Once upon a time in Taiwan... Part 1

      Naplánovat si odlet na Taiwan v poledne den po konci semestru nebylo úplně prozíravé. V deset večer jsem se orosená dovalila s krosnou vážící snad tunu do hostelu, kde na mě bude čekat, a ve svém apartním cestovatelském oblečku (sytě oranžové šusťáky a černé adidas triko) jsem dorazila na rozlučkovou bye bye party. Spolubydla v minišatech vypadala jako princezna a já jako její bodyguard z hor...Ovšem ve dvě ráno, při mé cestě na kolej jsem dávala budík na půl sedmou  s lehkým skřípěním zubů. Liz, která shodou okolností odlétala o 40 minut později než já, je ovšem větší drsňák a usoudila, že jediná možnost jak po pařbě nezaspat je nejít spát vůbec. V 8 ráno na zastávce jsme měly obě docela ránu, ale dorazily jsme v klídku a pohodě (až nás to obě překvapilo:D) rozloučily jsme se českým na shledanou a ne sbohem a já nasedla na letadlo směr Taipei a Liz Helsinky.

      Hodinová cesta do centra Taipei mi ukázala, že tohle je opravdu jiné kafe než betonový Soul. Všude stromy a zeleno, skoro jako v Kuala Lumpur, což je pro mne synonum hlavního města v džungli. Autobus mě vyklopil u hlavního nádraží a s letáčkama nastudovanýma během jízdy jsem natěšeně dorazila k informacím. Pán z mého rozhodnutí jít pěšky k Památníku Čankajška viditelně nadšený nebyl: to je určitě 20 minut. Možná i půl hodina! Odradit jsem se ovšem nenechala i když za cenu všeho propoceného. Vlhkost je tady horší než v Koreji a samotné bytí člověka doslova vyšťavuje... Memoriál je to ovšem pěkný a u Čankajškovy sochy jsem zastihla i výměnu stráží.  Následovala další asi půlhodinová procházka k budhistickému chrámu Longshan plného věřících, dýmu z vonných tyčinek a jídla pro mnichy. Holohlavá a opálená mniška mi na zápěstí uvázala náramek za pár peněz a já spokojená odcházela směr main station,  kde jsem chtěla vidět ještě po cestě severní bránu. Její hledání se proměnilo v detektivku a já byla přes všechny dobře míněné rady kolemjdoucích ztracená. Nebo možná právě kvůli nim? No nakonec jsem ji objevila (uprostřed cesty) a vypadlo ze mě jen, takový chcípáček? Vypadala totiž spíše jako moderní barák... Nevadí a už jsem v metru frčela směr Nangang exhibition center, kde jsme se měly sejít s mojí couchsurferkou Jasmine.  

Měla asi 10 min zpoždění a já už se smiřovala, že spát asi nebudu. Což se prakticky vyplnilo:-D do ruky mi vrazila helmu a já s hrůzou sedala na skuter. To byl teda zážitek! Jely jsme pak zpátky do města na večeři (měla jsem hot pot- polívku, ve které se vlastně všechno dobré uvaří přímo na stole) do restaurace Modern toilet, která je opravdu jako záchod. Zmrzka vypadá jako poop, hot pot mi donesli v záchodové míse a pití v bažantu.  Pak jsme se přesunuly na párty. Když jsem slezla ze skutru a Jasmine ho odjela asi 300metrů dál parkovat s mým mobilem, peněženkou, foťákem i pasem ve své kabelce, samotnou mě překvapilo, jak ji věřím:D Ano, Lenka opět pařila v šusťákách! vrátily jsme se v 5 ráno a já poznala kopu jejich kamarádek, mezinárodní studenty i jak vypadá správná  pařba v největším Taipeiském klubu Mist. Když jsem na ty tři hodinky šla spát, pořád jsem si opakovala, že lidi jsou prostě super!

      O něco později ráno jsem se hrabala z postele velmi neradostně, ale sbalila svých pět švestek a vyrazila, respektive lehce se plazila, k 101 tower, která byla kdysi nejvyšší budovou světa. 450 taiwanských dolarů za minutový výtah! A to pro studenty, jinak za 500... No tak jako aspoň jsem se na ně zamračila. Pak mi řekli, že můj batoh je příliš velký a já ho s velkou radostí pánovi podala. Jeho tíhu nečekal a lehce si heknul. Tak aspoň se za ty prachy taky nadřeli. Sice bylo pošmourno, ale výhled luxusní, tak jsem nakonec odcházela s úsměvem na nádraží. Jako správný backpacker jsem si našla úplně nejlevnější vlak a trochu poklimbala cestou do Hualienu. Čtyři hodiny jsem chodila jako somrák od free wifi k free wifi až jsem to vzdala. Dneska opravdu u couchsurferů nebudu. Ale každá mince má dvě strany! Toto rozhodnutí jsem udělala u kavárny, kde jsem se začala bavit s Texasanem Mikem a už mě vyzvedávala majitelka hostelu, který je jeden z nejlevnějších tady. No skoro jsem zírala s otevřenou pusou jak se vše vyřešilo! Po cestě mi ještě koupila prý nejlepší čaj v Hualienu a sušenku-taiwanská pohostinnost je opravdu k neuvěření! Vzala jsem si postel v pokoji pro 10 a během prvních pár seznamovacích minut jsme vytvořili 8člennou skupinu směřující na večeři do tradičního night marketu, kde je milion stánku a restaurací a asi miliarda lidí. Nizozemec, dva z Ohia, Texasan, Australanka a já jsme se pěkně nadlábli a dali si taiwan beer. Cestou zpátky jsme pak koupili balík betelových oříšků- wau! Člověk je kouše v puse a vyplivuje červené sliny, strašně to kazí zuby a účinkuje asi jako žvýkací tabák. Padla jsem do postele úplně vyčerpaná a po Texasanově výlevu o svých kožních problémech během mé večeře i nadšená, že do Taroka ráno vyrážím sama:-)

       Vstávání balení a přesun-na snídani jsem skočila k veselým babkám na sandwich. Udělaly topinku trochu jakéhosi tuku ( že by to byl kokos?) a kus pofiderní flákoty s vajíčkem, druhý toust pak s čokoládovým krémem, tedy s tím na co jsem mohla ukázat, protože angličtina nula nula nic:D V buse jsem zcela nepřekvapivě usla a vzbudila se tak tak na druhou výzvu Taroko headquaters. Už tím, že jsem jela busem v 9 a ne jako zjašený Mike o půl sedmé jsem si dala najevo, že tam jedu v klidu na výlet  a ne běhat abych viděla všechno protože to stejně nestihnu. První trasa byla Eternal Spring Shrine Tail- měla být náročnější, ale podle mě teda pohodová procházka- ale ta panorámata! Když jsem šla po provazovém mostě který se výhružně kolébal, připadala jsem si téměř jako Indiana Jones. Nahoru, dolů, chrám, zvonice, vodopád a pěšky na další trail Shakandag, která je nejznámější a vede roklinou, jen je úplně rovná a samozřejmě přecpaná turisty. Chtěla jsem se ještě dostat na jednu vzdálenější a chytla jsem i dobrého stopa, ale oblast byla zavřená, takže zase stop a tentokrát mě Američan, Filipínka a jejich prťavá Sam hodili zpátky do Hualienu. 

Tam jsem se potkala s Jessie, 39letou Taiwankou, která u sebe ten večer nechala zadarmo přespat mě a Kennis z HongKongu.  Vzala nás na večeři na tradiční knedlíčky pak na šťávu z čerstvého ovoce no a po sprše ještě na pláž. Tam jsme všechny tři ležely na kamenech, osvětloval nás měsíc a povídaly jsme o životě. Člověk si najednou připadal jako v ráji a když jsem nohama stála v pacifickém oceánu, přemýšlela jsem, jestli se mi to jen nezdá. Jessie odjíždí v záři pracovat jako dobrovolník do Jižní Afriky, následně na chvíli do Londýna a nakonec na několik měsíců na Sicílii, pevně doufám, že se v Evropě potkáme, protože za 13 let bych rozhodně chtěla být naplněná optimismem jako ona! Ráno se mnou zašla na tradiční snídani: vajíčková rolka, masová bulka, horké sojové mléko a smažené něco jsko churros, co se do toho mlíka namáčí. Výměna adres a popojetí na větší cestu- plán: dostopovat z Hualienu do Tainanu nějakých 400kilometrů.