Všecko nejlepší Buddho!

Posledních pár dní mohl člověk pozorovat velmi příjemné změny. Ulice se začaly plnit pestrobarevnými lampióny, před školou se stavělo obrovské pódium a vzduch se naplnil sváteční atmosférou. Slavíme totiž narození Buddhy! V Jižní Koreji patří mahajánová větev budhismu spolu s křesťanstvím ke dvěma nejpočetnějším náboženstvím, proto si to tady nikdo nechtěl nechat ujít.

        Oslavy začínají již dlouho před magickým dnem, který ovšem nemá pevné datum. Narození připadne na osmý den čtvrtého měsíce čínského lunárního kalendáře. Tento rok je to 17. května ten příští května šestého. Nejprve se změny začaly dít ve škole. Na náměstíčku před školou se postavilo obrovské mega pódium, rozvěsily se lampióny a čekal nás školní festival - něco jako náš Majáles. Škoda jen, že bylo hnusně. 

Vystoupily hvězdy kpopu, které sice neznám, ale davy šílely nadšením, nějací tanečníci, další zpěv... program burácel celé dny i noci až do polomrtvého opileckého rána, které jsem bohužel studiem propásla. Taky tomu sama nevěřím!:-) 

       Nenechala jsem si ovšem - jak jinak - ujít food festival v rámci toho školního. Ochutnávaly se jak korejské pokrmy, tak speciality z Německa, Brazílie, Mexika a Japonska. Někteří mí spolužáci participovali, proto jsem se dozvěděla, že mexickou pizzu  Mexičan Caesar nikdy neviděl, Rakušan Sebastian lamentoval, že na jeho Curry Wurst nikdo nestojí frontu, protože všichni Korejci chtějí hranolky, prezentované také jako typishe Deutche a jediní Brazilci uhájili své chutě, opékající maso na rožni. Prý na tom není co zkazit. Ještě, že Japonsko mělo rýžové koláčky se slaninou a Korea zase tradiční sladkou palačinku, plněnou hnědým cukrem. Všechno baštíme hůlkami a už nám to přijde jen trochu divné.

      Nejvíce se ale těšíme na sobotu 11. května. Bude lampiónový průvod! Symbolem jsou zejména lampióny ve tvaru lotosového květu, ale v centru Soulu jich ten den projde více jak 100 000 nejrůznějších tvarů, barev i velikostí. 

Lampión představuje v budhismu moudrost. Moudrost která přináší světlo na zem. Průvod procházel večer po hlavní třídě Soulu skoro dvě hodiny a pro samé davy jsme se museli velmi mačkat, abychom nic nepropásli. Po průvodu se lampióny a oslavující přesunuli spolu s námi do blízkého buddhistického chrámu, který byl prakticky lampiónovým rájem. Tančilo se, zpívalo, klanělo, lampióny zapalovalo... člověk si připadal jako v pohádce.  Zvykem je také, že se rozdává čaj a někde i jídlo zdarma, my jsme se ale později přesunuli důstojně oslavit Buddhovo narození na jedno pivo. Když jsem šla na kolej v jednu ráno, město bylo pořád plné lidí. Pod jedním mostem hrálo asi deset Korejců na kytary, na lavičce ještě seděli dva staříčci s lampiónem a drželi se za ruce. Přemýšlím, jestli u nás něco takhle hezky slavíme. Spontánně a venku mezi lidmi. Možná jen ten hokej.

Dalším výborným výsledkem Buddhova narození v pátek 17. je zrušení školy ten den a prodloužení víkendu. Jupí! To se zase něco podnikne:) Buddho všechno nejlepší! 생일 축하해요! 

Lenčina prázdninová dobrodružství, aneb dovolená za všechny prachy

       Po zkouškách uprostřed semestru nás čekalo zasloužené volno a toho bohdá nebude, aby se Lenka flákala! Víkend sliboval krásné počasí takže hurá na Jeju! (제주)

      Jeju je korejský ostrov mezi Koreou a Japonskem, oblíbené to prázdninové letovisko a honeymoon destinace. S Liz jsme koupily letenky dost po haluzi po té, co naše kreditky několik internetových portálu odmítlo, a na poslední chvíli nás zachránil Eastar Air. Liz odlétala druhý den, já až v pátek, potkáme se na večeři.

     Domácí lety jsou zjevně jiné kafe než ty mezinárodní a to doslova. Přes rám ke své gate jsem šla nejen s kosmetikou v batohu s půl litrem vody v taštičce ale i velkým cappuccinem v ruce. Obligátní prohlídka po pípání pod rámem a já jen dávala pozor, ať paní nepoleju. Hodinka v letadle a ostrov se ukázal jako na dlani. Martin z hostelu - korejský majitel - mě vyzvedl na letišti a čekání na Liz, která se na Jihu zdržela, jsem strávila v bývalých vládních budovách a procházkách po městě.

 U večeře jsem zjistila, že zpoždění bylo způsobeno velmi nenadálým seznámením s asi padesátiletým Indonésanem a zítra k němu jedem v 7 na kafe. Moje vnitřní já začalo řvát : cože?! Ale nahlas jsem pronesla něco jako sure, awesome.. Tak uvidíme co to bude, ale jelikož Liz vozil celý den a na orgány ji neprodal, bude to buď úžasné nebo ultimátní fiasko - nepochybně obojí silný zážitek. (mami, já vím, že kdybys to věděla  tak mě přizabiješ. Občas se ale riskovat prostě musí;)

        Taxikář nás rozespalé vezl kamsi 15 km od centra a já litovala snídaně nechané napospas dalším ubytovaným... Indu, jak jsme mu říkaly, přespával u svého kamaráda a byznys partnera v jeho domě/ samoobslužné kavárně a kolo bizarních zážitků se začalo rozjíždět třeskuplnou rychlostí. Během snídaně, kdy jsem na ocelovém mlýnku mlela kávu a dostala nabídku práce v Soulu, na Bali a Thajsku, jsem si uvědomila, že tohle bude nezapomenutelné. Indi nás vzal autem po západním pobřeží a choval se k nám jako k dcerám. Domluva, že my platíme oběd a kafe a on auto a benál byla velmi výhodná a jeho znalost korejštiny i angličtiny pak zcela k nezaplacení. Začali jsme pralesem, přes pláže až k památce Unesco Suwolbong (park).

        Na oběd objednal typishe Jejushe: 몸국 (mom gug) což byla polívka s vepřovým a spoustou mořské trávy a já si užívala nádherného dne. V jedné zatáčce u silnice sušili mstní na slunci sépie a prodávali za rozumný peníz.
Tělíčka visela na šňůře jako ponožky a ani nevím jak se o stalo, ale Indi nám domluvil, že si u nich doma v baráčku za krámkem dáme kafe. Mlely jsme s Liz tento den podruhé a užasle zíraly jak se z těchto neznámých lidí stávají naši přátelé, kteří nám dali pivo, bonbóny, půjčili kola a fotili se s námi. V rámci pohostinnosti nabídli také přespání a průvodcovské služby.  Na kolech jsme se pak na sebe jen s Liz podívaly a řekly si: What??:-) Myslím, že důvěra v lidi byla obnovena na 100%. Aby toho nebylo málo cestou do města, kde se Indi chystal na letadlo, jsme na křižovatce potkali ve vedlejším autě našeho hostitele královské snídaně z rána. Pořvali na sebe pár slov a výsledkem bylo, že jedem na nudle. Sice neuměl skoro anglicky, ale Indi všechno překládal. Když nás vysadil kousek od hotelu, řekly jsme si z Liz, že ten laskavý pocit z celého dne, kdy na nás byli prakticky cizí lidé hodní jako na vlastní se nedá úplně sdílet a kdo ví jestli nám tento zážitek bude vůbec někdo věřit, protože pro nás, ostřílené a permanentně podezřívavé Evropanky, to celé bylo taky dost neuvěřitelné.

     Myslely jsme, že další den nemůže být zajímavější... Byl ale ne úplně plánovaně nebo vítaně. Po snídani - toasty s marmeládou a vaječinou - jsme se rozhodly prozkoumat opačné pobřeží ostrova a vyrazily jsme, po drobných peripetiích na autobusáku- směr přístav. Trajekt nás zavezl na další místní turistický spot- ostrov U-do. Na oběd jsme vytáhly sandwiche, koupily zmrzku a užívaly si chvíle netušeného relaxu na pláži. Taky jsme se pěkně připekly! Připadala jsem si spíše v Řecku než v Asii a zářivě bíle domečky s modrou střechou to jen umocnily. Další plán bylo půjčení čtyřkolek, naše zorničky se zúžily vzteky, když řekli, že naše evropské řidičáky jsou k ničemu a musíme mít mezinárodní. Ty čtyřkolky tam za obdivných pohledů rodičů řídily i děti! Veri najs bjutiful. 

Tak jsme alespoň na hodinku půjčily kola a šláply do pedálů, abychom za hodinku objely celý ostrůvek. Mořský vánek ve vlasech, slunce do tváří... A najedou Kia před náma nečekaně brzdí a Liz, které zadní brzda jen tak šolíchá kolo, mačká přední a letí. Kotrmelec dopředu, kolo ve škarpě, infarktová tepovka.

             Naštěstí odřené má sice kolena, lokty i tvář, ale všechno jen tak povrchně téměř bez krve jen s modřinami. Po návratu na bicyklovou základnu se při nechápavých pohledech majitele, že to určitě brzdí, sype zcela. Tečou jí slzy a řve po nich finsky. No to bychom měly. Nakonec uznají chybu a omluví se, to už jsme ovšem na odchodu. Ještěže je ten život aspoň trochu vyvážený a neštěstí je následováno štěstím zhmotněném v Korejce a Filipínce, které jako my po výstupu z trajektu marně vyhlížejí bus k Jeskyni Manjanggul. Žádný totiž nejbližší hodinu a půl nejede, což je také čas, kdy jeskyně zavírá, a skládáme se na taxík. Jeskyně je vlastně tunel kterým ze sopky proudí láva, když to tady bouchne. Je dlouhá přes 7 kilometrů, my ale prošly ve tmě a mokru jen kousek. Sandály se ukázaly jako obuv ne příliš jeskyňoodolné a vodu a blátíčko mám všude.   Denní světlo a teplo je vítané a my šlapem dva kiláky na zastávku. Bus jede naštěstí za chvíli a my o půl deváté zcela mrtvé padáme na dřevěné lavice hostelové jídelny a cpeme se pizzou a sušenkama. Majitel si nás fotí a dává na hostelový facebook. Ou jé, dvě šílené a hladové holky ze západu vypadají jako ztělesněné klišé. Druhá láhev vína má s naší únavou kritickou reakci a je třeba jít spát, než vyvedeme nějakou ostudu. Navíc Liz letí letadlo v 8 ráno - já mám ještě

den k dobru.

          I když předpověď hlásí lehký déšť, můj plán je jasný. Hurá vzhůru! Po hodince v buse stojím na úpatí nejvyšší hory Jižní Koreje. Hallasan měří 1950 metrů nad mořem a je jasné, že si při zdolávání 1200 metrů převýšení pěkně máknu. Nahoru jsem zvolila Seongpanak Trail. Má být nejmírnější a snad to dolů vezmu nějakou jinou s výhledem. Je deset ráno a já se zastavuju u okýnka pro mapu. Informace, že pokud chci úplně na vrchol, musím být v místě Jindallaebat shelter nejpozději 12:30 mě dost děsí. Nadmořská výška tohoto bodu je něco kolem 1500 metrů nad mořem a dobrých 7 km. Můžu to stihnout? Ptám se dost zděšeně. "normální čas je tak tři hodiny, ale mladší to můžou zvládnout i dřív. Když si pospíšíte, ty dvě a půl hodiny by snad stačily". Cože?!?! Já přece nejsem žádný běžec Lysa Cupu! No nic, koušu se do rtu, do sluchátek dávám Čechomor a vybíhám. Doslova. Začátek je velmi pozvolný, tak v klidu předbíhám nějaké Korejce. V mozku si pořád opakuju - until you puke, faint or die KEEP GOING! Zadýchaná jsem po prvním kiláku, ale bude to prostě boj zejména se sebou. I když cedule podél trasy, značící ve kterém úseku se nacházím, mě značně deprimují, myšlenky, že to stejně nemá cenu, cenzuruju okamžitě.

Trasa má tři úseky- první zelený je very easy, druhý červený je popsán jako difficult a na jeho konci se nachází zmiňovaný bod s časovým limitem a konečné dva kilásky a něco jsou žluté - normal. Tempo na červené trochu klesá, ale naděje stoupají! Vědomí, že to možná stihnu a že tento úsek je nejtěžší vůbec, mi vlévá energii do žil. Na odpočinek není čas- mandarinka, napít a necelá minuta oddechu je všechno, na co mám nárok. Posledních 700 metrů bylo překvapivě nekonečných, ale ano! Hodinky ukazují 12:05 a já bych i skákala radostí, kdybych měla na to sílu. V tuto chvíli jsem již lehce mokrá, neboť slibovaný déšť přišel, nicméně ve velmi light a příjemné formě, jako by mě někdo stříkal sprejem na kytky. Na vrcholu musí být člověk do 14:00 a pak se musí vrátit. Po mém předchozím výkonu mám sebevědomí někde u mraků a říkám si, že ty 2,5 kilometry lepším terénem bude pohoda jazz. Nemohla jsem se mýlit víc!!!

Po 100 metrech začíná pršet a za dalších 500 metrů už leje. Korejec mi dává náhradní pláštěnku a já se vděčně usmívám, jak mi jen síly stačí. Jemný opar se mění v mlhu hustou, že by se dala krájet, vánek na vichr a déšť na malé kroupy, které do odkrytých částí píchají jako jehličky. Mám pocit, že mi Hallasan dává jednu facku za druhou. Občas se člověk musí u zábradlí zastavit, když vítr zafouká ještě víc a vrátí ho krok dva zpátky a občas musí zastavit jen aby si odpočinul, protože tento "normální úsek" je krpál dvakrát větší než předchozí "obtížná" část. Vypínám hudbu- stejně ji neslyším - a s pár odvážlivci pokračujeme dál. Stojím co 40 kroků, ať už to jsou schody nebo kameny a sundávám brýle- vidím přes ně velké kulové a bez nich alespoň dva metry před sebou. Ještě že je po trase natažené červené lanko, jinak bych skončila bůhví kde.

 Plášťenka chrání alespoň část těla, ale kalhoty jsou úplně mokré a v botách mám bazén. Došlo úplně všechno - síla, morálka a brzy i sprostá slova ve všech jazycích, co znám. Mechanicky dávám nohu před druhou a prosím snad všechny anděly, abych na mokrých šutrech neuklouzla. Naštěstí jsou kameny na sopce pěkně členité, a i když jsou mokré, nekloužou. Vrchol poznávám jen díky hloučku Korejců a mám chuť je obejmout. Nevidíme nic, ale jsme tam! Kráter s jezerem je někde pod námi, ale tak aspoň na obrázek jsme se podívali. Je za deset dvě a tlampače nás už volají dolů. Mám hlad, třepou se mi nohy, teče mi z nosu, necítím prsty na nohou ani rukou, ale stála jsem na vrcholu Hallasanu a to mi stačí! Prudká cesta nepřipadá v úvahu, protože i když ráda riskuju, nejsem sebevrah. Dolů to jde pomalu, ale kroupy se brzy mění v déšť a v já si koupím instantní nudle, vodu a čokoládovou tyčku. Chutnalo to jako božská mana a já cítila, jak se mi celé tělo zahřívá. Chvíle odpočinku, ale pořád mě čeká dobrých 7 kilometrů dolů. Místy se cesta mění v koryto menší řeky, ale vidina sprchy mi už cestu nezkazí. Vyšlápnu ještě jednu odbočku, abych byla alespoň uvnitř kráteru a jezero viděla z blízka, i když vypadalo jako jezero Brčálník. S každým metrem se počasí lepší a na úrovni 900 m.n.m můžu i sundat pláštěnku a začít se sušit. Snažím se jít co nejrychleji to jde - rozhodně tady nechci zatmět - a přestože se chvíli zdržím hovorem s holčinama z Hong Kongu, v 17:45 vycházím z lesa na cestu, kde půhoďky čekám na bus a sklízím obdiv od zbytku čekajících budoucích pasažérů. Musím vypadat dost hrozně s ulepenými vlasy a špinavým a mokrým vším, ale je mi to jedno. Těším se na hostel na vyhřívanou postel a na další den až se vyspím. Všechno suším na topení a usínám v 10 jako špalek.  

    Na Jeju jsem si na vlastní kůži zažila mé oblíbené motto: život začíná tam, kde končí pohodlí! A je to pravda:-)

Když bylo všechno na draka...

Když jsem psala o svém dni blbec, zmínila jsem i procházku po hradbách! Tak pro hezký konec dubna ještě pár fotek... a hurá dnes na Jeju! Kdybyste chtěli cestovat alespoň virtuálně se mnou, tady je odkaz na cestománii:-)
Krásný pátek mějte.

Family Reunion

        Zkažený notebook šel na chvíli stranou, když přijela velevážená návštěva. V Nizozemí jsem se s našima viděla jen na letišti v Amsterdamu a přilehlém okolí, takže ve chvíli, kdy jsem je objímala na letišti v Soulu, chudáčci ani netušili, jaký program jim jejich dcerenka/průvodkyně připravila. A že jsem se vyřádila, aby to pro ně byla nezapomenutelná dovolená!

     


         Přivítání na letišti bylo dojemné - taťka, mamča i sestra vypadali překvapivě spokojeně po 17 hodinovém letu, ale když jsem slyšela, jak to vlastně s Emirátama vypadalo, ani se jim nedivím. Rychlá večeře na Seoul  Station a přesun do hotelu. První vtipnost. Bookovala jsem hotely přes internet a zjevně jsem nám splašila love hotel:-) Postel téměř přes celý pokoj, žádný úložný prostor, za to ale veškerá kosmetika, hřebeny, pleťová mléka... asi aby se člověk mohl dát rychle do pucu. No alespoň jsme při vstupu nedostali kondomy, jak bývá v jiných hotelech zvykem. (tolik jsem si o tom načetla a stejně tam skončila:D) Rychlé přespání, zastávka na koleji s věcmi a hurá do Busanu!

        Cesta trvala asi čtyři hodiny - město se nachází na druhém konci poloostrova jihovýchodním směrem a jak mi bylo řečeno je to druhé město této země. Má něco přes 3,5 miliónu lidí, moře, buddhistické chrámy a taky hřbitov Spojených národů z korejské války. Právě v Busanu se totiž spojenci vylodili, po nečekaném severokorejském útoku, který Jih prakticky převálcoval a kromě Busanu mu toho moc nezbylo.

Kdysi to bývalo jedno z měst říše Shilla, takže Buddhistický chrám Bomeo-Sa jsme si nemohli nechat ujít. Velmi pohodlně se člověk dopraví metrem a dokonce tam může i přespat! Přímo před vchod nás zavezl v porovnání s Moravou supr levný taxík (o Čechách ani nemluvě) a než se člověk trochu víc rozkoukal, už byl uprostřed buddhistické modlitby (dáli se to nazvat modlitbou...) I když jsme ničemu nerozuměli, kopírovali jsme Korejce (babi Neli by nás hnala, klanět se modlám...) a rozhodně to byl silný zážitek. Ze spirituálních výšin jsme se přesunuli do úrovní trochu přízemnějších - jídlo a poté cesta lanovkou na pevnost. Nejen že začalo lít jak z konve, ale ještě k tomu lanovka nejede a nikdo neví, kdy pojede - zda tento týden, měsíc či rok... Tak se mi zdá, že stereotyp, jak jsou všichni Asiati přesní, opatrní a každý problém co nejdříve vyřeší na Korejce neplatí. Když vidím, jak řídí (červená znamená obvykle "trochu zpomal") a úsměv paní, že lanovka nejede - myslím, že nechybělo moc a říká maňana, maňana - tak jsou Korejci spíše Španělé. Skutečnost, že tady nikdo nemluví anglicky (téměř), používá se jen Internet Explorer - v ničem jiném nejedou školní stránky ani další důležité věci jako například online platby a že tyto online platby nejdou stejně s cizí kartou zařídit. Na to mohu říct jen: Hello Korea, superpower of High Technology, welcome to 21st century. Meet Google chrom!Čekalo nás už jen kafe, procházka po pobřeží, pivo, večeře a spát.

       Další den byla v plánu Haeinsa. Cesta vlakem, taxíkem, busem a pak zase zpátky zabere celý den, ale tento Budhistický klášter rozhodně není vhodné minout. Podle legendy byl postaven na počátku 9. století po té, co dva mniši z Číny uzdravili královnu. Král byl tak vděčný, že jako důkaz díků nechal postavit Haeinsu. Do památek Unesco je zapsaná její knihovna Tripitaka Koreana, což jsou dřevěné desky s náboženskými texty,  prostě nějaké buddhistické top ten:-) Člověk by nevěřil, jak  je takových pět hodin na cestě unavující, a když jsme ještě hodinu hledali nějakou restauraci, kde není barbecue... No do postele jsme padli jako špalky dřeva.

Poslední den výletování připadl na Kjondžu, město, které je "muzeum bez zdí". Věčná škoda, že zrovna na centrum jsme neměli čas! Po vlaku jsme totiž nasedali hned na autobus a pádili asi 16 km od centra k buddhistickému chrámu Bulguksa a dalším busíkem později k jeskyni Seokguram. Kláštěr byl moc pěkný, ale přiznám se, že zásadní rozdíly s předchozími jsem neshledala a i když byla jeskyně fajn, nevím jestli kvůli jednoho Buddhy ve skále stála asi za další tři hodiny (vzpomínaly jsme se sestrou na Cimrmany... jako je to pěkné, ale že by to člověk musel vidět dvakrát....) Poučení pro příště: Když nejsi z buddhistického těsta, radši koukni do centra města!
          Další den na mě už čekala škola, ale rodiče jsem vyslala poznávat krásy Soulu a hlavně si zaplatit výlet do Demilitarizované Zóny, což se ukázalo jako oříšek - když je na plánku cesta jedna v okolí je jich asi pět, těžko člověk zapojuje intuici. Všechno se naštěstí zvládlo a já se v klidu učila na zkoušky zpestřené rodinnými chvílemi. Takhle jsme si dali toppoki - rýžové koláčky s nudlemi v pálivé omáčce, kafe v Hello Kitty cafe a okoukly se ségrou kabelky v jejich muzeu. Suma sumárum uteklo 10 dní jako voda a drazí moji milí jsou už někde za kopečkama... Bylo to ovšem wanderfuuuul! Tak návštěvy, jste vítány :-) 안영하세요= buďte v míru!