Frankfurt am Main.. Unser Ausflug nach Deutschland

Po dvou nabitých měsících konečně sumarizuju svůj cestovatelský zážitek do Frankfurtu a můžu se díky tomu vrátit ve vzpomínkách ještě do podzimu, kdy bylo všechno krásně barevné a zima znamenala 13 stupňů nad nulou...

Jelikož jsme já i sestra povahy dobrodružné a Student Agency povahy výhodné, využily jsme volné jízdenky do Frankfurtu nad Mohanem. Jak ušetřit za ubytování? Že se nikde neubytujete;) Vyrazily jsme v pátek večer z Brna abychom se do Frankfurtu po noci v příjemném buse dostaly ráno a večer týž den zpátky a Brno nás kolem 8 ráno opět vítalo:)
Myslím, že ten jeden den byl akorát!

Frankurt nad Mohanem je pátým největším městem Německa a má několik přezdívek: Big Ebble, Bankfurt nebo Mainhattan. Proč? jeho podobnost s New Yorkem je díky mrakodrapům jasná už po prvním pohledu z nádraží, kdy člověk vstoupí do tohoto bankovního srdce Evropy.

Naše kroky mířily k radnici "Römer". Tato krásná budova na náměstí v historickém centru je od nádraží co by kamenem dohodil (téměř doslova) a zdobí ji sochy významných králů říše ať už rudovouse Barbarossy nebo Ludvíka IV. Bavora i "našeho" Karla IV. My se těšily dovnitř na Kaisersaal, ale dostat se tam bylo vcelku problematické.. Nejprve nám pán řekl, že otvírají až za 15 min tak jsme se šly ještě projít a po návratu nám řekl, že hlavně vchod je někde úplně jinde:D Tak jsme došly za roh, kde v kukani tma nikde nikdo a jen nějaký divný stroj s nadpisem KARTEN/ TICKETS. No tak jsme to udělaly asi jako Franta Šiška všecko viděl jsem to hněde tak jsem zmačknul A B C D. no a fakt jsme měly nějaký lístek:D Ale neměly jsme tucha kde je vlastně ten vchod dovnitř! Jen nějaké schody, žádné šipky.. no tak jsme šly po schodech a už jsme chvíli myslely, že jsme někomu vlezly do obýváku, když po otevření druhých dveří jsme uviděly paní, která nám ty lístky zkontrolovala:) Po tomto martyriu jsme zjistily, že Kaisersaal je opravdu jen jedna místnost velikosti asi dvou obýváků a kolem je 52 portrétů císařů, jeden stůl a židle. Jinak nic:) Ale tak jako pěkné to je...

Dalším naším cílem po 'Römer' byla katedrála Kaiserdom - kostel svatého Bartoloměje. No tam jsem se dostávala do historických velmi euforických stavů, protože díky Zlaté bule Karla IV. z roku 1356 byla právě tato katedrála místem volby římských králů. Docela jsme se zahřály po "vyběhnutí" schodů až úplně nahoru. Kolik jich bylo ví sestra..ehm..sestro? No není to snad nejpodstatnější:) Bylo jich moc.. ale ten výhled!
Před katedrálou jsou odkryty zbytky římských zdí ( protože kde ti Římané po limes romanum nebyli že...) a byly zde i římské lázně. Ve Frankfurtu se nachází i Paulskirche, ve kterém v letech 1848/1849 zasedal v rámci národního shromáždění německý parlament.

Samozřejmě jsme si nenechaly ujít ani kulinářské zážitky, jako například Apfelwein, jehož byla zrovna sezóna (pěkný hnus by the way..), waflí (taky hnus), sushi (whohou! :) a preclíku! Není divu, že nám tam tak chutnalo aspoň ke konci, když se zde narodil Henri Nestlé;). Kromě něho teda i Goethe, Hans Zimmer, Anna Franková nebo třeba Wilhelm E. Messerschmitt..

Díky bombardování je tam mnoho zajímavých nových obchodů a center..ale na nás zapůsobil nejvíc jeden pofidérní blešák:D. Bylo tam naprosto všechno od oblečení, přes součástky na kolo, kolovrátky až po televize a videa. Bylo to na druhé straně Mohanu hned vedle kostela, ale přitom to vypadalo jako úplně jiný svět. I takové velmi zvláštní centrum, žádné obchody.. a do toho déšť. Velmi brzy jsme se tedy vrátily na "naši" stranu řeky a spokojeně šly nakupovat.


Večer jsme po bloumání na nádraží, mnoho sushi i utrácení nasedly vyčerpané do roztomilého žlutého autobusu a vyjely vstříc Brnu a dalším dobrodružstvím.:)

Vice fotek: http://elunel.rajce.idnes.cz/16.10.2010_Frankfurt_nad_Mohanem/

Anglické zkratky? Aha ehm... What?:)

Je to již nějaký čas, kdy přibyl poslední zápisek z dílny English words for fun..nejvyšší čas napsat další!:) Pro tentokrát jsem si vybrala zajímavé zkratky používané v angličtině, ale z latiny pocházející...

e.g - exempli gratia - for example - například

i.e. - id est - that is - to jest

cf. - conferatur - compare - porovnej

sc. - scilicet - which means - to znamená

viz. - videlicet - namely - jmenovitě

Rumunský Banát- cesta zpátky.. cesta k sobě

Banát asi není prázdninová destinace, která by člověka napadla jako první.. ale mě ruka osudu zavála právě do těchto zapomenutých míst, abych našla to co jsem nevěděla, že hledám. A jelikož nejsem schopna popsat kouzlo českých vesnic v Banátu, zkusím alespoň hodit pár mini postřehů a zajímavostí jako inspiraci pro další odvážlivce:) Navštívili jsme Temešvár, čtyři české vesnice a lázeňské městečko.. tak pár střípků:)


Jak se dostali Češi do Rumunska? Dávno tomu:) Do Požarevackého míru byl Banát po dvě století ve správě Osmanské říše ale po jejich vytlačení rakouskými vojsky za Dunaj se habsburkové stali pány této země. Díky vojenské hranici, kterou bylo třeba efektivně bránit byli i lidé z Čech nalákáni na volnou půdu do Bantu. První vesnice- Svatá Alžběta- byla založena 1823 a o tři roky později i Svatá Helena. Druhá vlna přišla 1827-1828 a vznikly další vesnice jako Bígr, Rovensko, Gerník, Eibentál.. A Češi jsou v těchto vesnicích na své češství snad hrdější než obyvatelé České republiky.

Svatá Helena
V této vesnici mě zaujalo, že má dva kostely. Katolický i baptistický a po navštívení obou mší se mi zdál baptistický záživnější- asi hlavně proto, že tam hráli na mandolíny! Probíhaly za mé přítomnosti i táčky takže zážitek hned ze startu:) Hospůdka u Pepsiho mě pohostila a pan majitel je parádní hospodský jak má být!:) Jen ve vesnici není pitná voda, což je dosti problém:/

Bígr

Tato vesnice mě nadchla sama sebou ale obyvatelé byli na turistické ksichty o poznání méně příjemnější.. holt špatné zkušenosti se těžce smazávájí a my se jen mohli snažit jejich mínění vylepšit. Vesnice má tvar kříže a uprostřed stojí kostelík.Člověk má pocit, že se vrátil zpátky a zároveň ho to nutí myslet nad svými hodnotami a přemýšlet o věcech, které považoval za základní a jasné.. a najednou jasné vůbec nejsou. Cesta k vesnici je adrenalin jako blázen a občas jsem měla pocit, že nš autobus je roztomilá balancující provazochodkyně, která může každou chvíli sletět do publika..nebo do skal;) Městečko má méně než 200obyvatel a my u jednoho z nich nocovali na zahradě:) Země byla pokrytá švestkami, tak bylo všude cítit skoro slivovici a vidět miliony mravenců:D


Eibentál
Tady jsme strávili celé tři parádní dny. Z Bígru jsme přes kopec Kopřiva (911mnm) došli k dolům v Ujbányji, kde donedávna muži z vesnice živili sebe i své rodiny, ale po neštěstí a zavalení tří horníků byly doly zavřeny a obyvatelé nemají žádnou pořádnou možnost práce.  Ve měste žije i pan Kocman, kterého jsme měli tu čest poznat a poslouchat jeho vyprávění o minulosti, přítomnosti i budoucnosti.. o práci, o geologii, o dolech a dokonce i o naší republice. Spala jsem s průvodci a Kristýnou u paní Jozefky, která byla úplně neskutečně milá a hodná. Dokonce mi dovolila vedle ní sedět na mši a vždy mi ukázala co se zpívá-proto jsem si zazpívala i v rumunštině:) vařila nám jako králům a i díky ní jsem měla po návratu- a stále mám- o čem přemýšlet. Udělali jsme si i výlety na kopec Cucuiova (vrchol dobyt mimo značku po jakési suti :D )  a přes Známanu kolem salaší takový okruh zpátky do "tisového údoli" tedy Eibentálu. Na salaších bydlí hlavně Rumuni a mají zle psy, kterých jsem se dost bála ale bylo to dobré:) Na konci jsme si užili nefalšovanou tancovačku i s místní bývalou učitelkou Nánou a jejím mužem Aramem a tančili až do rána bílého:) samozřejmě jen polku, valčík a místní tradiční..prostě paráda.

Šumice

Vesnička je to malinká ale s nádherným arboretovým hřbitovem kousek za vesnicí. Bydlí zde i pošťák (ano pošta je funkční!!) Veverka, na jehož zahradě jsme spali a který k nám přišel k ohni a krásně vyprávěl.. Vůbec to pro mě bylo asi na Banátu nejlepší. Lidé, kteří zde jsou. A že moje myšlení tady prostě nefunguje. Pan Veverka nám vyprávěl, že ho nikdy nenapadlo ze Šumice odejít. I když nemá moc peněz a život je těžký. Mnoho, hlavně mladých lidí, odchází právě třeba do Čech za prací, ale pro něj cestování nepřipadá v úvahu. Blízko vesnice je i český mlýn, který stále vlastní česká rodina Kalinů a také klášter v Putně, kde jsme dostali od místního popa (je pravoslavný) dokonce najíst!:) Byla to nějaká sladkost z krup a jablek ale výborné.

České vesničky jsou každá úplně jiná a je těžké si na ně udělat názor. Člověk jen může stát a kochat se tou nádherou a odnést si to co nehledal, co nevěděl, že chtěl a co si myslel, že nepotřebuje a přesto se vrací bohatší a ani neví komu za to poděkovat...

Malá Fatra aneb: "do první slzy, do první kapky krve, do první kapky mozkomíšního moku.."

Čas od času mé šílené sny a plány vyjdou- i když se zpožděním- a proto rok po naplánování se uskutečnila akce: Viva la Malá Fatra!
Obsazení bylo přímo hvězné: kromě mé maličkosti ještě Sikulka, Kája a Matěj.

Den první: ranní cesta autem byla veselá ale myslím, že pro nezasvěcené ne až tak zajímavá tak začněme v Žilině:). Auto jsem na parkovišti nechávala jen s velkou nervozitou a vlakem jsme uháněli do Strečna-výchozího bodu. Na nádraží bylo ještě veselo až milo a pak přišla červená značka a překvapivě kopec! První mezizastávka byla na Starém hradě (původně hrad Varín vybírající mýto). Druhou a poslední zastávkou toho dne byla chata pod Suchým. S těžkými batohy jsme vcelku rádi přijali roztomilý pokojík a večer strávili u hry Bang, kterou překvapivě nejlépe hrála Katka, která byla téměř Bang začátečník!:) Holt má na to mozek..

Den druhý: opravdové šlapání! Počasí nebylo nejideálnější, ale jinak parádní pochození po hřebenovce! Nejprve jsme se zuby nehty vyškrábali na Suchý ve výšce 1458 mnm, pak přišly Bíle skály, Stratenec a pak děsivě daleko Malý Kriváň- ten byl asi nejhorší! Na ukazateli bylo 1:15- lezli jsme po skalách jak svišti vše supr a říkám si: "hohoho to už tam za chvíli musíme být" Příjdu k dalšímu ukazateli- a co nevidím! Malý Kriváň 1:15! Cesta nekonečná, mlha, vítr..ale stálo to za to;) byl totiž dobyt! Pekelný Pekelník nebyl zas tak strašný a poslení a zároveň nejvyšší vrchol Malé Fatry- Velký Kriváň (1709 mnm) byl už spíše jen třešničkou na dortu:) Sice jsme nic neviděli ale ten pocit! Došli jsme k cíli: Chata pod chlebom což byla opět příjemná chata s bryndzovými halušky! Nálada v týmu nebyla úplně pozitivní: já měla puchýře, Kája chřipku, Sikki bolely nohy a Matějovi bylo vše vlastně jedno:D Jako náčelníkovi se mi nepovedlo vše uhlídat, proto přišla revoluce která mě málem svrhla a sní i..

Den třetí: Místo plánovaného zbytku přechodu (Chleb, Stoh, Velký Rozsutec..) ale místo toho revoluční větev zvolila trasu po modré dolů do Šútova. Cestou jsme viděli Mojžíšovy prameny a Šútovský vodopád což bylo super a hlavně bylo třeba dopít všechny alkoholové zásoby- a že jich bylo:)  Po sérii psycho fotek jsme konečně dorazili na rozbořenou stanici do Šútova, kde nebylo vůbec nic tak jsme při čekání na vlak hráli Člověče nezlob se! Vyhrál Matěj.. no co na to říct! Brzy jsme dojeli do Žiliny, kde nás čekalo autíčko a cesta domů;)

Julky až na dno aneb pohodově za rok přátelé!

Měla jsem to nebetyčné štěstí, že jsem se s mou oblíbenou průvodkyní a kamarádkou v jedné osobě Markétkou dostala dva roky po sobě na jeden zájezd. Bylo to velmi přínosné a já to doporučuji všem, zejména co se hor týče! První rok jsem "julky pohodově" absolvovala se sestrou.. a myslela, že pojdu. Ač nás bylo oproti letošku míň (+- 15/40) byla to mnohem schopnější skupina, takže jsem funěla stále vzadu, což letos bylo vyrovnanější:)
První den po příjezdu nás čekala krásná trasa od Bohinského jezera na Pršivec.. Toto převýšení 1200 metrů (!) jsme první rok zvládli s vypětím sil ale bylo to stále o něco lepší než kratší trasa letos (jen 900 výškových metrů) ale za to v hustém lijáku, který prověřil nejedny pohorky, pláštěnky a goretexy...

Druhý den také neproběhl úplně stejně což je prostě krása a mé srdce jásá!:) trasu Koča na planině pri jezeru- sedlo Vrata-Dolina triglavských jezer- a zpátky Koča mám projitou tam i zpátky a obě mají své kouzlo. Při cestě nejprve na sedlo, čeká turisty stoupání dost dlouho až na to nebohé sedlo ve výšce kolem 2100mnm,
v opačném směru ale zase stoupání podeél triglavksých jezer je delší ale o to méně prudší a výšvih na sedlo Hribarice těsně před sedlem Vrata je už jen taková třešinka:) Na této cestě je možnost i mírné odbočky pro fajnšmekry- Kanjavec se svou výškou přes 2500metrů! Loni až na vrchol hory a dno svých sil došla skupinka o sedmi kouscích včetně mě (ano má nefalšovaná skromnost ve své plné kráse:) letos jsme Kanjavci tak akorát zamávali, protože v tom počasí to bylo bez valného smyslu. Sice nám přestalo pršet, ale byla mlha, že bychom vytouženou špičku Triglavu stejně neviděli a mohli si ji tam tak akorát nakreslit..Večer se nám rozjela zábavička a zpívalo se až se určitě hory zelenaly! (kdyby byly přes tmu a mlhu vidět;) Ráno před posledním dnem nás čekalo opět roztomilé probuzení v podobě hlasů našich sokolů (čtyř dědečků před kterýma smekám až na zem jak všechno ušli), kteří pod heslem: šak je kurňa sedm a na vesnici se vstává o čtvrté! zapli rádio a nás-ležící spící- nechali napospas zvukům.. My jsme ale holky šikovné- včetně druhé průvodkyně Jitky- a braly jsme ranní očistec s úsměvem a glancem sobě vlastním. Ne že bychom měly cokoli jiného na výběr:D

Poslední den- cesta z naší "domovské" Koči směrem k autobusu v Rudno Polje proběhla po stejné trase oba roky ale opět byly zážitky úplně jiné! Krpál na Lazovský preval byl stejně hnusně prudký a dlouhý jaký si ho pamatuju (taky je to asi 400m převýšení v kuse) ale stejně jako loni ty endorfiny, které člověk má, když se přemůže a vydrápe se až nahoru.. tak ty vydrží snad další měsíc v krvi! Přehoupli jsme se ještě přes o chloupek vyší Mišelský preval a pak nás čekalo klesání směrem k čaji a palačinkám: Vodnikuv dom B) Rozdíly mezi prvními a posledními sice byly dvě hoďky ale díky supr časové rezervě to naštěstí vůbec nevadilo. Od "Vodnika" se už víceméně pořád jen scházelo až k autobusu, kde nás trpělivě čekal náš fešácký pan řidič v kožené bundě a vstřícním přístupem ke všem návrhům jako na cestě tam (...) ale Mája ho zvládla zpracovat tak na spaní nám místo večerníčku pustil dokonce i filmík;)
Musím se přiznat, že cesta do Julek podruhé mi určitě jen prospěla. Z prvního zájezdu si pamatuju hlavně jak jsem myslela, že všude vypustím duši a chtěla si uřezat nohu abych nemohla chodit a někdo mě nesl.. Letos díky těmhle strašákům v hlavě, jsem byla psychicky snad připravena na čtyřtisícovky a každý konec stoupání pro mě byl příjemným překvapením:D (ne jako loni, kdy jsem doufala, že za každou zatáčkou už přece musí být konec:)

Slovinsko aneb kravy, otrok a Ljublana- zachod...

Můj drahý a milovaný otec již nějaký ten rok pracuje ve Slovinsku. Letos ale- heureka! - konečně končí! Rozhodli jsme se tedy v létě se Slovinskem rozloučit přímo rodinně a to dvoutýdenní dovolenou naplněnou čvachtáním v bazénu, výlety a pro nás typicky- i dobrým jídlem:)  

Země je to krásná.. Plná přírodních pokladů a krásných měst a zároveň taky rurálních krás všude kolem.. traktory na benzinkách, vůně hnoje a krávy kam se člověk podívá. Dítě se slovinsky řekne "otrok" a západ se píše zahod ale čtě záchod.. Takže ucelenou představu o Slovinsku ze všech stran nechám na Vás:) A teď co jsme navštívili a jaké to bylo?

  

CELJE

Městečko Celje je třetím největším městem Slovinska. Osídleno bylo již za doby Halštatské. Vystřídaly se v něm jako Keltové, tak Řekové a Římané. Za Římanů se město nazývalo Celeia a leželo na cestě do Aquileje. Ve 14. a 15. století na hradě nad městem sídlila hrabata z Celje. Jejich znakem byly tři hvězdy, které dnes najdeme i ve slovinském znaku a vlajce.  Druhá světová válka a doba po ní se na Slovincích dost podepsala, protože kromě masových hrobů u Celje byl také blízko koncentrační tábor Teharje. Část obětí, které byly zabity až po konci války, byla nalezena loni v zabetonované šachtě sv. Barbory. Dnes je kolem zákaz vstupu a stále se těla vytahují. Samozřejmě na to není dost peněz a je to složité. Jak jinak..

PTUJ

Toto nejstarší město Slovinska má také své počátky již v době kamenné význam mělo v době římské, kdy se jmenovala Poetovio.  Opět tam najdeme roztomilý středověký hrad, malé uličky, spoustu červených střech a také restauraci Ribič! :D Tam jsme brzy zapadli, abychom nabrali na prohlídku síly a my se sestrou zblajzly kilo krevet v omáčce "po buzaru".  V Ptuji se také pořádá kadoročně pohanský karneval "kurent", kdy jde o vyhánění zimy a vítání jara. Někteří muži jsou převlečeni ve speciální masce z ovčí kůže a mají velký červený jazyk.

LJUBLJANA

Hlavní město Lublaň je téměř v srdci Slovinska. Navštívili jsme všechny místní pamětihodnosti- hrad, katedrálu svatého Mikuláše, radnici, dračí-secesní-most, sochu Franze Prešerna i náměstí s fontánou od architekta Robba. Motali jsme se uličkami až jsme konečně našli roztomilou hospůdku přímo na chodníku. Je to výrazně turističtější město než všecky ostatní a dokonce zde bylo i pár pěkných pohledů! Městem teče řeka Lublanice a procházka kolem je opravdu roztomile romantický zážitek. Zajímavý je také trojitý most, kdy jsou opravdu tři mosty jakoby spojeny a rozdělují se přes řeku.

ŠEMPETER

V centru tohoto města se nacházejí zbytky římské nekropole s níhrobky, které byly díky sesuvu půdy do řeky skvěle zachovány. Vedla zde cesta mezi Celje a Ptují a Římané pohřbívali mrtvé právě podél cest. Náhrobky jsou překvapivě velké a kousek cesty je také zachovalý i se zrekonstruovanými půdorysy hrobek. Sice člověk zaplatí vstupné ale zase dostane letáček česky!:) 

KOSTANJEVICA NA KRKI

Tato vesnička leží přímo na ostrůvku uprostřed řeky! Vede z ní několik mostů a my se zde zastavili hlavně na zmrzlinu, která je jedna z nejlepších v okolí:) Měla jsem zelené jablko a bylo to opravdu výborné. Další důležitost a zajímavost je hospoda Žolnier, která se jmenuje podle našeho inženýra Ressla, který zde působil a v hospodě přespal. Neuměli ale slovo inženýr vyslovit tak to prostě zkomolili na žolnier:) Před hospodou je dokonce vyřezaný lodní šroub! Myslím, že článek o něm tady brzy zveřejním, protože jeho vztah ke Slovinsku je velký a máme právo být na našeho českého rodáka náležitě hrdí!:)

SOUTĚSKA VINTGAR

Tato soutěska patří do Triglavského národního parku a nachází se blízko jezera Bled. Nemohli jsme si ji nechat ujít! "Objevena" byla na konci 19. století a brzy se stala turistickou atrakcí. My si ji prošli všichni a po cestě zpátky nás čekala váborná odměna! Nejlepší pstruh co jsem zatím kdy jedla se švestkovou omáčkou..

BLED

Jezero Bled je asi nejkrásnější a také nejznámější pohled "do Slovinských krás". Nad jezerem se tyčí hrad, ve kterém je moc pěkné muzeum- průřez celé historie a malebně se z něj kouká (a fotí) Bled i Bledský ostrůvek:)





ŠKOCJANSKEÉ JESKYNĚ

Jediná slovinská památka UNESCO je obrovský soubor krasových jeskyní plných stalagnitů, stalagtitů a stalagnátů.:) Turista si může projít asi 3km-podle mých rodičů překvapivě náročné- a vidět jak se řeka Reka ( což je vlastně slovinsky řeka.. takže řeka Řeka?) ztrácí z povrchu zemského právě do jeskyní, kterými protéká dále směrem k Itálii. Průvodkyně moc sympatická nebyla ale i tak byla prohlídka trvající hodinku a půl dost příjemná.

PIRAN

Jedno z mála slovinských přímořských měst. Pláže jsou sice obrovské kameny a beton ale hospůdky, kavárničky a zmrzlináři dodávájí správnou dovolenkovou náladičku. Město je to dvojjazyčné- domluvíte se i italsky a také názvy ulic jsou jak ve slovinštině tak italštíně. Dali jsme si "kopu" tedy pohár a měli co dělat abychom ho do sebe dostali!:) Jelikož jsme jeli přímo z jeskyní, naše dlouhé kalhoty a tenisky působily trošku exoticky, ale my si z toho teda rozhodně nic nedělali:)

Bon appétit !

Paříž jsou nejen památky ale samozřejmě také kulinářské dobroty.. Francie jakožto gastronomický ráj nás se sestrou- rozené labužnice- nemohl nechat chladné! A naše největší zážitky? Tady jsou!

Baguette, fromage et vin- to bylo naše nejčastější jídlo, i když taky se neobešlo bez komplikací:) poprvé jsem si dala bagetu se sýrem hned první den na oběd. Donesli mi opravdu jen bagetu s trochou másla a nakrájeným camembertem. Žádná majonéza, zelenina ani cokoli jiného- a můžu říct, délicat! Sýrů jsme vyzkoušely několik druhů od "plesnivých", přes smradlavé i eidam a zklamané jsme nebyly nikdy! K večeři jsme si pak ještě koupily ovoce (hroznové víno nebo jablka) a tuňáka na vyzkoušení:)
S vínem to ale nebylo vždy úspěšné! Poprvé jsem sáhla do regálu s bílými víny bez rozmyslu. V mé hlavě bylo pouze, že ve Francii přece nemohu koupit špatné víno, proto můj zájem byl jen o uzávěr, jelikož jsme neměly vývrtku...to, co jsme vychladily v umyvadle a otevřely ale nebylo víno. 2% alkoholu, 15 "éček" a best before december 2008.. Chutnalo to jako jar a skončilo to taky v umyvadle.. zlí jazykové tvrdí, že jsem koupila vinný ocet:) já myslím, že prostě nějaké hnusné čučo..
Druhý pokus koupit víno ale nebyl o moc lepší!:D To jsem si pro změnu řekla, že to prostě protlačíme ať máme nějaké dobré a korek nekorek dostanem se mu na zoubek! Abych zkrátila hodinu a půl dobývání se do lahve stačí, když napíšu, že se do otevírání zapojili: hřeben, klíče, tužka, kartáček, soused a sousedka, recepční, nůžky a sekuriťák, recepční vedlejšího hotelu a nakonec i nejschopnější (a hlavně vývrtku vlastnící) barman protější restaurace... Snad už jen dodat, že po třetí už k žádné katastrofě nedošlo a třetí večer jsme si tak vypily výborný Savignon bez útrap.

Les moules- kvůli mušlím jsme se sestrou táhly přes půlku Paříže, protože jsme jednu restauraci měly od kamarádky přímo doporučenou. Dobrá cena, supr kvalita, pohodová čtvrť. No tomu nešlo odolat! ale ouhla.. opět nějaká trable:) Dorazily jsme asi 14:30 a paní majitelka se na nás při usednání tak zvláštně podívala.. no brzy jsme pochopily proč! Kuchyň zavřená a siesta.. no my hladové jak vlci a hlavně s vědomím, že vrátit se později už nebude čas. Naštěstí paní viděla jak zoufale vypadáme, mateřsky nás poplácala po rameni a řekla, že je ráda, že nás tam má a uvaří nám to sama! Vybraly jsme si tedy mušle na víně s rajčaty, petrželkou, česnekem a cibulí a po té, co nám donesli naprosto dokonalé mušle jsme si pořádně nacpaly bříška! Pod heslem " radši ať se kůžička na bříšku napne, než aby boží dar vyšel nazmar" jsme zfutrovaly dva talíře a ještě plný hrnec co nám donesla..k tomu jsme pily bílé víno a vodu.. a říkaly si, jak je v té Francii  krásně:)

Ztělesněný hřích- dezert, jenž byl učiněnou rozkoší ale čert ví jak se jmenoval...:)

I když je asi všem jasné, že po mušlích jsme byly opravdu zcea plné, nebyly by to holky Habrnálky aby nezvládly ještě jeden lahůdkový souboj  vítězně:) Naštěstí napůl:D Tušily jsme, že nám donesou něco čokoládového, ale když jsme ochutnaly naprosto jsme nechápaly. Čokoládička se roztápěla na jazyku, vanilkový krém hladil naše tělo i duši a vše ostatní se zdálo jako z jiného světa:)  Netřeba dále popisovat prostě neskutečný zážitek:)

Cibulová polévka- bez toho bychom samozřejměnemohly Francii vůbec opustit a proto jsme ji stihly hned dvakrát:) V obou případech byla delikátní! Jak ale poznamenala sestra, je zvláštní, že v ní nebyla anglická slanina ani žádný jiný salám jako u nás v Čr.. díky prozřetelnosti, že Francouzi všude to maso necpou:D Na mě byla asi až příliš hustá, takže vydala za 1,5 jídla ale opravdu hromada cibule a bílého vína dává krásnou chuť sladké Francie..

Escargots- na ty jsme se těšily asi nejvíce! Daly jsme si jednu várku vesele s výhledem na Vítězný oblouk ale  jedné boční ulice ( na Champs-Ellyses bychom se nedoplatily:)  a každá si dala tři roztomilé hlemýždě. Samozřejmě jeden mi upadl na zem- svině klouzavý! :) Chce to totiž opravdu gryf chytit to těma titěrnýma kleštičkama.. tou vidličkou se už vydoluje docela snadno ale udržet to v ruce a ještě být elegantní až na půdu.. no klobouk dolů úspěšným:) Jinak ale doporučuju hodit zábrany za hlavu a zkusit, protože s bylinkovým máslem jsou opravdu dokonalí.


Poslední zážitek z jídla, který stojí za zmínku? Frites... s hořčicí!

Ano.. nebudu to komentovat více.. Francouzi jedí hranolky s hořčicí a my to taky zkusily.. a stále nechápeme proč to dělají:D

J´adore Paris.., ou pas?

Zbožňuji Paříž.. nebo ne?

Název článku o krásách Paříže je totiž trefný.. Paříž miluji a nenávidím zároveň. Je krásná. Ba přímo nádherná. Z každého kousku na Vás dýchá ba přímo funí historie. Po každém centimetru čtverečním se procházely postavy z knih, legend i básní. A přesto ji nemůžu milovat bez ale.

Co mě na Paříži nejvíce šokovalo byla špína a neochota Francouzů.. V horkém letním dni nás čas od času procházkami provázel odér výkalů někde u rohu, papírky, pet lahve, mrtvé ryby.. a to tak nějak všude.  

Ale abych nebyla jen kritická, něco o krásách Paříže:). Eiffelovka je symbolem ze všech nejsymbolovatějších a v roce 1889 na světové výstavě jistě ohromila. Nás teda více než ocelová konstrukce ohromila ta nikdy nekončící fronta:)  Jen si představte dav. Pak ještě jednou takový. Pak ho nechte na sluníčku zpotit a trápit žízní, postavte je do fronty na Eiffelovku a divte se, že se neusmívají! :D My se ale usmívaly zejména po vyšlapání 700 schodů do druhého patra...:)

Z ostrůvku na Seine, původní obydlené části Parisiji, Île de la Cité, mě kromě Notre Dame a Saint Chapelle naprosto nadchla Consiergerie! Původně sloužila správci královského paláce a pak se z ní stalo vězení, kde byla vězněna i Marie Antoinetta, sestra našeho Josefa II. a dcera Marie Terezie, než ztratila hlavu..Když se člověk ale na ni dnes podívá a na chvíli odmyslí lidi všude kolem... tak je to na pár vteřin opravdu magický návrat do minulosti. 

Člověk si samozřejmě nesmí nechat ujít ani palác Ludvíka XIV., kterým si k sobě připoutal šlechtu, Versailles. Potěšující bylo, že kromě Eiffelovy věže, jsme jako mladice z EU nikde nemusely platit vstup:) Tady jen do zahrad, ale opět a znova vedro, binec a davy.. Ale pompézní je to stejné jako při první návštěvě přad léty s Markétkou:) Díky vysokým cenám jsme si bagetu, sýr a rajče koupily už den předem, abychom neriskovaly velkou útratu v tomto turistickém doupěti všech vyděračů:D  Proto zcela doporučuji piknik v trávě.. když zaboříte unavené nohy ze sandálů mezi listy trávy tak to člověka úplně nabije.. i když některá zvířata možná zabije:D 

Dalším zajímavým místem byla Invalidovna a přilehlý Dóm. V Dómu jsme si užili trošku mlčenlivé ale za to luxusní společnosti Napoleona Bonaparta :) Ten si tam leží v šesti rakvích po té co byl převezen zpátky do Francie z ostrova Svatá Helena. Jeho stálou společnost pak tvoří jeho bratr Josef a maršál Foche. No trošku mrtvolné ale zajímavé a to je hlavní! 

Montmartre mě zaujal jen větrnými mlýny. V minulosti se v té čtvrti mlela mouka ale zůstaly do dneška jen dva a ten jeden slavný červený ( mlýn- moulin, červený- rouge), ve kterém se ale mouka nikdy nemlela:D

Sacre Coeur, postavené na konci 19. století, je sice pěkné- o tom žádná.. ale opět lidí jak opic a co hůř spousta peněz lačných černochů, kteří se Vás snaží chytit na ruku a uplést- za slušné eura- náramek. Byl to úplný slalom, protože jich je asi 20:) Jednoho se zbavíte a už máte další dva vedle sebe.

Vynechat jsme se sestrou nemohly ani Vítězný oblouk a Elysejská pole neboli Champs Elysees. Prošly jsme se i kolem Elysejského paláce - sídla prezidenta Sarkozyho -  a musím říct, že přes ten plot nejde vlastně nic vidět:D  

Nečekaná návštěva byla Pantheonu, kde jsme přišly tak akorát abychom si užily opět trochu mrtvol- Emila Zoly, Victora Huga, Voltaira, Rosseaua... a podobně, a zároveň jsme stihly prohlídku až na kupoli a krásný pohled na město. Jsme prostě lucky!:)

Pro mě byl ale rozhodně nejkrásnější zážitek kostelík Saint-Denis na okraji Paříže, který je na hrobu prvního Pařížského biskupa, který byl na Montmartru sťat ve 3. století A.D. Je v něm pohřbena většina králu a královen Francie.. Asi je jasné, že já se mohla úplně zbláznit.. kousek ode mne Karel Martel, Ludvík XVI. i Marie Antoinetta, Kateřina Medicejská s Jindřichem II.. no prostě nádhera! Těsně před odletem to byla nádherná tečka, za tím naším výletem:) 

Tohle jsou střípky z naší dovolené, protože rozepisovat to příliš by vydalo na několik stran a bylo by to asi zajímavé jen pro mě a Ivču:) Další fotky jsou opět na rajčeti,
http://elunel.rajce.idnes.cz/Bonjour_Paris_8.-13.7._2010/
                takže klidně koukejte a za reakci k fotkám budu vděčná, protože jsem na počátku snahy začít snesitelně fotit:). Toto ale není poslední z Paříže! Paříž není jen město módy, ale také město gurmetů a gurmánů! Brzy se tady objeví také kulinářský článek o tom, co můj mlsný jazýček ochutnal a jak se mu to líbilo:)

zámek Kunín a Starý Jičín

     
Sváteční pondělí jsme k mé obrovské radosti strávili aktivně s celou rodinkou! Nejprve přišel zámek Kunín. Tato barokní perla Moravy byla nejprve jednopatrovou tvrzí, kterou hrabata z Harachu v první polovině 18. století nechali přestavět na zámeček.

Doba největší slávy přišla až za Marie Walburgy hraběnky z Waldburg-Zeilu, vnučky stavitelů. Její manžerlství nebylo šťastné, děti umíraly.. tak se začala starat o cizí děti a založila školu, ve které studoval i František Palacký.

Zámek měli pak v rukou Schindlerové a posledním vlastníkem byl pak Dr. Victor Bauer, který na zámku umírá pár dní po příchodu nacistů v roce 1939. Zámek pak strašně chátrá (sovětští vojáci jezdili po schodech na koních, knihy používali jako toaletní papír.. a tak to pokračovalo až do 90. let)  Nicméně rozsáhla rekonstrukce mě dost potěšila, protože byla opravdu nákladná a důkladná:) ty tam jsou holé cihly a vytrhané parkety! Celým zámkem jsme prošli asi za hodinku a průvodce byl milý mladý hošík, který se občas roztomile zabreptal..:)  Prošli jsme se pak ještě k místnímu hřbitovu a pak už rychle hajdy do Starého Jičína!

Tahle zřícenina hradu ze 13. století leží na Starojickém kopci tak jsme se po cestě i trošku zapotili. Lidí všude na státní svátek jak much díky čemuž jsme se tam příliš nezdrželi. Měli jsme už docela hlad ale místní hospůdka nás teda pod kopcem nepotěšila..:( Na nevalné jídlo jsme čekali asi hodinu a půl, protože jak bylo vedlejšímu stolu vysvětleno "jsou jen čtyři hořáky a já mám dva kuchaře!" Nevím, kterých hostů to byla vina přesně ale asi nás všech tak jsme platili trest v podobě čekání, a čekání a čekání.. někteří z nás začali fotit kameny na stole:) ale dočkali jsme se takže náš rodinný výlet skončil opravdu šťastně:)  

Více fotek na:   http://elunel.rajce.idnes.cz/5.7._zamek_Kunin_a_stary_jicin/

šafránové rizoto s chřestem

Tak jsem se opět ponořila do tajů kulinařských receptů a vybrala si toto poměrně jednoduché ale zcela výbrné jídlo! :) Nejprve si člověk musí obstarat dobré ingredience jako je čerstvý chřest a speciální druh rýže na rizoto (já použila Arborio:) ).

Je třeba zbavit chřest příliš tuhé části, takže odkrojíme spodní 1/3 chřestu, pod hlavičkou ho oškrábeme a dáme na chvíli do vařící vody se solí a pak do studené vody s ledem- odborně se tomu říká blanšírování, i když nevím jestli je to zrovna u tohoto nutné.. já nechala chřest chvíli vařit, aby byl měkčí a lépe se mi pak krájel což se stalo;)

Na pánviččce s olivovým olejem necháme pěnit najemno nakrájenou cibulku a rýži. Nevím proč ale psali to tak a ničemu to neuškodilo:D Rýže ma zesklovatět.. no prostě přiměřeně, že.. přidáme trochu vína a po jeho vypaření postupně vývar (vždy když se vyvaří tak přiléváme, dokud rýže není měkká), trochu šafránu (v našich končinách většinou není tak kvalitní, abychom měli rizoto úplně jasně žluté) a na menší kousky nakrájený chřest. POstupně zkoušíme dosolujem, dopepřujem.. tak nějak jak je libo:)

Ve chvíli, kdy už máme rýži měkkou a vodu vypařenou přidáme kousek másla a tak čtyři lžíce nastrouhaného parmezánu. Pořádně promícháme a můžeme podávat:) Nejlépe s bílým vínem někde na sluníčku a s úsměvem jako pravá Italka.. :) Buon appetito!

chystam labužnický článek takže some vocabulary!

Opět jsem oprášila zástěru ale před kulinařským dobrodružstvím zase nějaké slovíčka, které uvedou mé téma:)

ASPARAGUS - chřest

SAFFRON - šafrán

LADLE - naběračka

TWIRLING-STICK - kvedlačka

POT LID - poklička

England, here I come again!

Zkouškové období běží jak splašené a člověk si prostě někdy musí odpočinout. A jak odpočívám já? Prací! :) Začátek června se tedy nesl opět v anglickém duchu tentokrát se Základní školou z Prahy :) Dětičky trošku rozjívené, paní učitelky milé, řidiči vcelku schopní = fajn zájezd! Jelikož něco o Anglii tady už mám, tak ať se neopakuju napíšu jen to, co pro mne bylo nové nebo zajímavé:)

Tento zájezd, byl první, kde jsem všechny lokality znala:) Neznamená to ale, že by mě nic nevyvedlo z míry a všechno bych zvládala bez nervozity! :D To tedy vůbec ne.. První den klasicky Londýn. Na Trafalgar Square byla nově umístěna replika lodě VICTORY, které velel Horation Nelson. Samozřejmě to věděl celý autobus, kromě průvodkyně :D ale ta se to za pochodu doučila, takže no problemo!

Další novinkou pro mě byla návštěva London Transport Musea. Nikdy předtím jsem tam nebyla a ani nevěděla, že je přímo na Covent Garden!Nachází se v něm snad vše od replik starých kočárů přes autobusy, vlaky.. člověk se pokochá i mapkami jak se Londýn rozrůstal a prostě nevychází z údivu.


Jak je ale mým dobrým zvykem, netěšila jsem krásami jen svůj zrak ale všechny smysly, a proto jsem v místním Starbucks musela ochutnat cup cake.. To je prosím něco jako muffin, ale navrchu to má takovou vrstvičku cukrové pěny, která vypadá tak famózně a nadýhaně, že se to prostě nedá:D Ale můžu říct, že jeden vydrží bohatě na dva dny, protože člověk je úplně přeslazen..

Počasí nám příliš nepřálo tak jsme flexibilně změnili program a druhý den jeli do Windsoru a Oxfordu ať jsme alespoň trochu před deštěm schovaní, i když promočení jsme byli na kost.. i přes goretex.. já s řidiči ještě šlapala každý den 20 min ráno i večer mezi busem a naší milou Indickou rodinou, tak mé boty se brzy staly téměř biologickou zbraní:D Třetí den nám už počasí přálo o něco víc, a my strávili celý den v Legolandu.

Člověk si tam pořádně vše může prohlédnout, udělají mu pirátksé představení, pak se úplně promočí na všech roztomilých atrakcích, točí se mu hlava.. ale i já musím přiznat, že jsem si to užila:) prostě jako malé děti...a co teprv mí studeti. No ti se mohli zbláznit:D A na toaletách Vám obrázky řeknou více než slova;)

Další plán bylo Stonehenge, Salisbury a Winchester, což je taková spíše projížďka v buse,  jelikož je to na Stonehenge skoro 3 hodiny..




Poslední den byl pátek, a nás čekal Londýn. Pořádně jsem je teda utahala a během jejich prohlídky Toweru zašla na jídlo ke stánkům, které jsou každý pátek v St. Katharine´s docks (luxusní sladkokyselé kuře s pečenýma nudlema a spring rolls;) a pak začala zmateně pobíhat a rozměňovat, protože mi ve třech bankách oznámili, že mi teda peníze nerozmění, když tam nemám účet a já potřebovala každému ze 38 studentů vrátit 13,5... nakonec se to podařilo, protože ve všech Burger kingech, Starbucks, Costa coffee, dokonce i v opravně klíčů mi něco málo rozměniil, zvlášť, když jsem zanadávala na banky:D Nakonec vše dopadlo úspěšně i přes drobné zádrhely a já se těším na další zájezd v září..