který byl další na řadě. Vstupné euro nám zajistilo vstupenku do spousty dalších místních památek, takže nám ho nebylo vůbec líto. Kromě druhé nejvyšší kostelní věže v Belgii (jen o metr ji přeční kostelní věž v Antwerpách) mě kostel uchvátil Michelangelem. Ten sochař má něco do sebe a jeho Marie s dítětem je prostě krásná. Začíná mi být ten člověk vyloženě sympatický po návštěvě Říma a jeho citát "Kdyby lidé věděli, kolik práce mi dalo osvojit si své mistrovství, nezdálo by se jim to nijak nádherné" patří k mým oblíbeným. 

Kromě Michelangela se uvnitř nachází také hrobka mimo jiné Marie Burgundské a jejího otce Karla Smělého.

          Nejznámější jsou ale obě dvě náměstí v Bruggách: Markt a Burg. Obě jsou hezké, ale i když průvodce říká, že nejkrásnější náměstí je Burg s Palácem svobody Brugg, ve kterém je renesanční sál, s radnicí, ve které je pro změnu gotický sál a ještě s bazilikou svaté Krve, která je teda dost pochmurná, ale díky tomu kouzelná... Mně se líbilo víc na Marktu, který je prostornější a nachází se na něm Belfort - zvonice (pro znalce filmu in Brugges nezapomenutelná, i když my měli smůlu, protože byla zavřená) a tržnice Hallen. Uprostřed náměstí jsou sochy belgických hrdinů počátku 14. století: Petera de Conincka a Jana Breydela. Stali se vůdci povstání proti francouzskému králi Filipu IV. Sličnému a místním vyšším třídám. Roku 1302 povstalci povraždili francouzskou posádku a sympatizanty s Francii a metoda, jak byli Francouzi odhalováni byla vskutku originální: nedokázali prý správně vyslovit slova "Schild en Vriend" (štít a přítel).  Filip pak do Flander poslal vojsko ale v bitvě, známé jako "bitva zlatých ostruh", bylo poraženo a situace místních se tedy opravdu zlepšila a postavení flanderského hraběte bylo posíleno. 

          V jednu chvíli jsme ovšem byli zážitky a dojmy vyloženě přesyceni a belgické vafle nás utěšily jen na chvíli. Bylo třeba nakoupit nějaké suvenýry, a kde jinde než v čokoládovně? Vybrali jsme k tomu pralinkárnu, ve které tekla čokoládová fontána - a my do ní s radostí namočili připravené marshmallow, i když to bylo fakt sladké už i na mě. Poslat pohledy, koupit zvoneček, které Mirka sbírá, poslední fotky v parku a bylo na čase vyrazit, neboť Bruggy a Rotterdam jsou sice blízko, ale ne úplně za rohem.  Po dvou hodinkách jízdy jsme si užili správnou večeři - topinky a vysočina, aneb díky vám, mí drazí, že jste přinesli kus Moravy do mého bytu:)

Amsterdam - tentokrát s Pájou, Kájou, Rembrandtem a Annou Frankovou

       Příští víkend strávíme všichni zavaleni učebnicemi - konec prvního bloku a zkoušky se neúprosně blíží, i když tomu nějak nechci uvěřit:) Nejvyšší čas proto znovu někam vyrazit, než se začneme jen učit. Minule jsme Amsterdam jen tak proletěli, takže bojový plán byl jednoduchý - stihnout vše, co jsme minule neviděli (a jelikož jsme minule viděli jen lepé děvy a pivovar Heineken, bylo opravdu co dohánět.)

Práce jako na kostele

      S Pájou a Kájou jsme se na začátku rozdělili. Oni vyrazili do muzea diamantů (po zkušenostech z Antwerp jsem si říkala, že nemusím být všude) a já do centra - hlavně do Niuewe Kerk a Oude Kerk - nový a starý kostel. Tak ten nový byl docela zklamání, protože vstupné do kostela 14 euro a s muzeum kartou 4,5 mi příjde jako zvrácenost. Oude Kerk byl mnohem lepší a vstupné na muzeum kartu zdarma. 

Rijksmuseum

Tento kostelík má základy někdy ve 13. století, ale není příliš vyzdobený. V 16. století zničili protestanti katolické obrazy a plastiky, ale zlacený strop zůstal. Dneska tam všecko opravují, takže dělníci přenášejí pytle s pískem a občas do něčeho praští - no atmosféra jedinečná. V tomto kostele žádal také Rembrandt o povolení k svatbě se Saskii  (svatba proběhla ve Frísku) a Saskie je zde pohřbená. Pro mě je teda taky zážitek, že poloha kostela je přímo v srdci čtvrti červených lampiček:) Takže kromě klidu v okruhu 4 metrů kolem kostela jsou po pár krocích sexshopy, coffeeshopy a neony bijící do očí. Amsterdam:)

     S Pájou jsme se hrozně těšily do Rijksmusea, které bylo otevřeno na konci 19. století i přes ostrou kritiku protestantů proti neogotickému pojetí budovy. Uvnitř se skrývají poklady holanských mistrů zlatého století. Asi největší pecka je Rembrandtova Noční hlídka a Vermeerova mlékařka. Kája teda naše nadšení úplně nesdílel, ale my byly v sedmém nebi:) Další plán bylo muzeum Van Gogha, ale tam mě na mojí muzeum kartu nepustili - poprvé za celou dobu v Holandsku po mě chtěli ID a jelikož je kartička na kamarádku, spokojila jsem se s prohlídkou okolí a kocháním hezkým počasím.

Dům, kde se schovávaly rodiny
Otto Franka a Hermanna Van Pelse

     Pája vyšla celá nadšená a nám nezbývalo moc času na poslední cíl: dům Anny Frankové! Svištěli jsme si to na kolech jako o závod a dorazili jsme akorát 45 minut před zavírací dobou. Výstava byla perfektní a v Annině dětském pokoji nás mrazilo všechny... Pájina sluníčková, či slunečnicová, nálada byla ta tam a s padajícím večerem jsme na kole měli všichni lehce promrzlé výrazy. Bylo třeba zvednout náladu mužstva a to nejlépe v Red Light District. Kája tam předtím nikdy nebyl, tak jsme ho nemohly připravit o zážitek se slečnama:) Všude to opravdu žilo - čtvrtek je holandský pařící den. Ve čtvrtek jdou všichni do hospody, v pátek to v práci nějak přežijí a pak jdou zase:) Mnoho okének bylo zatažených, takže je vidět, že se slečny opravdu nenudí. Jiný kraj, jiný mrav:)  Zakončili jsme to kouskem pizzy a kebabem v červené čtvrti, protože studentský život, to je prostě slast:)

Haag - místo, kde pobývá parlament, královna a Karadžič

Nejen já tady mám dny otevřených dveří, ale i další české duše mají radostné návštěvy. Tento týden je tou šťastnou Pája, které přijel její přítel Kája (na to, že se jejich jména rýmují jsou překvapivě pohodoví:). Ta správná chvíle na další výlet! A jelikož je Kája taky právník, volba padla na Haag, protože kde jinde by měl právník v Nizozemí nasávat atmosféru než v tomto ne-hlavním městě?!§ Do čtveřice jsme přibrali ještě Lenku a Vojta se kvůli zlomenému nosu z účasti omluvil - není divu box je sport pro tvrdé chlapy ale ty zranění...

    Začali jsme ale zcela nestudijně- na pláži! Cesta na pláž sice vyžadovala trochu úsilí, ale my šťastně dojeli a.... byli lehce zklamaní. Pláž se aktuálně připravuje na sezónu, takže místo romantiky v písečných dunách nás čekaly bagry, traktory a nevrlí mužíčci v reflexních vestách, kteří stále ukazovali kudy teda jít opravdu nemůžeme (prakticky jsme nemohli nikam, aby bylo jasno.) Světlým bodem byl oběd v místní pizzerii, ale ten jen vyrovnával tragikomičnost dopoledne - mé nové kolo se ukázalo, jako monstrózně špatné. Vychechlané zadní kolo, nízké sedátko, vytahaný řetěz... no peklo.

Na této pláži by se hodila značka: pozor bagr!

 A když tady měla Pája muže, rozhodla jsem se toho samozřejmě využít! Kája mi chtěl tedy zvednout sedátko alespoň o kousek výš. Ve chvíli, kdy povolil šroub tak ten šupácký ohnutý zlý a zlomyslný šroub už zpátky utáhnout prostě nešel. Šli jsme na něj silou, domluvou, sliby, vlídným slovem... modře, fialově pořád je to stejné, hledí na Tebe naprosto tupý šroub.  Takže výsledek byl, že sedátko bylo naprosto dole na tyčce a já se při jízdě div nekopala koleny do brady. Ale nejsem žádné máslo, takže zatnout zuby, svalstvo a makat dál prohlížet z nízkého sedla krásu okolí. Snad poprvé jsem byla ve výpravě, alespoň na kole, nejmenší, a bylo to celé dost komické:)

    Nejstarší část původní vesnice Die Haghe (=plot) se nachází kolem Binnenhofu. Ten tvoří komplex budov, které vyrostly kolem původního loveckého zámečku hrabat z Hollandu a dneska v něm zasedá horní i dolní sněmovna parlamentu. Tomu teda říkám pracovní prostředí:) Náš hlavní cíl ale nebyla žádná budova ani místo, nýbrž specifická osoba - Radovan Karadžič před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY  - The International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia). Přejeli jsme celé město k ICTY, suverénně přišli k ochrance a tu nás zarazilo, že se nás ptají, kam jdeme, když není žádné slyšení. Již méně suverénně jsme oponovali, že je přece Karadžič trial. No brzy se to vysvětlilo - místo ICTY, jsme dojeli k ICC ( Mezinárodní trestní soud). 

Proklatý Haag, kde je taky kde co! No co se dalo dělat. Lenka se rozhodla, že se jede domů učit, a my že ještě obhlídneme centrum a mrkneme se někde po kávičce. Uběhla asi hodinka a půl, kdy jsme se zahřáli, pokochali, pofotili a přemýšleli, co dál. Nu a pak nás napadlo, že proces má byt do 7 ještě není ani 6...tak jestli to přece jen nezkusíme, abychom alespoň pro příště věděli, kde hledat správně a na jisto. Nebylo to snadné, ale něco po šesté jsme konečně byli na místě!

 Ochranka, ploty.... no prostě všecko. A co víc - pustili nás na hodinku dovnitř. Nejdřív nás teda obrali o všechny věci a zkontrolovali několika rentgeny, ale pak jsme seděli za sklem a koukali do tváře muži, který se zpovídá z válečných zločinů, a byl to opravdu zvláštní pocit.

    Karadžič zrovna řešil masakar ve Srebrenici a my pochopili  ze simultánního anglického překladu, že je tam nějaký znalec a Karadžič mu dával otázky, aby zpochybnil, že se jedná o masový hrob. Vlastně z toho vyplynulo, že dle něj to mělo být buď pohřebiště nebo to měla být válečná linie, ale rozhodně ne masový hrob. No co na to říct.  Řešili tam pásky přes oči, které měly oběti před popravou a on tam plantal něco o páscích válečníků přes ruce. Určitě chci jít ještě, protože soud začal sice už v roce 2008, ale podle ochranky, které jsem se ptala, před rokem 2014 neskončí. Dokonce se tam i promítaly na počítačích fotky těl a řešili, co měl kdo v kapse. Ty pocity se opravdu těžce popisují a práci jim opravdu nezávidím. Ani obhájcům, ani prokuratuře a soudcům tím spíš ne. 

Metro jsme chytli až někdy kolem půl deváte večer a promrzlí a unavení jsme se vydali na 35 minutovou cestu k central station a po té ještě zbytkovou cestu na kole do svých postelí. Do Haagu vyrážím se školou zase v pondělí, ale to bude snad optimističtější výlet do Paláce míru - tohoto srdce mezinárodního práva:) 

Návštěvní dny v Rotterdamu - Soňa a Miloš

Soňa, Miloš, gracht a mlýn!

Rotterdam v celé své dlouhé kráse

 Kdo byl nějakou dobu v zahraničí ví, jak milá je každá návštěva přátel či rodiny, proto i rychlá otočka Soni a Miloše z Londýna byla pro mě svátek:) Možná znali ruské přísloví, které říká: "Host první den zlato, druhý den stříbro a třetí - meď: honem domů jeď", protože se zdrželi jen dva dny, ale já bych je tu klidně měla ještě týden! Výhoda takových návštěv je, že je to skvělá příležitost poznat vlastní město a člověk si ty muzea tak nějak více užije:) A aby chudáčci plaváčci nezapomněli, co všechno viděli, udělám tady krátké info, které doplní již zveřejněné články o Rotterdamu.

       Jejich příjezd v 5 ráno určil, že start bude pozvolný. Po krátkém spánku jsme vyrazili do blízkého okolí. Prošli jsme si starý Delfshaven - to je část Rotterdamu, kde bydlím, a kde to fakt stojí za to;) Součástí Rotterdamu je od roku 1886, do té doby byl samostatný. Jeho vznik se datuje někdy ke konci 14. století, kdy byl přístavem města Delft, který sám o sobě neleží na hlavním toku. (Delfshaven = delftský přístav). V roce 1620 z něj vyráželi Pilgim Fathers na lodi Speedwell, která ale nebyla úplně ideální a v Plymouthu ji vyměnili za Mayflower. Delfshaven měl v květnu roku 1940 štěstí a unikl bombardování neměckou Luftwaffe, která poničila celé město a navždy změnila jeho tvář.

       Byla sobota a to taky znamená pro moderní Delfshaven místní trh. Obecně jsou v celém Rotterdamu pravidelné trhy a na každém místě někdy jindy (jen v neděli a v pondělí myslím není žádný). Rozhodně to stojí za návštěvu, i když si člověk nic nekoupí (což se nestává!:) Mně to připomíná turecký trh uprostřed Holandska, ale i místní Turci mluví perfektně anglicky! Na trhu se sežene vše a většinou za mnohem lepší ceny než v obchodě... Sýry, čerstvé ryby, ovoce (dvě manga za jedno euro!), zelenina, muslimské šátky, oříšky všeho druhu, praženou cizrnu, kebab, součástky na kola... No prostě paráda:) Koupili jsme si  balík oliv a několik sýrů prakticky za hubičku. 

Naše bříška jsme během pobytu hýčkali velmi pěkně: Obecně jsme si chtěli vyzkoušet i něco tradičního místního k jídlu, a tak se jedna večeře nesla v duchu Indonésie. Zklamáním trošku byla obsluha, která byla zcela zmatená z požadavku gluten-free (bezlepkové) a po té, co nám donesli objednávku pro jiný stůl už napodruhé konečně trefili to správné. Buráková omáčka je dobrá vždy a Milošovo maso podle receptu z Bali bylo prý taky dobré. Museli jsme ovšem nasytit nejen naše těla (hlavně Soňa byla z místní kavárny s bezlepkovým bagelem nadšená a zastávka na pivo vyloženě bodla:) ale taky naše duše! 

     Kromě tradičních zastávek jako Kubuswoningen  nebo radnice, jsme se vyrazili také vzdělat do Námořního muzea. Musím říct, že výstava jako taková pro mne nebyla úplný zlatý hřeb, ovšem Miloš byl ve svém živlu! Vypadal z každé mapy tak nadšeně, že nás brzy jeho entuziazmus dostihl a my se snad i něco naučily. V paměti nám například rozhodně zůstane, že kreslit mapu světa je úkol nelehký, což ilustruje skutečnost, že pomeranč nejde oloupat tak, aby jeho slupka pak byla rovná. (Miloš to doplnil nějakými znalostmi, co se týče převodu 3D do 2D, ale to už jsem samozřejmě zapomněla:) 

    Pro mě byla fakt zážitek z tohoto muzea loď Buffel. Po mořích plula mezi lety 1868-1979, kdy se stala definitivně součástí muzea. Šikovní Holanďani ji zrekonstruovali a je to úplný návrat do minulosti! V některých místnostech jsou i figuríny, takže vše působí dost reálně (Soňa malém dávala jedné z ležících figurín první pomoc a téměř sama dostala infarkt, když zjistila, že už mu fakt nepomůže). Nechybělo ani vězení v podpalubí, kde člověk dostával klaustrofobické záchvaty paniky, přestože tam strávil třeba jen 5 minut. 

     Když odhlédnu od oficiálních turistických atrakcí, Rotterdam se opravdu ukázal v typickém světle - druhý den nám pršelo a díky mému ukradenému kolu si užili taky zážitek s nákupem kola u "junkieho", což je místní překupník kradených kol.  Prostě 100% pure Rotterdam! :)