Gran Canaria - hřejivé pohlazení na těle i duši..

Ne vždy se vše děje podle našich představ a kdo jiný než nejlepší přítelkyně nás umí z těchto trablí dostat.. no a co, že je aktuálně na Kanárech..! Koupily jsme se sestrou letenky a vyrazily za dobrodružstvím:)

den 1: první den jsme začaly surfováním.. není to teda vůbec žádná sranda! Rozhodně jsme neměly ladnost filmových hvězd ale spíše nemotornost tučňáků... teorie je taková, že člověk musí lehnout na prkno, před vlnou pádlovat rukama a "chytit" ji..poté se na rukou zvednout do jakési jogínské polohy a vypnout prsa a pak? pak rychlostí blesku vyskočit na prkno oběma nohama...

Já skončila ve fázi pokusu o jogínské propnutí...Mája nám sice dělala výbornou instruktorku, ale některé věci jsou slovy nesdělitelné:)

Po tomto zážitku šla do školy a my se vydaly prozkoumat Las Palmas. Toto největší město Kanárských ostrovů je jedno ze dvou hlavních měst (vedle Santa Cruz de Tenerife). Město založil Juan Rejón v roce 1478 a Kryštof Kolumbus se v něm na své cestě v roce 1492 taky zastavil. Casa Colón se pyšní tím, že tam snad možná někdy i vstoupil:)

K dalším zajímavostem města patří také katedrála, která mě ovšem nikterak nenadchla..

A hlavní pro nás byly pulzující ulice města, tak jak to zná tuzemec jen z jihu.. Na široké pěší zóně rozložené bubínky, šperky, zpěváci, bezdomovci, prodejci pečených kaštanů.. prostě vše žije, dýchá a tančí:)

Atmosféru nám dodala také místní kuchyně - smažené olivy s karamelizovanou cibulkou /náš odhad/.

Sladkokyselá chuť byla naprosto dokonalou

kombinací.

den 2: Ostrov Grand Canaria je turisty velmi oblíben - a my vyrazily na jeho jižní část do přírodní rezervace Dunas de Maspalomas. Autobus jel úplné věky, protože i v říjnu byly hotely plné důchodců a zastávky byly co 150 metrů.. ale když nás konečně vyplivl u majáku, začala naše krasojízda asi 3 kilometry písečnými dunami.

Pravda, zážitků bylo jako zrnek písku...stejně jako nudistů v důchodovém věku hrajících petanque či volejbal. Válely jsme se v jemňoučkém písku jako malé děti;) a naháčům se obloukem vyhýbaly - náš práh stydlivosti totiž nezvládal jejich nahotu. Pak jsme si daly nějaké mušle a sépii a byly opět na vrcholu blaha...jak to tak u holek Habrnálek po dobrém jídle bývá :D A jídlo tohoto dne si zaslouží i další řádky. Večer po příjezdu zpátky jsme totiž ochutnaly místní speciality jako Ropa Vieja (staré hadry-vegetariánské jídlo z cizrny, které nám naservírovali s kuřecím masem), Papas arrugadsas con mojo rojo (jídlo chudých-brambory ve šlupce přelité paprikovou omáčkou) a Garbanzada de estilo de Vegueta (cizrna ve Veguetském stylu, což je nejstarší část Las Palmas).

den 3:

Mája s Markem byli tak zlatí, že pronajali auto a hurá na kanárské hory. Jenže jako na potvoru začalo pršet a zima byla dost vlezlá, tak jsme si užily hlavně Markovu jízdu a la Formule 1. Nějaká panorámata jsme ve světlých chvilkách taky zahlédly a pochutnaly si na čaji v horské hospůdce, ale byl to spíše cestovní den. Čekal nás poslední večer a obyvatelé bytu na via Domingo J. Navarro se rozhodli ukázat nám tajemství domácí stravy. Začal Marek a jeho uruguajské avokádové těstoviny.. neskutečně výborné, následovány neméně zdařilou pravou španělskou tortillou de patatas.. když jsem teda viděla množství tuku, ve kterém se brambory koupaly raději jsem se nekoukala dál, ale chuťově to bylo naprosto lahodné:) Ráno nás už ovšem čekala jen snídaně a pomalý odjezd na letiště... Kanáry rozhodně nejsou jen pláže a nudisti, i když to k nim určitě taky patří, takže hasta la vista v dubnu!

Nürnberg - eine Woche in Deutschland

Studium historie může mít mnoho světlých stránek - jednou z nich jsou studijní stáže. Když dostal Ondra možnost jet do norimberského archivu, neváhala jsem ani chvíli. Týden v Norimberku, městě s tak pozoruhodnou historií, se neodmítá! Naše putování po místních pamětihodnostech nemělo konce. Začali jsme klasikou- norimberským hradem, kde nás provázela moc roztomilá Němka s úplně nejmodřejšíma očima a rezavými vlasy. Ale plusové body ode mě měla hlavně proto, že jsem dokonce i něco rozuměla! Hrad to byl vskutku důležitý v dějinách Svaté říše římské národa německého a mezi lety 1050 - 1571 zde pobývali, alespoň po nějaký čas, všichni císaři Mně se nesmírně líbila studna, kde jsme ale podle našich lístku asi vůbec neměli být (svedla nás tam náhoda, žádné zlé úmysly!) Do té studny pustila průvodkyně hořící svíčky a dno jsme viděli až za hóóóóódně dlouho. Romantickou atmosférz po procházce kolem hrázděných domků a visacího mostul ehce narušil Katův dům, kde bydlel chudáček kat, se kterým se nikdo nechtěl kamarádit, neboť měl nečisté povolání.. Abychom se zase rozveselili zamířili jsme k Bílé věži- pozůstatku norimberského opevnění a ke "kašně manželství", která stojí od roku 1984 hned před Bílou věží. Autor Jürgen Weber se nechal inspirovat básní Hanse Sachse "Bitter-sweet Married Life" a některé scénky jsou lehce drastické a jiné krásné.. holt takové jaká láska může být.. (ale ty drastické nás od manželství opět trochu odradily:D) Lehce surrealistický je taky norimberský králík u rodného domu Albrechta Dürera, ale ten není až tak děsivý. Z norimberských kostelů bych vybrala tři, kolem kterých jsme chodili skoro každý den: Kostel sv. Sebalda, kostel sv. Vavřince a kostel Panny Marie s orlojem. Pro měl byl nejzajímavější asi kostel Panny Marie (Frauenkirche), který nechal postavit Karel IV. a orloj s kurfiřty připomíná jeho Zlatou bulu, kterou stanovil, že volba římského krále bude probíhat na říšském sněmu v Norimberku. Byl postaven na místě původní synagogy, a židovská hvězda je v podlaze vyobrazena, aby se na to jen tak nezapomnělo.
Norimberk je ovšem také známý díky nacistické historii a ať chtěl nebo nechtěl, musel se s ní vyrovnat. Dnes je plný zajímavých míst, které se k Druhé světové válce váží. My jako první navštívili Dokucentrum. Dnešní muzeum se nachází v budovách nacistického shromaždiště, a že to teda byl velký prostor i s obrovským bulvárem na pořádné pochody. Pro turisty je pouze zpřístupněno levé křídlo kongresové haly projektované pro 50 000 diváků, která nebyla zcela dokončena.. neskutečné. Výstava "Fascinace a teror" nás provedla historii NSDAP, zrozením kultu Adolfa Hitlera a všemi možnými i nemožnými podobami nacismu.. Tento zážitek jsme doplnili den poté návštěvou soudu, ve kde v sále číslo 600 probíhal norimberský proces s největšími (dopadenými a přeživšími) nacistickými představiteli. Budovy soudu jsou stále plně funkční, proto památníku norimberského soudu jsou věnovány jen určité místnosti a ani nahlédnutí do sálu 600 není 100% zajištěno, protože i v něm se stále ještě aktivně soudí. Nicméně my měli to štěstí všecko vidět, vše nafotit a alespoň část toho snad vstřebat. Na světelných panelech jsou umístěny informace o všem- advokátech, obžalovaných, soudcích, materiálech, důkazech, překladatelích... člověk by tam mohl strávit několik dní a stejně by ho film, který se tam promítá jako smyčka z tohoto procesu, kdy všichni obžalovaní hrdě říkají soudcům "nevinen" nepřestával překvapovat.
Abychom si ale odnesli z Norimberku mnoho dobrého, museli jsme si zatočit zlatým kroužkem na "krásné kašně". Pochází už ze 14. století a její tvar je vlastně gotická věž jen celá zlatá a barevná:) Abych ale toto povídání o malebném německém městě zakončila nějakou perličkou, vskutku netradiční zážitek nebyly ani historické budovy, ani místní dobroty ale lehké děvy... Kolem hradeb k našemu hostelu se táhne ulička Frauentormauer, která je červenými lampičkami pověstná. Nikdy jsme ale nevěděla, že se slečny v takových uličkách vystavují ve vitrínkách! Co okno to výloha a pohled na polonahou slečnu... malé, velké, tlusté, tenké, mladé, starší, bíle, tmavé, v krajce, v latexu.. já klopila zraky a byla rudá až za ušima:) Ale také to k cestování patří- člověk přeci musí vidět, jak to tam opravdu chodí:)

gnocchi al quattro formaggi

Také ve studeném podzimu si nechám poslední nádech italského sluníčka a podělím se o další kulinářský zážitek. Rozhodla jsem se vyzkoušet pravé italské nočky vlastní rukou a zážitek to byl vskutku silný:)

jak na ně: 4-5 brambor, vajíčko a hladká mouka. Brambory i ve slupce uvaříme, oloupeme a nastrouháme na struhadle. Do této hmoty klepneme vajíčko a přidáváme mouku (nejlépe přes sítko).

V receptu bylo "podle potřeby" nicméně silně mi toto kuchtění připomnělo Magdalenu Dobromilu Rettigovou.. Když jsem jednou pekla na Velikonoce její mazanec, kde bylo také ono "mouky dokud se vám těsto lepí na prsty", zjistila jsem až po spotřebování 1,5 kila mouky, že peču snad pro celou ulici a Magdalena měla očividně početnější strávníky.

I v případě těchto noků jsem přidávala a přidávala a ruce měla stále strašně upatlané:D

Ve vroucí osolené vodě se vaří jen pár minut, takže teď je čas na sýrovou omáčku.

Použila jsem všeho o něco méně než 100g ale jinak přiměřeně přiměřeně.. Hermelín, eidam, parmezán a nivu dohromady jsem nakrájela na kostičky nebo nastrouhala a spolu s mlékem přidala do hrnce ve vodní lázni. No a pak už jen míchat, míchat a rozpouštět. Když je vše rozpuštěno, přidala jsem jeden žloutek a ještě chvíli míchala.

Tak jako tak ve chvíli kdy se mi těsto lepilo už jen trošku nechala jsem toho a udělala z něj tenké válečky a ty nakrájela na malé kousky.

Pak už stačí jen hodit nočky do vody, počkat až vyplavou, zcedit a na dno misek přidat sýrovou omáčku, nočky a přelít další trochou omáčky.

Zapečené špagety v lilku

Zapečené špagety v lilku (recept podle stránky ceskahospodynka.cz)
3 lilky sůl
300 g špaget
1 konzerva rajčat
mletý pepř
čerstvá bazalka
250 g kozího sýra
80 g balkánského sýra
Lilky opláchneme, nakrájíme na kolečka, osolíme a necháme asi 30 minut "vypotit". Po té je osušíme a opečeme na oleji. Po té je někde bokem udržujeme v teple a uvaříme špagety.Rajčata z konzervy posekáme a vložíme do pánve na rozpálený olej. Přidáme sůl a bazalku, prohřejeme a část z nich spolu s nakrájeným kozím sýrem zamícháme do uvařených špaget. Zapékací mísu vymažeme a dno poklademe lilky ( v receptu se to dává jen nahoru ale myslím, že lilek může být z obou stran). Ze špaget uděláme "hnízda" která klademe na lilky a poté zalejeme opět rajčatovou směsí. Na špagety rozložíme zbylé lilky a posypeme balkánským sýrem.Zapékáme v troubě předehřáté na 200 stupňů C po dobu asi 30 minut.

Prázdniny v Římě

Další pokořené město s mou sestrou a opět neskutečně dobrodružné. ŘÍM! Jak ale vybrat jen několik střípků, které by stály za to? Dost těžce, ale co se dá dělat;) Koloseum i Forum Romanum je dost otřepané a abych je ještě více nezevšednila, tak je a jim podobné raději vynechám. Tady předkládám pestrý výčet největších zážitků plných dolce far niente...

Scala santa

Těchto 28 schodů je místní náboženský highlight. Tvrdí se, že právě po těchto schodech scházel Kristus v domě Piláta Pontského během soudu. Do Říma je měla přivést sv. Helena, matka císaře Konstantina, trošku zavádějící ale je, že před 7. stoletím není o ničem takovém ani zmínka. Těchto schodů se nesmí dotknout lidská noha, proto je pokrývají dřevěná prkna, po kterých mohou věřící vystoupat pouze po kolenou.

Andělský hrad

Castel Sant´Angelo dostal jméno podle sochy archanděla Michaela, která na celý hrad dohlíží. Původně to ale bylo mauzoleum pro císaře Hadriána, které se časem změnilo na součást hradeb císaře Aureliána, to pak na pevnost, vězení a na konec rezidence papežů v dobách nepokojů. No ale pro nás to bylo teda docela nudné a drahé. Sice člověk vidí jednu hezkou chodbu a několik pěkných místností ale stejně to bylo takové nemastné neslané. Na střeše jsme si sedly na lavičku a asi půlhodinku se opalovaly. Nejlepší na tom bylo, že za celou dobu za námi nahoře nebyl ani živáček. Tak v tomto to bylo alespoň osvěžující.

Tiberský ostrov

Tento ostrůvek uprostřed - mezi námi dosti špinavé - Tibery, je od nepaměti spojován s nemocnými a lékařstvím. V roce 293 B.C. zde byl zasvěcen chrám bohu lékařství Aeskulapovi a nemocnice se zde nachází stále, i když chrám byl již dávno zbořen. Na toto místo nás se sestrou zavedl ale hlavně Fabriciuv most, což je nejstarší most v Římě, který slouží dodnes. Ve stejné podobě spojuje ostrůvek a pevninu od roku 62 B.C, kdy Lucius Fabricius nahradil původní dřevěný. Nejzajímavější na mostě ovšem byly tradičně umělci- bubeníci a prodavačky korálků:)

Santa Maria Maggiore

Řím, to jsou ale samozřejmě kostely na každém rohu. Mně se nejvíce líbila Santa Maria Maggiore. Tahle románská bazilika je nesmírně velká, plná nádherných mozaiek a má nádhernou legendu svého vzniku. Říká se, že roku 356 se papeži Liberiovi zdál sen, ve kterém mu Panna Maria řekla, ať postaví kostel na místě, kde nalezne sníh. Když ovšem ráno 5. srpna uprostřed žhavého římského léta opravdu sníh napadl na Eskvilin, papež bez váhání uposlechl. Místní tento zázrak tradičně oslavují bohoslužbami, během kterých se od stropu snášejí tisíce bílých okvětních lístků. Dříve prý růží, dnes spíše jiřin. Každopádně to musí být jako z pohádky:) Nás ovšem zaujala i multikulturnost zpovědí! Hříšník se zde může zpovídat v nepřeberném množství jazyků a čeština je mezi nimi:)

Campo de´Fiori

Toto doslovné "květinové pole", bývalo kdysi jedním z nejrušnějších tržišť středověkého i renesančního Říma. Náměstí lemovaly hospody pro poutníky a cizince a část z nich také vlastnila slavná kurtizána Vannozza Catanei, milenka papeže Alexandra VI. Borgii. Ale co jsem si z tohoto náměstí opravdu zapamatovala je socha muže v kápi. Není to nikdo jiný, než Giordano Bruno, který byl právě na tomto místě v kulatém roce 1600 upálen za své údajné kacířství. Pro české patrioty jistě stojí za zmínku, že na podstavci této sochy je také v jednom z medailonků vyryt profil "našeho upáleného kacíře" mistra Jana Husa spolu s Johnem Wyclifem a dalšími.

Bocca della Veritá

Když jsme jeden den procházely zpátky k hotelu, všimly jsme si davu turistů u jednoho kostela. Mávly jsme rukou a pokračovaly. No za tři dny jsme byly zpátky a stály stejnou frontu:D Konečně jsme totiž zjistily, co onen nenápadný kostelík je vlastně zač! Santa Maria in Cosmedin postavený v 6. století má krásnou románskou zvonici, ale ničím jiným z venku neláká ani nevítá. Schovává ale jeden z velmi známých obrázků Říma Bocca della Veritá neboli ústa pravdy známé mimo jiné z oblíbeného filmu s Audrey Hepburn: Prázdniny v Římě. Gregory Peck zde vyděsí filmovou Audry tím, že do nich strčí ruku a předstírá, že mu jí ústa opravdu ukously. Středověká tradice opravdu ústům přisuzovala moc sevřít ruku lháři ale jak řekla má sestra: "pokud to nesežralo ruku nám dvěma tak už nikomu;)" Pravděpodobné logické vysvětlení původu úst je ovšem prostě- byl to pravděpodobně kryt odpadní roury ze 4. století B.C.

Cucina Romana!

Římská potažmo italská kuchyně... pro mě i Ivču je to zážitek stejně silný jako prohlídka Kolosea:) Umět si krásně užít dobré jídlo je třešinka každého cestování a přeci dobrý kuchař je hotový umělec! Rozplývat se tady můžu dlouho, ale nechci nikoho nudit takže opět jen pár chuťových noblesností..

Se sestrou si v mase moc nehovíme, takže z typicky Římské stravy pro nás byly velkým lákadlem marinované artyčoky přímo nazvané alla romana, tedy s olejem, česnekem a mátou římskou, nicméně naložených věcí v obchodech byly mraky. Od tradičních oliv s různými náplněmi, přes sušená rajčata, chilli papričky plněné tuňákem, marinované houby.. Naše nejmilejší večeře:) Obědy jsme si pak užívaly také po italsku. Pizzu i špagety známe v české kotlině skoro jako svíčkovou tudíž nás ani v Římě až tak mnoho nepřekvapí, když si objednáme špagety s pestem (jsou opravdu jen s pestem a parmezánem). Pro mne ale novinkou byly zapečené špagety v lilku s rajčatovou omáčkou a parmezánem. Pro fajnšmekry přidávám do sekce Lenka v kuchyni recept, který jsem našla a vypadá věrohodně. Bon appetit!:)

¡Viva España!

Doba prázdnin je nejen časem bláznivých dovolených a velkých dobrodružství, ale také příležitostí k upevnění rodinných vazeb a pout. Pro mě jsou prázdniny také symbolem rodinné dovolené. Deset dní, ve kterých se svými rodiči a sestrou čtu knížky, jím výborné jídlo a jako bonus objevuji krásná místa. Letos to bylo Španělsko, přesněji řečeno letovisko Calella a jeho okolí - velmi osobitý region Katalánsko. Tato autonomní oblast (jedna ze 17) je velmi specifická, a to nejen svým jazykem. Rozhodli jsme se kromě pláže a nejbližšího okolí prozkoumat také tři další místa. Prvním byla GIRONA.

Leží na řekách Ter a Onyar, díky kterým je vskutku romantickým středověkým městečkem. Její hradby vypadají trochu jako čínská zeď- alespoň to říkají:) Do 15. století, zde byla velká židovská komunita (tehdy katoličtí králové vyhnali z Katalánska všechny

Židy.) Jejich bývalé ghetto je jedním z nejzachovalejších v Evropě a odkazy na židovskou komunitu nacházíme také v názvu kopce Montjuic neboli ve středověké katalánštině židovský kopec. Kromě světských krás by člověk měl občas obrátit své oči také k duchovnu, a když je to ještě "nahoru" má to další kouzlo. Tak jsme se tedy vydali na MONTSERRAT.

Legenda říká, že jednu sobotu roku 880 viděli pastýři sestupovat v místech dnešního kláštera (spíš teda kousek vedle) z nebe světlo doprovázené hudbou a ten samý obrázek se jim naskytl i sobotu další a další. Přizvali proto jednu sobotu také biskupa, aby potvrdil tento nečekaný jev. Když světlo a hudbu i s biskupem následovali objevili v jeskyni sochu panenky Marie, která byla samozřejmě prohlášena za svatou a biskup ji chtěl přenést někam do svého kostela. Socha ale byla najednou tak strašně těžká, že s ní nikdo nemohl ani pohnout. Biskup tento jev vyložil jako přání Svaté Panny Marie zůstat na tomto místě a vybudovali na tomto místě kapli. V 11. století zde postavili benediktinský klášter, který se stal jedním z nejposvátnějších míst Katalánska, zasvěcený Panně Marii Montserratské - k Černé madoně tady proudí zástupy poutníků. Nejen, že jsme tady načerpali novou duchovní sílu, ale také jsme si dali pěkně španělsky do nosu! Měli jsme naprosto neskutečnou Paellu z mořských plodů v místní restauraci.

Číšník přinesl obrovskou pánev, kde byly údajně 4 porce, ale my stejně asi 1/4 museli nechat, protože to prostě nešlo. Každému na talíř po té nabral krevetu, mušle, kraby a hromadu voňavé rýže. Díky tomu jsem si vskutku řekla, že to musí být božské místo:)

Když je člověk v Katalánsku musí ovšem samozřejmě navštívit

BARCELONU-mekku fotbalu i Gaudího, hlavní město Katalánska, druhé největší město Španělska a dějiště olympijských her v roce 1992. Naše první zastávka nemohla být jiná než Sagrada Familía, na které začal Gaudí pracovat roku 1883 a do své smrti, v roce 1926, nepřestal. K tomu se váže tragicko-komická historka. Při práci bydlel Antonio Gaudí v katedrále, byl velký samotář, a jednou ho srazila před Sagradou tramvaj. Byl ale tak špinavý, že ho považovali za bezdomovce a trvalo týdny než zjistili, že to mrtvé tělo patří slavnému secesnímu architektovi.

Další ukázku jeho talentu jsme viděli v Parku Güell na svahu hory

Turó del Carmel. Původně byl tento park navržen jako zahradní městečko a práce na něm probíhaly v letech 1900-1914 nicméně v roce 1926 byl otevřen jako veřejný městský park. Mnoho ploch na architektonických prvcích je pokryto barevnými mozaikami nebo dokonce střepy.

Prý při stavbě nosili dělníci ze svých domovů různé rozbité talíře, hrníčky a lahve díky kterým pak doplňoval mozaiky. Když odhlédneme od Gaudího staveb (jako například Casa Mila nebo Casa Battlo), má Barcelona i nádhernou gotickou čtvrť plnou úzkých původních uliček. Díky své přímořské poloze je velmi oblíbeným místem turistů i začátkem mnoha dalších výletů.

Pěší zóna nás doslova uchvátila, i když o trochu méně lidí by nám rozhodně neuškodilo;). Zážitkem byl i místní trh. Tržnice obecně ukážou o daném místě mnohé. Pach lidí, zvířat, ovoce i zeleniny dohromady se otiskne do paměti spolu s místem.

A trh v Anglii, Španělsku nebo Singapuru je další tváří kultury.

Tento Barcelonský byl

nezapomenutelný- tolik drštěk jsem ještě neviděla:D Ležely tam v obrovských plátech nebo jak to nazvat a má sestra z toho byla fakt v šoku. Další krásy byly ovčí hlavy, spousta šunek a mořské plody-samozřejmě.

Cyklo Polsko - část druhá:)

...Pokračování vyprávění:) Přes noc nám opět trošku pršelo ale nic tragického a jízda byla až do Sompolna pohodová. Naše poznávací znamení byly vlající mokré svršky na brašnách, které pomaloučku usychaly. Další zastávkou byl Radziejów. Dospěli jsme opět do stádia písní "Every bike is sacred" a "Always look on the bright side of bike" Cesta ubíhala a naše hlavní Mekka (když nepočítám cíl) TORUŇ se blížila. Když jsme dojeli do takového podivného zeleného políčka na mapě těsně před Toruní čekalo nás rozhodnutí zda pokračovat dál či zakempovat. Toto políčko bylo bývalým vojenským prostorem a bylo nám doporučeno stanovat raději na začátku, protože dál v lese může být nevybuchlá munice. Asi tušíte, že Ondra byl naprosto nadšen a já si připadala jako z hororu.. Rozhodli jsme se tedy přespat a Toruň dobýt až ráno.

Další den jsme si přivstali, abychom měli hodně času na prohlížení krás toruňských.

Než jsme tam dojeli přišlo ovšem peklo.. asi 15kilometrů skrz vojenský prostor, neznačenou cestou, kolem nápisů "pozor nebezpečí smrti", obrázků raket a na závěr ještě přes tankodrom. Počasí podtrhávalo můj pocit zmaru a jistota, že nás někdo zastřelí ve mě vyvolala naprostou bezmoc a odevzdanost. Oproti mým chmurám se vedle radoval

Ondra, který nadšeně zkoumal tankodrom, vykládal jak je to krásné a dobrodružné a mne označil za hysterku (pravda, po té co jsem přišla s teorii, že po nás začnou házet granáty splašené srny..). Ale přežili jsme to!

Po tomto začátku nás čekal jeden z nejkrásnějších dní na cestě: prohlídka Toruně a ta za trochu nervů určitě stála. Město založili ve 14. století němečtí rytíři (statně jako v této části Polska kde co) a brzy se stalo centrem obchodu. Od 15. století je v rukou polských králů ale nejznámější je město díky svému rodákovi: Mikuláši Koperníkovi. Taky slavné perníčky, které se zde pečou, mají název koperníčky:) Další Toruňské atrakce jsou šikmá věž, Koperníkův rodný dům (ve kterém možná vůbec někdy alespoň jednou žil..), katedrála, náměstíčko.. ale nejvíce nás nadchla (jak přízemní)

nejlepší zmrzlina na světě! Zjistili jsme, že jagoda znamená borůvka a bylo to vskutku to nejlepší, co jsme ochutnali:) Když jsme si mysleli, že to nemůže být už lepší přišlo další překvapení. V jedné hospůdce jsme si na zahrádce dali bramboráčky a zapiekanku (tradiční polskou bagetu zapečenou se sýrem). Během obědvání se s námi dal do řeči majitel místní hospody a jeden jeho kamarád, který pracoval svého času několik let v Gottwaldově a uměl docela česky. Jinak byla domluva dost složitá, ale když majitel zjistil kam se chystáme byl z nás úplně nadšený. Dal nám vodu, red bull a nakonec ještě 100 zlotých! Ty vtiskl Ondrovi do ruky a

nenechal si je vrátit. Všechno bylo snové kromě informace majitele, že jsem "mocná":D Další zastávka bylo Chelmno, kde jsme se konečně (asi po sté) rozhodli jestli pojedeme kratší trasu rovnou na Gdaňsk, nebo lehce delší na Malbork. Vyhrála varianta B a přespání jsme si našli poprvé v kempu! Město Grudziadz nám poskytlo sice fajn sprchu ale hlavně tuc tuc diskotéku, která měla skončit v 8 večer a skončila v 6 ráno.. ale tak lehce jsme se vyspali a překvapivě přežili. Ráno jsme se rozhodli objevit krásy města, které také založili (překvapivě) němečtí rytíři ale musím říct, že sice cihlové sýpky supr ale jinak.. v neděli tam bylo téměř vylidněno a všude strašný binec a sklo. Po prohlídce jsme se vyloženě těšili zpátky do sedla ale cestička se začala dost táhnout. Protivítr, slunce, vesnice nic moc..až se zničeho nic objevila nádherná Kwidzyň na obzoru! Hrad byl opravdu pohádkový ve zdejší klasické červené cihle a městečko krásnější než celý Grudziadz.. a navíc tam měli naprosto skvělý kebab (dokonce místo masa jsem si dala cibulové kroužky a to byl úplný luxus)

a cukráren jak naseto:) Sladkému jsme taky neodolali a ty jejich obrovské točené zmrzky nemají chybu! Docela nás to nakoplo a zni

čeho nic jsme byli v podvečer jen 15km před Malborkem. Na benzince jsme se zeptali na kemp a dostala

se nám odpověď dne: "To musíte šukat v Malborku!" Byla neděle podvečer a my se tedy odvážně rozhodli střihnout to po červené, tedy velmi frekventované, cestě. Naštěstí to bylo celkem v pohodě (možná i proto, že strach z kamionů v kombinaci s cukrovým příjmem tohoto dne v nás vyburcoval nevídané tempo). Odměnou nám byl naprosto nádherný kemp s výhledem na majestátní hrad Malbork a ty panorámata! Šla jsem na výzvědy otvíraček, cen a ještě ulovit něco k večeři s tím, že Ondra mezitím postaví stan. Vrátila jsem se více jak za hodinu (lov byl velmi náročný v neděli večer ale kousek pečiva i sýra i pivo jsem nakonec sehnala).

Rychle jsem valila zpátky, aby ten můj chudáček nestrádal a on mezitím velmi langsam stavěl stan a rozprávěl se 76 letým cestovatelem, který vyrazil na kole kdesi z polského města u Liberce až do Vilniusu..no měla jsem pocit, že jsme úplní žabaři. Toto bylo utvrzeno rozhovorem asi se 65 letými manželi z Holandska kteří na kole jedou trasu Berlín-Petrohrad.. No sice nám tato noc sebevědomí nepřidala, ale zítřejší vidina Gdaňsku byla silná! Ráno jsme rychle vyrazili na prohlídku hradu. Bylo pondělí a tudíž zavřené expozice, ale zase to bylo levnější a strávili jsme tam pouhé dvě hodiny:) Vzápětí jsme naskočili na naše věrné rowery a vyrazili směr Gdaňsk!

Cesta to byla veselá: pršelo, ztratili jsme se, pohádali jsme se.. jak už to tak býva:D ale o to krásnější byl dojezd! Triumfální a opojný pocit vítězství jsme si mezi kamióny vychutnali jen tak lehce (skákat přes svodidla kvůli fotce mě bavilo taky jen chvíli) a díky informacím jsme našli parádní ubytovnu. Kousek dále od centra ale za super cenu. První procházku městem jsme si udělali hned večer. Ondra mě nejdřív tahal přes jakýsi kopec s křížem ale pak už jsme oba jen hlady šilhali a krásy vychutnávali zejména při myšlenkách na teplé jídlo. Po asi hodině a půl jsme sedli do lokálu na pizzu a burger (jak cestovatelské:) a spokojeně si nadlábli bříška

hned vedle gdaňského starého jeřábu. cestu domů jsem myslela, že snad nedojdu ale po zastávce v parku (asi by mě zavřeli za public urination..) jsme padli do postelí. Další den jsme měli lístky na vlak do Těšína až na 8 večerní, proto nás čekal celý den v Gdaňsku. Ráno jsme zajeli na kole k moři (které bylo pekelně studené ale koupali jsme se!) a projeli do to až do Sopotu po skvělé cyklostezce. Odpoledne nás opět čekaly krásy velkoměsta ale ty davy lidí bych si klidně odpustila. Bloumali jsme centrem a trochu si dopřávali.. gofry s borůvkama, kebab, klídeček a pohoda. Čas uběhl rychle stejně jako 12 hodinová cesta. Já spala jak dudek (jen do mě občas rýpnul průvodčí) a byla jsem ráda, že cennosti i kola hlídá Ondra. Neokradli nás o nic! v Cechowicích na nás čekal vlak (měli jsme 30 min zpoždění) a běh s kolama a brašnama vypadal jak z nějaké blbé komedie:D V Těšíně jsme si řekli, že těch trapných 25km do Frýdku dojedeme přece na kole.. tak to bylo snové zakončení: déšť, studený vítr, křeče, hlad, zima... ale teplá vana po té byla nejlepší zakončení. Trasa Frýdek-Místek - Gdaňsk byla zdolána a oba účastníci přežili. A jak to zpětně hodnotím? přiznám se, že nejraději bych to jela zase!

Cyklo Polsko- část první:)

Přišlo léto- čas dovolených. Pro mnohé sen, který si nechávají celý rok zdát, dokud se v létě nestane skutečností: Pláž, slunce, moře a barevný drink se slunečníčkem. Tak přesně toto naše dovolená s Ondrou nebyla.. Rozhodli jsme se ji strávit trochu dobrodružněji a aktivněji a lehce potrápit naše těla i duše - trasa byla jasná: Frýdek-Místek ----) Gdaňsk, nástroj k překonání všech kilometrů: kolo Doba na realizaci: lehce omezená ale dosti volná.

den první: Ráno nám trvalo o něco déle než jsme plánovali celé nachystání, ale kolem 11 už byly dofouklá kola, naplněné brašny i dojemná chvíle loučení s maminkou za námi a my vyjeli vstříc novým zážitkům. První pro mne přišel již v Horních Bludovicích,

kde se mi líbilo obrovské množství čápů :D Po chvíli zmateného focení jsem se ale konečně odtrhla od černobílých

létavců a vyrazili jsme opět dále směrem Polsko. Po obědě v Karviné se hranice již nebezpečně přiblížila a

my asi 3 kilometry hledali, kde ji vlastně slavnostně překročíme, protože jsme jeli s polskou hranicí zcela rovnoběžně. Po ně

kolika dotazech nám místní poradili, ať hledáme v tom lesíku takový rygól. No slavnostněji jsme hranici překročit ani nemohli:) Polsko nás přivítalo sluncem (spálená záda), rovinkou (která trvala dalších 8 dní) a pivem (u kterého nám milí Poláci vyprávěli, kde a komu ukradli kolo, a že ten Gdaňsk je teda fakt daleko). Celkových 68 kilometrů prvního dne uzavřel lesík u cyklostezky ve městě Rybnik. Ondra zkušeně vzal lesní cestu, kdesi do....no do lesa a my v trávě postavili poprvé stan. To jsme nevěděli (hlavně já!), že první den bude ještě drama. Utábořili jsme se v klíšťovém ráji, kde se očividně koncentrovaly klíšťata z celého okolí a smrt mezi našimi prsty našlo asi 30! Ondra měl zhruba 10 přisátých díky čemuž jsme měli po večeři o zábavu ve stanu postaráno. Když jsem už proklínala lesy i louky Polska ozval se dusot kopyt kousek od našeho stanu.. ve mě by se krve nedořezal, a když začal jelen štěkat (opravdu štěkat!) tak jsem měla pocit, že mi asi srdce spadne definitivně do kalhot.. naštěstí v kalhotách neskončilo srdce ani nic jiného a srny s jelenem odběhly vesele dál. uvědomila jsem si jaká jsem městská poseroutka:D Ondra byl hrdina a uklidňoval mě co mohl. Ráno jsem ani nechtěla věřit, že jsme tu první noc opravdu přežili:) Další den jsme vyrazili přes město Rybnik, ve kterém jsme nakoupili repelent a B-komplex, který klíšťata prý taky nemají rády- ale ve frontách jsme ztratili tolik času, že jsme se už těšili, až budem někde daleko od všech lidí. ( v Polsku totiž všichni chodí do lékárny s taškou jako na nákup do Biedronky- odcházejí s haldou léků a každému se lékárnice věnuje minimálně 10 minut...nervy moje!) Zbytek dne jsme jeli jako o život, neboť na nás přišla krize, že to do Gdaňsku nikdy nemůžeme stihnout! Večer po skoro 80 kilometrech nám Ondra našel krásné místo na spaní., kde jsme měli pocit, že nás nemůže nikdo najít: z jedné strany pole z druhé les.. a pak se kolem nás prošla paní se psem čímž trochu rozhodila náš vnitřní vesmír :D ale noc to byla krásná, jen ráno se začal ozývat zadek ;) Dojeli jsme do města Strzelec Opolski, kde byla jakási zřícenina, kterou chce opravit EU.. no nevím jestli je to třeba.. a Ondra se šel zeptat na informace.. přiřítil se za 20 minut lehce brunátný, protože dámy z úřadu ho posílaly z jedněch dveří do dalších a když se kruh uzavřel Ondra se rozčílil a odešel:) Cesta se pro kola trochu zhoršila a my zjistili zač je toho tyrák... no malém nás trefil šlak ale naštěstí se nám nic nestalo. Naštěstí nás po večeři v Olesnu přivítala cyklostezka.. ale jaká.. vytrhané kolejnice

a navezené jakýmsi štěrkem a sklem. S noclehem jsme se rozhodli nenápadně se vnutit na zahrádku nějakého místního..tak jsme se ptali na kempy, přestože jsme věděli, že žádný v ok

olí není v naději, že nás nějaká dobrá duše pozve dál. Ale jak řekl Ondra: "Žádná katolická láska k bližnímu, všichni nás bezbožně poslali do....sítě zlého obra.:)" Nakonec jsme opět rozložili stan v jakémsi rygólu mezi lesem a polem a byli rádi, že jsme rádi.. Ranní vločky s angreštem nás nakoply a k obědu jsme za sebou měli už 35 km. Během jídla mi ovšem upadl kus stoličky, takže jsem lehce nervózně psala své zubařce, kdy by si na mě udělala čas.. Během siesty ve Wieruszově jsme zjistili, že město Kalisz je vzdálené 60km. Za příslibu sprchy a postele jsem mákla

do pedálů a nenechala se rozhodit ani klíštětem v pupíku. Vidina Kalisze ve mě probudila i stinné stránky a já odmítla Ondru vyfotit u cedule Stary Pan a řvala po něm ať raději šlape a nevymýšlí voloviny:D Do Kalisze jsme dorazili něco málo před 6 a na tacháči 105 kilometrů. Hledání hotelu bylo ovšem martýrium, které skončilo stejně u jednoho, který jsme vybrali již předtím. Cena sice byla slušná ( asi 60euro) ale hotýlek hezký, snídaně bohatá a hlavně: večerní Kalisz s obrovskou mega

pizzou (dali jsme si střední a velkou.. ale tato buchto pizza by bohatě stačila jen jedna střední:D tak tak jsme do sebe natlačili půlku velké a zbytek schovali na cestu) Pohádkové ráno v postýlce se ale moc nekonalo.. vzbudili jsme se do deště, který nás moc nepotěšil, nicméně kolem 9 pršet lehce přestalo a my si opět udělali v bříšku jako v pokojíčku luxusní snídaní!:) já si teda jen omylem pocukrovala chleba se sýrem ale jinak super. Netušili jsme ani jaké dobrodružství nás tento den čeká! Měli jsme tento den přejet přes řeku Wartu. Mnoho mostů na mapě nebylo a tak jsme zvolili přívoz. Když jsme ale dojeli na břeh- nikde nikdo a jen cedule, že jakási inspekce přívoz zavřela. Já začala klít, protože k nejbližšímu mostu to byla zajížďka asi 30km.. pak přijela alfa romeo a naštvaně-zřejmě konsternována jako my- začala troubit a odjela. Tímto ale přilákala pozornost domorodců, kteří nám oznámili, že sice auto nepřevezou ale

naše rowery za 10 zlotych ano. Naskládali do lodičky kola, očividně překvapeni jejich váhou, a vyrazili jsme od břehu. No já nás všechny viděla na dně Warty ale přežili jsme my i kola! Pán se tedy pak ošíval, že vlastně 10 zlotých není nic moc a co takhle přihodit ještě 2 eura... my mu dali 4 zlote a frčeli jsme raději pryč:) Nocování bylo o něco obtížnější- nakonec byl nejlepší plácek u nějaké příjezdové cesty ale byli jsme tak unavení, že už nám to bylo vlastně jedno:) Pokračování příště..

„Soucit je přepych, který si nemůžeme dopřát “

Prohlásil Hitler v okruhu svých spolupracovníků.[1] Soucit se za druhé světové války opravdu stal přepychem, protože díky soucitu se člověk mohl dostat nejen do problémů, ale také na šibenici. Soucit nebyl dopřáván nikomu. Mužům, ženám, starcům i dětem, kteří nebyli ti „správní“ lidé, bylo ukázáno, že lidmi již vlastně nejsou. O této seminární práci, jsem dlouho přemýšlela, protože téma holocaust je bezbřehé. Vybrat jednu problematiku znamená automaticky se ponořit do dalších a dalších. Zvolila jsem proto možná trochu netradiční formu lehce filozofické úvahy, ale věřím, že právě genocida Židů a dalších obyvatel si zaslouží právě i trochu úvahy nad všemi statistickými čísly.

Pod pojmem holocaust se dnes rozumí pokus o genocidu židovského obyvatelstva pod taktovkou nacistického Německa. Finkelstein upozorňuje, že toto vnímání je ale dosti pozdní, a to až po arabsko-italské válce v červnu 1967, protože před tímto rokem nebyl chápan exkluzivně „židovský“.[2] Za druhé světové války umírali lidé všech národností, vyznání i barvy pleti. Je třeba ale přiznat, že žádná ze skupin nebyla tak cíleně a v takovém měřítku likvidována jako právě Židé. Holocaust bývá obyčejně – a nesprávně - spojován jen s nacistickým Německem. Na vyhlazování židovského obyvatelstva se ale podíleli i obyvatelé jiných zemí, o čemž se skromně mlčí. Na východě hromadně vraždili Ukrajinci, a to také malé děti, které se zpočátku báli likvidovat sami Němci.

„ „Pak mi Blobel nařídil popravit děti....zeptal jsem se, kdo má popravy provést, a Blobel řekl, že by to měli udělat příslušníci zbraní SS“. Häfner tehdy namítl, že jde o mladé vojáky. „Jak jim to vysvětlíme, když je přinutíme postřílet malé děti?“ zeptal se. Blobel odvětil „Pak tedy použijte své muže“. Häfner na to reagoval konstatování, že jeho muži mají sami malé děti... „Navrhl jsem, aby děti postřílela ukrajinská milice podléhající polnímu veliteli.“ Proti předání obtížného břemene Ukrajincům nikdy nic nenamítal.“ [3]

V Lotyšsku se Němci ani nemuseli příliš angažovat, protože téměř všechny Židy povraždilo Arajsovo sonderkomando složené jen z Lotyšů[4], v Besarábii řádili Rumuni a tak bychom mohli pokračovat. V Polsku své židovské sousedy zabíjeli místní obyvatelé ještě před příchodem Němců. Tisíce Židů zemřely v Jedwabnem, Radzilowu, Wizne a ještě než přestalo ve stodolách, kde byli Židé upalování, doutnat, začal se dělit jejich majetek. Dodnes se k tomu Poláci a zejména jejich katolická církev nechce příliš znát a vše se stejně jako Katyňský masakr svádělo na Němce. [5]

Židé se od roku 1941, kdy bylo rozhodnuto o „Konečném řešení židovské otázky“ (známá konference ve Wannsee z 20. ledna 1942 jen formálně potvrdila již prováděnou politiku[6]), začali dělit jen do dvou kategorií. Na mrtvé a ty, kteří na svou smrt čekali. Statistiky hovoří zcela neúprosně, kdy z celkové populace evropských Židů, asi z 8 301 000[7] zahynulo během nacistického řáděn necelých šest miliónů (5 978 000)[8], což činí neuvěřitelných 72%[9]. Nebylo to v historii poprvé co došlo k pokusu o likvidaci celého národa. Hitler měl dostatek informací, jak rychle a efektivně vyhladili Turci v období 1915 - 1917 více než 1,5 milionů Arménů a nabízí se otázka, do jaké míry se nechal on a jeho spolupracovníci osmanskými koncentračními tábory a jinými metodami inspirovat.[10] Jak bylo zjištěno - nejobtížnější bylo likvidovat těla a zahladit stopy.

V Protektorátu na počátku žilo 118 310 Židů[11] ale pokud i nadále půjdu jen po číslech tak v Osvětimi, kde celkově za druhé světové války zahynulo 1 250 000[12], se zdá český „podíl“ 30 000 Židů[13] jako kapka v moři. Po tisících čeští Židé umírali také v Treblince (8 000 mrtvých českých Židů), Malém Trostinci (12 000), Lodži (5000), Majdanku (2000) [14] a bohužel také jinde. Čísla ale nedokáží vystihnout skutečný příběh holocaustu a obávám se, že žádný člověk, ať už ten který prošel peklem koncentračních táborů, nebo objektivní historik, nedokáže uchopit tuto problematiku, protože lidské utrpení a bolest nemá měřítek. Ráda bych tady na několika konkrétních příkladech demonstrovala, co dokázal režim nacistického Německa udělat s lidmi.

Příběh Ruth Eliasové je jistě jedním z tisíce a je ukázkou utrpení, které si dokáží představit jen matky, které přišly o dítě. Ruth přijela do koncentračního tábora Osvětim z Terezína tak jako většina českých Židů. Již v té době byla ve třetím měsíci těhotenství, ale z pochopitelných důvodů své těhotenství skrývala, jak nejdéle to šlo. Po nějaké době se vybírala skupina práceschopných žen do Hamburku, což představovalo jistou naději. Ruth se postavila mezi dvě mladá děvčata a byla s nimi vybrána, přestože byla již v osmém měsíci těhotenství. Jedna z dozorkyň ji však udala a tak Ruth zůstala v Osvětimi, a co hůř, v rukou doktora Mengeleho. Když porodila, rozhodl se, že na jejím novorozeném dítěti zkusí jeden ze svých pseudolékařských pokusů. Nechal Ruth ovázat prsy, aby zjistil, jak dlouho dokáže děťátko přežít bez potravy. Chvíli plakalo, pak kňouralo a nakonec mu oteklo bříško. Mengele si vše důkladně zapisoval a Ruth trpěla, protože byla zcela bezmocná. Jediné, co pro své dítě mohla z lásky udělat bylo paradoxně jej zabít. Vyprosila si od jedné lékařky - vězeňkyně injekci, kterou sama svému dítěti píchla. Dítě se uklidnilo a zemřelo.[15] Ruth koncentrační tábor přežila a vypovídala pak, že „nechtělo se mi dál žít, ale také jsem si přála dočkat se toho, abych mohla před soudem vykřičet do tváře dr. Mengeleho svou nenávist. Ale ani to mi nebylo dopřáno, protože k tomu, aby se zpovídal ze svých činů neměl ten netvor s lidskou a dokonce i mužsky velmi pohlednou tváří odvahu...“[16] Ruth byla oproti doktoru Mengelemu jistě mnohem lidštější.

Nutnost říct a popsat co se stalo, provázela řadu přeživších. Všichni po letech utrpení potřebovali alespoň na chvíli pocit zadostiučinění a mnoho z nich se rozhodlo své utrpení doslova „vypsat“. Jedním z nich byl i Jan Hajšman. Novinář a spisovatel, který strávil šest let války v Buchenwaldu. Když se Hajšmana zeptali, proč knihu V drápech bestie napsal, odpověděl: „Abychom nezapomněli..“ Hajšmanovy vzpomínky ukazují hrůzu, která i když se čte znova a znova stále se zdá neuvěřitelná. Bylo opravdu zázrakem, když si člověk zachoval zdravý rozum nebo alespoň jeho špetku. Hajšman dosti věcně popisuje mnohé situace, a občas jeho strohost dodává o to větší sílu jeho slovům. Jak klesla cena lidského života je jasně patrno i z jeho vlastních vzpomínek. „Nedovedu si představit tisícihlavé stádo hovad, které by zůstalo tři dny bez potravy. Ale společenství více než 8 000 lidí, kteří nedostali tři dny do úst, to jsem viděl.“[17]

Když už se někde stal zázrak, nacistická mašinérie pro něj neměla pochopení. Soucit neexistoval nikde. Tak se kupříkladu stalo, že v Osvětimi po skončení zplynování vězni odklízejí mrtvá těla a převáží je do krematoria. Mezi haldami lidských těl ale objeví živou 17letou dívku, která se vzpříčila všem přírodním zákonům a přežila smrtelnou dávku plynu. I přes naprosté otupění vězňů, kteří denně odklízeli jen lidské trosky, zavolali v rozpacích lékaře a dali jí polévku. Byla zcela dezorientovaná a zmatená. Ale živá. Objeví se esesák Mansfeld, kterému byla situace vylíčena. Dívka je okamžitě zavražděna. [18]

Otázka ovšem je, zda smrt není jen blažené vykoupení ze života. A jestli se po prožití koncentračního tábora dá ještě žít. Zajímavé srovnání dvou spisovatelů a jejich životních příběhů popsal Enzo Traversa ve své knize Trhlina v dějinách. Jean Améry se narodil ve Vídni v roce 1912 a Primo Levi o šest let později v Turíně. Oba Židé, kteří se „stali Židy až v Osvětimi.“[19] A na Osvětim také nezapomněli. Podle Leviho „Bůh nemůže existovat ve světe, který stvořil Osvětim.“[20] Víra Židů, ale i ostatních věřících, je vždy v totalitních státech těžce zkoušena. Bůh totiž mlčí. Kromě veškerých způsobů, kterým byla Židům podkopána jejich existence, bylo mnohým z nich rozvikláno to nejzákladnější učení o Bohu, právě tím, že Bůh toto dopustil svému vyvolenému národu. A z této genocidy se pravděpodobně již Židé nevzpamatují. Améry (původním jménem Hans Mayer) o Osvětimi zase řekl, že je „minulostí, přítomností i budoucností Německa.“[21] Život obou spisovatelů byl podobný až příliš. I když byli ateisté, židovství se jim doslova a do písmene vrylo v podobě vězeňského čísla do kůže a po skončení války oba psali na téma holocaust knihy a dokonce udržovali mezi sebou také kontakt, přestože přímo v táboře se sice možná potkali, ale nepoznali. Jejich zážitky ovšem narušily jejich život natolik, že oba umírají vlastní rukou. Améry spáchal sebevraždu v roce 1978 v Salzburku a Levi v roce 1987 ve svém turínském domě.[22] Přežití koncentračního tábora, ještě neznamenalo vítězství. Traumata a psychické problémy si nesli mnozí jako celoživotní památku na léta nesvobody.

Ani dostat se z koncentračního tábora ovšem paradoxně nezaručovalo život. Ač je to k neuvěření, holocaust neskončil hned po válce. Stovky Židů byly zavražděny po návratu z koncentračních táborů v roce 1945 i 1946, protože se samozřejmě nechtělo nikomu vracet ukradený židovský majetek. Lidská chamtivost se nejhrůzněji projevila 4. července 1946 v polských Kielcích, kdy místní obyvatelé povraždili neuvěřitelně krutým způsobem desítky Židů, včetně malých dětí.[23]

Již jsem zde nakousla problematiku víry, základního kamene judaismu a pro mnohé jedinou jistotu a poslední spásu na jejich životní cestě. Každý se se svým životem vyrovnával jinak, a já bych zde ráda upozornila na Elie Wiesela. Tento židovský prozaik se narodil v Sighetu (dnešní Rumunsko) roku 1928 a v roce 1944 byl i s rodinou deportován do Osvětimi- Birkenau. Jen on a jeho dvě sestry z celé rodiny přežili tamní podmínky a Wiesel začal psát. Roku 1986 dostal Nobelovu cenu míru.[24] Ráda bych se zde zmínila o jeho divadelní hře Šamhorodský proces- soud nad Bohem. Děj zasadil do roku 1649, kdy ve vesnici Šamhorod byla rok předtím vyvražděna celá židovská komunita až na dva Židy. Otce a jeho dceru, která se zbláznila v důsledku mučení. Na svátek Purim přijedou další tři Židé-herci a chtějí sehrát hru. Jediné co jim krčmář /otec/ dovolí, je soud nad Bohem, který dovolil tento pogrom. Nikdo jej ale nechce hájit, až se nakonec objeví zarputilý a tajemný obhájce Boha. Jediný kdo Boha obhajoval byl sám Satan. Wiesel tuto hru údajně zpracoval podle svých zkušeností, kdy v táboře chtěli Boha soudit tři rabíni. Nacistům se v mnoha případech podařilo kromě naprostého psychického a fyzického zničení Židů vzít mnohým i to naprosto poslední co jim zůstalo. Jejich víru.

Zničit v člověku vše, co činí člověka člověkem se ale nepodařilo jen nacistům, ale sami nacisté se mohou v mnoha případech zdát býti ještě menšími lidmi než jejich oběti. Skoro jako z jiného světa zdají se strohé, a po německu přesné, zprávy o využívání nejen živých ale také mrtvých. Proto například zpráva ze dne 8. října 1942 vypadá jako by snad ani lidé nepsali o lidech. Jedná se o dokument informující Vůdce o zlatě ze zubů. Ve zprávě se píše:

„Zlomkové zlato, pocházející ze zubů zemřelých vězňů, se na Váš rozkaz odevzdává zdravotnímu úřadu. Tam se ho používá pro ošetření našeho mužstva. SS oberführer Blaschke má již zásobu přes 50kg zlata; to je předpokládaná potřeba drahých kovů pro příštích pět let...... Prosím o souhlas, aby zlomkové zlato ze zubů, které se příště vyskytne při normálních úmrtích v koncentračních táborech, mohlo být odevzdáno říšské bance proti potvrzení.“ [25]

Židé, Romové i další vězni jsou dokonce méně než otroci v římském právu, kde platila zásada „servus nullum caput habet“. Jsou již degradováni jen na věci, ze kterých je třeba „spotřebovat“ co se jen dá. Jen stěží si asi dokáže dnešní člověk představit 211 vagónu šatstva nebo 536 vagónů hadrů, peří, vlasů a starého materiálu. Vlasů bylo celých 3 000kg.[26] Čísla ale nikdy neřeknou tolik, co lidské příběhy, proto bych v závěru zmínila ještě dva filmy, které také velmi ovlivnily mé přemýšlení nad člověkem a jeho podstatou. První film se nazývá Síla lidskosti, a je o siru Nicholasi Wintonovi, který zcela nezištně zachránil stovky židovských dětí od téměř jisté smrti. Zdálo by se tedy, že lidskost a mravnost nakonec zvítězila a celé poučení z holocaustu je jasné a zřetelné. Síla lidskosti nakonec překonala barbarství a po mnoha obětech svět snad ukázal, že je obýván civilizovanými lidmi, kteří jen stěží chápou nacistická zvěrstva. Ale opravdu můžeme být klidní a jak se říká „usnout na vavřínech“? Je naše „síla lidskosti“ tak silná, že se již nemáme čeho bát? Tato jistota u mne byla dosti otřesena dalším, dle mého mínění velmi zajímavým, filmem. Originální název je Die Welle, do češtiny přeloženo Vůdce, který je založen na experimentu, který provedl učitel historie na jedné kalifornské škole v roce 1967. V tomto experimentu se ukázalo, jak snadno lze nadchnout studenty pro myšlenku a disciplínou a kázní je dokázat zcela řídit.[27]

Co tvoří člověka člověkem byla, je a bude otázka pro filozofy jistě spíše než pro historiky. Nicméně já věřím, že by nám – lidem - historie měla vždy pomoci neopakovat stejné chyby. Holocaust ukázal jak lehce se stanou lidé zvířaty. Ať už predátory nebo naprostými oběťmi. Nacházíme mnoho případů osobní statečnosti a morální síly, ale je třeba připustit, že jich je jako šafránu v porovnání s těmi, kteří se ztratili a my známe jen jejich jméno a vězeňské číslo. Je třeba se proto ohlédnout do historie do tváří těch, na jejichž místě jsme mohli být my. Holocaust by jistě měl zůstat vždy milníkem lidstva, kdy se ukázalo, že lidé mohou být opravdu bez přepychu jménem soucit.

---

[1] MOULIS, M. − CÍLEK, R. Zapomeňte, že jste byli lidmi... Nacistické koncentrační tábory – symbol barbarství. Praha 2005, s. 81.

[2] FINKELSTEIN, N.G. The Holocaust Industry. Reflections on the Exploitation of Jewish Suffering. London 2001, s. 42.

[3] RHODES, R. Páni nad smrtí. SS skupiny zvláštního nasazení a počátek holocaustu. Praha 2004, s.126.

[4] Tamtéž, s. 115.

[5] BIKONT, A. My z Jedwabneho. Jihlava 2008, s. 55.

[6] BREITMAN, R. Architekt „konečného řešení“. Praha 2004, s. 249.

[7] SS v akci. Praha 1959, s. 167.

[8] Tamtéž.

[9] Tamtéž.

[10] Genocida Arménů dodnes štěpí Západ: Turci jsou příliš cenný spojenec, než aby je někdo dráždil. http://zpravy.idnes.cz/genocida-armenu-dodnes-stepi-zapad-turci-jsou-prilis-cenny-spojenec-nez-aby-je-nekdo-drazdil-g9m-/kavarna.asp?c=A100428_234734_kavarna_chu. 16.5.2010.

[11] KÁRNÝ,M. Konečné řešení. Genocida českých Židů v Protektorátu. Praha 1991, s.18.

[12] MOULIS, M. − CÍLEK, R. Zapomeňte, že jste byli lidmi... Nacistické koncentrační tábory – symbol barbarství. Praha 2005, s. 139.

[13] MOULIS, M. − CÍLEK, R. Zapomeňte, že jste byli lidmi... Nacistické koncentrační tábory – symbol barbarství. Praha 2005, s.149.

[14] Tamtéž.

[15] Tamtéž, s. 146.

[16] Tamtéž.

[17] HAJŠMAN, J. V drápech bestie. Vzpomínky na Buchenwald. Praha 2010, s.149.

[18] MOULIS, M. − CÍLEK, R. Zapomeňte, že jste byli lidmi... Nacistické koncentrační tábory – symbol barbarství. Praha 2005, s. 140.

[19] TRAVERSO, E. Trhlina v dějinách. Esej o Osvětimi a intelektuálech. Praha 2006, s. 160.

[20] Tamtéž, s. 161.

[21] Tamtéž, s. 170.

[22] Tamtéž, s. 160.

[23] GROSS, J.T. Strach. Největší poválečný protižidovský pogrom. Brno 2008, s.129-144.

[24] Elie Wiesel, http://nobelprize.org/nobel_prizes/peace/laureates/1986/wiesel-bio.html, 5.5.2010.

[25] SS v akci. Praha 1959, s. 135.

[26] Tamtéž, s. 148-149.

[27] The Third Wave, http://en.wikipedia.org/wiki/The_Third_Wave, 6.5.2010.