Když se daří, tak se daří...

    Myslím, že nebudu jediná, která si čas od času užije den blbec. A když se z tohoto dne stane prodloužený víkend, člověk se upíše snad všem bohům, aby byl už konečně pokoj.  Přesně takhle jsem se veselila minulý víkend. Už nálada po ránu nebyla nejslunečnější. Doslova - lilo jako z konve ale já, drsná holka z drsného severu,  jsem se samozřejmě nedala. Nejsem z cukru. Nasadila jsem kapuci a v mokrých botech při cestě pěšky do obchoďáku vzdáleného 2 zastávky metrem jsem vzpomínala na slunečný pátek a nádhernou procházku podél městských hradeb. Při cestě zpátky se přímo přede mnou na ulici vyvrátil takový dědula. Hlava na patník, bezvědomí, krev a déšť. Jala jsem se tedy organizovat pomoc, na přihlížejíci korejku jsem houkla ať zavolá záchranku, malého klučinu poučila ať jinému přihlížejícímu řekne, ať po mě neřve a začala kontrolovat tep. Podle vůně jeho dechu ( hurá, dýchá!) jsem zjistila, že za pádem nebude ani mrtvice ani infarkt, ale pravděpodobně nějaké to soju a pivko. Naštěstí se sám probral, hlava dobrý, komunikace taky jen jsme začali utírat krev z pusy - zubaři z něj jistě budou mít radost. Policie, záchranka, opilecké fenkjů... No i když se všehovšudy vlastně nic nestalo, ruce se mi klepaly dalších deset minut. 

       Člověk by si myslel, dobrý skutek =dobrý zbytek víkendu. Chyba lávky. Po vcelku příjemném zážitku z lázní, přišla další radost. Tak čtvrtlitru vody s citrónem skončilo v notebooku. Zejména v klávesnici. Tady první pomoc už nepomohla a notebook musel do péče specialistů (nebohý iťák, když viděl - mnou schválně podhodnocené množství vody, ať nevypadám jako ultra lama - vytřeštil oči, chytl se za hlavu a zcela nahlas řekl aaaach. Nekecám). Přípravy na příjezd rodičů, psaní úkolů i zábava byly redukovány na display iphonu. Zprávy z domů, že taťka musí na vyšetření, jestli vůbec může přijet a nefunkční kreditní karta jen dovršily tragédii víkendu a já poprvé seděla u Liz na posteli a utírala z tváře slzy jak hrachy.

     Pod tíhou tolika emocí, je člověku nějaká Severní Korea úplně ukradená. Jen co jsem se ovšem oklepala (karta funguje, otec je v pořádku a notebook se čistí) přišla smršť zpráv, co to mladé ucho na pozici vůdce zase tropí. Hlouposti jako vždy. Páteční setkání se Severokorejským uprchlíkem jen prohloubilo zájem a my u oběda nadšeně s Liz diskutovaly o co přesně jde? Jídlo? Udržení pozice? Ničení opozice? Co říká jih na přítomnost amerických vojáků? Co bude další krok? Většinu z těhto dotazů jsme vypálily i na naši korejskou kamarádku. Ta z toho byla dost vedle a myslím, ze z nás i trochu vyděšená. Horko těžko hledala odpovědi a spíše poslouchala naše rádoby intelektuálni řeči. A přesně tak to tady v Soulu je, ať jde v této hře o cokoli, Jižní Koreu to vůbec nezajímá. Jeji severní soused, nebo možná spíš bratr, výhrožuje tak dlouho, že ho nikdo neposlouchá stejně jako pasáčka, který tolikrát křičel, že jde vlk, až mu nikdo nepomohl, když bylo třeba.  Život v Soulu a celé Korejské republice plyne stejně, jako by Kim Jong Una ani nebylo. A že by tentokrát za těmi slovy byl reálný vlk? Tomu snad nevěří ani novináři, kterým bombastické titulky s korejskou válkou dávají vydělat na okurkovou sezónu...