Na internetu jsem objevila nové anglické slovo: wanderlust - touha po cestování a toulání. Kdyby to byla nemoc, tak mám asi jasnou diagnózu. Doma jsem se moc neohřála, už balila batoh a se Sikki hurá za Soňou, Milošem, Tomem, Towerem, Trafalgarem, Westminsterem, Starbucksem, královnou, olympiádou... A dalšími známými:)
Soňa s Milošem nás vřele něco kolem půlnoci přivítali ve svém bytě, dá-li se tak jejich mini pokojíček nazvat. Myslím, že i můj brněnský pokojíček je o něco málo větší a to z něj nemám kuhyň, obývák, ložnici i pokoj pro hosty najednou. Nicméně jsou neuvěřitelně skladní a vynalézaví, tudiž je tam samozřejmě blaze.
První den jsme se se Sikki rozhodly začít tradiční prohlídku Londýna od Big Benu jak mi radily mé průvodcovské zkušenosti. Dle vyprávění známých jsme cestou trnuly, jaké olympijské davy se na nás vrhnou, že se nikam nikdy nedostanem, že nás čeká den plný mačkání, přílišného lidského kontaktu a vůně potu milióna turistů, že bez ostrých loktů se nepohnem ani o píď a fotky budou vždy a všudy s davem. Po vystoupení jsme ovšem zjistily, že Londýn prakticky zeje prázdnotou. Nikde nejsou fronty, nikde nejsou davy, nikde není panika. Nadšeně jsme tedy cupitaly uličkami kolem Big Benu a Parlamentu a ještě nadšeněji jsme koupily lístky do Westminsterského opatství. I když se mé návštěvy Londýna vyznačují značnou pravidelností, byla to má první návštěva v tomto svatostánku a já lehce vrněla blahem. Místo korunovace britských králů a královen, posledního odpočinku mnoha z nich a také místo nejakuálnější svatby desetiletí prince Williama a Kate. Opatstvím jsme se procházely skoro 2 hodiny, a kdyby byl čas, jsme tam snad dodnes. Připojily jsme se taky k modlitbě u hrobky Eduarda Vyznavače, která je jinak veřejnosti nepřístupná:) v místním parku jsme i poobědvaly a nevím co davy, ale tam jsme byly skoro samy obklopeny rajským klidem.. 
Prohlídku centra nechala Katka v mých rukou, takže jsem šla svou oblíbenou trasu z Trafalgaru až k Toweru, místama se sice tvářila trochu sklesle, ale stálo to za to:) Lístek do Toweru vyjde přes internet levněji ovšem nechtěli ji vzít její platební kartu tak to platila Soňa. Až poté jsme zjistily, že aby ji pustili, kartu musí mít sebou včetně studentské kartičky na slevu. No tak si Katka přivlastnila celou Soninu osobnost včetně Oysterkarty na MHD. Nikdo jí samozřejmě nekontroloval, takže na večeři i s Tomášem za Soňou a Milošem jsme fičeli zcela podle plánu.
Indická restaurace, do které nás vzali, mi byla velmi dobře od Soni známá- v Rotterdamu o ni básnila s takovým gustem, že její návštěvu jsem nemohla vynechat. Odvážně jsem si dala krevety v omáčce se stupňem pálivosti jedna * ( nejvíc byly 3: ***) Číšník se na mě díval lehce nedůvěřivě a pro jistotu asi 6x zopakoval, že je to fakt pálivé a já mu 6x odpověděla no problem. Trošku mi zatlo, když jsem zjistila, že už předkrm nepatři k nejplannějším, ale ztratit tvář? To nikdy! Hrdě jsem se cpala krevetama dokud všechny nezmizly, pálení jsem potlačovala mangovým lassi a v duchu si říkala: hlavně nezapomeň, že máš ruce od chilli, až si budeš vytahovat čočky... Nezapomněla jsem! Aby bylo dílo vyčerpání zcela dokonáno šli jsme se po parku projít a Londýn v této části vypadal spíše jako maloměsto. Padla jsem do spacáku a bylo mi úplně jedno, že mě musí překračovat a snad na mě i občas šlápli...:)
Druhý den nás čekala další klasika: Greenwich. Místní metro je dost proslulé svými problémy a ani nám se nevyhnuly- asi 40 minut jsme na zastávce kvůli poruše jiného stroje stáli jako trubky všichni. Dostaly jsme se tím do menšího časového zpoždění, ale náš volný program je velmi flexibilní. Z místní administrativní části Canary Wharf jsme se prošly asi 2,5 míle ke Greenwichi včetně jednoho pěšího tunelu pod Temží, což se přiznám, nebylo úplně příjemné (měla jsem pocit, že mi zaléhají uši, stěny se zužují, voda nějak divně prosakuje...) ale zase to byl zážitek. National Maritime Museem jsme pobíhaly jako malé děti- našly jsme totiž jejich interaktivní projekt, ve kterém jsme na kartičku s čárovým kódem přidávaly různé symboly a načítaly příběhy, které nám nakonec jiný přístroj po přečtení kódu poslal na mejl. Já už pak koukala jen po těch krabičkách na označení kartičky:) Abychom tam ale vůbec mohly vstoupit prohledávali nás vojáci, protože hned u muzea byl stadion pro horská kola a koně-olympiáda je všude.
Konečně jsme chtěly dobýt taky nultý poledník, ale ejhle - celý park je také součástí Olympiády, takže jsme se u poledníku na chodníku vyfotily aspoň dole, když ne u observatoře. Místo nám na informacích doporučil sympaťácký Čech a ještě nám vyhledal program Českého olympijského domu na další den. Lodí jsme se přesunuly na sraz s Tomášem, který přijel opět na kolečkových bruslích a se svým typickým spožděním. Vydali jsme se na dobrodružnou výpravu po stopáh Jacka Rozparovače a nakonec to bylo tragičtější, než se na první pohled zdálo-volala ségra, že náš rodinný miláček Betynka musela dostat injekci, aby se tady už netrápila. No co budu povídat zvýšilo to značně mou spotřebu alkoholu tento večer, ale Tom a Sikki byli výborná společnost, tudíž se smutek rozporcoval na menší snesitelné dávky.Na doporučení Soni jsme dalšího dne vrazily na místní trhy v Camden town. No pecka-samé punkové psychárny, originální trička, náušnice, tetovací salóny, kde jsme v katalogu hledaly a nenašly nic vkusného a smysluplného, piercing... No atmosféra jedinečná. Utratily jsme spoustu peněz za úžasná trička banksy a nějaký ten londýnský suvenýr a hurá do Hyde Parku na oběd - tradiční jacket potatoe. Lidí tam bylo jako much-je tam tuším stadion na triatlon a nějaké plavání nebo lodě?- a do toho nám do našeho parkového klidu přišla čínská invaze- asi 40 Číňánků začalo svačit všude kolem nás, štěbetat, mávat vlaječkama a všichni si pro zábavu vytáhli své tablety. Ukradly jsme jednu vlaječku pro fotku se Soniným prasátkem a upalovaly pryč, protože na tohle nemáme nervy:) Přišel čas utratit naše těžce vydělané libry a kde jinde než v primarku. Já se znám, tak jsem se tam ani moc nehrnula a nechala Katce čas na pořádné nákupy.
Největší peckou celého dne ovšem byla návštěva českého olympijského domu. V jednu chvíli jsem seděla na zemi, za mnou hlásil Robert Záruba olympijské zpravodajství, kousek vedle se podepisovala Kateřina a Matt Emmons a já poslouchala Charlie Straight. Své chvilky slávy jsme si užily, jako divačky v publiku olympijského studia s Romanem Kreuzigerem, takže rodině bylo z televize mávano stylově:) setkaly jsme se tam s přítelkyní našeho kamaráda Síťáka, která pracuje u stánku ministerstva školství a s ní prochodily zbytek areálu, daly si zdarma kafe i teplý lázeňský oplatek, vyfotily šílené fotky s olympijským stadiónem, pobraly letáčky a užily si i koncertu support lesbians. Zakončily jsme to jedním ciderem a hurá za Tomem. Přivedl sebou kamarády, tak jsme si užily pořádnou párty a někteří z nás spali 20 minut... Netřeba rozmazávat:)Ráno jsme se polomrtvé vyhrabaly z postele, pochopily, že Tom se z ní nevyhrabe, vyjedly mu zásoby a fičely zase za novými zážitky do centra. Katka se projela na londýnském oku, a i když pršelo byla krásná viditelnost. Pak jsme se prošly lehce nasvačit do parku, bucly do lehátek a za zvuku koncertu žesťů jsme se slunily a odpočívaly. Idylka skoro jako z filmu.
Chvilkový déšť jsme přečkaly v teple a pohodlí národní galerie mezi Monetem, Rembrandtem, Leonardem da Vinci... no společnost nás hodná, jen fronta byla nemilá. Kvůli Olympiádě se zavedly neobvyklé kontroly a ta nás prohlídli jako při nástupu do letadla. Den to byl plný zážitků a šikovných lidí, neboť další program zajistila holandská skupina na trafalgarském náměstí a hned po té v Covent Garden nás bavili zase umělci, i když jeden akrobat Katku dost děsil, ale nakonec těma rukama opravdu proskočil a nemusela ho zachraňovat:) 
Velký šok přišel v jednom hračkářství, kde prodávali plyšové medvědy, oblečky na plyšové medvědy, sluneční brýle pro medvědy, mobily pro medvědy....medvěd Darth Vader, medvěd Spider man, medvěd, hula hula tanečnice! no dost bizarní na to, aby to bylo všechno pravda:) Jak řekla Sikki: " Nejenže naše děti budou mít mobil, ale i hračky našich dětí budou mít mobily..."Hlad byl s přibývajícím časem dost nepříjemný a poslední večer jsme se rozhodly si to opravdu užít. Zavítaly jsme do čínského bistra all you can eat, kde bylo téměř vše bezlepkové, takže nadšené jsme byly obě. A hlavně... byla tam plná mísa krevet, se kterou jsme velmi šikovně pohnuly;)
Poslední den byl v mírném stresu, zda stihneme letadlo, ale ještě jsme si hodlaly užít poslední atrakci, která nám chyběla - Buckinghamský palác. Konečně se nejel žádný cyklo závod, tak jsme si mohly prohlédnout také cílovou rovinku, tolikrát focenou v posledních hodinách:) Překvapivě se k nám připojil Tom, o kterém jsem nevěřila, že opravdu vstane. Kávička v parku, focení zběsilých veverek a labutí, děsivé zjištění, že nemám klíče... no rozloučení opravdu ve velkém stylu:) Na letišti jsem si ještě dala vytoužený burger, který teda nebyl nic moc a hurá do Brna, do Bystrce, do bytečku...do háje, mně vlastně ani nebylo smutno!:)
0 komentářů:
Okomentovat