Antwerpy - město, kde najde žena nejvíc přátel:)

             Pokud je pravda, že diamonds are a girl´s best friend, pak v Antwerpách tito přátelé mají pravý domov. V muzeu diamantů také začalo mé objevování, tohoto belgického města.  Co říci o diamantech? Snad ještě pár citátů:) "I am jewish. I do not excercise. If God wanted us to bend over, he´d put diamonds on the floor." Joan Rivers nebo můj nejmilejší: "I never worry about diets. The only carrots that interest me are the number of carats in a diamond!" Mae West. 

Diamanty jsou prostě věčné a v Antwerpách to platí dvojnásob. Je zde největší diamantová burza na světě, na 12 000 brusičů diamantů a roční objem obchodu je 16 miliard dolarů. Vedle nádraží se rozkládá diamantová čtvrť s klenotníky a také muzeem, kde jsem se během tří patrové výstavy dozvěděla - snad si pamatuju alespoň třetinu všech informací - o diamantech naprosto vše. No co mě ale opravdu zaujalo, byly některé příběhy diamantů. 

Jeden příklad za všechny: 

Diamant naděje: Název - HOPE -  pochází od Henryho Thomase Hopa, který ho měl ve vlastnictví na konci 19. století. Objeven byl ale mnohem dříve v jižním regionu Indie, kde se věřilo, že má velkou mystickou sílu. Kámen se dostal do rukou Ludvíka XIV., který jej rozřezal. Během francouzské revoluce byl kámen ale ukraden a na dlouho beznadějně ztracen. Další zajímavou majitelkou byla Evalyn Walsh McLean, mladá Američanka, která jej dostala roku 1911 jako dárek od svého manžela (ten jej koupil za 180.000 dolarů od Cartiera). Chovala se k němu vskutku ukázkově:) Nosila ho do bazénu, nechala svou dogu prohánět se s ním kolem domu, půjčovala ho nevěstám i vnučce na žužlání, když se ji prořezávaly zuby... Byla přesvědčená, že skutečná síla diamantu je v pocitech radosti a úcty. Vlastnila jej až do své smrti roku 1947 a o dva roky později koupila Naději firma Harry Winston, Jewelers z New Yorku a od r. 1958 jej vlastní Smithonian Institute ve Washingtonu D.C. Pro představu jeho dnešní cena je 250.000.000.000 dolarů ( snad tam mám všechny nuly:) )  

          Antwerpy ale naštěstí nejsou jen městem diamantů:) Podle legend vzniklo jméno města, jak připomíná i socha před radnicí, přímo pohádkově. Blízko řeky Šeldy žil obr Antigon, který vybíral poplatky za překročení řeky a těm, kteří odmítli, utrhl ruku a hodil ji do Šeldy. Tento obr byl poražen římským vojákem Silviem Brabem, který mu zcela neoriginálně také usekl ruku a hodil ji do Šeldy a od toho hand (ruka) a werpen (házet) Antwerpen:) Pravděpodobnější je ale latinský základ antverpia ( Ante- před Verpia - usazeniny, míněny asi usazeniny řeky).  

      Antwerpy jsou městem Rubense. Tento "král malířů a malíř králů" v Antwerpách žil, tvořil a také zemřel. Jeho obrazy zdobí katedrálu Panny Marie ( katedrála pochází ze 14. století a její 123 metrů vysoká věž je nejvyšší v celém Holandsku) a jeho dům "Rubenshuis" je pro studenty za symbolickou cenu 1 euro- nemohla jsem to tedy vynechat. Bohužel se nikde nedalo fotit, ale dům to byl vskutku krásný. Kromě toho, že Rubens maloval také obrazy sbíral a je to prostě procházka nádhernou galerií zpestřená dobovým nábytkem. 

V kostele svatého Jakuba je Rubens pochován, ale důvod, proč se k jeho kryptě v zadní části kostela dostane turista jen od dubna do září mi není znám. Hlavně teda jsem lítala po Antwerpách jako hadr na holi, protože otvíračky nebyly nejpříznivější :) Katedrála otevřená jen do 3, ale zato kostel svatého Jakuba až od 2 do 5, do toho hrad Steen a muzeum Plantin-Moretus...nakonec jsem stihla ale vše B). Jak jsem pak zjistila, tak hrad je vlastně sice otevřen ale nikam se člověk stejně nedostane, protože muzeum je zavřené (jak hlásil papírek psaný růžovým zvýrazňovačem:) Ale pohled na Šeldu a věžičky z 16. století taky stál za tu cestu.  

           Velkým překvapením pro mě bylo muzeum Plantin-Moretus. Kromě obrazů Rubense, které se daly bez problému fotit, je toto ráj knih a také památka UNESCO. Roku 1548 zde Kryštof Plantin založil tiskárnu a dnes je v této renesančně-barokní budově unikátní sbírka starých knih a tisků. Nechybí karolínská minuskule, česká dvoudílní latinsky psaná bible Konráda z Vechty (1403), Gutenbergova bible nebo polyglotní bible, kde na dvou stránkách jsou ve sloupcích 4 identické texty ve 4 jazycích. A to vše je korunováno originálními tiskařskými stroji a popisem práce takového knihtiskaře v novověku... 

No paráda! Zatím bych hodnotila Antwerpy jako jedno z nejkrásnějších měst, které jsem tady viděla. Celý výlet byl teda trochu korunován odjezdovým chaosem-málem jsem nestihla odeslat pohledy, vlak chytla na poslední minutu, aby to nakonec bylo korunováno dvou hodinovým zpožděním:) Nu člověk míní a život mění:)

Co nabízí během mrazivé neděle Leiden a Gouda? Po pravdě....nic:)

      Pod heslem je třeba z této návštěvy vytřískat maximum, jsme další výlet naplánovaly na neděli. Ano - v neděli je v Holandsku vše zavřené (minimálně v zimě očividně), ano - byl to nejmrazivější den celého týdne a ano, promrzly jsme až na kost. Nicméně, byla to docela sranda:)

      Abychom využily každé chvíle, rozhodly jsme se spojit dvě města: Leiden a Goudu (čti "chauda" -  na nádraží mě to naprosto rozesmálo, ale kde se to hrabe na holandské "chuchl" = google (-:  ) Paní u přepážky z nás byla trochu zmatená: "Takže chcete lístek do Leidnu, a pak do Goudy? A tam jako chcete vystoupit? A pak zpátky do Rotterdamu? No tak já vám dám zpáteční lístek z Leidnu do Rotterdamu via Gouda a tam si vystoupíte a pak zase nasednete." Výsledkem byly dva lístky s nápisem Rotterdam --) Leiden a dva lístky Leiden --) Rotterdam jen ty druhé byly o 3 eura dražší. No hlavně, že jsme se nakonec domluvily.

       Městečko Leiden není veliké, ale má hned několik top nizozemských atrakcí: 

1) nejstarší nizozemskou univerzitu z roku 1575 ( Vilém Oranžský jim dal za věrnost vybrat: buď univerzita nebo daňová svoboda. Leidenští si vybrali univerzitu - není to z dnešního pohledu překvapivě moudré a prozřetelné?:) 

2) v přilehlé zahradě vyrostl první tulipán v Holandsku v 16. století,  a to jakožto na druhém místě v Evropě - předtím měla tulipány jen vídeňská botanická zahrada, které je věnoval turecký velvyslanec. (a nějaký chytrý zahradník si z Vídně dovezl cibulky do Leidnu a už to bylo.)

3) narodil se zde nikdo menší z holandských mistrů než Rembrandt van Rijn

Nás teda hned po vystoupení z vlaku přivítal Starbucks, protože těch tady není mnoho a my ho se sestrou prostě milujem. Stejně jsme měly čas, protože ani info centrum neotvírá před 11 hodinou. Vybaveny mapkou jsme se vydaly kochat do centra, ale pak jsme teda zjistily, že vlastně Leiden žádné centrum kolem náměstí nemá:) Zážitkem rozhodně byly i zamrzlé kanály plné bruslařů, nebo třeba kavárenských hostů. Mně teda trošku znervózňovala jasná louže uprostřed kanálu sice označená červenobílou páskou ale stejně... jistota se kterou jezdili by mi nepochybně chyběla:)

 Navštívily jsme dva místní kostely, pevnost a botanickou zahradu. Trošku promrzlé (kostely byly zavřené a z pevnosti zbylo jen okružní zdivo, takže je na malém kopci vyloženě open-air) jsme se rozhodly pro návštěvu univerzitní botanické zahrady. Na dotaz, zda to stojí teď v zimě za to, odpovídala paní trošku rozpačitě... Nestálo to za to, ale alespoň jsme se ve vyhřívaných sklenících zahřály. Všecko venku bylo pod sněhem a vevnitř kvetlo jen málo co. další zastávkou bylo Rembrandtova rodiště /také zavřeného přirozeně/ a cílem se cestou k vlaku někde najíst a vyrazit směr Gouda. Oběd byl zážitek, protože jsme si daly každá polívku a dohromady jednu slanou palačinku, když jsou ti Holanďani tak palačinkoví. Hospoda to byla krásná, ale servírky bulaté. Čekaly jsme dlouho, pak zapomněly na čaj, pak donesly palačinku a dva talíře, i když jsme měly na stole ještě talíře od polévky... No komedie veliká:) 

Pokud řekneme, že v Leidnu skoro nic nebylo otevřené a byla zima, tak Gouda nás přivítala chumelenicí a totálním zabedněním nejen památek ale i většiny kaváren a restaurací. Je to malebné město, kde byl ale zavřený i Albert Heijn... No prozkoumaly jsme terén - radnici a kostelík a vydaly se na lov goudy v Goudě. Nebyla to žádná legrace! Pořád jsme byly ještě najedené z polévek a palačinky, takže jsme chtěly jen ochutnat, že jsme prostě v Goudě jedly goudu. Po rozsáhlém pátrání jsme už definitivně jako dva rampouchy zvolily tento sýr v teplém stavu: fondue z goudy! K tomu Heineken a teplo hořícího krbu a i ta zima venku se  náhle zdála nějaká romantičtější:)  

Nějaká perlička ze světa Goudy! Je několik druhů podle toho, jak dlouho zraje: 

Mladý sýr (jong kaas) doba zrání 4 týdny.

Mladý uleželý (jong belegen) doba zrání 6-8 týdnů.

Uleželý (belegen) doba zrání 8-12 týdnů.

Pikantně uleželý (pikant belegen) doba zrání 4-6 měsíců.

Extra uleželý (extra belegen) doba zrání 7-8 měsíců.

Starý sýr (oud kaas) doba zrání 10-12 měsíců.

Přestárlý sýr (overjärig kaas) doba zrání déle než 1 rok.

  Obvykle si kupuju první dva typy, ale s Ivčou jsme měly i oud kaas v sandwichi a to se prostě nedá s naší cihlou srovnat:)
A ještě jedna krásná věc kromě sýra pochází z Goudy: klasické Stroopwafel! poprvé zde byly upečeny roku 1784 a teď jsou rozšířené všude. Jí se to ve velkém a návštěvy- máte se na co těšit;)

Brusel: město plné čokolády a vaflí

První návštěva dorazila a má sestra přijela s celou svou krásou, obrovským kufrem a spoustou serepetiček, jakožto humanitární pomoc své sestře - jupí! Rotterdam je město sice pěkné, ale zakopat se v něm týden? Holý nesmysl! Bylo třeba něco zažít, něco podniknout, něco si pořádně užít všemi smysly... BRUSEL!

      Jelikož nasněžilo, zvolily jsme raději cestu vlakem - autobusy se s tím málem sněhu perou s vervou ale čekat na různá zpoždění se nám nechtělo. Před 12 hodinou jsme dorazily do Bruselu (či do Brusele... záleží jaké má kdo preference ve skloňování:) a první co nás praštilo do nosu byla vůně vaflí...Podpásovka! Padla první čokoládová vafle na přivítanou a i přes zimu nám již toto město bylo sympatické. Vymotaly jsme se z nádraží a porozhlédly se po blízkém okolí.  Byl totiž čas oběda a vafle nám jen tak polechtala bříška. Zmrzle jsme se procházely kolem různých stánků s jídlem - typické belgické hranolky, pralinky...a samozřejmě KFC, McDonald a Pizza Hut. Díky, nechceme. V jedné výloze jsme ovšem viděly sestřinu oblíbenou zmrzlinu Haagen Dazs a dostaly jsme chuť na kafe. Vevnitř nás ovšem čekal ztělesněný hřích v podobě oběda: Horká čokoláda, ovoce, sušenky a 18 minikopečků lahodné zmrzliny. Byla asi jedna po poledni a my byly zcela syté, zcela přeslazené a zcela spokojené. Ideální nálada na prozkoumání krás evropského hlavního města! 

      Začaly jsme na Grand Place - hlavním náměstí, které je obklopeno domečky ze 17. století a patří mezi památky UNESCO. Nadšení z něj byl i Viktor Hugo a Karl Marx v jednom z domů začal psát svůj Kapitál. Gotická radnice je dominantní budovou náměstí a hned naproti je Maison du Roi, který také stojí za pohled, a ve kterém je muzeum města. Naštěstí bylo zavřené, tak jsme ani nemusely mít výčitky, že ho nenavštívíme. 

     Kousek od náměstí je slavný Manneken-Pis "čůrající chlapeček". Tak to bych nazvala vyloženě zklamáním. Za prvé je ten človíček úplně pidi, za druhé je na rohu jekési ulice, takže na něj stejně není pořádně vidět a za třetí, jediné co na něm bylo opravdu zajímavého je skutečnost, že jim v mraze přestal čůrat. Zima je holt sviňa a ani památkám se nevyhýbá.  Další místní atrakce - Atomium - (když už jsme tady tak to přece musíme vidět všecko...) leží trochu z ruky a musely jsme metrem. Jako ostřílené cestovatelky nás nic nerozhodilo, i přes podivně vyhlížejícího Belgičana, který se ptal mé sestry na její jméno a na otázku k čemu mu to bude odpověděl: "just because". 

   Atomium jsme si prošly, no že by to byla největší pecka, co jsem kdy viděla, to se říct nedá, ale architekti by z výstavy vevnitř byli určitě unešení. Tento model základní krystalové mřížky železa neměl přežít rok 1958, tedy rok světové výstavy. Byl ale tak populární, že si ho nakonec Belgičané nechali zjevně nafurt. Člověk se pokochal trošku zamlženým výhledem a užíval si pobytu v kouli. Od Atomia jsme se slušně prošly (tak 45 minut tam a pak zase zpět) ke královskému paláci a přilehlým budovám. 

Cesta teda místama vypadala jen jako okraj silnice, ale přítomné odpadkové koše nás ujišťovaly, že toto je vlastně chodník a máme malou představivost. Palác jsme viděly dost z dálky a i kdybychom viděli nějakého člena královské rodiny, stejně bychom ho zřejmě nepoznaly (pozn. králem Belgie je Albert II. celým jménem: Jeho veličenstvo král Albert Felix Hubert Teodor Kristián Evžen Maria Belgický). Kousek od paláce jsou také dvě asijské vzpomínky: čínský dům a japonská věž. No došly jsme až k nim, ale poznávat Asii v Belgii se nám moc nechtělo a trochu nás tlačil čas. Takže jsme se pokochaly a zpátky tu štreku šlapaly ještě svižnějším tempem.

        Metrem jsme dojely opět do centra nejprve k parku du Cinquantenaire, což je způsob, jakým se rozhodli Belgičané roku 1880 oslavit 50 let své nezávislosti. Postavili tam k té příležitosti Palais du Cinquantenaire s vítězným obloukem, u kterého se sestra ptala, proč mají v Bruselu Braniborskou bránu...no ale ono to je vážně na jedno brdo. Jakožto budoucí právník jsem nemohla vynechat budovy Evropské Komise a Rady Evropské Unie... co kdyby někdy v budoucnu, že...:) Zasedají zde i výbory Evropského Parlamentu, ale ten jako takový má sídlo ve Štrasburku. Poslední must-see pamětihodností byla katedrála svatého Michaela archanděla a svaté Guduly, která sice dostala status katedrály až roku 1962 ale historie tohoto místa sahá někdy do 11 století. Dýchly na nás dějiny i spiritualita a nám z takových velkých záchvěvů zase trošku vyhládlo - říkaly jsme si, že hranolky musíme vyzkoušet. Belgie je totiž prý rájem hranolek. Byly dobré, ale byly to...no...hranolky:) trošku možná větší a v papírovém kornoutku, ale jinak jsem na nich nenalezla žádnou specifičnost, která by je kromě kulturního pozadí dělila od jiných hranolek světa:) Daly jsme si jedny na půl, neboť jsme díky štědrosti maminky a mému blížícímu se svátku, chtěly ochutnat ještě jednu místní specialitu (paradoxně holandské) mušle. Pravda kombinace jen s řapíkatým celerem a petrželí byla překvapivá, ale jedny na půl nám bohatě stačily a byly takovou slanou tečkou za tím naším výletem...

Delft - město fajánsu, Vermeera a Viléma Oranžského

       Přes sníh i třeskuté mrazy, Holandsko poznávám na kole, mí drazí! Ano v tomto duchu se nesl můj dnešní single výlet. Po zkušenosti z Amsterdamu jsem se rozhodla, že další výlet musím uspořádat ve vlastní režii - toho bohdá nebude, aby Lenka doma hnípala! Z předpovědi na pátek, sobotu a neděli vypadala nejtepleji ta páteční. Tudíž datum i dopravní prostředek - kolo - byly jasné. Nic jsem nedbala řečí spolubydlících, že venku mrzne, že jsem cvok, a že jim mám kdyžtak napsat, komu odkazuju kabel k internetu v mém pokoji, ať se neservou... Když máte ovšem kamarády, co na kole projeli jihovýchodní Asii nebo sami stopovali v Kurdistánu, připadáte si stejně jako žabaři, a co jiným přijde jako dobrodružství, berete s větší rezervou... Zážitek nemusí být dobrý, hlavně aby byl silný! A to Delft rozhodně byl.  Cesta vypadala podle mapy dost jednoduše, opak byl pravdou... 

                                                           Dívka s perlovou náušnicí

Zejména v kombinaci s mým orientačním smyslem. Co to budu natahovat, poprvé jsem se ztratila přesně 10 minut od výjezdu. Pak jsem se našla, úplně jinde než byl plán, a tohle chvíli pokračovalo, než jsem objevila (netušenou) cyklostezku se značkou: Delft 9. Jupí! Pojedu po cyklo a ještě mě to dovede. Cesta do Delftu se vším všudy trvala něco přes hodinu, takže když jsem se již blížila k centru, necítila jsem prsty na nohou a prsty na rukou byly také v luxusním stádiu umrzání... Žaludek kručel a má nálada vykazovala jistý pokles pod míru obvyklou, a tu se zjevila jako na zavolanou pekárna! Ohřála jsem se u hrnku čaje se dvěma sýrovými něčím (klasické housky to nebyly) a vyrazila najít infocentrum. Vyfasovala jsem mapu spolu s instrukcema, co stojí za to a taky milou informací, že má muzeum karta bude fungovat minimálně - překvapivě - v muzeu (díky Báro za ní! Máš u mě kafe... Jak já muzeum kartu záviděla Kubovi v Turecku, kde mu kouzelně otvírala všechny památky zadarmo, zatímco já cvakala jak mourovatá... V Holandsku mi dnes ušetřila 6,5 eura a ten pocit....:) 

Taky jsem zjistila, že město proslavila delftská fajáns, což mi ani nikdo nemusel říkat podle množství stánků s modrobílou keramikou všude kolem... Jenže vnitřně jsem pořád byla zmrzlá a nálada stále trochu zamrzlá, takže další zastávka: kafe a mrkvový dortík. Problém přišel u placení, kdy následovala zhruba tato debata po té, co mi to odmítlo kartu. Kreditky nebereme ---) ok, jaké karty tedy berete? ---) No...jiné... ---) jako třeba tuhle? (zasunuju do peněženky MasterCard a tasím Maestro) ---) no, tak jako klidně to můžete zkusit, ale stejně to asi nepůjde....aha, ono to jde...no to máte štěstí... ---) ?!?! díky a nashle pane... Nad hrnkem kafe studuju mapu, dostávám se do neobvyklého stádia přeslazení a vzpomínám na reklamu: káva? 3 eura dortík? 2,5 eura dobrý pocit? k nezaplacení! 

        Ve výborné náladě mířím k Oude Kerk (starý kostel), kde mě sice donutí zaplatit 2 eura - toto zjevně není muzeum pro muzeum kartu - ale lístek naštěstí platí i do druhého kostela, tak aspoň, že tak. Oude Kerk má dnešní podobu ze 14. století, ale je jisté, že dřevěný kostel zde stál již o několik staletí dříve.

 Jeho podlaha je "vydlážděna" náhrobky mezi nimiž je náhrobek i slavného nizozemského malíře Johannese Vermeera van Delfta. Jeho tělo, stejně jako zbytek pohřbených, již není v kostele, prý proto, že někdy v 19. století byla podle jakéhosi zákona všechna těla vyzvednuta a pohřbena snad do jámy, někde u kostela. Kde tedy Vermeer leží teď nikdo přesně neví.

                  Další pamětihodností je muzeum Prinsenhof v budově bývalého konventu. Zaplatím místo 9 euro jen 2,5, protože je zde v prvním patře nějaká speciální výstava malíře Van Mierevelta - také malíř zlaté éry holandských portrétových mistrů - a pak už mířím do přízemí, které Delft také proslavilo. Z konventu si v roce 1572 během holandského boje proti Španělům Vilém Oranžský - Nizozemský pater patrie, o kterém je také nizozemská hymna - udělal velitelství a byl zde na schodech v roce 1584, na příkaz krále Filipa II. Španělského, zastřelen fanatickým katolíkem Balthasarem Gerardem. Díry po kulkách jsou stále ve zdi, a když jsem prohodila k fešné ochrance (ano, v muzeu bylo minimálně 5 lidí jako ochranka? či hlídači? těžko říct, jak je nazvat, ale byli v obleku a v uchu měli sluchátko jako z filmu...), že jsou ty díry nějaké velké, řekl, že do toho lidé dloubali prstem, tak se zvětšily. Teď je tam už sklo. No, že mě to vůbec překvapuje. Další potěšující skutečnost byl poukaz k lístku na čaj či kávu zdarma. Sedám do kavárny, popíjím horký čaj a trochu s respektem pozoruju mé rozmrzající boty a husté sněžení venku...

Poslední zastávka v Delftu byl Niuewe Kerk, kostel, ve kterém je pohřben Vilém Oranžský, a kteréhož velká část byla poškozena explozí státní prachárny v roce 1654 a jeho oprava se protáhla do roku 1872. Před kostelem je hlavní náměstí a naproti také renesanční radnice - toho času skryté v mlze a sněhu. Paní z pokladny mi začala vyjmenovávat vlaky, které mě s kolem vezmou. Ani nápad! Na kole jsem přijela, na kole odjedu - sníh nesníh! Navlíkám si své vrstvy a vyrážím s myšlenkou na Cimrmana...bude se špatně brzdit...v těch závějích!  (veselá poznámka: zde není povinnost přezout na zimní pneumatiky, takže si představte tu taškařici, když napadlo 10 cm sněhu! Vlaky měly zpoždění, auta jely velmi těžce... no kalamita jak na Sibiři;) )

                 Cesta zpátky byla po většinu času překvapivě lepší než cesta tam. Díky větru, sněhu a občasnými malými sněhovými jazyky musel člověk fakt makat a tím pádem mi vůbec nebyla zima. Každým šlápnutím se po těle rozlévalo teplíčko, jen sníh (žádné romantické sněhové vločky ale hnusné malé kuličky, jako z polystyrénu, kterým jsem nadávala v několika jazycích) štípal ve tvářích, jako malé jehličky. Vše šlo hladce než jsem přijela zpátky do Rotterdamu. Ano, opět jsem se ztratila. Chvíli jsem bloumala ale pak přišel  opět hlad - přeci jen bez oběda a byly skoro 4... Tak jsem uvolila a zapadla do krámku slibujícího všechno halal - podle mešity a odění obyvatel jsem byla v muslimské čtvrti. Turek mi nejen připravil výborný vegetariánský durum, ale na netu taky vygooglil, kam mám teda jet. Ještěže jsem toho moudrého člověka potkala...já jela samozřejmě na zcela opačnou stranu, než se nachází můj dočasný domov. Když jsem viděla, jak má vystavenou Marlenku, nedalo mi to a zeptala jsem se zda ho s tím můžu vyfotit, že se vyrábí u nás. "ah, you are from Czechoslovakia!"
No, nejsem milý Turku, ale vysvětlovat ti to raději nebudu...Od domova mě dělil podle mapy opravdu kousíček, 10 minut maximálně. Já po 10 minutách opět zmateně bloudila a hledala ten pitomý kanál, podél kterého jsem měla jet. Tak jsem se ptala dalšího Turka. Opět byl extrémně ochotný - možná proto, že i mně byly vidět jen oči a nos. Zima začala být opět nepříjemná. Už už to vypadalo, že jsem se opět ztratila (kde je ten gracht, když ho člověk nejvíc potřebuje?!) a začala mě jímat panika. Naštěstí se konečně objevila voda! Málem jsem zavýskla a sletěla z kola. Naštěstí se tak nestalo a já už začala okolí poznávat. To, že jsem domů dorazila ze zcela opačného směru než jsem očekávala, asi netřeba ani dodávat... 

Poslední slova by snad mohla ale patřit přímo Vilémovi (taková hezká tečka, za touhle zkušeností): K tomu, aby člověk jednal, nemusí mít naději, a k tomu, aby vytrval, nemusí mít úspěch.