Bulharsko - retro dovolená pro celou rodinu!

Na loňské dovolené jsem si říkala, že je to alespoň na chvíli má poslední dovolená s rodiči. Přeci jen třicátnice s mladší sestrou a rodiči není klasický rodinný model, který buší na dveře cestovních kanceláří. Po rychlé návštěvě Londýna v zimě jsem si ale řekla - no a co! Není to klasický model, ale je to náš model a já ho zbožňuju! A když se k tomu přidalo, že samostatný pokoj pro sestru by kdekoli vyšel prakticky stejně jako pokoj pro dvě, bylo jasno. Pojedu znova a jak ráda. Když jsem se opět rodičům vnutila, začala jsem hledat vhodný zájezd, který by splnil náročné požadavky na odlet z Ostravy a destinaci, kde jsme ještě nebyli. Tyto podmínky splnilo jen Bulharsko, a tak naše dovolená na Slunečném pobřeží mohla začít.

Při balení jsem si trochu v šoku uvědomila, že toho o Bulharsku moc nevím. Vlastně prakticky nic kromě toho, že tady za komunismu jezdili na dovolenou pouze šťastlivci z ČSSR, kteří si ale stejně nemohli vyměnit dost peněz a dovolenou si trapně kapitalisticky užít a proto se mohli spokojit jen se skromnými nákupy vehementně podporovanými zásobami řízků z domova a po  večerní skleničce medvědí krve, na kterou se složily tři spřátelené rodiny, koupit domů růžový olej a držátko na párátka z tradiční hnědé keramiky. Taky doma stále jednu máme. Musela jsem uznat, že je nejvyšší čas, aby Havlovy děti zjistily, jak vypadá ta černomořská riviéra!

Po přistání v Burgasu jsem si dala týdenní cíl dopilovat azbuku, protože místní cyrilice je až na pár výjimek stejná. Hodně se toho dá čtením pochopit, ale zároveň pozor - opačně to nefunguje. Pokud má Bulhar pocit, že jsme vlastně skoro jedna rodina, tak překladem do češtiny ne vždy našince potěší.  Ryby jako Lavrak, Lefer nebo Přehlédnutí nám opravdu nepomohly. I když nevím, jestli by mě spasila i správná jména jako morčák evropský, lufara dravá nebo hlaváč.

Každopádně i přes drobné jazykové nejasnosti jsme na dovolené rozhodně hlady netrpěli. Ryb a mořských plodů byl všude přehršel a bezlepkáři se také nemusejí bát - bez lepku se člověk nají zcela bez problémů. Téměř do všeho teda dávají Bulhaři kopr - a překvapivě to je dobrý nápad! K mušlím, rakům, sépiím i krevetám, prostě tuny kopru a je to delikatesa. 

Snad nejznámější bulharskou specialitou je však šopský salát, jehož název pochází z bulharského kmene Šopů. Ač by to evokovalo jistý tradiční až historický nádech recept je to v zásadě nový. V šedesátých letech dvacátého století se moudré socialistické hlavy zamyslely, jak více propagovat Bulharsko a přilákat turisty. Vymyslelo se tak asi šest různých salátů pojmenovaných podle jednotlivých regionů (kromě šopáku pak také thrácký salát, makedonský salát atd.) Klasika se ale stala jen ze šopského, jehož recept se rozšířil do dalších spřátelených zemí. 

Symbolickým národním jídlem Bulharska se pak stal v sedmdesátých a osmdesátých letech a někde se mu proto také říká prostě bulharský salát. Ať už to bylo vymyšleno z jakéhokoli důvodu, vymyšleno to bylo dobře a mile mě překvapilo, že místo českého nadrcení rajčat i papriky na mini kousky (přičemž já papriku nesnáším, tak je to pro mě nepoživatelné), preferují Bulhaři spíše větší kousky zeleniny a papriku nakrájenou na celá kolečka. Další typickou lahůdkou Balkánu je studená okurková polévka tarator - naprostá pecka. Polévka z okurky, jogurtu, česneku, kopru (samozřejmě), vlašských ořechů, oleje a vody. Málokterý recept může být jednodušší! Množství kopru, česneku ale i okurky se dost lišilo, stejně tak kyselost dle použitého jogurtu. Myslím, že pro mě ideální kombinace by byla smíchat bílý jogurt s podmáslím, ale krása této polévky taky je, že si ji každý může udělat podle sebe. A hlavně kopr, nezabudni na kopr!

Abych ale nemluvila jen o zelenině a rybách, Bulharsko nadchne i masožravce třeba svojí kavarmou, což je zapečené maso v omáčce ideálně v tradiční hnědé mističce. Dělá se z kuřecího i vepřového, rajčat, brambor a koření čubrica (tradiční kořenící směska ze saturejky, pálivých papriček, soli, mouky z opražené kukuřice a semen pískavice). Bulharské fastfoody ale drží se západem krok a aktuálně je tam kromě tradiční pizzy, kebabu nebo hot dogu velmi populární pečená brambora ala jacket potatoe. Pokrok nezastavíš. Růžový čaj sice není můj top, ale z toho tradičního lze kromě vína doporučit ještě sýr kaškaval, kterému říkají jednoduše žlutý.
Pevnější varianta taratoru je salát sněžanka (který někde překládali jako sněhurka...). Sněžanka je také z bulharského kyselého mléka (což je v podstatě  velmi hustý jogurt chutí připomínající naše podmáslí a ještě v něm stojí lžíce). Ingredience jsou prakticky totožné jako na tarator akorát vodu člověk nepotřebuje. Oproti řeckým tzatziki mi to přišlo ještě hutnější a trochu méně česnekové, stejně ale skvělé a hlavně osvěžující, což se v létě hodí. 

Naštěstí jsme se dovolenou jen neprojedli, ale užili si ji všemi smysly. Slunečné pobřeží bych teda trochu přejmenovala na větrné, protože počasí bylo dost nevyzpytatelné. Na pobřeží jsou dost nebezpečné spodní proudy, a proto jsou písečné pláže posety místní pobřežní hlídkou a místní hoši v červených kraťasech za větru nebo větších vln nekompromisně všechny ženou do mělké vody blíž u břehu. Zjevně ví proč. Týden po našem návratu se přímo na naší pláži utopily večer dvě Češky – babička s vnučkou. Šly se koupat ve chvíli, kdy místní baywatchové mají volno a zrádné proudy je vzaly. Sílu moře nepodceňovat a opatrnost na prvním místě.

Za tu krátkou chvíli jsme bohužel neměli moc možností poznat z Bulharska více, ale alespoň v okolí jsme to zvládli. První výlet byl do antického města Nesebar (nebo taky Nesebr a Mesembria, ale má oblíbená verze má ve svém názvu bar). Nesebar a slunečné pobřeží jsou od sebe vzdáleny 11 kilometrů, výlet jsme udělali v den, kdy nebylo moc hezky a předpověď hlásila déšť a silný vítr. Nekonečnou frontu na autobus jsme stáli asi 40 minut, protože do prvního spoje jsme se prostě nenacpali. Těch nebohých jedenáct kilometrů jsme jeli asi hodinu - zácpa, za kterou by se nemusela stydět ani naše D1! Zpátky jsme proto řekly se sestrou, že na tohle kašlem, rodiče usadily do busu a samy se vydaly pěšky po pláži, kde cesta trvala skoro stejný časový úsek a kilometrů to bylo jen 6.

Tato perla Černého moře má dnes dvě části, a to starou a novou. Ta stará, původní, je na relativně malém ostrůvku, kde je neuvěřitelné množství kostelů, ale taky suvenýrshopů a kýčů. Jak řekla sestra, vypadá to trochu jako Hukvaldy nebo nahňácaňejší Rožnov, ale úspěšnější a zapsané v UNESCO. Nejstarší dochovaný kostel, pokud se takto obvodovým zdem stále dá říkat, je Hagia Sofia z 5. století. Kostelíky jsou ale v centru opravdu na každém rohu a zjevně málo místa nutilo Nesebřany postavit vše blízko u sebe což vytváří zajímavou atmosféru velké blízkosti starého a nového. Prolínání. Bezhraničnosti mezi časem a je to velmi příjemné.

Původ města sahá k Thrákům a někdy v 6 století před naším letopočtem se z něj stala řecká kolonie a v roce 71 před naším letopočtem město ovládli Římané (klasický scénář…). Jelikož má velmi strategickou polohu, byl důležitým městem, o které se vyplatilo bojovat. A bojovali Byzantinci, Bulhaři a nakonec i Turci. Na konci 19. století, když připadlo zase Bulharsku, bylo malým městem řeckých rybářů a až po roce 1925 bylo postaveno nové město a stará část začala být opravována.

Průvodkyně nám řekla, že jídlo ve starém městě stojí za bačkoru a je hrozně drahé, ale díky technice a tripadvisoru jsme našli restauraci Plakamoto, která má nádherný výhled a výborně hodnocené jídlo. Já teda nechci mluvit jen o jídle, ale smažený kaškaval s marmeládou ze zelených fíků, smažená feta s borůvkami nebo místní mořské plody prostě potřebují alespoň zmínit.

Druhý – organizovaný – výlet nás čekal do Varny. Málokdy se mi organizovaný výlet líbí, ale tento byl vyloženě tragický. Varna je největší přístav, třetí největší bulharské město a podle průvodkyně další perla Černého moře. Nicméně průvodkyně byla perla sama o sobě, když nám půlku organizačních věcí neřekla a všechny informace o Bulharsku a Varně slovo od slova četla z průvodce. 

Začali jsme v delfináriu. Obecně nemám akvária a delfinária s velkýma rybama moc ráda, protože se prostě nemůžu zbavit pocitu, že v nich živočiši trpí. Těch pět nebohých delfínů z Karibiku podle mě trpělo fest. Minibazén, podivná komunistická struktura, tři představení denně… Upřímně jsem si raději většinu času četla, ale jelikož jsme se k delfináriu dostali nějakou pofidérní uličkou mezi paneláky, nebylo kam utéct.

Jinak je Varna takový výlet do minulosti. Je vidět, že se snaží a zvelebují, ale v centru uprostřed promenády není dům s vybitými okny a padající omítkou vůbec výjimkou. Jakmile člověk zahne do vedlejší ulice jsou to nějaké socialistické osmdesátky jak vyšité. A upřímně – je to trochu škoda. Potenciál je tam obrovský! Uprostřed města jsou zachovalé starobylé římské lázně, které jsou největším římským zachovalým objektem v Bulharsku. Památky se dochovaly také na dalších místech, ale v zásadě vše je tak nějak uprostřed zástavby a na vedlejší koleji. Odkud pochází samotné jméno Varna je zahaleno tajemstvím, původní název Odessos znamenal město u vody. Varna pak může pocházet buď ze slova černý nebo pevnost nebo také obrana. Vykopávky dokazují osídlení již v době kamenné a kromě klasických pazourků, a drobných předmětů byla nalezena také nekropole z mladší doby kamenné (cca 4200 BC). 

Starověk se pak může chlubit například pevností Odesos, která na březích zálivu stála v 6. století BC a kterou se snažil (jako všichni další i předchozí) marně dobýt Alexandr Makedonský. Na začátku našeho letopočtu pak stála Varna jako tehdejší Odesos v čele silného obchodního sdružení pěti měst (Odesos, Konstanca, Nesebar, Kataleja a Sozopol). Po rozpadu Římské říše se stává důležitým byzantským městem a dokonce zde císař Theodosius II. uzavírá mír s hunským vůdcem Atillou. Po nájezdech Avarů a Slovanů se Odesos z historie na chvíli vytrácí, aby se vrátil jako Varna  a v roce 679 je ve Varně podepsáno uznání nového Bulharského státu. Další období je stejně jako u Nesebaru plné rozmíšek mezi Byzantinci, Bulhary a pak i Turky. 

Ve středověku byla Varna důležitým obchodním městem, kde se obchoduje také s luxusním zbožím. V roce 1866 je dokončena první železnice v Bulharsku a na stavbě dalších železnic se podílí také český inženýr Jiří Prošek, který si z Bulharska udělal druhý domov. V Sofii pak založil první tiskárnu a pivovar, ale o tom až se dostanu někdy do Sofie. O 22 let později je Varna od Turků definitivně osvobozena a je přiřknuta Bulharsku. Pozůstatky budování sovětských paneláků jsou pak na každém kroku, Varna má ale také množství parků. Přímořský park byl založen českým botanikem Antonínem Novákem. Antonín zrušil místní jatka, uklidil  místní binec a navrhl park, který je považován za jeden z nejkrásnějších na Balkáně (škoda že prakticky nic z toho nám neřekla průvodkyně, ale wiki a varna.info).

Obecně byla dovolená v Bulharsku zážitek. S některými neduhy se hold postsovětské státy potýkají déle a cesta k úrovni, která není tak nějak trochu hraná ale přirozená, prostě trvá. A začíná třeba tam, že kvalitu vína by zákazník neměl posuzovat jen podle ceny…