Andalusie - ráj býků, flamenca i historie

Ani v mých pětadvaceti letech mě ještě nepřešla éra „rodinné dovolené“. Ba naopak, čím jsem starší, tím více se na dovolenou s našima těším. Času je méně a méně a najít si 14 dní, které opravdu strávíme jako rodina hraním karet, povídáním, cestováním a příjemným popíjením vínka... no po pravdě, kdo si na tohle opravu najde čas během pracovního procesu.

Darovanému koni na zuby nehleď, jak se říká, proto místo bylo v režii rodičů, kteří se rozhodli pro již dlouho opěvovanou Španělskou Andalusii s mylným předpokladem, že španělsky se krásně dorozumím (nedorozumím.... hola camarero, una cerveza, por favor fakt není komunikační úroveň. Paní profesorko Bradáčová, je mi to opravdu opravdu moc líto, že Vaše pětiletá snaha něco mě naučit skončila jen u objednání piva...). Benalmádena, letovisko, které nás hostilo po dva týdny, leží na strategickém místě, proto krásy okolí nám nezůstaly utajeny.

MALAGA -  Začali jsme Malagou velmi stylově. Koridou během jejich týdenního svátku.  Když člověk jede autem a zpívá z plných plic „cerveza rock´n ´ roll korrida espanol“ zní to jako jedna velká španělská sranda. Korida není španělská sranda, ale pro našince zážitek, na který do smrti nezapomene. Jediné, co jsem kdy viděla opravdu zabíjet, byl snad kapr a to nebyl zážitek opravdový. Vyvrhnout vnitřnosti, schovat šupinky, usmažit... 6 půltunových býku je jiné kafe. Bestiální, živočišné, brutální, a přesto... Přesto něčím krásné, vzrušující a fascinující. Korida je plná chvil, které berou dech. První pramínek krve na těle býka, první zápřah a únik, když toreador vrazí do rozběhnutého býka barevné tyčky, útěk toreadora, který nemá nic víc, než svou ruku na býkovi mezi jeho rohama a tak ho zastaví, chvíle, kdy toreador klečí zcela bezbranný před zvířetem odhaluje mu hruď a  býk má jeho život v hrsti.... Ostatně takhle asi přišel jeden z toreadorů o oko. Pro nezkušeného je celá korida zprvu opravdu šílená: krev, sliny, pach krve a doutníků... Pískání, tleskání, křičení ole, muy bien a vale... Ale má to svá pravidla a dav miluje toreadory i býka. Když není býk očividně už ze začátku úplně fit - dav ho vypíská. To by byla krutost. Ředitel koridy vyvěsí zelený šátek a šup pro nový kus. Korida diváka pohltí. Žije v tu chvíli pro toreadora, dýchá s ním, modlí se, aby byl dost rychlý, ale zároveň cítí velkou úctu ke zvířeti. Ano, umírá asi 15 minut, ale pokud na konci nedá toreador první, druhou či třetí jasně smrtelnou ránu mečem, bodne do zátylku. Diváci totiž rozumí i zvířeti.

V Andalusii vznikla, lidé ji milují a rozumí, proto nepřipustí, aby se změnila jen v jatka, jak to prý v Katalánsku někdy vypadalo, snad právě proto ji Katalánci ve svém kraji již zakázali.

Byli jsme celá rodina a myslím, že nejen mně, ale všem, se klepaly ze začátku ruce vzrušením a hrůzou. Adrenalin tepal v žilách místo krve a člověk téměř nevěřil tomu, co vidí. Ta blízkost smrti téměř na dosah ruky, je asi zkušenost, která nám, zhýčkaným mazlíkům z města, očividně chybí. Měla bych z koridy jiný zážitek, kdybych v životě podřezala husu, ovci nebo prase? Určitě ano... Bohužel málokdo si pod řízkem představí mrtvolku kuřete. A snad tohle je poselství koridy - lidé zvířata zabíjejí, uvědomme si to a pociťme úctu k těmto tvorům. Smrt je součást života, jen my na to snad zapomněli. Moc pěkný článek o koridě: Celbration of death, and life.

GRANADA 



Výlet do Granady patřil k prvním s naší průvodkyní Kateřinou, na kterou jen tak nezapomeneme, a od které jsme se trhli hned jak to šlo.  Omlouvá ji, že tuto práci dělá již zřejmě dlouho, a že možná díky španělštině ztrácí schopnost správně se vyjadřovat česky.  


Granada má hned dvě obrovská lákadla, které jsou pro historika jako lizátko pro mravence- Kapli s hrobkou katolických králů (Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, kteří dokončili reconquistu a dali základ sjednocenému Španělsku) a arabský palác Alhambra. Bonusem sezóny jsou všudypřítomné davy propocených turistů, toužících být u toho - sáhnout si na vše co půjde, jít i tam, kde to nejde a být vyfocen u všeho, co možná někdy někdo slavný nějak ovlivnil. Stálo to ovšem za to. Nádherné štukatrské práce, arabská preciznost a nezaměnitelný styl orientu pouští uzdu fantazie do říše pohádek 1000 a jedné noci. 
 Prohlídka trvala zhruba 2,5 hodiny a to jsme se prakticky vůbec nezastavili! Z původních 7 paláců zbyly 3 a palác Karla V., který část původních zbořil ale ten svůj nikdy nedostavěl. Z venku čtverec a uvnitř kruh, jak byl palác navržen, měl mít 3 patra a postavit se podařilo jen první a druhé. Jak ale řekla průvodkyně- arabové a evropané to měli naopak. O co krásnější evropský zevnějšek, o to hubenější výzdoba uvnitř. Arabský jednoduchý zevnějšek zase ukrývá poklad uvnitř, kterému se těžko něco vyrovná. 

GIBRALTAR


Gibraltarská skála a jeden z herkulovýh pilířů, kde dle středověkých tradic končil svět, je coby kamenem dohodil a nesměl tedy uniknout naší pozornosti. Španělé o toto území definitivně přišli v roce 1713 utrechtským mírem po válce o španělské dědictví a i přes několik pokusů dobýt strategický bod zpět, Gibraltar zůstal britským územím, kde jsou britští policisté, britské červené schránky i double deckery a také britská libra. Naštěstí všude berou i eura a oficiálními jsou oba jazyky jak španělština tak angličtina, i když místní mluví takovou svou směsí spainglish...
            Velká část skály je pro veřejnost uzavřena, jelikož je vojenským prostorem, který ukrývá mnoho chodeb, střílen a samozřejmé i vojáků. Klasickou gibraltarskou atrakcí, kromě pohledu na nedalekou Afriku (v nejužším místě je vzdálenost do Maroka pouhýh 14km), jsou opice. Kdo nemá fotku s místním členem kolonie makaků, jako by snad na Gibraltaru ani nebyl! Stejně jako v Toweru s havrany jsou Britové pověrčiví i v otázce opiček - prý to byl Winston Churchill, kdo prohlásil, že Gibraltar bude patřit Britům dokud na něm budou žít opice... Zdají se být milé a přitulné, ovšem tím maskují jen svou mlsnou vypočítavou povahu. Svačinu vám sežerou, kapsu roztrhnou, pokud mají podezření, že je v ní něco dobrého ( své o tom ví průvodkyně se zničenými kalhoty) a když se po nich oženete, nemají nejmenší problém kousnout... Bestie jsou to, aby bylo jasno.Klasická pochoutka na Gibraltaru je samozřejmě fish&chips- stará dobrá Anglie se tady nezapře.  Ovšem to je tak vše, co Gibraltar nabízí, pokud jako vášniví kuřáci či milovníci tvrdého alkoholu nejedete nakoupit levnější cigarety a něco ostřejšího. Ale to by zase nebyli Španělé, aby si moc dobře tento dovoz do své země nepohlídali:) tak nevím, kde se tady ztratil ten volný pohyb věcí a osob, ale zámořské enklávy států EU mají vlastně jiný režim...:)




MALAGA - výlet č. 2
Volný den mezi výlety jsme se rozhodli oslavit, jak jinak než výletem do Malagy na památky a poslední den Ferie. Dostat se do Malagy se ovšem ukázalo jako buddhistické cvičení trpělivosti a vnitřního klidu, protože první bus nám zavřel před nosem, za 20 minut jel sice druhý, ale ten pro jistotu nezastavil vůbec a třetí po dalších 20 minutách nás pojal na palubu jen tak tak... Stále vidím ty smutné oči lidí, kteří neměli to štěstí (a ostré lokty) jako my... Pod kopcem šla mamča se ségrou na kafe a my vyrazili do ještě jedné menší arabské hradské části-Alcazaby. Arabská architektura s nádherným zdobením, důmyslnými fontánkami a oázami klidu a míru byla opět prošmejděna do posledního rohu, aby nám vůbec nic neuniklo. Zcela vyprahlí sluncem jsme vyžahli jedno pivo a prosluněnými juchanícími ulicemi jsme kráčeli k busu, kterým zřejmé z Ferie do Benalmadeny jeli všichni opilci, kteří celou cestu vřískali El Camaréro!!! ( číšníku). Asi čekali, že i řidič jim něco dobrého naservíruje. Večer jsem se ale musela smát. Nejnáročnější výlet na chození měla být  dle paní průvodkyně Granada, jen ona nezná našeho tatínka...

Naštěstí se nám tyto cestovatelské strasti odvěčily mnoha slastmi:) Přivítalá nás hudba v ulicích, tance, ženy v šatech na flamenco, cartojal - slaďoučké bíle víno, které se pije běhemte slavností velmi vychlazené a velmi rychle na sluníčku stoupá do hlavy, kastaněty, květiny... Přivítala nás pulzujíci a veselá Andalusie se vším všudy! Nadšeně jsme nasávali atmosféru v ulicích i cartojal až jsme celí rozjaření dorazili k rodnému domu místní největší celebrity - Pabla Picassa a hned vedle na skvělý pozdní oběd. Kdyby tady náš výlet skončil, patřil by jistě k těm krásně klidným a pohodovým. To se nestalo. Naopak, ten pravý výlet měl teprve začít. Pod otcovým vedením jsme se drápali do kopce, maminka protestovala nejprve nahlas, později tiše až nakonec zůstala na vyhlídce, ať jdeme kam chcem, že nás počká. Lezli jsme dál dokud jsme se nedostali na nejvysší bod Malagy - hrad Gibralfaro. Samozřejmě jsme ho celý prolezli a kámen nenechali neokoukaný. 



RONDA

Další den, další vstávání, další výlet, tentokrát do horského městečka Ronda. Je sice maličké, ale o to více má památek. Tou hlavní je nejstarší býčí aréna, ve které se každoročně odehrává nejprestižnější korida goyesca a snem každého toreadora je možnost předvést své umění právě tady. Ne náhodou se také Pedro Romero, zakladatel moderní koridy, narodil právě tady.  Aréna leží v novější části města a ta je se starší částí spojena nádherným skalním mostem. Ve starší části je téměř co ulice to kostel nebo muzeum. Z velké škály jsme si vybrali muzem bandaleros o místních banditech, kteří ovládali místní horské cesty a trápily vrchnost.


SEVILLA     Pokud jsme chtěli opravdu poznat Andalusii, nemohli jsme vynechat její hlavní město schované ve vnitrozemí. Cesta trvala dost dlouho proto čas ve městě byl odměřen téměř na minuty přesně- ani chvíle na zmar!V roce 1929 se v Seville konala ibero-americká výstava, kde se prezentovaly státy spojené s objevením Ameriky a každý stát měl své výstaviště. Tyto překrásné paláce naštěstí našly další uplatnění a dnes se v nich nalézají konzuláty, knihovna, muzea... A vždy měly výzdobu typickou, pro svou zemi, takže znalci jasně poznají Guatemalu, Peru, Honduras... Za vidění pak rozhodně stojí v parku skrytá plaza de Espaňa, kde palác připomíná symbolicky spojení Arragonu a Kastilie- vež Fernanda a Isabely stojí naproti sobě a uprostřed se spojují stejně jako jejich zem. 

Další neopomenutelnou památkou je katedrála v centru města. Původně mešita, ze které zbyl po zemětřesení pouze minaret Giralda, je třetí největší katedrálou světa a uchovává v sobě ostatky Kryštofa Kolumba, jehož rakev nesou symbolicky 4 muži jakožto představitelé 4 království: Aragonu, Kastilie, Leonu a Navarry a kousek opodál je také hrob Kryštofova syna podle jehož DNA se dokázalo, že pohřbený muž je 100% natural Kryštof Kolumbus. Vež Giralda byla jakožto minaret uzpůsobena pro muezína, který pětkrát denně vyjel na oslíku až na vršek a svolával věřící. Dodnes zůstala cesta stejná- přes třicet nakloněných ramp, protože po schodech by to oslík sotva vyšlapal.






Nejen láska, ale i dobré zážitky by měly procházet žaludkem, což zcela splnila místní hustá rajčatová polévka Salmurejo. Venkovní teplota dosahovala během oběda až 45stupňů, ale Španělé to s jídlem umí, takže Salmurejo podávají studené:) v takovém vedru se nedá moc jíst, a tak jsme si na druhé dali tapas sorpresa- tapas , tedy 5 malých jídel, které byly ale "překvapením" a my předem nevěděli, co dostaneme..Kdosi prý řekl, že kdo neviděl Sevillu, neví co je to zázrak. Já jsem teda byla okouzlena velmi...


TETUAN -Maroko

Gibraltar je skoro za humny, jak jsme si už vyzkoušeli no a jen o kousínek dál je už Afrika. Výlet na černý kontinent nás neodradil ani psychopatickým vstáváním, ani pro cestovatele nemilou podmínkou ponechání pasu na hranicích a ani upozorněním průvodkyně, že dnešní program nám ani nebude říkat, protože jeho větší část je " hinšala" - v rukou Alláha.



K našemu velkému překvapení nám loď neujela, ve španělském městě Ceuta nás opravdu čekal průvodce Mohamed a do bývalého protektorátního města Tetuanu jsme skutečně dojeli! Cestou jsme ještě stavěli na obligátní zastávku jízdy na velbloudovi, což bylo děsivé jako záběry Pety o týrání zviřat... Cestou jsme míjeli zajímavé kontrasty: vyhublé krávy a ovce (spíš kravičky a ovečky), lidi bez bot a vzápětí luxusní přimořská letovista, které čistily berberské babky ve slaměných kloboucích... 



A pak centrum Tetuánu. Mini uličky, které voněly jako naše výlety za rodinou na statek: výkaly, pot, mrtvá zvířata, maso, ryby, ovoce, koření, lidi.... A všechno najednou. Průvodce se s náma nepáral a nebral nás po žádných turistických třídách ale pěkně uličkami s místníma, ať zažijeme Maroko doslova na vlastní kůži. V každé čtvrti je mešita, kašna a spousta lidí.  Nevynehali jsme bazar ani místní přírodní lékarnu, ze které jsme si všichni odnášelo plné tašky arganového oleje, který se získává pouze v Maroku. Třešničkou na dortu byl tradiční oběd v místní restauraci s polévkou charírou, kterou muslimové jedí časti po skončení ramadánu, kuskusem z tarinu a šiškebabem.

Po návratu domů mi ještě stále na jazyce zůstala chuť paelly, vůně mořského vzduchu a nádherný pocit ze společného času...ale také na srdci velká výzva: je třeba se naučit španělsky, aby si tam našinec nepřipadal úplně jako trumpeta!:)

Londýn, když v něm byla Olympiáda...

         Na internetu jsem objevila nové anglické slovo: wanderlust - touha po cestování a toulání. Kdyby to byla nemoc, tak mám asi jasnou diagnózu. Doma jsem se moc neohřála, už balila batoh a se Sikki hurá za Soňou, Milošem, Tomem, Towerem, Trafalgarem, Westminsterem, Starbucksem, královnou, olympiádou... A dalšími známými:)

       Soňa s Milošem nás vřele něco kolem půlnoci přivítali ve svém bytě, dá-li se tak jejich mini pokojíček nazvat. Myslím, že i můj brněnský pokojíček je o něco málo větší a to z něj nemám kuhyň, obývák, ložnici i pokoj pro hosty najednou. Nicméně jsou neuvěřitelně skladní a vynalézaví, tudiž je tam samozřejmě blaze.

      První den jsme se se Sikki rozhodly začít tradiční prohlídku Londýna od Big Benu jak mi radily mé průvodcovské zkušenosti. Dle vyprávění známých jsme cestou trnuly, jaké olympijské davy se na nás vrhnou, že se nikam nikdy nedostanem, že nás čeká den plný mačkání, přílišného lidského kontaktu a vůně potu milióna turistů, že bez ostrých loktů se nepohnem ani o píď a fotky budou vždy a všudy s davem. Po vystoupení jsme ovšem zjistily, že Londýn prakticky zeje prázdnotou. Nikde nejsou fronty, nikde nejsou davy, nikde není panika. Nadšeně jsme tedy cupitaly uličkami kolem Big Benu a Parlamentu a ještě nadšeněji jsme koupily lístky do Westminsterského opatství. I když se mé návštěvy Londýna vyznačují značnou pravidelností, byla to má první návštěva v tomto svatostánku a já lehce vrněla blahem. Místo korunovace britských králů a královen, posledního odpočinku mnoha z nich a také místo nejakuálnější svatby desetiletí prince Williama a Kate.  Opatstvím jsme se procházely skoro 2 hodiny, a kdyby byl čas, jsme tam snad dodnes. Připojily jsme se taky k modlitbě u hrobky Eduarda Vyznavače, která je jinak veřejnosti nepřístupná:) v místním parku jsme i poobědvaly a nevím co davy, ale tam jsme byly skoro samy obklopeny rajským klidem.. 
      
     Prohlídku centra nechala Katka v mých rukou, takže jsem šla svou oblíbenou trasu z Trafalgaru až k Toweru, místama se sice tvářila trochu sklesle, ale stálo to za to:) Lístek do Toweru vyjde přes internet levněji ovšem nechtěli ji vzít její platební kartu tak to platila Soňa. Až poté jsme zjistily, že aby ji pustili, kartu musí mít sebou včetně studentské kartičky na slevu. No tak si Katka přivlastnila celou Soninu osobnost včetně Oysterkarty na MHD.  Nikdo jí samozřejmě nekontroloval, takže na večeři i s Tomášem za Soňou a Milošem jsme fičeli zcela podle plánu.

 Indická restaurace, do které nás vzali, mi byla velmi dobře od Soni známá- v Rotterdamu o ni básnila s takovým gustem, že její návštěvu jsem nemohla vynechat. Odvážně jsem si dala krevety v omáčce se stupňem pálivosti jedna * ( nejvíc byly 3: ***) Číšník se na mě díval lehce nedůvěřivě a pro jistotu asi 6x zopakoval, že je to fakt pálivé a já mu 6x odpověděla no problem. Trošku mi zatlo, když jsem zjistila, že už předkrm nepatři k nejplannějším, ale ztratit tvář? To nikdy! Hrdě jsem se cpala krevetama dokud všechny nezmizly, pálení jsem potlačovala mangovým lassi a v duchu si říkala: hlavně nezapomeň, že máš ruce od chilli, až si budeš vytahovat čočky... Nezapomněla jsem! Aby bylo dílo vyčerpání zcela dokonáno šli jsme se po parku projít a  Londýn v této části vypadal spíše jako maloměsto. Padla jsem do spacáku a bylo mi úplně jedno, že mě musí překračovat a snad na mě i občas šlápli...:)

         Druhý den nás čekala další klasika: Greenwich. Místní metro je dost proslulé svými problémy a ani nám se nevyhnuly- asi 40 minut jsme na zastávce kvůli poruše jiného stroje stáli jako trubky všichni. Dostaly jsme se tím do menšího časového zpoždění, ale náš volný program je velmi flexibilní. Z místní administrativní části Canary Wharf jsme se prošly asi 2,5 míle ke Greenwichi včetně jednoho pěšího tunelu pod Temží, což se přiznám, nebylo úplně příjemné (měla jsem pocit, že mi zaléhají uši, stěny se zužují, voda nějak divně prosakuje...) ale zase to byl zážitek.  National Maritime Museem jsme  pobíhaly jako malé děti- našly jsme totiž jejich interaktivní projekt, ve kterém jsme na kartičku s čárovým kódem přidávaly různé symboly a načítaly příběhy, které nám nakonec jiný přístroj po přečtení kódu poslal na mejl. Já už pak koukala jen po těch krabičkách na označení kartičky:) Abychom tam ale vůbec mohly vstoupit prohledávali nás vojáci, protože hned u muzea byl stadion pro horská kola a koně-olympiáda je všude.

        Konečně jsme chtěly dobýt taky nultý poledník, ale ejhle - celý park je také součástí Olympiády, takže jsme se u poledníku na chodníku vyfotily aspoň dole, když ne u observatoře. Místo nám na informacích doporučil sympaťácký Čech a ještě nám vyhledal program Českého olympijského domu na další den. Lodí jsme se přesunuly na sraz s Tomášem, který přijel opět na kolečkových bruslích a se svým typickým spožděním. Vydali jsme se na dobrodružnou výpravu po stopáh Jacka Rozparovače a nakonec to bylo tragičtější, než se na první pohled zdálo-volala ségra, že náš rodinný miláček Betynka musela dostat injekci, aby se tady už netrápila. No co budu povídat zvýšilo to značně mou spotřebu alkoholu tento večer, ale Tom a Sikki byli výborná společnost, tudíž se smutek rozporcoval na menší snesitelné dávky.

             


              Na doporučení Soni jsme dalšího dne vrazily na místní trhy v Camden town. No pecka-samé punkové psychárny, originální trička, náušnice, tetovací salóny, kde jsme v katalogu hledaly a nenašly nic vkusného a smysluplného, piercing... No atmosféra jedinečná. Utratily jsme spoustu peněz za úžasná trička banksy a nějaký ten londýnský suvenýr a hurá do Hyde Parku na oběd - tradiční jacket potatoe. Lidí tam bylo jako much-je tam tuším stadion na triatlon a nějaké plavání nebo lodě?- a do toho nám do našeho parkového klidu přišla čínská invaze- asi 40 Číňánků začalo svačit všude kolem nás, štěbetat, mávat vlaječkama a všichni si pro zábavu vytáhli své tablety. Ukradly jsme jednu vlaječku pro fotku se Soniným prasátkem a upalovaly pryč, protože na tohle nemáme nervy:) Přišel čas utratit naše těžce vydělané libry a kde jinde než v primarku. Já se znám, tak jsem se tam ani moc nehrnula a nechala Katce čas na pořádné nákupy. 
           Největší peckou celého dne ovšem byla návštěva českého olympijského domu. V jednu chvíli jsem seděla na zemi, za mnou hlásil Robert Záruba olympijské zpravodajství, kousek vedle se podepisovala Kateřina a Matt Emmons a já poslouchala Charlie Straight.  Své chvilky slávy jsme si užily, jako divačky v publiku olympijského studia s Romanem Kreuzigerem, takže rodině bylo z televize mávano stylově:) setkaly jsme se tam s přítelkyní našeho kamaráda Síťáka, která pracuje u stánku ministerstva školství a s ní prochodily zbytek areálu, daly si zdarma kafe i teplý lázeňský oplatek, vyfotily šílené fotky s olympijským stadiónem, pobraly letáčky a užily si i koncertu support lesbians. Zakončily jsme to jedním ciderem a hurá za Tomem. Přivedl sebou kamarády, tak jsme si užily pořádnou párty a někteří z nás spali 20 minut... Netřeba rozmazávat:)

       
      Ráno jsme se polomrtvé vyhrabaly z postele, pochopily, že Tom se z ní nevyhrabe, vyjedly mu zásoby a fičely zase za novými zážitky do centra. Katka se projela na londýnském oku, a i když pršelo byla krásná viditelnost. Pak jsme se prošly lehce nasvačit do parku, bucly do lehátek a za zvuku koncertu žesťů jsme se slunily a odpočívaly. Idylka skoro jako z filmu.
     Chvilkový déšť jsme přečkaly v teple a pohodlí národní galerie mezi Monetem, Rembrandtem, Leonardem da Vinci... no společnost nás hodná, jen fronta byla nemilá. Kvůli Olympiádě se zavedly neobvyklé kontroly a ta nás prohlídli jako při nástupu do letadla. Den to byl plný zážitků a šikovných lidí, neboť další program zajistila holandská skupina na trafalgarském náměstí a hned po té v Covent Garden nás bavili zase umělci, i když jeden akrobat Katku dost děsil, ale nakonec těma rukama opravdu proskočil a nemusela ho zachraňovat:) 
Velký šok přišel v jednom hračkářství, kde prodávali plyšové medvědy, oblečky na plyšové medvědy, sluneční brýle pro medvědy, mobily pro medvědy....medvěd Darth Vader, medvěd Spider man, medvěd, hula hula tanečnice! no dost bizarní na to, aby to bylo všechno pravda:) Jak řekla Sikki: " Nejenže naše děti budou mít mobil, ale i hračky našich dětí  budou mít mobily..."
  Hlad byl s přibývajícím časem dost nepříjemný a poslední večer jsme se rozhodly si to opravdu užít. Zavítaly jsme do čínského bistra all you can eat, kde bylo téměř vše bezlepkové, takže nadšené jsme byly obě. A hlavně... byla tam plná mísa krevet, se kterou jsme velmi šikovně pohnuly;)  
     Poslední den byl v mírném stresu, zda stihneme letadlo, ale ještě jsme si hodlaly užít poslední atrakci, která nám chyběla - Buckinghamský palác. Konečně se nejel žádný cyklo závod, tak jsme si mohly prohlédnout také cílovou rovinku, tolikrát focenou v posledních hodinách:)  Překvapivě se k nám připojil Tom, o kterém jsem nevěřila, že opravdu vstane. Kávička v parku, focení zběsilých veverek a labutí, děsivé zjištění, že nemám klíče... no rozloučení opravdu ve velkém stylu:) Na letišti jsem si ještě dala vytoužený burger, který teda nebyl nic moc a hurá do Brna, do Bystrce, do bytečku...do háje, mně vlastně ani nebylo smutno!:)

Dunaj, Dunaj, Dunaj, Dunaj,aj to širé more...

                  Jen co jsem se zmátořila z horeček, stan tak tak uschnul a věci mi vyprala dobrotivá Zuzka – už jsem balila dále: tentokráte k Dunaji na místní slavnou cyklostezku! Trasa: Pasov-Vídeň
Náročnost nebyla nejvyšší, ovšem skutečnost, že v mém věku byli jen tři holčiny a chlapec jedné z nich, mne překvapila. Ještě tam byly tři děti a zbytek ve věku mých rodičů a více. Nu což, nejela jsem dělat parádu, ale užít si kolo a to jsem hodlala dodržet:)

              Vedle paní Jiřinky se nespalo úplně nejlépe, ale na pár chvil jsem oka zamhouřila a najednou už byla snídaně v naší polní kuchyni.  Kakao a buchty jsem neměla ani nepamatuju, Míle všechna čest! Další zastávkou byl německý Pasov s pevností, Svatoštěpánským dómem a místní sochou Maxmiliána, kterému stejně neřeknou jinak, než zkoušeč deště. Rozchod na hoďku a půl byl sice fajn, ale jen kdyby nepršelo! Kdo je připraven, není překvapen a já tahala k apartní cyklosukni goretexku. V 11 jsem vyrazila spolu se skupinkou pod vedením světaznalého cyklisty Michala Jona na cyklotrasu. Brzy se ukázalo, že toto vskutku není má parketa. Po 22 kilometrech, které nám trvaly skoro 2 hodiny, jsme zastavili v hospůdce na Radlera (=cyklista). Vymysleli jej chytře sportovci, pro které bylo pivo na sluníčku moc silné a zředili si ho limonádou. Byla docela zima, tak jsem si dala nějaký vývar s chlebem a něčím u čeho jsem se modlila, ať je to smažená cibule... Dost dobře to mohla být i nějaká vnitřnost kdoví jakého zvířete, ale raději nemyslet. 

            Od této hospody jsem se chytla vrstevníků – Lídy, Báry, Jany a Honzy, kteří byli té lásky a adoptovali si mě. Najednou to bylo jiné kafe! Místo 19 km/h pěkně 25-30. Nějaké fotečky, trocha povídání, v kempu jsme byli ve tři hodiny a byl zase čas na pivo:) Postavili jsme stany a Janča s Barčou si šly zaběhat, mě to teda úplně neinspirovalo, ale když je to baví.... Prvních 50 km bylo za námi a spoustu času jsme vyplňovali házením talíře, trháním obočí a obecně společenskou zábavou. Michal – průvodce – s námi prakticky nemluvil a ukázalo se, že jeho protivnost je trvalá. Snad ho omlouvá jeho těhotná manželka a blížící se termín porodu.  Přestože jsme všichni v kempu byli už kolem páté, Michal rozhodl trošku nás potýrat a večeře nebyla dřív než v 19:30. No málem jsme umřeli hlady, ale toskánské špagety byly geniální odměnou. Mít teda i vidličku a nejen lžičku, jedlo by se mi to asi lépe, ale co už:) Největší hlad měla Janča a ukázalo se, že prostě to jsou lidé mé krve. Nechala si naložit pořádnou porci, aby uspokojila kručící žaludek a už už se těšila, jak se nadlábne, když tu náhle zakopla a půlka špaget se ocitla v trávě. No málem jsem se kvůli smíchu nenajedla, protože do teď jsem si myslela, že takové věci se dějou jen mně:)

Den 2:  Ráno jsme si užili snídani králů: chleby s vepřovkou, sýrem, marmeládou, ovesná kaše, vločky... Zkrátka co kdo má rád, to si našel a k tomu černý čaj. S průvodkyní Olinou, kuchařkou Miladou, naší bandou a ještě s Janou a Zdenkem jsme utvořili menší skupinu, která měla v plánu nejprve vyšlapat na vyhlídku nad Schlögenskou smyčkou a pak frčet do Aasbachu plus mínus po vrstevnici. No tak na vyhlídku jsme asi dva kiláky museli kolo tlačit a zbytek trasy byla teda taky pořádná kozí stezka. Nahoru dolů, tlačit, frčet po šutrech, tráva, kořen... No zážitek nesmírný a těch 10 km bylo rozhodně nejvýživnějších vůbec. Slova "více méně po vrstevnici" nám ještě dlouho po té zněla v uších....:)                

         
          Pivo v cukrárně bodlo a my zjistili, že do Lince si musíme trošku máknout, aby hlavně kuchařka stíhala. V Linci jsme se rozdělili ještě jednou na skupinku, která jela do Mauthausenu a mě, protože zážitek z Mauthausenu už mám, Oli a Mílu, které jsme vyrazily do vesnice St. Florián. Nebudu délat machry, málem jsem zdechla zejména do těch kopců. To, že frčela Oli chápu, ale když mě suverénně  rozdrtila i 55-letá Míla padl na mě splín. Ale kousla jsem se a šlapala, co to šlo. Asi hodinu jsem jela nadoraz, a to poznám jasně-myšlenky  se totiž naprosto omezily na slova jedna, dvě, tři, čtyři, jedna, dvě, tři, čtyři...no do zblbnutí jako pomůcku, pro pravidelné šlapání. Ve Floriánu jsem narazila na klášter jako kráva. Neuvěřitelné, fakt. 
        Vesnice jako naše Dobrá a kostel s klášterem, jako by tam byli minimálně tři svatí. Podle pověsti je tam ale pochován jen jeden - surprise surprise samotný sv. Florián! Byl to plukovník římské legie, který byl po obrácení na křesťanskou víru utopen v řece Enns, podle které se jmenuje i městečko, které bylo mým dalším cílem, už ovšem jako single cyklistky, protože kuchařka musela vařit a na zastávky neměla čas. Enns je nejstarší město v Rakousku vůbec a městská práva dostal roku 1212. 

           Pak už jen přejet Dunaj s převozníkem, který mi dal cenu jako bych byla bez kola a ještě mě fotil - full service:) Spokojená jak blecha jsem dorazila do kempu, v nohách 103 km, v bříšku bramborová kaše a uzené, k tomu rádler a vědomí jak moc je můj život sladký...

 Den 3: Sladkost včerejška při ránu trochu hořkla v ústech, neboť lilo jako z konve. Bez přestávky, celé ráno, velký kus noci... všude bláto, mokré stany snídaně pod stříškou přívěsu na kola. Naše banda se rozhodla na první mezistanoviště dojet autobusem, ale já si řekla, že je třeba zatnout zuby, nazout sandále a těch 50km prostě ujet. S Oli to stejně uteklo jako voda! Kuchařka Míla ze mě měla úplné Vánoce a pořád něco říkala, jak jí hrozně překvapuju, že působím jako intelektuálka, která by do něčeho takového, jako je děšť, vůbec nešla. Tak nevím, zda je to lichotka či výtka:) Zastavily jsme se na prohlídku zámku Grein a příjemný čaj s obloženým pseudorohlíkem, pod heslem jaký si to uděláš takový to máš.

            Na druhou polovinu od autobusu do kopců se k nám přidal i Pavel a vyšlapávali jsme krpál k Maria Taferl, nejvýznamnějšímu poutnímu místu v Dolních Rakousech. Podle legendy byl na tomto místě zázračně uzdraveni dva zranění místní obyvatelé a původní kříž časem vystřídal poutní kostel. Přirozeně jsem brzy v kopci ztratila Pavla i Oli a dostala se asi po 20 minutách na křižovatku, kde mi místňák oznámil, že  jedu úplně blbě, šlapu na jiný kopec a za hřbitovem musím doleva... hřbitov byl úplně dole u dráhy, a co jsem vyšlapala jsem vzápětí sjela a šlapala znovu. Na vrcholu jsem samozřejmě zjistila, že i druhou stranou vedla cesta, nu ale mně přece víc kopečků neuškodí:) Další zastávky byly dva zámky Artstetten a Leiben, kdy už se to jen mírně vlnilo a bylo to spíše z kopečka. Parádních 90km a ke konci dokonce přestalo i pršet. Nadšená ze zážitků jsem ale odmítla večerní prohlídku Melku a zůstala s kuchařkou a Honzou v kempu u popíjení fernetu, abych zjistila, že paní kuchařka je naprosto neuvěřitelná a její zaměstnání je marketing. Tohle je opravdu i její "dovolená".

Den 4: Ráno se stala tragická věc...došla ovesná kaše. Naštěstí vajíčková pomazánka a čokoládové cornflakesy zachránily situaci a my vyráželi opět dobře naladěni. Nebyla bych to já, abych si nenaplánovala něco extra. S kuchařkou jsme vyrazily nejdříve na prohlídku kláštera v Melku, který je jednou z nejvýznamnějších barokních staveb Rakouska. V UNESCO není jen on, ale také blízká oblast Wachau s vinicemi a meruňkovými sady a tyto dvě místa dohromady byla zvolena National Geographicem Traveler v roce 2008 zvolen nejlepší historickou destinací na světě. Klášter zvenku pecka, ale vevnitř se mi to úplně nelíbilo, nějaké moc moderní muzeum, kterému chyběla hlava i pata... To projíždění mězi vinicema a meruňkama bylo mnohem lepší! 
        Kuchařku jsem opět zanechala u autobusu a druhou polovinu šlapala sama a úplně spokojená. Kolo jsem si vytlačila nechutným krpálem po kamenných schodech k hradu Dürnstein, kde ke konci 12. století věznili Richarda Lví srdce. Je to sice ruina, ale zážitek, protože je nádherný pohled na Dunaj. Najednou bylo půl třetí odpoledne a já měla ujeto 35km z celkových 85. No padla na mě lehká panika, a tak jsem šlápla do pedálu a byla mezi prvníma v kempu, klasika. Těch 50km bylo asi nejnudnějších na celé trase a největší vzrůšo byl můj spadlý řetěz.
      Po kruhové masáži jsme vyrazili do údajně mnohem lepší hospody, než té která je v kempu, abychom brzy zjistili, že nás Honza zavedl do té stejné hospody jen jiným vchodem. Alespoň byla legrace hned ze startu, ale chudák z toho byl úplně v šoku. Dali jsme si místní vyhlášenou a krásně voňavou meruňkovici a já si ověřila, jak jsou tito lidé v pohodě v jakékoli nepohodě. Bez mrknutí oka mi půjčili mastičku na opruzený zadek (kdo seděl víc jak 2 dny v sedle, ví o čem mluvím) jen mě Honza poučil: "To si klidně poslužte, ale stačí málo. Ne že mi vymačkáte celou tubu!":) Jak jsem došla do stanu si nejsem jistá, ne ovšem díky alkoholu, ale kvůli neskutečné únavě která na nás v hospodě padla a my prakticky spali už tam.

Den 5: Posledních 35 kilometrů do Vídně jsem jela s Liduškou a Oli, probíraly jsme poslední informace, šly do kláštera a měly to nějak hrozně rychle za sebou. Olina, která rok a půl ve Vídni bydlela, se vydala s Liduš do svého starého bytu a já sama do centra na kafíčko, poslat pohledy a dát si něco malého dobrého, což byl nakonec výborný mražený jogurt s borůvkami.  Ve tři odpoledne už dokonale vyježděná a trochu i uchozená jsem seděla v buse na cestě domů se slastným úsměvem na rtech, protože cyklozájezd nemohl být lepší a je to zásluha zejména Oliny, Míly, Lidušky, Janči, Báry a Honzíka, protože lidé dělají atmosféru...

Berounkou na lodi a rumu

       Chceš-li pobavit Boha, vyprávěj mu o svých plánech... Tak zhruba takto jednoduše se rozplynul vcelku jednoduchý začátek prázdnin- cyklocestování po Litvě a Lotyšsku. Nesehnalo se na zájezd dost lidí a mně nezbylo nic jiného, než vymýšlet variantu brod. Naplánovala jsem si ale těch 14 náhle volných dní kvalitně:) 

        Prvních 5 dní začalo na vodě. Přichomýtla jsem se k historické grupě jako slepý k houslím a už jsem byla z Moravy v Čechách - start naši osmičlenné bandy: ostřílených vodáků Martina a Jirky se svými krásnějšími polovičkami Šárkou a Zuzkou, seladon Tom, hezounek Zdenál a vždy na vše připravená Mirka, byl určen v Chrásti u Plzně. Část dojela autem (ta krásnější:) a zbytek vlakem.  Začali jsme jak jinak než v hospodě a ti nejstatečnější to zabalili až ve 2 ráno. A v podobném duchu se nesl celý výlet. Zásoby rumu, fernetu i piva byly povážlivě ztenčeny ve všech kempech, bangovalo se až do naprostého zničení všech a do stanů padalo 8 lidí jako 8 špalků do vody. 

      Na lodi jsem jela s Tomem, což byla šťastná volba. Nasmála jsem se jako snad za celý Rotterdam ne a dokonce toho chudáčka donutila zpívat - ale zpíval krásně! Naučil mě spoustu nových písní a společnou jsme měli asi jen Redlovu Dvakrát...:) Ale píseň od Buty Duj duj duj mi od vody zní pořád v uších... Zjistili jsme taky, že jsme vlastně skoro jako sourozenci, jen já jsem bratr a Tom sestra...a mnohé to vysvětlilo:D    

      Všichni jsme se spálili, někteří do velmi komických tvarů - Šárka si vypálila luxusní pruh na čele od šátku, Jirka zase parádní pruhy na břiše, když jel "nahoře bez" a já si spálila nohy zcela nudně a pro jistotu úplně:)

        

     Velkým rozptýlením v běžném provozu byl ovšem předposlední kemp. Začalo to tím, že Jirka se Zuzkou nabrali plnou loď vody po přenesení za jezem. Velmi málo pravděpodobná šance se stala realitou a to kvůli kameni, který jim zastavil špičku lodi, otočil zadek a elegantní vlna potopila loďku. Do kempu zbývalo asi 300 metrů, ale vzrůšo není nikdy na škodu. 

        V kempu jsme zručně postavili stany a šli jsme prozkoumat terén. Protivný personál donutil nejen nás, ale i další vodáky k velké konzumaci alkoholu a déšť zase ke shromáždění se v jednom obrovském stanu. Jakoukoli konverzaci asi 5 velkých stolů přehlušoval člověk, který jako by vypadl z encyklopedie u slova: hovado. Jindra měl asi 150 kilo, 4 promile a zvučný hlas, kterým prozpěvoval pouze čtyři až pět slov dvou písní: sifonáři sifonáři hrozné sračky pijete a dvě kozy dvě svině. Nejprve jen jeho přátelé, brzy ovšem i zbytek stanu, který neměl šanci bavit se jinak, uzavíral sázky na čas Jindrova odpadnutí. Vydržel dlouho. Neuvěřitelně dlouho. Vydržel tak dlouho, že množství becherovky v poslední půlhodině by zabilo i vola. Ne Jindru. Ještě 20 minut po té, co padl na zem se cukal! Tomův a Mirčin zážitek z povedeného večera byl ještě umocněn jistým Davidem, který zvracel do sousedícího stanu a rojem myší, který si hrál přes stanovou podlahu s jejich věcmi.

    Poslední den (i když jsme si mysleli, že je předposlední) mě čekalo velmi nemilé dvojnásobné koupání (stejně si myslím, že mě zadák schválně vyklopil!) a před kempem v Berouně tak nechutný olej, že to už se nechtělo pádlovat ani mně, a to je co říct! Dotrpěli jsme to do kempu o jeden dál, než jsme plánovali a pak hurá do Berouna! Bankomat! Normální jídlo a ne smažák či klobása! WC s toaletním papírem! No užili jsme si to vskutku značně, i když jedna část byla už moc zdechlá jít byť těch 10 min... 

Večer Tullamore dew, pohodička, když tu Zuzka zezelená a začíná po jediném pivu objímat záhodovou mísu... Horečky, slabost... Jasný úpal nebo úžeh nebo prostě nemoc známá též jako "zpropadené slunce!!!". Ráno jsme se to rozhodli zapíchnout a netrápit se do dalšího stanoviště. Zuzka jízdu přežila, všecko supr ale... Druhý den horečky já a Jirka, třetí den Šárka a čtvrtý Mirka.  Začínám se přiklánět k variantě, že jsme se přiotrávili, protože to přeci není možné! :) Jediným nedostatkem této výpravy zůstala absence kytary, nicméně do příští organizace se také vložím a už teď se děsně těším:)

Tot ziens Rotterdam, ik had een geweldige tijd!

     Přišel čas rozloučení se s Rotterdamem, Erasmovou univerzitou i  půlrokem prázdnin a klidu. Neubráním se zřejmě trochu sentimentu, a i když se domů nesmírně těším, bude se mi stýskat. Slovy Máji: všude dobře, tak co doma... Výsledkem mého Rotterdamského pastorále je 30 navštívených měst, zhruba 50 káv ve Starbucks (I will miss you too...), pár přátel a nekonečně mnoho zážitků a vzpomínek. 

       Ve středu jsem psala poslední zkoušku -  z holandštiny - výsledky sice zatím nevím, ale praktickým výsledkem je jistě to, že mám zcela pomotanou holandštinu s němčinou:) No chci vidět v září mé německé počínání na jazykovce - učení jazyků je snad never ending story. Loučení se spolubydlící Lily bylo opravdu smutné. K srdci mi tam přirostly jen Češky, Slovenka a z cizinců ona. Snad proto, že je Bulharka a jako východní Evropanka má se mnou víc společného než jsem si myslela, snad proto, že je trošku švihlá a naše debaty o přítomnosti šmoulů a děsivého ducha s názvem bloody face mě rozesmívaly, i když vše ostatní nebylo veselé... nebo snad proto, že nikdo jiný neumí říct tak krásně (kromě Agnes) říct "it´s so fluffy!" 

      Kolo se mi povedlo prodat asi 2 hodiny před odjezdem autobusu jednomu milému Holanďanovi Attemu za 36 eur! Sice jsem ho koupila za 65, ale v době, kdy všichni prodávají kola se toto opravdu považuje za úspěch (kamarádka kolo prodala junkiemu - prodavači kradených kol - za 15... jsou to fakt zloději na obě strany...) Dost mne teda překvapilo, že ani nesmlouval, byl milý a dokonce mu nevadilo, že přímo během jeho testovací jízdy spadl řetěz. Jen co jsem ovšem přišla domů, čekala mě zpráva : tak jsem po 350 metrech právě přehodil a urval přehazovačku. No krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal, ale opět mě mladík překvapil, když napsal. " ale já vím, že to není tvoje chyba, já prostě jen nemám štěstí." V posledních 20 minutách před odjezdem jsem tedy řešila, jestli kamarád ze Slovenska bude tak zlatý a pomůže mu... No uff, troška stresu je asi potřeba. Špinavé prsty od řetězu mám ještě teď.

    Uteklo to hrozně rychle. Říkají to všichni, kteří takhle vycestovali, ale zpočátku jim to prostě nechcete věřit. Do teď vzpomínám na slova Hanky, která strávila půl rok v Řecku. "První týdny půjdou strašně pomalu a pak, pak se to rozběhne a budeš se jen zastavovat a říkat. Únor? už je únor? Březen? najednou je duben?! Květen???? Červen? Jak se to vlastně stalo???" A měla pravdu. První dva týdny byly jako dva měsíce a každý další měsíc byl skoro jako týden.
      V uších mi stále zní text stejné písně, kterou jsem si pouštěla při odjezdu z Brna. Now this is not the time or the place for a broken-hearted, 'cause this is the end of the rainbow where no one can be too sad. No I don't wanna leave but I must keep moving ahead....  Je to veselé, jak se člověku nechce opouštět to důvěrně známé a jít někam, kde bude opět začínat. Ale ty nové začátky jsou prostě nádherné.
     Zítra uvařím doma oběd. Bude to kuřecí satay s burákovou omáčkou. Aby ten Rotterdam přece jen neodešel tak rychle.

poslední z posledních holandských výletů: Naarden-Bussum

         Během krátké návštěvy rodné hroudy jsem se zcela náhodou někde u náměstí potkala asi po sto letech s kamarádkou Sabkou, která dělala v Holandsku aupair. Společné téma tedy bylo jasné a chvilku jsme jako správné ženské štěbetaly. Mezi řečí se mě zeptala, jak se mi líbil Naarden. Naarden? Zněla má odpověď. No tam je přece pohřbený Komenský Leni... Chvíli jsem zvažovala, kde bych tak mohla vrátit svůj diplom ze studia historie, ale po překonání fáze "já si vůbec nic nepamatuju!!!" jsem se přesunula do stádia "já se těším na další výlet!". Poslední destinace mého holandského putování byla určena náhodou, ale je nutno dodat, že osud to naplánoval fakt dobře. Poslední výlet - místo posledního odpočinku největšího učitele a renesančního člověka každým coulem...
                           Ideálním dnem se ukázalo úterý, den před zkouškou (velké plány jak si budu ve vlaku všecko opakovat byly splněny tak z 1/10). V rámci procvičování jsem si ovšem objednala lístek holandsky: goedemorgen! Ik will graag een dagretour ticket naar Naarden-bussum alstublieft. Tato kouzelná věta a kývání hlavy, jakože všemu rozumím, mi vysloužily lístek se 40% slevou jako místňákovi! Nikdo se mě na nic neptal tak jim přece nebudu nic zbytečně vysvětlovat... Čekal mě jeden přestup v Utrechtu, ale už jsem tady úplný vlakový mazák, takže mě nic nepřekvapí a v Naarden-Bussum jsem byla co by dup.       To teprve přišel první problémeček. Na stanici jedna šipka centrum, ale jinak ani ťuk. No tak jsem šla po směru a trochu mě zarazilo - i když Naarden nepatří mezi to 5 turistických atrakcí - že nikde není žádný ukazatel, žádná šipka... Nu Holandsko, řekla jsem si... Pak jsem v knihovně objevila velmi šikovně schované info centrum. "slečno ale to jste úplně špatně hehe, tady je Bussum víte. Hehe to je vlastně jiné město než Naarden hehe to musíte úplně na druhou stranu. A jak jste tady? Na kole? Pěšky?! No tak to se projdete...hehe" Paní v knihovně mi nepřipadala moc sympatická... Ale jako holka z Frýdku-Místku bych na tyto vtipnosti akčních nabídek dvou měst v jednom měla být zvyklá. Tak jsem se otočila a pokračovala v opačném směru dle instrukcí druhé knihovnice. Ve chvíli, kdy jsem šla kolem obory pro koloušky jsem si nebyla svým směrem dvakrát jistá. Ale ukázalo se, že mé obavy byly zbytečné. Jen co jsem překročila most a s ním i vodu, už jsem věděla, že jsem dobře. Ukazatele, šipky a hlavně obrázky z průvodce, které jsem si zapamatovala.                         
        Naarden má nádherný tvar hvězdy obklopené vodou a to proto, že po celé délce byl Naarden vlastně pevností. Z jednoho bastionu je uděláno muzeum, kde jsem šla opět za 0 eur-poslední službička muzeum karty... No tak vůbec nechápu, proč byly v celém areálu kozy. Připadala jsem si jako v kozím koutku v ostravské zoo. Od malička nesnáším kozí koutek. Toto ovšem nebylo jediné dobrodružství. V kazematech byly různé výstavy historie této pevnosti, jejíž kořeny sahají někam k roku 1350, ale také chodby do tmy a nikde nikdo. Pořád jsem měla pocit, že jsem určitě někde, kde být nemám zejména pak v jedné černé chodbě někde úplně v jeteli.         Bez mučení se přiznám, že chůze v úzkém koridoru, kde jsem neviděla na krok, slyšela nějaké podivné zvuky (z reproduktorů, jak jsem později zjistila) a na konci se dostala jen ke zdi, takže jsem se tou tmou zase vracela, nebyla úplně nejveselejší. Nápis u dveří: v případě požáru v chodbě vyčkejte zde na instrukce, mě také neuklidnil, zejména když v okruhu zhruba půlkilometru stejně nebyla ani noha. No autentické to bylo. Docela mě překvapily informace o holandské vodní linii, jako obrané taktiky používané až do 20. Století - zatopení předem určených oblastí, tvořící neprůchodnou linii, aby se nepřátelé nemohli nikam dostat. Na místech, kde nebylo zatopení úplně 100%  byly budovány pevnosti a jednou z těchto hlídacích pevností byla i ta Naardenská.                          Po prohlídce se mi konečně podařilo najít správné info centrum, kde jsem je obrala o všechno, co šlo a vydala se hledat něco k snědku. Se vším tím hledáním a procházkami byla skoro jedna a já ani nevěděla, jak se to stalo. Jako by mi dneska vše chtělo udělat radost, vybrala jsem si nádhernou maličkou eets&drinken. Není to klasická restaurace, ale mají různé housky, saláty, toasty... Tak jsem si dala čaj (ano, foukal vítr a kromě šátku a svetru jsem potřebovala další něco, abych vydržela sedět venku...) a salát s geniální kombinací grilované cukety, rajčat, piniových oříšků a kozího sýra s medem.           
   Celá rozněžněná jsem číšnici vychválila do nebes (snad i za tu mňamózní pofiterolku, která byla k čaji) a vydala se hledat toho Komenského. Před mauzoleem ve valonské kapli už stála nějaká anglická rodinka a smutně koukala na dvojjazyčný nápis gesloten- zavřeno a poté odešla. Leč líná huba holé neštěstí, mě nějakou přístavbou výtahu nevyděsí a už jsem vytáčela číslo kanceláře. Po chvilce vysvětlování, zdůrazňování českého původu a upozornění na naprostou nepostradatelnost Komenského v mém životě, mi přišla paní z kanceláře otevřít. Díky přestavbě a prachu jsem měla Komenského mauzoleum i s českým filmem jen pro sebe a za nic. Yes! Komenský sice zemřel v Amsterdamu, ale pohřeb mu byl známými zaplacen v Naardenu, kam ho převezli. Po zrušení kostela na začátku 19. Století hrob chátral a až československá vláda se ve 30. letech 20. století postarala o zrestaurování mauzolea a nové slavnostní otevření v roce 1937. Po vpádu nacistického Německa do ČSR ovšem Nizozemí jednostranně vypovědělo nájemní smlouvu a mauzoleum tedy nepatří České republice. Nicméně starají se nám o něj pěkně. Všecko je holandsko-anglicko-česky a paní říkala, že české návštěvy jsou tam pečené vařené.             Všecko jsem si nafotila, paní poděkovala, opět ji téměř adorovala a spokojená jsem šla hledat klidné místečko se záchodem a stolkem na psaní pohledů.  Při cestě zpátky na vlak jsem se ještě zahleděla, jak se krásně pevnost propojila s místním koloritem... inu jak říká klasik: Fraška života pádí jako splašená herka a diváky už pranic nezajímá zápletka prvního aktu. Teď se mi pojede domů o něco klidněji balit...