Rumunský Banát- cesta zpátky.. cesta k sobě

Banát asi není prázdninová destinace, která by člověka napadla jako první.. ale mě ruka osudu zavála právě do těchto zapomenutých míst, abych našla to co jsem nevěděla, že hledám. A jelikož nejsem schopna popsat kouzlo českých vesnic v Banátu, zkusím alespoň hodit pár mini postřehů a zajímavostí jako inspiraci pro další odvážlivce:) Navštívili jsme Temešvár, čtyři české vesnice a lázeňské městečko.. tak pár střípků:)


Jak se dostali Češi do Rumunska? Dávno tomu:) Do Požarevackého míru byl Banát po dvě století ve správě Osmanské říše ale po jejich vytlačení rakouskými vojsky za Dunaj se habsburkové stali pány této země. Díky vojenské hranici, kterou bylo třeba efektivně bránit byli i lidé z Čech nalákáni na volnou půdu do Bantu. První vesnice- Svatá Alžběta- byla založena 1823 a o tři roky později i Svatá Helena. Druhá vlna přišla 1827-1828 a vznikly další vesnice jako Bígr, Rovensko, Gerník, Eibentál.. A Češi jsou v těchto vesnicích na své češství snad hrdější než obyvatelé České republiky.

Svatá Helena
V této vesnici mě zaujalo, že má dva kostely. Katolický i baptistický a po navštívení obou mší se mi zdál baptistický záživnější- asi hlavně proto, že tam hráli na mandolíny! Probíhaly za mé přítomnosti i táčky takže zážitek hned ze startu:) Hospůdka u Pepsiho mě pohostila a pan majitel je parádní hospodský jak má být!:) Jen ve vesnici není pitná voda, což je dosti problém:/

Bígr

Tato vesnice mě nadchla sama sebou ale obyvatelé byli na turistické ksichty o poznání méně příjemnější.. holt špatné zkušenosti se těžce smazávájí a my se jen mohli snažit jejich mínění vylepšit. Vesnice má tvar kříže a uprostřed stojí kostelík.Člověk má pocit, že se vrátil zpátky a zároveň ho to nutí myslet nad svými hodnotami a přemýšlet o věcech, které považoval za základní a jasné.. a najednou jasné vůbec nejsou. Cesta k vesnici je adrenalin jako blázen a občas jsem měla pocit, že nš autobus je roztomilá balancující provazochodkyně, která může každou chvíli sletět do publika..nebo do skal;) Městečko má méně než 200obyvatel a my u jednoho z nich nocovali na zahradě:) Země byla pokrytá švestkami, tak bylo všude cítit skoro slivovici a vidět miliony mravenců:D


Eibentál
Tady jsme strávili celé tři parádní dny. Z Bígru jsme přes kopec Kopřiva (911mnm) došli k dolům v Ujbányji, kde donedávna muži z vesnice živili sebe i své rodiny, ale po neštěstí a zavalení tří horníků byly doly zavřeny a obyvatelé nemají žádnou pořádnou možnost práce.  Ve měste žije i pan Kocman, kterého jsme měli tu čest poznat a poslouchat jeho vyprávění o minulosti, přítomnosti i budoucnosti.. o práci, o geologii, o dolech a dokonce i o naší republice. Spala jsem s průvodci a Kristýnou u paní Jozefky, která byla úplně neskutečně milá a hodná. Dokonce mi dovolila vedle ní sedět na mši a vždy mi ukázala co se zpívá-proto jsem si zazpívala i v rumunštině:) vařila nám jako králům a i díky ní jsem měla po návratu- a stále mám- o čem přemýšlet. Udělali jsme si i výlety na kopec Cucuiova (vrchol dobyt mimo značku po jakési suti :D )  a přes Známanu kolem salaší takový okruh zpátky do "tisového údoli" tedy Eibentálu. Na salaších bydlí hlavně Rumuni a mají zle psy, kterých jsem se dost bála ale bylo to dobré:) Na konci jsme si užili nefalšovanou tancovačku i s místní bývalou učitelkou Nánou a jejím mužem Aramem a tančili až do rána bílého:) samozřejmě jen polku, valčík a místní tradiční..prostě paráda.

Šumice

Vesnička je to malinká ale s nádherným arboretovým hřbitovem kousek za vesnicí. Bydlí zde i pošťák (ano pošta je funkční!!) Veverka, na jehož zahradě jsme spali a který k nám přišel k ohni a krásně vyprávěl.. Vůbec to pro mě bylo asi na Banátu nejlepší. Lidé, kteří zde jsou. A že moje myšlení tady prostě nefunguje. Pan Veverka nám vyprávěl, že ho nikdy nenapadlo ze Šumice odejít. I když nemá moc peněz a život je těžký. Mnoho, hlavně mladých lidí, odchází právě třeba do Čech za prací, ale pro něj cestování nepřipadá v úvahu. Blízko vesnice je i český mlýn, který stále vlastní česká rodina Kalinů a také klášter v Putně, kde jsme dostali od místního popa (je pravoslavný) dokonce najíst!:) Byla to nějaká sladkost z krup a jablek ale výborné.

České vesničky jsou každá úplně jiná a je těžké si na ně udělat názor. Člověk jen může stát a kochat se tou nádherou a odnést si to co nehledal, co nevěděl, že chtěl a co si myslel, že nepotřebuje a přesto se vrací bohatší a ani neví komu za to poděkovat...

Malá Fatra aneb: "do první slzy, do první kapky krve, do první kapky mozkomíšního moku.."

Čas od času mé šílené sny a plány vyjdou- i když se zpožděním- a proto rok po naplánování se uskutečnila akce: Viva la Malá Fatra!
Obsazení bylo přímo hvězné: kromě mé maličkosti ještě Sikulka, Kája a Matěj.

Den první: ranní cesta autem byla veselá ale myslím, že pro nezasvěcené ne až tak zajímavá tak začněme v Žilině:). Auto jsem na parkovišti nechávala jen s velkou nervozitou a vlakem jsme uháněli do Strečna-výchozího bodu. Na nádraží bylo ještě veselo až milo a pak přišla červená značka a překvapivě kopec! První mezizastávka byla na Starém hradě (původně hrad Varín vybírající mýto). Druhou a poslední zastávkou toho dne byla chata pod Suchým. S těžkými batohy jsme vcelku rádi přijali roztomilý pokojík a večer strávili u hry Bang, kterou překvapivě nejlépe hrála Katka, která byla téměř Bang začátečník!:) Holt má na to mozek..

Den druhý: opravdové šlapání! Počasí nebylo nejideálnější, ale jinak parádní pochození po hřebenovce! Nejprve jsme se zuby nehty vyškrábali na Suchý ve výšce 1458 mnm, pak přišly Bíle skály, Stratenec a pak děsivě daleko Malý Kriváň- ten byl asi nejhorší! Na ukazateli bylo 1:15- lezli jsme po skalách jak svišti vše supr a říkám si: "hohoho to už tam za chvíli musíme být" Příjdu k dalšímu ukazateli- a co nevidím! Malý Kriváň 1:15! Cesta nekonečná, mlha, vítr..ale stálo to za to;) byl totiž dobyt! Pekelný Pekelník nebyl zas tak strašný a poslení a zároveň nejvyšší vrchol Malé Fatry- Velký Kriváň (1709 mnm) byl už spíše jen třešničkou na dortu:) Sice jsme nic neviděli ale ten pocit! Došli jsme k cíli: Chata pod chlebom což byla opět příjemná chata s bryndzovými halušky! Nálada v týmu nebyla úplně pozitivní: já měla puchýře, Kája chřipku, Sikki bolely nohy a Matějovi bylo vše vlastně jedno:D Jako náčelníkovi se mi nepovedlo vše uhlídat, proto přišla revoluce která mě málem svrhla a sní i..

Den třetí: Místo plánovaného zbytku přechodu (Chleb, Stoh, Velký Rozsutec..) ale místo toho revoluční větev zvolila trasu po modré dolů do Šútova. Cestou jsme viděli Mojžíšovy prameny a Šútovský vodopád což bylo super a hlavně bylo třeba dopít všechny alkoholové zásoby- a že jich bylo:)  Po sérii psycho fotek jsme konečně dorazili na rozbořenou stanici do Šútova, kde nebylo vůbec nic tak jsme při čekání na vlak hráli Člověče nezlob se! Vyhrál Matěj.. no co na to říct! Brzy jsme dojeli do Žiliny, kde nás čekalo autíčko a cesta domů;)

Julky až na dno aneb pohodově za rok přátelé!

Měla jsem to nebetyčné štěstí, že jsem se s mou oblíbenou průvodkyní a kamarádkou v jedné osobě Markétkou dostala dva roky po sobě na jeden zájezd. Bylo to velmi přínosné a já to doporučuji všem, zejména co se hor týče! První rok jsem "julky pohodově" absolvovala se sestrou.. a myslela, že pojdu. Ač nás bylo oproti letošku míň (+- 15/40) byla to mnohem schopnější skupina, takže jsem funěla stále vzadu, což letos bylo vyrovnanější:)
První den po příjezdu nás čekala krásná trasa od Bohinského jezera na Pršivec.. Toto převýšení 1200 metrů (!) jsme první rok zvládli s vypětím sil ale bylo to stále o něco lepší než kratší trasa letos (jen 900 výškových metrů) ale za to v hustém lijáku, který prověřil nejedny pohorky, pláštěnky a goretexy...

Druhý den také neproběhl úplně stejně což je prostě krása a mé srdce jásá!:) trasu Koča na planině pri jezeru- sedlo Vrata-Dolina triglavských jezer- a zpátky Koča mám projitou tam i zpátky a obě mají své kouzlo. Při cestě nejprve na sedlo, čeká turisty stoupání dost dlouho až na to nebohé sedlo ve výšce kolem 2100mnm,
v opačném směru ale zase stoupání podeél triglavksých jezer je delší ale o to méně prudší a výšvih na sedlo Hribarice těsně před sedlem Vrata je už jen taková třešinka:) Na této cestě je možnost i mírné odbočky pro fajnšmekry- Kanjavec se svou výškou přes 2500metrů! Loni až na vrchol hory a dno svých sil došla skupinka o sedmi kouscích včetně mě (ano má nefalšovaná skromnost ve své plné kráse:) letos jsme Kanjavci tak akorát zamávali, protože v tom počasí to bylo bez valného smyslu. Sice nám přestalo pršet, ale byla mlha, že bychom vytouženou špičku Triglavu stejně neviděli a mohli si ji tam tak akorát nakreslit..Večer se nám rozjela zábavička a zpívalo se až se určitě hory zelenaly! (kdyby byly přes tmu a mlhu vidět;) Ráno před posledním dnem nás čekalo opět roztomilé probuzení v podobě hlasů našich sokolů (čtyř dědečků před kterýma smekám až na zem jak všechno ušli), kteří pod heslem: šak je kurňa sedm a na vesnici se vstává o čtvrté! zapli rádio a nás-ležící spící- nechali napospas zvukům.. My jsme ale holky šikovné- včetně druhé průvodkyně Jitky- a braly jsme ranní očistec s úsměvem a glancem sobě vlastním. Ne že bychom měly cokoli jiného na výběr:D

Poslední den- cesta z naší "domovské" Koči směrem k autobusu v Rudno Polje proběhla po stejné trase oba roky ale opět byly zážitky úplně jiné! Krpál na Lazovský preval byl stejně hnusně prudký a dlouhý jaký si ho pamatuju (taky je to asi 400m převýšení v kuse) ale stejně jako loni ty endorfiny, které člověk má, když se přemůže a vydrápe se až nahoru.. tak ty vydrží snad další měsíc v krvi! Přehoupli jsme se ještě přes o chloupek vyší Mišelský preval a pak nás čekalo klesání směrem k čaji a palačinkám: Vodnikuv dom B) Rozdíly mezi prvními a posledními sice byly dvě hoďky ale díky supr časové rezervě to naštěstí vůbec nevadilo. Od "Vodnika" se už víceméně pořád jen scházelo až k autobusu, kde nás trpělivě čekal náš fešácký pan řidič v kožené bundě a vstřícním přístupem ke všem návrhům jako na cestě tam (...) ale Mája ho zvládla zpracovat tak na spaní nám místo večerníčku pustil dokonce i filmík;)
Musím se přiznat, že cesta do Julek podruhé mi určitě jen prospěla. Z prvního zájezdu si pamatuju hlavně jak jsem myslela, že všude vypustím duši a chtěla si uřezat nohu abych nemohla chodit a někdo mě nesl.. Letos díky těmhle strašákům v hlavě, jsem byla psychicky snad připravena na čtyřtisícovky a každý konec stoupání pro mě byl příjemným překvapením:D (ne jako loni, kdy jsem doufala, že za každou zatáčkou už přece musí být konec:)