The Czech Girl who went to Malta...

Jak se člověk pořádně nezastaví, ani na blog nemá čas... tak s pěkným zpožděním let me introduce you to Malta! Oblíbené youtube video "Italian man who went to Malta" jsem si před dovolenou pustila jen párkrát, ale i tak jsem se nasmála. Naštěstí žádný extra trapas se nestal a rodinná dovolená je zase plná jen roztomilých zážitků.

       Po návratu z Asie jsem se příliš neohřála - rodina musí držet pohromadě a pod tímto heslem jsme opět vyrazili  na ostrov Malta. Asi bych měla říct spíše Maltské ostrovy, protože jich je 7 a my navštívili dva z nich - Maltu a Gozo. Sama jsem byla překvapená. 

Na hlavním ostrově, tedy na Maltě, jsme bydleli v menším letovisku Bugibba, ale teda moře bylo zklamání. Špína, skály, ježci... Ještěže tam měli bazén a my se nikdy nenudíme. Na válení nás stejně neužije, takže výlety byly jasná věc! 

     Hlavní město - Vallettu - jsme navštívili jednou s průvodkyní, která mi velmi připomínala Halinu Pavlowskou, a jednou jen se ségrou. Přístav postavili Johanité po té, co byli vyhnáni z ostrova Rhodos a chvíli jako bezdomovci bloudili Itálii. Jméno nese podle velmistra Jeana Parisota de Vallett, který statečně ubránil ostrovy před tureckou přesilou. Město to ovšem není úplně velké - ostatně nic na ostrovech není moc velké:-) Rozhodně úžasný zážitek je katedrála svatého Jana. Osmicípý maltský kříž znázorňuje osm jazykových skupin rytířů a také katedrála má osm kaplí, každá pro svou jazykovou skupinu. Rytíři z Českých zemí patřili pod německou větev. Je vyzdobená čistým zlatem a sice trochu přeplácaná, jak to baroko umí, ale opravdu přenádherná. 

Podlaha je pokryta mramorovými náhrobky rytířů, v kaplích jsou pohřbeni s bustami ti nejdůležitější z nich a perličkou, kterou katedrála vlastní, je největší a jediný obraz Carravaggia. Tento rebel se na ostrovy ukryl před trestním stíháním, ale protože měl tu pusu pořád prořízlou a urazila velmistra, odčinil to právě tímto obrazem - stětí Jana Křtitele.

      Rytíři po sobě zanechali také palác Velmistra, kde je nějaká supr čupr výstava gobelínu (inu koberce no... k tomu jsem asi ještě nedorostla) a budovu pořád používá prezident, jako své sídlo. Během výkladu u dveří do prezidentské pracovny se k průvodkyni najednou přitočil starý pán, políbil ji ruku a odešel. Trošku jsme zírali, tak nám vysvětlila, že je to jeden z důležitých členů řádu ale tento rytíř je opravdu skromnost sama. Pomáhala s nějakými překlady, když byl o rytířích natáčen dokument a režisér chtěl, aby tento starý pán řekl, jsem rytíř Řádu svatého Jana. A naléhal a naléhal, až se prošedivělý pán rozplakal, že opravdu nechce. Řád je stále aktivní ve své charitativní činnosti a vlastní nemalé majetky. Rozhodně to není špatné místo hledat si ženicha, leč teda nic no...:D 

Samy se ségrou jsme o pár dní později vyrazily k Vittoriose - jednoho ze slavného trojměstí ležícího naproti Vallety, kde se poprvé rytíři také usadili. Bylo tam naprosto vylidněno, ale mrkly jsme zběžně do paláce Inkvizitora (který se mi vlastně vryl do paměti hlavně tím, že tam měli záchod...), co si ovšem pamatuju bylo to fajn:-) Ale vybrat si na den nákupů a srandy s mou sestrou den, kdy mám teplotu a zdá se mi, že pojdu se neukázalo nejmoudřejší...
     Návštěva ostrova Goz s průvodkyní byla už zase větší pohoda. Tak předně pozor - na to jak je Malta celá prťavá a žije tam pár lidí má vskutku spoustu highlightů - Carravaggio byl jen začátek.
 Na Goze je kamenný komplex Ggantija, který je pravěkých chrámem (má obrys ženy - rodičky). Měl by být dokonce starší než pyramidy (kol. r. 3800 B.C.). Ale Gozo toho má tolik, že jsme hnedka fičeli dál. 


V hlavním městě Victorii jsme se prošli po hradbách a zapadli do bývalého vězení a v kostele svaté panny Marie z Ta Pinu zas dost vyděšeně koukali na spoustu protéz, obvazů a fotek... Stal se tam totiž nějaký zázrak /jak to tak bývá.../ a je známý svými stále zázračnými účinky. Chodí se zde modlit lidé nemocní nebo o své nemocné. Dokonce jsme našli i fotku malého miminka narozeného v Praze - asi rodiče počali díky Marii z Ta Pinu:-) 

   Největší peckou Goza je ale asi Azurové okno. Jedno z přírodních divů světa. Voda je modrá jako inkoust a paprsky slunce dělají z toho místa opravdu kouzelný zážitek. Toť oficiální verze. Leč tento kus skály je sice super ale ty davy! Nemám ráda lidi! Zjevně... všude spousta turistů, plné loďky, všichni fotí... Daň za krásu. Je ale pravdou, že do tmavomodré vody jsme ruku vnořili asi všichni - zejména spolucestující na lodičce, který si myslel, že postříkat nás je geniální nápad. Nezná asi mé rodiče. A tatínkův foťák... ostatně ani svou kameru dle reakce jeho manželky. Sice to vypadalo, že nás lodivod, který nás vezl neuvěřitelnou úžinou, někde vyklopí, ale překvapivě se tak nestalo a my mohli obdivovat z různých míst korály, které způsobují tu nádhernou barvu moře. 

     Na pevninské Maltě nás čekal poslední výlet, který se i přes svůj nabitý program vtěsnal do půlky dne - všechno je opravdu blízko:-) Navštívili jsme Mdinu - původní hlavní město, kde zůstala šlechta po té, co Johanité postavili Valletu. Tento systém jim vyhovoval, protože se zejména rytíři chtěli vyhnout možným konfliktům a život v jednom městě se šlechtici rázně vyloučili. Mdina leží ve vnitrozemí a je úplně pohádkovým městem. Je tam sice naprosto mrtvo a honosné paláce už ztratily trochu svůj lesk, přesto je město impozantní. Dokonce zde v roce 60 měl žít po nějakou dobu Apoštol Pavel, není tedy divu, že místní katedrála nese jeho jméno. Naše průvodkyně ale stejně obdivovala hlavně restauraci, kde nemohou děti pokud si je rodiče nehlídají - obecně je maltská výchova nedostačující. Tedy tam mají pěkné spratky.

     Ve městě Mosta jsme pro změnu navštívili obrovský dóm, který má jednu z největších kupolí na světě. Pojí se k němu taky vlastně zázrak (a dobrá historka). Za druhé světové války při bombardování Malty spadla jedna z bomb přímo kopulí do kostela plného lidí. Dodnes jde vidět to místo. Zázrakem nevybuchla a zlikvidována byla později, když byla odpálena v moři. Tohle je nudná a reálná verze. Ta lživá a o to zajímavější byla, že když nevybuchlou bombu otevřeli byla naplněna pískem se vzkazem od dělníků z české škodovky. Kdo s tímhle přišel je sice záhadou, ale objevilo se to i v časopise a sami jsme hodně pátrali, jestli na tom není kousek pravdy... Není :D Asi se někdo držel mého hesla: Hlavně aby pravda nezkazila dobrý příběh!
Mrkli jsme se ještě do sklárny, což byl teda taky zážitek. Mladí, opálení, svalnatí a zpocení chlapci vyrábějící misky, talíře nebo skleničky. Výborné bylo, že je člověk opravdu mohl pozorovat přímo při práci a pak si vlastně stejnou věc vyrobenou stejnýma rukama koupit. Nakonec jsme teda nekoupili nic, ale to je vedlejší. Vlastně ano, sestra si koupila prsten, ale ten jsme stejně neviděli jak se vyrábí, tak z toho člověk má o něco menší radost.

V následujících dnech nás vlastně čekaly už jen víno, ženy, zpěv, nebo v našem podání víno, rodina a řev?:-) Jen v krizových momentech se ukáže, že jste rodina - když se sestra s vámi bez remcání opije, maminka donese ráno colu a otec bodře pronese děti ,děti...  Musím říct, že pro mě to byla jedna z nejsilnějších rodinných dovolených. 
Kanastu jsme hráli o sto šest, sledovali nebohou Kvitovou, která se v tom létě pěkně plácala, jedli samé dobroty (a sestra spokojeně trhala hlavičky krevetám), opalovali se a četli všechny možné časopisy i knihy... Nakonec to byl opravdu nezapomenutelný zážitek a drazí rodičové - děkuji :) nebo po maltsku: grazzi!

Asiování - Korea

     Na poznávání zákoutí, zázraků i záludností Jižní Koreje jsme měli všeho všudy skoro dva týdny. Prvních pár dní před Japonskem jsme si nechali na Soul - o něm jsem psala článků již mraky a nic zázračného kromě radosti ze shledání, spoustu alkoholu a setkání s Ingmarem, kterému je asi 50 a cestuje sám každý rok na tři týdny (a kterého jsme podezřívali z velkých nekalostí, neboť vypadal, že tady musí nutně jezdit za ženskýma) se nestalo. 

My pozorujeme Severokorejce a Severokorejec sleduje nás...

Pro mě ovšem velmi očekávaný zážitek bylo DMZ, tedy demilitarizovaná zóna. Pásmo mezi Severní a Jižní Koreou, které stále hlídají vojáci, a které pozorují oněmělí turisté, jako by bylo z jiného světa. Místo, o kterém je natočen výborný film Joint Security Area a místo, které stále připomíná, že blbost je metla lidstva... Kluci byli teda ze zážitku zklamaní - zjevně očekávali více vzrušení a ideálně nějakého prchajícího Severokorejce, ale já byla spokojená. První část výletu, na které jsme se seznámili s Tibeťankou Digi, se kterou jsme trávili čas další tři dny, byla pravda slabší. Viděli jsme dalekohledy Kesong (město, ve kterém donedávna pracovali Severokorejci s Jihokorejci, dokud zase rozmazlený chlapec Kim Jong Un neodpálil raketu a nenaštval se na sankce OSN), také poslední jihokorejskou železniční stanici a jeden z infiltračních tunelů, které byly odhaleny (neví se, kolik přesně je jich ještě tajných), a kterými by se v případě války mohli severokorejští vojáci dostat prakticky nepozorovaně na jih. Vědí, že přes DMZ by to úplná sranda nebyla. Když se Jih Severu ptal, co to jako má být, odpověděli, že jsou to doly na uhlí a zabarvili některé stěny černě (myslím, že to ukazuje, jak jsou si vlastně jistí v kramflecích a drzost jim neschází). Odpoledne jsme pak vyrazili přímo k Joint Security Area, tedy místu, kde na sebe obě armády prostě čučí a celý den se nic neděje, kromě návalu turistů. Stáli jsme v konferenční místnosti na území KLDR, koukli se na vojáky, vyfotili se s těmi jihokorejskými, starali se o nás vojáci američtí, a když člověk viděl postoj vojáků z nějakého taekwonda s krátkými kalhoty, téměř ho napadlo, jak je toto celé komické. Jenže stačí si přečíst Nothing to Envy či Escape from the Camp 14 nebo se podívat na některý z dokumentů a  bohužel to úplná sranda není. Přeci jen se lze těžko ubránit lehkému mrazení v zádech, jak je tohle možné v místě, kam oko dohlédne. (I když vlastně kam oko dohlédne na Severní Koreu je taková Potěmkinovská vesnička pro diváky).

No lepší podívaná byla o pár dní později v Gyeongju, kam jsme zamířili po návratu z Japonska. Spali jsme u tak skvělého couchsurfera, že jsme si pobyt o jednu noc prodloužili a i po těch třech nocích se pakovali jen těžce. Craig nám dokonce jedno ráno udělal palačinky a večer barbecue! Tenhle Novozélanďan nám rozhodně pobyt hodně zpříjemnil.
 Gyeongju je staré hlavní město říše Silla a hrobky, které jsou poseté po celém městě, vypadají jako malé kopečky zarostlé trávou - jsou jich tam ovšem mraky! Prošli jsme se taky k jezeru leknínů /teda nic moc, prostě jakési listy a kvetlo jich jen pár/ a pak jsme přelezli nějaký plot a byli v moc hezkém parčíku s jezerem a pozůstatky nějakého paláce - a zjistili, že na druhém konci parku je vstupné! Tak to jsme zcela nechtěně trochu obešli, ale co se dá dělat. Craig nás tam vzal ještě jednou večer, že osvětlené je to stejně nejlepší, tak přeci jen jsme alespoň jedno vstupné zaplatili. Doufám, že jsme si tím tu karmu spravili:-)
Další den jsme se rozhodli, že je pařák a my na poloostrově, tak se přeci musíme vykoupat! Craig nám doporučil o něco vzdálenější pláž a my to vzali přes malou vesničku - takový skanzen. No teda to jsme si dali. Asi 40 stupňů, baráčky a všude odpočívající Korejci, kteří tam pořád bydlí! Měli jsme trošku pocit, že je rušíme přímo doma a to nebylo úplně ono:/
   Raději jsme se proto vydali na highlight celého výletu a  po menších problémech jsme se dokodrcali k moři. První zrada - žádní Korejci se nekoupali a co hůře, těch pár skotačících lidí na sobě ani nemělo plavky! No nic, moravská duše z boje neutíká a odvážně jsme se svlékli (a šli do rizika...), věci dali do jemného písku a hurá do vody. Hurá vystřídalo velmi prodloužené ÁÁÁÁÁÁ! Protože voda byla tak ledová, že jsme okamžitě od kolen dolů byli ochrnutí. Na asi pět vteřin jsme se ponořili a prchali zpátky a tuto proceduru opakovali asi 4krát.  Úplně podle našich představ to teda nebylo, ale kolonka v to do listu: koupání v Japonském moři byla checked.
U Craiga jsme zůstali spolu s Němkou Moshou ještě jednu noc a vyrazili na malý výlet po okolních kopcích. Kdo nebyl tam, jakoby nebyl v Gyeongju. Trošku jsme se po minulé zkušenosti z Japonska a nulových výhledů báli, ale stálo to za každičkou kapku potu! Hory, chrámy, městečko jako na dlani, ve skále tesaní Budhové a hlavně jen my a nikdo jiný. Idylka nepopsatelná slovy. Fotili jsme jak šílení a ani nám nevadilo, když jsme se ztratili a šli blbou cestou.

Z Gyeongju jsme odjížděli nadšení, a když nás ještě večer Craig vzal na perfektní místní koncert, sice s různou kvalitou umělců zato atmosférou, která prostě dýchala, křičela, zpívala, prostupovala všemi a byla zcela kouzelná, objímala jsem Craiga a opravdu se mi nechtělo odjíždět. Ale v plánu byl klášter se zabookovaným noclehem. I v Koreji si jezdí vlaky, kdy chtějí a po té, co jsem se dožadovala vyhledaného vlaku a paní řekla, že ho pro mě opravdu nepřistaví a počkat musíme na další asi za dvě hodiny, mě poléval studený pot. Což bylo v místních poměrech vlastně příjemné. Leč bylo to jasné, do kláštera Jikjisa to na 15:00 rozhodně nestihneme. S jazykem na vestě, krosnama a tváří intelektuálů jsme dorazili do, na lehkém kopečku stojícího a tím naše rudé tváře podtrhujícího, kláštera.
Samozřejmě, v officu pro temple stay nikde nikdo. Chvíli jsme pobíhali, hledali, ptali se, volali na čísla, kde to stejně nikdo nezvedal... no a pak se prostě posadili a pán sám přišel. Tady to bylo jiné kafe než v Japonsku, pěkně chlapci zvlášť dívka taky, můžete se vidět jen do 21:00 budíček bude ve 2:50 na modlitbu, v 6:30 snídaně a další modlitba, v 11:30 oběd a hlavně zkuste nevyhazovat žádné jídlo! To jsme se snažili, než z místní stravy Martin hodil tyčku... očividně nám ta vegetariánská střídmá strava ve velmi divných intervalech nedělala nejlépe, ale pak jsme si alespoň na modlitbě zklidnili tělo i ducha. Opakovali jsme po mniších a dokonce občas měl člověk i chuť pobroukat některé písničky s nimi. I když jsme tomu samozřejmě nic nerozuměli. Naštěstí jsme nebyli jediní, kteří něco pokazili a zvedli se, nebo naopak padli na kolena v nevhodnou chvíli. Jen bylo těžké nezačít se velmi nahlas smát:-) Mně se ovšem nejvíce líbilo vyhánění zlých duchů (nebo vábení těch hodných? úplně přesně si to nepamatuju...). Před modlitbami to mniši rozbalili na velký buben, zvon, železnou rybu a gong. A s tím bubnem to panečku uměli! Skoro jsem si podupávala do rytmu (je to jasné, musím se naučit bubnovat).

Bylo ale načase dostat se zpátky do lehce upršeného Soulu a pomalu balit poslední dárečky. Původní plán ještě něco vidět jsme zavrhli a na pár hodin se vypleskli do lázní. Kyslíkový pokoj, ledový pokoj, pokoj se solí, pokoj z nějakého supr bláta... To byla společná část, kde jsme měli velmi slušivé oblečky - holky oranžové a kluci bílé jako sníh... V přízemí byly ale oddělené vany a vířivky, kde jsem byla jediná nahá Evropanka mezi 30 nahými Asiatkami... v duchu jsem si říkala, že prožívám jistě sen pár mých přátel:-) Poslední večeře a rozloučení s Monikou. Ani nevím jak se těch 139 dní v Asii tak rychle přehouplo. Neodjížděla jsem tam předevčírem? Nevrátila jsem se teprve včera? Vzpomínky jsou ošemetná záležitost a již teď jsou jistě některé v propadlišti dějin. Mnoho jich ale zůstane nezapomenuto nikdy, proto díky Koreo za vše, byla jsi fakt super a už teď mi chybíš.

Asiování - Japonsko

     Zahálka může mladého člověka úplně zničit a tak jsem se jen jednou vyspala z Taiwanu, vyprala smradlavé oblečení, udělala ze sebe jakž takž zase ženskou a přijela velevážená návštěva dvou kamarádů! Vyrazilo se na tři báječné týdny plné krás Jižní Koreje a Japonska, alkoholu a také neuvěřitelných zážitků a nových lidí.  Prvních 5 dní Korei, týden Japonska a opět 6 dní Korei budou vměstnány do dvou článků, které budou výběrem nejzajímavějších historek, neboť celé je to tak na román!

       Po příletu do Osaky jsme vyrazili hledat po letišti naší parťačku pro Japonsko - veselou Slovenku Moniku a po splnění tohoto úkolu a vybaveni mapou (po 15 minutách hledání spoje, který uspokojí naši potřebu po rychlosti, komfortu a low cost ceně) jsme vyrazili do centra Osaky. První a okouzlující návštěva byla do svatyně Sumiyoshi-taisha, nejslavnější chrám v Osace ochraňující národ a námořníky. Nás sice ne, ale rozhodně jsme začali nasávat atmosféru plnou tajemna... nejlépe v horizontální poloze na takovém stupínku. Až po nás řval místní Japonec: Very important rule! This is sacred! Když člověk něco potřebuje, moc toho anglicky nenamluví, ale seřvat umí luxusně.

 Večer nás s čekalo velmi milé překvapení - spaní u couchsurfera, který si říká "S". Obrovský dům, spaní na zemi, další 2 cizí lidi, spousta piva a cigaretového dýmu. Velmi příjemný večer . "S" se chce pořádně naučit anglicky, a proto u sebe nechává zadarmo spát cestovatele. Sprcha by asi měla být taky v uvozovkách, protože to byla vlastně taková krátká hluboká nerezová vana s kohoutkem studené vody, pod kterým se člověk s trochou šikovnosti opravdu umyl. Monča byla sice z baráčku, kde se chodilo v botách trochu konsternovaná, já však zcela nadšená: centrum Osaky, žádný masový vrah, šváb jen jeden a v kuchyni a k tomu milí lidi? To je couchsurferský jackpot! 

    Prohlídka Osaka Castlu nás teda trošku zklamala - očekávali jsme neuvěřitelnou pecku a oni to mají zase nově postavené - jako skoro všechno, ale floating gardens - vysoká budova, kde je nádherný výhled a mimochodem i teda nějaké architektonické vychytávky, kterým stejně nerozumíme, byla fakt super. Jen to bylo jak na větrné hůrce.

       

Monika se svýma Hello Kitty brýlema a srnka!

Na dalším míste v cestovatelském plánu byla Nara - po jedno století hlavní město Japonských ostrovů. Kam se člověk podívá, praští ho do očí památka UNESCO. Nejprve jsme se vydali k několika chrámům (i když jejich jména se nám docela poplantala - byly hezké, ale který byl Todaidži? a který Kofukudži? no život má mít pár tajemství...) Po velké části města je park nebo lesík a všude jsou desítky snad i stovky malých jelenů. Bestie se teda vůbec nebojí a sežerou všechno - ideálně ovšem speciální sušenky. Myslím, že z letáčku, který sežrali přímo z ruky jim snad bude alespoň blbě. Další geniální nápad byla odpolední procházka k paláci a bráně - vedli jsme já a Martin a doslova cestou necestou, polem nepolem... respektive rýžovým polem. Bylo to pekelně daleko ( autor mapy byl rozhodně genius, který se držel Cimrmanovy zásady: Kdyby všechno bylo řečeno, nač potom cestovat bez dobrodružství)  a výsledek za naše pološílené úsměvy ovšem stál. Pokochali jsme se 10 minut, protože jsme stejně nemohli nikam dovnitř a při hraní slovního fotbalu jsme se zase potáceli zpátky na nádraží. Naše vyčerpání bylo velké, neboťvysvětlení jednoho z nedorozumění během hry, že cep a srp je to samé, vydrželo některým z nás jako dobrý vtip asi 30 minut a ještě při letmé vzpomínce jsme se smáli další tři dny.

    Pro mě osobně však největší Japonská pecka byla posvátný budhistický Koyasan, neboli hora Koya, kde jsme přespali v místním klášteře. Kláštery tady začaly vznikat od 9. století a dnes je to velmi frekventované místo pro chvíle meditace a hledání vnitřního klidu nejen pro turisty, ale zejména pro místní. Cesta byla skoro jako z Nohavicova "vlakem, metrem potom tramvají" jen v pořadí metro, vlak a lanovka zubačka. Učůraná Habrnálová musela na záchod takže nám ujel bus.  S jedním Kanaďanem jsme se rozhodli složit na taxi neboť to mělo být  levnější a naše temply spolu sousedily. Řidič předstíraje ztrátu paměti začal házet úplně jinou cenu a hádej se s Japoncem in the middle of nowhere... Tak jsme zaplatili, domluvili schůzku se Sergejem na procházku a začali se dobývat do templu , kde o nás nic nevěděli... Důležitá informace y a j jsou prostě opravdu dvě písmena i v Japonsku, tím pádem jsme byli ve špatném templu a šlapali 30 minut jinam... Tam nás naštěstí starší a ochotný Japonec začal opečovávat, ukázal nám náš tradiční pokojík, a taky co budeme ráno dělat na obřadu (vše jsme zapomněli hned při odchodu...). 

         Následovala procházka po nádherném a obrovském hřbitově, kdy člověka se zatajeným dechem napadalo i´t s a kind of magic...( i když ta hudba v hlavě byla zcela nevhodná posvátnosti místa:-) trošku nás ale tlačil čas, protože v 9 večer se brány templu zavřou a my bychom se tam už nedostali. Rychlá večeře, nákup a hurá na saké a do spa (obrovská vana s tryskami- kluci spolu vedle a já sama, luxus!) pak jsme se převlíkli do nachystaných kimon/župánků, dali si saké a usnuli na žíněnkách.

Budíček gongem v 6, rychle se převlíct a hurá na asi hodinový obřad. Vše japonsky a my se pro jistotu sunem někam dozadu, nenápadně... A když přišlo na lámaní chleba, byli jsme první na ráně. Kolikrát se sype ten skořicový prášek? A kolikrát se máme uklonit? No samozřejmě to byl trapas a dalo nám práci to nekorunovat smíchem, jaké jsme lamy... Snídaně byla miska rýže, kimči, polívka miso a nějaké tofu věci. Zrušili jsme plán jet hned do Kyota a rozhodli  se ještě pro pěší turistiku. No vědět, jak to bude vypadat, tak si snad i zajdeme chuť. Žádné výhledy, žádné pořádné značení a nic moc zážitek, tak jsme docela rádi kecli do vlaku. Sice hladoví a bez času něco si koupit, ale alespoň na cestě do Kyota.
 Tam už nás čekala Monča a vydali jsme se s ní do hostelu, v obchodě koupili něco k snědku a spali jak miminka. Na Kyoto jsme měli dva dny a nebylo to mnoho na toto bývalé hlavní město. Koukli jsme do Nindžo-džo, hrad tokugawského šoguna ze 17. století ( já nevim no, ty jejich výstavky jsou b

uď nějaké namalované kytky a nebo je to nové...), pak jsme obhlídli nějaké chrámy, supr šinto brány...ale hlavně několik geish! Těžko říct, jak moc pravé, ale měly podivné boty, kimona i deštníčky, takže jsme byli spokojeni. Ochutnali jsme  tradiční sushi a překvapivě to chutnalo i těm, kteří obvykle nemají ryby rádi! Ale Japonsko je prostě jiná liga. 
Poslední den v Japonsku nás čekal opět v Osace u "S", který nás vzal na mega opulentní, luxusní a skvělou večeři. Číšník nás obskladával spoustou jídla - saláty, krevety v tempuře, ryba v tempuře, sashimi, nějaká podivná hmota, co se smíchala... oblizovali jsme se až za ušima! Bylo to taky rozloučení s Monikou, který pak pokračovala do Tokya a my zpátky do Koreje.
Celkový dojem musím říct, že byl trošku ambivalentní. Na jednu stranu nás Japonci velmi mile překvapili, svou přívětivostí. Často za námi přišli, jestli nepotřebujeme pomoc a všichni opakovali: Welcome to Japan! - člověk se cítil opravdu vítán. Krom toho jsou o třídu slušnější než Korejci - když do vás vrazí, tak se dokonce i omluví! To se mi v Koreji nestalo ani jednou a že jsem párkrát loktem dostala... Na stranu druhou jsem očekávala, že budu zcela ohromena technickými vymoženostmi, což se tedy úplně nestalo. Lístky na metro si člověk koupí v mašině s obrovskými tlačítky jako z 80. let a vyjde ten malý tvrdý lístek, který je podobný tomu, co se u nás kdysi procvakával. Asi si ty zážitky musí sednou, ale rozhodně to nebyla nuda, takže Japonsko - arigato gozajmašta!

Once upon a time in Taiwan... Part 2

Mé stopování v kostce!

      Nejprve mi zastavila Emily, aboriginka z kmene Ami a svezla mě asi 30 minut. Následný stop byl ovšem luxus dne: tři profesoři sociologie (Austrálie, USA a Japonsko) se svou průvodkyní a řidičem. Takže jsem měla hodinu a půl výborné konverzace s několika luxusními foto zastávkami a svezení až k obratníku Raka.  Rozhodně nejlepší byl Larry, který řekl, že má předky z České republiky. Jedna strana je od bývalého Gottwaldova a ta druhá z takového malého města na severu jménem Frýdek. Následovalo mé WHAT?!?! a vtipkovali jsme, že jsme snad i příbuzní. 

      Třetí auto mě svezlo jen asi 10 minut a seděla jsem mezi dvěma aboriginci, kteří žvýkali betelové oříšky a skoro neměli zuby (a když hodili můj batoh ledabyle na korbu=mé všechno! nervózně jsem se otáčela až mě rozbolel krk) . I další mladý pár mě hodil jen kousek a stejně tak i kuřák, který neuměl anglicky ani slovo. Do Taidungu jsem se dostala s postarším párem, který se mnou sice taky mluvit nemohl, ale za to jsem si tam krásně zdřímla! Škoda jen, že měli v autě asi 7 stupňů a já drkotala zubama. Vyhodili mě tragicky nešťastně a já měla netragicky štěstí, kdy mě v centru nabral Mr. Li, který mi koupil kafe, zastavil na několik fotek a dovezl do Jinlunu. Tam mě nabrali dva pumpaři, kteří se sice tvářili, že vlastní minimálně dva vrty, ale byla jsem ráda, že se zase posouvám. Ve chvíli, kdy mel vyhodili, přišel déšť. Taková průtrž mračen, že jsem byla mokrá i přes pláštěnku. Zastavil mi praštěný chlápek v tílku a košilí od policie. Opět anglicky ani slovo jen obláček cigaretového dýmu, ale ať nastoupím. Ujeli jsme 2 minuty, a že musí něco vyřídit na stanici. Tak já že půjdu a bye bye. Jdu 10 minut a už na mě huláká ať jdu zpátky, leje hrozně tak se soukám na sedadlo a zastavujeme za dalších 5 minut v obchodě, kde donutí nějaké nebohé děti, aby se se mnou domluvily. Takže říkám ok tak já půjdu, protože koncept stopování mu byl zjevně neznámý. Říká mi bye bye, já mávám a odcházím. Za dalších 10 minut sedím opět v jeho autě a mám chuť si ťukat na čelo. Vezme mě asi 5km, kde je další policejní stanice a tam si opět povídám, protože si je zjevně jistý, že mi už nikdo nezastaví a co jako budu dělat. Tentokrát odcházím a mávám na další auto, kde mě nabírá chlápek s mentolkou, opět nulovou angličtinou ale vůli dovézt mě na druhou stranu pobřeží. Tam mě nabere mladý pár, sice opět angličtina nula nula nic ale mají v iphonu překladač a hodí mě už jen kousek od Kaohsiung. Dostanu od nich taky kus grilované sépie a žužlám spokojeně chapadélka. No a pak přišel průser. Vzali mě manželé, kteří mě nejdřív chtěli hodit na vlak, a když ne na vlak, tak na letiště a to už jsem byla ve velkoměstě s pětiproudovkou a večerní špičkou. V zoufalství jsem zaklepala na pár, který mi dal v autě čaj a odvezl k metru. Ještě jsem pak asi 30 minut šaškovala, ale to už mi nebylo nic platné. Sedla jsem tedy do metra a jeden klučina mi pomohl na nádraží. Rychlovlak stál 135 twd tak si říkám, budu tam za 14 min a aspoň na mě couchsurfer už nebude déle čekat- kdo mohl tušit, že jsou v Tainanu dvě nádraží a já budu dalších 45 min čekat na lokální vlak za 25 pokud nechci cvakat 400twd taxikáři? Volám potřetí A chce se mi brečet a jeho its ok po 3 hodinách, co na mě čeká, mi moc nepomáhá. Vystoupím a zjistím, že ani on ani Japonka, která taky jen přespává, ještě nejedli a božátka opravdu čekají na mě:/

   
    Jdeme na luxusní hot pot, kterého je pěkná kopa, že to ani sníst nejde a alespoň je zvu na večeři. Při zabydlování na matraci se na nás přijde podívat šváb a Japonka vřeští. Já zcela v klidu sedím užívám si opět wifi a akorát mě napadá, že to přece není jedovaté. Při vzpomínce jak jsem vřeštěla z pavouků ještě před pár lety se nemůžu bránit úsměvu. Tohle z člověka udělá cestování. Ale spím radši se sluchátkama na uších, protože ty potvory tam prý můžou vlézt a tenhle měl dobrých 5 centimetrů.

 Ráno se probouzíme do tajfunu nebo co:D myslela jsem, že kravál dělají nějací dělníci a ony to provazy deště. Prohlídka Tainanu tak byla  převážně z oken káváren, což byl ovšem pohled velmi příjemný. Alespoň Konfuciův chrám jsem si nemohla nechat ujít a s ním i blízky chrám šesti konkubín. Ač je jistě Tainan nádherné a také nejstarší Taiwanské město, ve 12:30 jsem už seděla ve vlaku do Taipei, který jel nádherné 4,5 hodiny na rozdíl od levnějšího couráku, kterému by to trvalo 7,5 hodiny. Na nádraží jsem se potkala s Jackiem, mým posledním couchsurferem, a zašli jsme na večerní nudle. Měl pak ještě vyučování a já tak měla 3 hoďky na noční Taipei. Celé jsem to prochodila ve čtvrti se spoustou nightmarketů a dala si i svůj poslední bubble tea - ten korejský prostě fakt není ono.  S Jackiem mě pak ještě čekala půlhodina busem, protože bydlí v částí New Taipei, které se kolem historického centra vystavilo. Věděla jsem, že bydlí s rodiči, tak jsem si - bláhově- myslela, že to bude bez švábů, leč couchsurfing prostě nabízí zážitky autentické a silné a já ve dvě ráno na dřevěné pryčně se zatarasenými dveřmi židlí, přikrytá ručníkem a s očima jak baterky, hledající další zvířenu ležela uvědomělá, že tohle, tohle teda nezažije každý.

Na pár hodin jsem konečně usla a probudila se do ještě většího dusna než kdy dřív, to se přiznám není mé oblíbené památkové počasí. Nezbylo než zatnout zuby a jednou za čas se zastavit v krámku se suvenýry či jídlem, prostě tam, kde je klimatizace. No a když je tam i mandlová snickers, to jsou prostě nečekané plusové body:-) namířila jsem si to do severní části, kde jsem opět prozkoumala další Konuciův chrám - ano, byl velmi podobný tomu z předchozího dne, ale slunce a déšť poskytly dva velmi odlišné zážitky. Kousek poblíž jsem se ještě zastavila v dalším budhistickém chrámu a sedíc na schodech mě, možná z toho vedra:D, přepadla přemýšlející nálada. Nakolik je dobrosrdečnost Taiwanců ovlivněná právě budhismem? A jak to, že na mě tenhle ostrov působí tak diametrálně jinak než Korea? Schválně si je ještě nechávám otevřené, protože ještě než jsme vzlétli směr Incheon, věděla jsem, že se tady chci ještě rozhodně vrátit.

Once upon a time in Taiwan... Part 1

      Naplánovat si odlet na Taiwan v poledne den po konci semestru nebylo úplně prozíravé. V deset večer jsem se orosená dovalila s krosnou vážící snad tunu do hostelu, kde na mě bude čekat, a ve svém apartním cestovatelském oblečku (sytě oranžové šusťáky a černé adidas triko) jsem dorazila na rozlučkovou bye bye party. Spolubydla v minišatech vypadala jako princezna a já jako její bodyguard z hor...Ovšem ve dvě ráno, při mé cestě na kolej jsem dávala budík na půl sedmou  s lehkým skřípěním zubů. Liz, která shodou okolností odlétala o 40 minut později než já, je ovšem větší drsňák a usoudila, že jediná možnost jak po pařbě nezaspat je nejít spát vůbec. V 8 ráno na zastávce jsme měly obě docela ránu, ale dorazily jsme v klídku a pohodě (až nás to obě překvapilo:D) rozloučily jsme se českým na shledanou a ne sbohem a já nasedla na letadlo směr Taipei a Liz Helsinky.

      Hodinová cesta do centra Taipei mi ukázala, že tohle je opravdu jiné kafe než betonový Soul. Všude stromy a zeleno, skoro jako v Kuala Lumpur, což je pro mne synonum hlavního města v džungli. Autobus mě vyklopil u hlavního nádraží a s letáčkama nastudovanýma během jízdy jsem natěšeně dorazila k informacím. Pán z mého rozhodnutí jít pěšky k Památníku Čankajška viditelně nadšený nebyl: to je určitě 20 minut. Možná i půl hodina! Odradit jsem se ovšem nenechala i když za cenu všeho propoceného. Vlhkost je tady horší než v Koreji a samotné bytí člověka doslova vyšťavuje... Memoriál je to ovšem pěkný a u Čankajškovy sochy jsem zastihla i výměnu stráží.  Následovala další asi půlhodinová procházka k budhistickému chrámu Longshan plného věřících, dýmu z vonných tyčinek a jídla pro mnichy. Holohlavá a opálená mniška mi na zápěstí uvázala náramek za pár peněz a já spokojená odcházela směr main station,  kde jsem chtěla vidět ještě po cestě severní bránu. Její hledání se proměnilo v detektivku a já byla přes všechny dobře míněné rady kolemjdoucích ztracená. Nebo možná právě kvůli nim? No nakonec jsem ji objevila (uprostřed cesty) a vypadlo ze mě jen, takový chcípáček? Vypadala totiž spíše jako moderní barák... Nevadí a už jsem v metru frčela směr Nangang exhibition center, kde jsme se měly sejít s mojí couchsurferkou Jasmine.  

Měla asi 10 min zpoždění a já už se smiřovala, že spát asi nebudu. Což se prakticky vyplnilo:-D do ruky mi vrazila helmu a já s hrůzou sedala na skuter. To byl teda zážitek! Jely jsme pak zpátky do města na večeři (měla jsem hot pot- polívku, ve které se vlastně všechno dobré uvaří přímo na stole) do restaurace Modern toilet, která je opravdu jako záchod. Zmrzka vypadá jako poop, hot pot mi donesli v záchodové míse a pití v bažantu.  Pak jsme se přesunuly na párty. Když jsem slezla ze skutru a Jasmine ho odjela asi 300metrů dál parkovat s mým mobilem, peněženkou, foťákem i pasem ve své kabelce, samotnou mě překvapilo, jak ji věřím:D Ano, Lenka opět pařila v šusťákách! vrátily jsme se v 5 ráno a já poznala kopu jejich kamarádek, mezinárodní studenty i jak vypadá správná  pařba v největším Taipeiském klubu Mist. Když jsem na ty tři hodinky šla spát, pořád jsem si opakovala, že lidi jsou prostě super!

      O něco později ráno jsem se hrabala z postele velmi neradostně, ale sbalila svých pět švestek a vyrazila, respektive lehce se plazila, k 101 tower, která byla kdysi nejvyšší budovou světa. 450 taiwanských dolarů za minutový výtah! A to pro studenty, jinak za 500... No tak jako aspoň jsem se na ně zamračila. Pak mi řekli, že můj batoh je příliš velký a já ho s velkou radostí pánovi podala. Jeho tíhu nečekal a lehce si heknul. Tak aspoň se za ty prachy taky nadřeli. Sice bylo pošmourno, ale výhled luxusní, tak jsem nakonec odcházela s úsměvem na nádraží. Jako správný backpacker jsem si našla úplně nejlevnější vlak a trochu poklimbala cestou do Hualienu. Čtyři hodiny jsem chodila jako somrák od free wifi k free wifi až jsem to vzdala. Dneska opravdu u couchsurferů nebudu. Ale každá mince má dvě strany! Toto rozhodnutí jsem udělala u kavárny, kde jsem se začala bavit s Texasanem Mikem a už mě vyzvedávala majitelka hostelu, který je jeden z nejlevnějších tady. No skoro jsem zírala s otevřenou pusou jak se vše vyřešilo! Po cestě mi ještě koupila prý nejlepší čaj v Hualienu a sušenku-taiwanská pohostinnost je opravdu k neuvěření! Vzala jsem si postel v pokoji pro 10 a během prvních pár seznamovacích minut jsme vytvořili 8člennou skupinu směřující na večeři do tradičního night marketu, kde je milion stánku a restaurací a asi miliarda lidí. Nizozemec, dva z Ohia, Texasan, Australanka a já jsme se pěkně nadlábli a dali si taiwan beer. Cestou zpátky jsme pak koupili balík betelových oříšků- wau! Člověk je kouše v puse a vyplivuje červené sliny, strašně to kazí zuby a účinkuje asi jako žvýkací tabák. Padla jsem do postele úplně vyčerpaná a po Texasanově výlevu o svých kožních problémech během mé večeře i nadšená, že do Taroka ráno vyrážím sama:-)

       Vstávání balení a přesun-na snídani jsem skočila k veselým babkám na sandwich. Udělaly topinku trochu jakéhosi tuku ( že by to byl kokos?) a kus pofiderní flákoty s vajíčkem, druhý toust pak s čokoládovým krémem, tedy s tím na co jsem mohla ukázat, protože angličtina nula nula nic:D V buse jsem zcela nepřekvapivě usla a vzbudila se tak tak na druhou výzvu Taroko headquaters. Už tím, že jsem jela busem v 9 a ne jako zjašený Mike o půl sedmé jsem si dala najevo, že tam jedu v klidu na výlet  a ne běhat abych viděla všechno protože to stejně nestihnu. První trasa byla Eternal Spring Shrine Tail- měla být náročnější, ale podle mě teda pohodová procházka- ale ta panorámata! Když jsem šla po provazovém mostě který se výhružně kolébal, připadala jsem si téměř jako Indiana Jones. Nahoru, dolů, chrám, zvonice, vodopád a pěšky na další trail Shakandag, která je nejznámější a vede roklinou, jen je úplně rovná a samozřejmě přecpaná turisty. Chtěla jsem se ještě dostat na jednu vzdálenější a chytla jsem i dobrého stopa, ale oblast byla zavřená, takže zase stop a tentokrát mě Američan, Filipínka a jejich prťavá Sam hodili zpátky do Hualienu. 

Tam jsem se potkala s Jessie, 39letou Taiwankou, která u sebe ten večer nechala zadarmo přespat mě a Kennis z HongKongu.  Vzala nás na večeři na tradiční knedlíčky pak na šťávu z čerstvého ovoce no a po sprše ještě na pláž. Tam jsme všechny tři ležely na kamenech, osvětloval nás měsíc a povídaly jsme o životě. Člověk si najednou připadal jako v ráji a když jsem nohama stála v pacifickém oceánu, přemýšlela jsem, jestli se mi to jen nezdá. Jessie odjíždí v záři pracovat jako dobrovolník do Jižní Afriky, následně na chvíli do Londýna a nakonec na několik měsíců na Sicílii, pevně doufám, že se v Evropě potkáme, protože za 13 let bych rozhodně chtěla být naplněná optimismem jako ona! Ráno se mnou zašla na tradiční snídani: vajíčková rolka, masová bulka, horké sojové mléko a smažené něco jsko churros, co se do toho mlíka namáčí. Výměna adres a popojetí na větší cestu- plán: dostopovat z Hualienu do Tainanu nějakých 400kilometrů.

In the meanwhile...

   Čas letí jak splašený a já nestíhám koukat. Vždyť už mám po zkouškách! Nejvyšší čas zase informovat, co se děje nového a co jsem tady stihla :-)

1) Trick Eye Museum

    Se spolubydlou jsme si vyrazily na místní pecku, muzeum které vám ošálí zrak. Je plné obrazů, do kterých se ve vhodné pozici a po vyčkání fronty, doslova dostanete.  Byly jsme nadšené! Pobíhaly jsme po muzeu, netrpělivě čekaly než se třeba 6ti členná skupina Korejek vyfotí nejprve každá sama, pak ve dvojících,  pak ve trojicích, pak všechny, pak přefotí, ty které se jim nelíbí... no trpělivosti to chtělo opravdu pořádnou dávku, ale odcházely jsme zcela spokojené a s plnýma kartama úlovků. Abychom si ještě den zpříjemnily, na večeři jsme se zastavili u řeky Han a na velkých kamenech si udělaly piknik uprostřed moře Korejců s rodinkami. Just another lazy Saturday...

2) Oslavila jsem narozeniny

     Kousek od kolejí máme takovou říčku, kolem které běhám a chodím do školy. Když jsem měla v neděli narozeniny, rozhodli jsme po večeři, že si koupíme pivo a sedneme -opět na kameny! jupí! - právě tam. Bohužel po první lahvi soju, přišel pocit: je mi 26 a jsem tady nejstarší! a šla jsme pro další lahev Soju, což nebylo nejmoudřejší:-) Nicméně zjistila jsem, že Sebastianovi je 27, dostala jsem krásné dárky a nikterak se neznemožnila (jen jsem vysypala třešně), takže to byl večer více než podařený. Narozeninový dort jsem jedla hůlkama a připadala jsem si asijštější než Korejka. Hlavně jsme si všichni uvědomili, že to máme opravdu už jen za pár a hned po zkouškách je nás většina hnedle v trapu. Je to takový zvláštní pocit, na kterém jsme se tady shodli. Nicméně jak podotkl právě Sebastian, krása celého téměř prázdninového semestru je právě v jeho v jeho konečnosti ( v češtině to zní nějak divně:D no prostě je temporary).

3) Přijely Pája s Martinou

    Pája, která se mnou strávila semestr v Rotterdamu, spolu s Marťou, která ji navštívila taky tam. I přes prvotní nejistotu z mladého Kima a po strastech s domlouváním letenek  a ubytování, opravdu přistály holky v Soulu! Strávily tady neskutečně rychle uběhnuvši (je to správný přechodník?:-) týden. Pár dní v Soulu, pár dní na Jeju, zase Soul a bylo hotovo k naší velké nelibosti. Vybavila jsem holky mapou a informacema a užila si to s nimi parádně. Jelikož přijely přesně na mé narozeniny, první den jsme prakticky jen oslavovaly a hýčkaly se! Zkusily jsme společně Bingsu - místní dezert, který jsem si schovávala na speciální příležitost. Je to velká mísa ledových vloček (čistých nebo ochucených), sladkými fazolemi ( ano, i to tady máme!) a kopečkem zmrzliny a my si vybraly příchuť녹자 = zeleného čaje a bylo to zvláštní ale výborné! Také jsem holkám představila Soju a shodly jsme se, že by slovník rozhodně měl být obohacen o nové slovo: to be sojued neboli osojuvat se:-) 

4) Konečně jsem navštívila ovčí kavárnu!

 O psí nebo kočičkové kavárně jsem se už zmiňovala, nicméně musím uznat, že jsem existenci Sheep Cafe dost zpochybňovala. Rozhodla jsem se k ostatním připojit o něco později a horko těžko jsem se v oblasti Hondae orientovala. Byla jsem už v pasáži, kde to mělo být, ale pořád nikde nic! A najednou slyším: Béééé Béééé. Ovce.... Ovce uprostřed Soulu. Zamířila jsme po zvuku a do dvou minut seděla u stolu, objednala si kokosové latté ( to je podivnost: mlíko s hromadou sušeného kokosu, takže má člověk toho kokosu plné brčko) a stála nad ohrádkou se dvěma ovečkami. Číšník/ farmář nám donesl pití a ovečkám jídlo, po nějaké době donesl jídlo a uklidil ovečkám bobky... no roztomilá symbióza :-)

5) This is the end... you know
Nejsmutnější a zároveň radostnou zprávou je, že mám úspěšně po zkouškách. Dva final papery a dvě zkoušky sice nebyly úplně sranda, ale zvládla jsem to (zejména na korejštinu jsem hrdá!) a tak přišla fáze loučení, závěrečných fotek a všeho "posledního". Poslední hodina, poslední jídlo v menze, poslední fotky spolužáků.

Děkuju moc za vše, co mi přišlo.
Po sbalení mi můj pokoj připadá
 jako nahý...:-)

Ale it´s time to move on. Takže teď balím svých pět švestek, s dojetím sundávám všechny dopisy, pohledy, přání i fotky a těším se. Těším se na další zážitky a na shledání s kamarády. Na český rohlík s nugetou i 30% Eidam, ale ještě ne! Ještě je třeba cestovat s báglem na zádech, přemýšlet, kde se člověk vyspí a poznávat nové a netušené stránky světa i sebe samého. Takže plán na příští měsíc? V pátek odlítám na Taiwan, další čtvrtek mi přilítají dva kamarádi a čeká nás Japonsko no a pak ještě pořádné rozloučení s Koreou. Tak mi držte palce, ať se zase v tom světě najdu :-) 

Úterní večer s velvyslancem, Saudkovými fotografiemi a zmrzlinou

         Výstavy, divadla, opery...po tom se mi občas zasteskne vice než po sýru. O to větší radost mi udělalo pozvání českého centra a ambasády na vernisáž putovní výstavy Saudkových fotografií nazvaných "Goodbye Jan". Celá akce se odehrávala v "Castle Praha". No přišla jsem o 15 minut později, protože jsem to hledala jak šílená. Až později jsem zjistila, že tato budova je nepřehlédnutelná - Castle Praha vypadá jako pražský orloj v Disneylandu. Doběhla jsem celá uřícená do 4. patra a začala korzovat mezi těmi asi 30 lidmi.  Aby mi to šlo lépe vzala jsem hned do ruky připravené víno a šla k bufetu omrknout dobroty. Intelektuální korzování kolem fotek chvíli počká.

   


       Nechápu, jak má člověk jíst společensky přijatelně, když bojuje s obrovským kusem ananasu jen vidličkou! V dalším kole dávám na talířek radši jen chleba - chlebíček teda nic moc. Postavit ingredience do mrakodrapu, aby se to člověku ani do pusy nevešlo... jíst to je další ze společenských hlavolamů. Šla jsem pro další víno. Při procházení kolem fotek Saudkových nahotinek se začínám socializovat. Nejprve mne prakticky přepadne postarší dědula - Korejský učitel češtiny (!!!), který se mnou mluví přirozeně česky. Dostávám vizitku, pozvání do některé z jeho hodin a další společnost v podobě jeho čtyř žáků. " Dobrý den, já jsem Matěj. Těší mne." Po dvou měsících toho víc neumí, ale i tak to bylo milé. Matěj - vlastním jménem Moon Hee Wook - jede o prázdninách na měsíc do Plzně na workcamp. To jsou mi věci. Korejky jsou ze Saudka celé vyděšené. Myslím, že tolik ňader ani zadků snad nikdy neviděly. Slyšela jsem pana velvyslance, že vybral ty cudnější. Slečny toho názoru nejsou a rozpačitě opakují interesting...very...interesting. Po deseti minutách se omluvím a razím opět k bufetu dát si pro jistotu jeden z posledních kousků sladkého chleba. Pro změnu mě lapnul zástupce Vietnamského konzula. Ptá se mě jestli je to obraz nebo fotka. Opět vizitka a tentokrát pozvání do Vietnamu. Píšu svůj email na kousek papíru a přemýšlím, proč vlastně... No ale mít vlastní vizitky by bylo cool. Rozhodně jedna z věcí, kterou doma udělám.      

  Z vietnamské společnosti se přesouvám do italské. Profesor italštiny Emilliano mi vysvětluje, že fotkám rozumí víc, než Korejci, protože je z Itálie, kam se ale nemůže vrátit, protože tam není práce. Tímto stylem také hovoří. Sice je jeho angličtina ultimátně vtipná - mluví ji naprosto stejným přízvukem, jakoby to bylo italština a gestikuluje jak splašený - po další čtvrt hodině to ovšem vzdávám. Myslím, že mě totiž vůbec neposlouchá. Tak mu řeknu, že Korejci mi připadají jako Italové Asie, protože řídí jako prasata a chodí pozdě. Trochu mě překvapilo, že mi dal vizitku. Čas na třetí víno a v prořídlé společnosti zamířit ke dvěma krajankám.

pan velvyslanec Jaroslav Olša

         Češka Petra a Slovenka Monika mi pak dělají společnost zbytek večera. Řady hostů se ztenčily  a my se dáváme do řeči s českým velvyslancem  (já si hned říkala, že je mi nějaký povědomý:-). Ptá se mě, jak jsem se dostala na seznam pozvaných., já na to, že jsem psala hysterický email kvůli Kimovi před nějakou dobou. Jeho "áááá, tak to jste byla Vy!"mě dost pobavilo. Zbytek konverzace byl o víně, o Koreji, o tom, jak se mu tady žije. Při odchodu jsem byla už pozvaná za měsíc na další akci a neskutečně se těším.  

   S holkama jsme odcházely jako poslední a trochu nás mrzelo, že zbytek flašky už nějak nestíháme dopít. Je tedy třeba najít nějaký bar nebo klub. Ptáme se asi deseti různých lidí, ale kloudného nenajdeme nic. Kromě Francouze, který už dva a půl roku cestuje po světě. Sám a bez plánů. Zavede nás do uličky, která by měla být dle jeho mapy "Party street". Je úterý a všude tragicky mrtvo., takže nakonec to jako správné dámičky zakotvíme v cukrárně. Dávám si rýžovou zmrzlinu a  druhý kopeček s příchutí slaný karamel - lepší volba než soju. Myslím. že si otevřu cukrárnu s příchutí slaná čokoláda, slaný karamel a burákové máslo. Spokojenost největší:-)  Tak za další měsíc na viděnou Český dome!