Co nabízí během mrazivé neděle Leiden a Gouda? Po pravdě....nic:)

      Pod heslem je třeba z této návštěvy vytřískat maximum, jsme další výlet naplánovaly na neděli. Ano - v neděli je v Holandsku vše zavřené (minimálně v zimě očividně), ano - byl to nejmrazivější den celého týdne a ano, promrzly jsme až na kost. Nicméně, byla to docela sranda:)

      Abychom využily každé chvíle, rozhodly jsme se spojit dvě města: Leiden a Goudu (čti "chauda" -  na nádraží mě to naprosto rozesmálo, ale kde se to hrabe na holandské "chuchl" = google (-:  ) Paní u přepážky z nás byla trochu zmatená: "Takže chcete lístek do Leidnu, a pak do Goudy? A tam jako chcete vystoupit? A pak zpátky do Rotterdamu? No tak já vám dám zpáteční lístek z Leidnu do Rotterdamu via Gouda a tam si vystoupíte a pak zase nasednete." Výsledkem byly dva lístky s nápisem Rotterdam --) Leiden a dva lístky Leiden --) Rotterdam jen ty druhé byly o 3 eura dražší. No hlavně, že jsme se nakonec domluvily.

       Městečko Leiden není veliké, ale má hned několik top nizozemských atrakcí: 

1) nejstarší nizozemskou univerzitu z roku 1575 ( Vilém Oranžský jim dal za věrnost vybrat: buď univerzita nebo daňová svoboda. Leidenští si vybrali univerzitu - není to z dnešního pohledu překvapivě moudré a prozřetelné?:) 

2) v přilehlé zahradě vyrostl první tulipán v Holandsku v 16. století,  a to jakožto na druhém místě v Evropě - předtím měla tulipány jen vídeňská botanická zahrada, které je věnoval turecký velvyslanec. (a nějaký chytrý zahradník si z Vídně dovezl cibulky do Leidnu a už to bylo.)

3) narodil se zde nikdo menší z holandských mistrů než Rembrandt van Rijn

Nás teda hned po vystoupení z vlaku přivítal Starbucks, protože těch tady není mnoho a my ho se sestrou prostě milujem. Stejně jsme měly čas, protože ani info centrum neotvírá před 11 hodinou. Vybaveny mapkou jsme se vydaly kochat do centra, ale pak jsme teda zjistily, že vlastně Leiden žádné centrum kolem náměstí nemá:) Zážitkem rozhodně byly i zamrzlé kanály plné bruslařů, nebo třeba kavárenských hostů. Mně teda trošku znervózňovala jasná louže uprostřed kanálu sice označená červenobílou páskou ale stejně... jistota se kterou jezdili by mi nepochybně chyběla:)

 Navštívily jsme dva místní kostely, pevnost a botanickou zahradu. Trošku promrzlé (kostely byly zavřené a z pevnosti zbylo jen okružní zdivo, takže je na malém kopci vyloženě open-air) jsme se rozhodly pro návštěvu univerzitní botanické zahrady. Na dotaz, zda to stojí teď v zimě za to, odpovídala paní trošku rozpačitě... Nestálo to za to, ale alespoň jsme se ve vyhřívaných sklenících zahřály. Všecko venku bylo pod sněhem a vevnitř kvetlo jen málo co. další zastávkou bylo Rembrandtova rodiště /také zavřeného přirozeně/ a cílem se cestou k vlaku někde najíst a vyrazit směr Gouda. Oběd byl zážitek, protože jsme si daly každá polívku a dohromady jednu slanou palačinku, když jsou ti Holanďani tak palačinkoví. Hospoda to byla krásná, ale servírky bulaté. Čekaly jsme dlouho, pak zapomněly na čaj, pak donesly palačinku a dva talíře, i když jsme měly na stole ještě talíře od polévky... No komedie veliká:) 

Pokud řekneme, že v Leidnu skoro nic nebylo otevřené a byla zima, tak Gouda nás přivítala chumelenicí a totálním zabedněním nejen památek ale i většiny kaváren a restaurací. Je to malebné město, kde byl ale zavřený i Albert Heijn... No prozkoumaly jsme terén - radnici a kostelík a vydaly se na lov goudy v Goudě. Nebyla to žádná legrace! Pořád jsme byly ještě najedené z polévek a palačinky, takže jsme chtěly jen ochutnat, že jsme prostě v Goudě jedly goudu. Po rozsáhlém pátrání jsme už definitivně jako dva rampouchy zvolily tento sýr v teplém stavu: fondue z goudy! K tomu Heineken a teplo hořícího krbu a i ta zima venku se  náhle zdála nějaká romantičtější:)  

Nějaká perlička ze světa Goudy! Je několik druhů podle toho, jak dlouho zraje: 

Mladý sýr (jong kaas) doba zrání 4 týdny.

Mladý uleželý (jong belegen) doba zrání 6-8 týdnů.

Uleželý (belegen) doba zrání 8-12 týdnů.

Pikantně uleželý (pikant belegen) doba zrání 4-6 měsíců.

Extra uleželý (extra belegen) doba zrání 7-8 měsíců.

Starý sýr (oud kaas) doba zrání 10-12 měsíců.

Přestárlý sýr (overjärig kaas) doba zrání déle než 1 rok.

  Obvykle si kupuju první dva typy, ale s Ivčou jsme měly i oud kaas v sandwichi a to se prostě nedá s naší cihlou srovnat:)
A ještě jedna krásná věc kromě sýra pochází z Goudy: klasické Stroopwafel! poprvé zde byly upečeny roku 1784 a teď jsou rozšířené všude. Jí se to ve velkém a návštěvy- máte se na co těšit;)

Brusel: město plné čokolády a vaflí

První návštěva dorazila a má sestra přijela s celou svou krásou, obrovským kufrem a spoustou serepetiček, jakožto humanitární pomoc své sestře - jupí! Rotterdam je město sice pěkné, ale zakopat se v něm týden? Holý nesmysl! Bylo třeba něco zažít, něco podniknout, něco si pořádně užít všemi smysly... BRUSEL!

      Jelikož nasněžilo, zvolily jsme raději cestu vlakem - autobusy se s tím málem sněhu perou s vervou ale čekat na různá zpoždění se nám nechtělo. Před 12 hodinou jsme dorazily do Bruselu (či do Brusele... záleží jaké má kdo preference ve skloňování:) a první co nás praštilo do nosu byla vůně vaflí...Podpásovka! Padla první čokoládová vafle na přivítanou a i přes zimu nám již toto město bylo sympatické. Vymotaly jsme se z nádraží a porozhlédly se po blízkém okolí.  Byl totiž čas oběda a vafle nám jen tak polechtala bříška. Zmrzle jsme se procházely kolem různých stánků s jídlem - typické belgické hranolky, pralinky...a samozřejmě KFC, McDonald a Pizza Hut. Díky, nechceme. V jedné výloze jsme ovšem viděly sestřinu oblíbenou zmrzlinu Haagen Dazs a dostaly jsme chuť na kafe. Vevnitř nás ovšem čekal ztělesněný hřích v podobě oběda: Horká čokoláda, ovoce, sušenky a 18 minikopečků lahodné zmrzliny. Byla asi jedna po poledni a my byly zcela syté, zcela přeslazené a zcela spokojené. Ideální nálada na prozkoumání krás evropského hlavního města! 

      Začaly jsme na Grand Place - hlavním náměstí, které je obklopeno domečky ze 17. století a patří mezi památky UNESCO. Nadšení z něj byl i Viktor Hugo a Karl Marx v jednom z domů začal psát svůj Kapitál. Gotická radnice je dominantní budovou náměstí a hned naproti je Maison du Roi, který také stojí za pohled, a ve kterém je muzeum města. Naštěstí bylo zavřené, tak jsme ani nemusely mít výčitky, že ho nenavštívíme. 

     Kousek od náměstí je slavný Manneken-Pis "čůrající chlapeček". Tak to bych nazvala vyloženě zklamáním. Za prvé je ten človíček úplně pidi, za druhé je na rohu jekési ulice, takže na něj stejně není pořádně vidět a za třetí, jediné co na něm bylo opravdu zajímavého je skutečnost, že jim v mraze přestal čůrat. Zima je holt sviňa a ani památkám se nevyhýbá.  Další místní atrakce - Atomium - (když už jsme tady tak to přece musíme vidět všecko...) leží trochu z ruky a musely jsme metrem. Jako ostřílené cestovatelky nás nic nerozhodilo, i přes podivně vyhlížejícího Belgičana, který se ptal mé sestry na její jméno a na otázku k čemu mu to bude odpověděl: "just because". 

   Atomium jsme si prošly, no že by to byla největší pecka, co jsem kdy viděla, to se říct nedá, ale architekti by z výstavy vevnitř byli určitě unešení. Tento model základní krystalové mřížky železa neměl přežít rok 1958, tedy rok světové výstavy. Byl ale tak populární, že si ho nakonec Belgičané nechali zjevně nafurt. Člověk se pokochal trošku zamlženým výhledem a užíval si pobytu v kouli. Od Atomia jsme se slušně prošly (tak 45 minut tam a pak zase zpět) ke královskému paláci a přilehlým budovám. 

Cesta teda místama vypadala jen jako okraj silnice, ale přítomné odpadkové koše nás ujišťovaly, že toto je vlastně chodník a máme malou představivost. Palác jsme viděly dost z dálky a i kdybychom viděli nějakého člena královské rodiny, stejně bychom ho zřejmě nepoznaly (pozn. králem Belgie je Albert II. celým jménem: Jeho veličenstvo král Albert Felix Hubert Teodor Kristián Evžen Maria Belgický). Kousek od paláce jsou také dvě asijské vzpomínky: čínský dům a japonská věž. No došly jsme až k nim, ale poznávat Asii v Belgii se nám moc nechtělo a trochu nás tlačil čas. Takže jsme se pokochaly a zpátky tu štreku šlapaly ještě svižnějším tempem.

        Metrem jsme dojely opět do centra nejprve k parku du Cinquantenaire, což je způsob, jakým se rozhodli Belgičané roku 1880 oslavit 50 let své nezávislosti. Postavili tam k té příležitosti Palais du Cinquantenaire s vítězným obloukem, u kterého se sestra ptala, proč mají v Bruselu Braniborskou bránu...no ale ono to je vážně na jedno brdo. Jakožto budoucí právník jsem nemohla vynechat budovy Evropské Komise a Rady Evropské Unie... co kdyby někdy v budoucnu, že...:) Zasedají zde i výbory Evropského Parlamentu, ale ten jako takový má sídlo ve Štrasburku. Poslední must-see pamětihodností byla katedrála svatého Michaela archanděla a svaté Guduly, která sice dostala status katedrály až roku 1962 ale historie tohoto místa sahá někdy do 11 století. Dýchly na nás dějiny i spiritualita a nám z takových velkých záchvěvů zase trošku vyhládlo - říkaly jsme si, že hranolky musíme vyzkoušet. Belgie je totiž prý rájem hranolek. Byly dobré, ale byly to...no...hranolky:) trošku možná větší a v papírovém kornoutku, ale jinak jsem na nich nenalezla žádnou specifičnost, která by je kromě kulturního pozadí dělila od jiných hranolek světa:) Daly jsme si jedny na půl, neboť jsme díky štědrosti maminky a mému blížícímu se svátku, chtěly ochutnat ještě jednu místní specialitu (paradoxně holandské) mušle. Pravda kombinace jen s řapíkatým celerem a petrželí byla překvapivá, ale jedny na půl nám bohatě stačily a byly takovou slanou tečkou za tím naším výletem...

Delft - město fajánsu, Vermeera a Viléma Oranžského

       Přes sníh i třeskuté mrazy, Holandsko poznávám na kole, mí drazí! Ano v tomto duchu se nesl můj dnešní single výlet. Po zkušenosti z Amsterdamu jsem se rozhodla, že další výlet musím uspořádat ve vlastní režii - toho bohdá nebude, aby Lenka doma hnípala! Z předpovědi na pátek, sobotu a neděli vypadala nejtepleji ta páteční. Tudíž datum i dopravní prostředek - kolo - byly jasné. Nic jsem nedbala řečí spolubydlících, že venku mrzne, že jsem cvok, a že jim mám kdyžtak napsat, komu odkazuju kabel k internetu v mém pokoji, ať se neservou... Když máte ovšem kamarády, co na kole projeli jihovýchodní Asii nebo sami stopovali v Kurdistánu, připadáte si stejně jako žabaři, a co jiným přijde jako dobrodružství, berete s větší rezervou... Zážitek nemusí být dobrý, hlavně aby byl silný! A to Delft rozhodně byl.  Cesta vypadala podle mapy dost jednoduše, opak byl pravdou... 

                                                           Dívka s perlovou náušnicí

Zejména v kombinaci s mým orientačním smyslem. Co to budu natahovat, poprvé jsem se ztratila přesně 10 minut od výjezdu. Pak jsem se našla, úplně jinde než byl plán, a tohle chvíli pokračovalo, než jsem objevila (netušenou) cyklostezku se značkou: Delft 9. Jupí! Pojedu po cyklo a ještě mě to dovede. Cesta do Delftu se vším všudy trvala něco přes hodinu, takže když jsem se již blížila k centru, necítila jsem prsty na nohou a prsty na rukou byly také v luxusním stádiu umrzání... Žaludek kručel a má nálada vykazovala jistý pokles pod míru obvyklou, a tu se zjevila jako na zavolanou pekárna! Ohřála jsem se u hrnku čaje se dvěma sýrovými něčím (klasické housky to nebyly) a vyrazila najít infocentrum. Vyfasovala jsem mapu spolu s instrukcema, co stojí za to a taky milou informací, že má muzeum karta bude fungovat minimálně - překvapivě - v muzeu (díky Báro za ní! Máš u mě kafe... Jak já muzeum kartu záviděla Kubovi v Turecku, kde mu kouzelně otvírala všechny památky zadarmo, zatímco já cvakala jak mourovatá... V Holandsku mi dnes ušetřila 6,5 eura a ten pocit....:) 

Taky jsem zjistila, že město proslavila delftská fajáns, což mi ani nikdo nemusel říkat podle množství stánků s modrobílou keramikou všude kolem... Jenže vnitřně jsem pořád byla zmrzlá a nálada stále trochu zamrzlá, takže další zastávka: kafe a mrkvový dortík. Problém přišel u placení, kdy následovala zhruba tato debata po té, co mi to odmítlo kartu. Kreditky nebereme ---) ok, jaké karty tedy berete? ---) No...jiné... ---) jako třeba tuhle? (zasunuju do peněženky MasterCard a tasím Maestro) ---) no, tak jako klidně to můžete zkusit, ale stejně to asi nepůjde....aha, ono to jde...no to máte štěstí... ---) ?!?! díky a nashle pane... Nad hrnkem kafe studuju mapu, dostávám se do neobvyklého stádia přeslazení a vzpomínám na reklamu: káva? 3 eura dortík? 2,5 eura dobrý pocit? k nezaplacení! 

        Ve výborné náladě mířím k Oude Kerk (starý kostel), kde mě sice donutí zaplatit 2 eura - toto zjevně není muzeum pro muzeum kartu - ale lístek naštěstí platí i do druhého kostela, tak aspoň, že tak. Oude Kerk má dnešní podobu ze 14. století, ale je jisté, že dřevěný kostel zde stál již o několik staletí dříve.

 Jeho podlaha je "vydlážděna" náhrobky mezi nimiž je náhrobek i slavného nizozemského malíře Johannese Vermeera van Delfta. Jeho tělo, stejně jako zbytek pohřbených, již není v kostele, prý proto, že někdy v 19. století byla podle jakéhosi zákona všechna těla vyzvednuta a pohřbena snad do jámy, někde u kostela. Kde tedy Vermeer leží teď nikdo přesně neví.

                  Další pamětihodností je muzeum Prinsenhof v budově bývalého konventu. Zaplatím místo 9 euro jen 2,5, protože je zde v prvním patře nějaká speciální výstava malíře Van Mierevelta - také malíř zlaté éry holandských portrétových mistrů - a pak už mířím do přízemí, které Delft také proslavilo. Z konventu si v roce 1572 během holandského boje proti Španělům Vilém Oranžský - Nizozemský pater patrie, o kterém je také nizozemská hymna - udělal velitelství a byl zde na schodech v roce 1584, na příkaz krále Filipa II. Španělského, zastřelen fanatickým katolíkem Balthasarem Gerardem. Díry po kulkách jsou stále ve zdi, a když jsem prohodila k fešné ochrance (ano, v muzeu bylo minimálně 5 lidí jako ochranka? či hlídači? těžko říct, jak je nazvat, ale byli v obleku a v uchu měli sluchátko jako z filmu...), že jsou ty díry nějaké velké, řekl, že do toho lidé dloubali prstem, tak se zvětšily. Teď je tam už sklo. No, že mě to vůbec překvapuje. Další potěšující skutečnost byl poukaz k lístku na čaj či kávu zdarma. Sedám do kavárny, popíjím horký čaj a trochu s respektem pozoruju mé rozmrzající boty a husté sněžení venku...

Poslední zastávka v Delftu byl Niuewe Kerk, kostel, ve kterém je pohřben Vilém Oranžský, a kteréhož velká část byla poškozena explozí státní prachárny v roce 1654 a jeho oprava se protáhla do roku 1872. Před kostelem je hlavní náměstí a naproti také renesanční radnice - toho času skryté v mlze a sněhu. Paní z pokladny mi začala vyjmenovávat vlaky, které mě s kolem vezmou. Ani nápad! Na kole jsem přijela, na kole odjedu - sníh nesníh! Navlíkám si své vrstvy a vyrážím s myšlenkou na Cimrmana...bude se špatně brzdit...v těch závějích!  (veselá poznámka: zde není povinnost přezout na zimní pneumatiky, takže si představte tu taškařici, když napadlo 10 cm sněhu! Vlaky měly zpoždění, auta jely velmi těžce... no kalamita jak na Sibiři;) )

                 Cesta zpátky byla po většinu času překvapivě lepší než cesta tam. Díky větru, sněhu a občasnými malými sněhovými jazyky musel člověk fakt makat a tím pádem mi vůbec nebyla zima. Každým šlápnutím se po těle rozlévalo teplíčko, jen sníh (žádné romantické sněhové vločky ale hnusné malé kuličky, jako z polystyrénu, kterým jsem nadávala v několika jazycích) štípal ve tvářích, jako malé jehličky. Vše šlo hladce než jsem přijela zpátky do Rotterdamu. Ano, opět jsem se ztratila. Chvíli jsem bloumala ale pak přišel  opět hlad - přeci jen bez oběda a byly skoro 4... Tak jsem uvolila a zapadla do krámku slibujícího všechno halal - podle mešity a odění obyvatel jsem byla v muslimské čtvrti. Turek mi nejen připravil výborný vegetariánský durum, ale na netu taky vygooglil, kam mám teda jet. Ještěže jsem toho moudrého člověka potkala...já jela samozřejmě na zcela opačnou stranu, než se nachází můj dočasný domov. Když jsem viděla, jak má vystavenou Marlenku, nedalo mi to a zeptala jsem se zda ho s tím můžu vyfotit, že se vyrábí u nás. "ah, you are from Czechoslovakia!"
No, nejsem milý Turku, ale vysvětlovat ti to raději nebudu...Od domova mě dělil podle mapy opravdu kousíček, 10 minut maximálně. Já po 10 minutách opět zmateně bloudila a hledala ten pitomý kanál, podél kterého jsem měla jet. Tak jsem se ptala dalšího Turka. Opět byl extrémně ochotný - možná proto, že i mně byly vidět jen oči a nos. Zima začala být opět nepříjemná. Už už to vypadalo, že jsem se opět ztratila (kde je ten gracht, když ho člověk nejvíc potřebuje?!) a začala mě jímat panika. Naštěstí se konečně objevila voda! Málem jsem zavýskla a sletěla z kola. Naštěstí se tak nestalo a já už začala okolí poznávat. To, že jsem domů dorazila ze zcela opačného směru než jsem očekávala, asi netřeba ani dodávat... 

Poslední slova by snad mohla ale patřit přímo Vilémovi (taková hezká tečka, za touhle zkušeností): K tomu, aby člověk jednal, nemusí mít naději, a k tomu, aby vytrval, nemusí mít úspěch. 

Amsterdam - hlavní město bez královny, parlamentu a hlavně bez předsudků...

             Výlet do Amsterdamu pořádala místní studentská organizace a plán vypadal výborně - v ceně výletu doprava, oběd, večeře, vstup do Heineken muzea, průvodce po památkách... ano všechno bylo, ale utvrdilo mne to v tom, že na organizovaném výletu jsem zde byla naposledy. Nicméně ať nepředbíhám, má sobota vypadala takto:

               Ráno (tedy v 11, protože zde zřejmě nezačíná nic dříve  než v 11, v neděli je i Albert otevřený až od 12) byl sraz u univerzity. Klasická panikářka Habrnálová měla strach, že to nestihne když pojede na kole a místo 10:45 stepovala v liduprázdné škole 10:10... no nic, alespoň čas koupit si holandskou wafli z automatu a to čekání vypadá hned o něco veseleji. První další cestující byl Vojta- Češi se nezapřou, co kdyby nám náhodou ujeli:) Ale zbytečný stres, když máte v půlce autobusu Španěly a Italy vyjíždí se holt až 11:15, ale koho by to trápilo s waflí v bříšku:) 

                 Nějak na mě zbylo poslední sedadlo v cizí skupince, do které jsem se za hodinku jízdy nějak nedokázala socializovat-ostatně, podle témat nebylo o co stát. Hned po příjezdu se ukázala první lehká trhlinka v komunikaci mezi členy ESN týmu, tedy organizátory. V původní verzi bylo, že bude oběd, v mejlu stálo, že se máme dobře nasnídat, protože naše další jídlo bude v 6 večer, nu dobrá, tak jsme si nachystali svačinku, pak nám slečna z ESN řekla, že před vstupem do Heineken muzea dostaneme sandwiche, protože jim přišlo hloupé pít pivo na lačný žaludek. Tak jsme s vidinou žvance vesele pózovali před první pamětihodností Rijksmuseem (i když se vevnitř nachází třeba Rembrandtova Noční hlídka, na prohlídku nebyl čas a my dělali skopičiny na známém nápisu I AMsterdam). Před Heineken muzeem se ukázal zádrhel- sandwiche /tedy oběd/ budou až po prohlídce...byla právě jedna odpoledne a já se s radostí zakousla do prozřetelně připraveného chleba. 

            Heineken muzeum byl jistě zážitek, i když dvě hodiny byly možná příliš. Prošli jsme celým procesem výroby piva, aby z nás nakonec na interaktivní plošině, která se různě nakláněla a třepala, taky vyrobili ten zlatavý nápoj. A pak přišla oblíbená část- ochutnávka. Nejprve jak se pivo má správně chutnat, a že nejvíce hořká je pěna, proto se nemá pít (tak když pominu, že Heineken je sice dobré, ale rozhodně né úplně hořké pivo, tak s teorii o pěně mě málem rozesmáli...zejména, když jí speciálním nožíkem sundávali. Pro ně by bylo Radegastu škoda!!!) Celkem jsme si na ochutnávce a v následujícím baru mohli dát 3 malé piva (kdo ukradl další žetonek mohl i 4:) ale mě ty tři bez pořádného oběda docela stačily, aby mě dezorganizovanost ESN přestala tak trápit. Před muzeem jsme samozřejmě čekali, ale nikdo nevěděl, kolik nás je a jestli je ještě někdo uvnitř. Tak jsme raději čekali déle... něco pro mé průvodcovské nervy. Pak jsme ale dostali housky, tak se má horká krev zase uklidnila:)

              Konečně  začala vlastní prohlídka Amsterdamu od Central Station. Dozvěděla jsem se, že kanály tady nesmrdí /tak jako v Benátkách/, protože je pravidelně čistí, že v Rotterdamu se peníze vydělají, v Haagu, kde je královna a parlament, se přemýšlí, co s nimi a v Amsterdamu se utrácejí. A pak taky, že v Amsterdamu, je vše možné, což se záhy, konkrétně v Red Light Disctrict, potvrdilo. Lepé děvy se vystavují v okéncích, některé se zákazníky mají zatažené záclonky, a to vše kolem nejstaršího Amsterdamského kostela. Nu pro našince rozhodně zážitek - zejména v extrémně úzkých uličkách, kde je jedno okénko na druhém...a jedna slečna na mě vyplázla jazyk, asi jsem nevypadala jako potencionální zákaznice.. Prošli jsme pak k náměstí Dam, kde údajně vše začalo (zejména postavení přehrady -DAM na řece AMSTEL, což je také původ názvu města). A zničeho nic byl konec prohlídky a já se nemohla zbavit pocitu, že jsem vlastně skoro nic neviděla (plán na příští návštěvu je jasný...muzeum, centrum, dům Anny Frankové...) 

               Čekala nás večeře v místní hospodě, přičemž v buse jsme si již vybrali jídlo /já si vybrala bulgur, Vojta burek, který měl být plný masa, jiní si dali kuřecí nudle/. Jaký ovšem bude obsah očividně nevěděl nikdo ani ESN. Zejména slečna s chicken pasta byla dost zaražená, že jsou v ní oříšky, když je právě na ně alergická. /co teprve Vojta, který dostal vegetariánský burek a metal blesky směrem k ESN stolu/. 

Následovala návštěva místního baru, kde jsme si ale již značně unaveni dali jedno malé pivo Bavaria a s českou skupinkou se rozhodli navštívit o něco tradičnější Amsterdamskou zastávku- coffee shop. Zde se nesmí prodávat alkohol, ale tráva je ve všech podobách. My si řekli, nu což, zkusíme space cake:) Ve čtyřech jsme snědli každý půlku brownie, které bylo výborně čokoládové a stálo 5 euro.
No, žádný vesmírný výlet se nekonal, takže rodičové buďte klidní:) Cesta zpátky byla taky veselá, v autobuse jsem polehoučku usínala, takže skutečnost, že mě čeká ještě půlhodina mrazivou nocí na kole domů mi rozhodně nebyla sympatická. Co se ale dalo dělat. Člověk zatnul zuby, natáhl čepici, kapuci i rukavice a už to jelo. Paradoxně právě tato cesta zpátky byla nejsilnějším zážitkem a postel pak tím nejkrásnějším:) Takže heslo pro Amsterdam, které mi zůstalo po tomto výletě je: příště znovu a lépe!