Julky až na dno aneb pohodově za rok přátelé!

Měla jsem to nebetyčné štěstí, že jsem se s mou oblíbenou průvodkyní a kamarádkou v jedné osobě Markétkou dostala dva roky po sobě na jeden zájezd. Bylo to velmi přínosné a já to doporučuji všem, zejména co se hor týče! První rok jsem "julky pohodově" absolvovala se sestrou.. a myslela, že pojdu. Ač nás bylo oproti letošku míň (+- 15/40) byla to mnohem schopnější skupina, takže jsem funěla stále vzadu, což letos bylo vyrovnanější:)
První den po příjezdu nás čekala krásná trasa od Bohinského jezera na Pršivec.. Toto převýšení 1200 metrů (!) jsme první rok zvládli s vypětím sil ale bylo to stále o něco lepší než kratší trasa letos (jen 900 výškových metrů) ale za to v hustém lijáku, který prověřil nejedny pohorky, pláštěnky a goretexy...

Druhý den také neproběhl úplně stejně což je prostě krása a mé srdce jásá!:) trasu Koča na planině pri jezeru- sedlo Vrata-Dolina triglavských jezer- a zpátky Koča mám projitou tam i zpátky a obě mají své kouzlo. Při cestě nejprve na sedlo, čeká turisty stoupání dost dlouho až na to nebohé sedlo ve výšce kolem 2100mnm,
v opačném směru ale zase stoupání podeél triglavksých jezer je delší ale o to méně prudší a výšvih na sedlo Hribarice těsně před sedlem Vrata je už jen taková třešinka:) Na této cestě je možnost i mírné odbočky pro fajnšmekry- Kanjavec se svou výškou přes 2500metrů! Loni až na vrchol hory a dno svých sil došla skupinka o sedmi kouscích včetně mě (ano má nefalšovaná skromnost ve své plné kráse:) letos jsme Kanjavci tak akorát zamávali, protože v tom počasí to bylo bez valného smyslu. Sice nám přestalo pršet, ale byla mlha, že bychom vytouženou špičku Triglavu stejně neviděli a mohli si ji tam tak akorát nakreslit..Večer se nám rozjela zábavička a zpívalo se až se určitě hory zelenaly! (kdyby byly přes tmu a mlhu vidět;) Ráno před posledním dnem nás čekalo opět roztomilé probuzení v podobě hlasů našich sokolů (čtyř dědečků před kterýma smekám až na zem jak všechno ušli), kteří pod heslem: šak je kurňa sedm a na vesnici se vstává o čtvrté! zapli rádio a nás-ležící spící- nechali napospas zvukům.. My jsme ale holky šikovné- včetně druhé průvodkyně Jitky- a braly jsme ranní očistec s úsměvem a glancem sobě vlastním. Ne že bychom měly cokoli jiného na výběr:D

Poslední den- cesta z naší "domovské" Koči směrem k autobusu v Rudno Polje proběhla po stejné trase oba roky ale opět byly zážitky úplně jiné! Krpál na Lazovský preval byl stejně hnusně prudký a dlouhý jaký si ho pamatuju (taky je to asi 400m převýšení v kuse) ale stejně jako loni ty endorfiny, které člověk má, když se přemůže a vydrápe se až nahoru.. tak ty vydrží snad další měsíc v krvi! Přehoupli jsme se ještě přes o chloupek vyší Mišelský preval a pak nás čekalo klesání směrem k čaji a palačinkám: Vodnikuv dom B) Rozdíly mezi prvními a posledními sice byly dvě hoďky ale díky supr časové rezervě to naštěstí vůbec nevadilo. Od "Vodnika" se už víceméně pořád jen scházelo až k autobusu, kde nás trpělivě čekal náš fešácký pan řidič v kožené bundě a vstřícním přístupem ke všem návrhům jako na cestě tam (...) ale Mája ho zvládla zpracovat tak na spaní nám místo večerníčku pustil dokonce i filmík;)
Musím se přiznat, že cesta do Julek podruhé mi určitě jen prospěla. Z prvního zájezdu si pamatuju hlavně jak jsem myslela, že všude vypustím duši a chtěla si uřezat nohu abych nemohla chodit a někdo mě nesl.. Letos díky těmhle strašákům v hlavě, jsem byla psychicky snad připravena na čtyřtisícovky a každý konec stoupání pro mě byl příjemným překvapením:D (ne jako loni, kdy jsem doufala, že za každou zatáčkou už přece musí být konec:)