Mé stopování v kostce!
Nejprve mi zastavila Emily, aboriginka z kmene Ami a svezla mě asi 30 minut. Následný stop byl ovšem luxus dne: tři profesoři sociologie (Austrálie, USA a Japonsko) se svou průvodkyní a řidičem. Takže jsem měla hodinu a půl výborné konverzace s několika luxusními foto zastávkami a svezení až k obratníku Raka. Rozhodně nejlepší byl Larry, který řekl, že má předky z České republiky. Jedna strana je od bývalého Gottwaldova a ta druhá z takového malého města na severu jménem Frýdek. Následovalo mé WHAT?!?! a vtipkovali jsme, že jsme snad i příbuzní.
Třetí auto mě svezlo jen asi 10 minut a seděla jsem mezi dvěma aboriginci, kteří žvýkali betelové oříšky a skoro neměli zuby (a když hodili můj batoh ledabyle na korbu=mé všechno! nervózně jsem se otáčela až mě rozbolel krk) . I další mladý pár mě hodil jen kousek a stejně tak i kuřák, který neuměl anglicky ani slovo. Do Taidungu jsem se dostala s postarším párem, který se mnou sice taky mluvit nemohl, ale za to jsem si tam krásně zdřímla! Škoda jen, že měli v autě asi 7 stupňů a já drkotala zubama. Vyhodili mě tragicky nešťastně a já měla netragicky štěstí, kdy mě v centru nabral Mr. Li, který mi koupil kafe, zastavil na několik fotek a dovezl do Jinlunu. Tam mě nabrali dva pumpaři, kteří se sice tvářili, že vlastní minimálně dva vrty, ale byla jsem ráda, že se zase posouvám. Ve chvíli, kdy mel vyhodili, přišel déšť. Taková průtrž mračen, že jsem byla mokrá i přes pláštěnku. Zastavil mi praštěný chlápek v tílku a košilí od policie. Opět anglicky ani slovo jen obláček cigaretového dýmu, ale ať nastoupím. Ujeli jsme 2 minuty, a že musí něco vyřídit na stanici. Tak já že půjdu a bye bye. Jdu 10 minut a už na mě huláká ať jdu zpátky, leje hrozně tak se soukám na sedadlo a zastavujeme za dalších 5 minut v obchodě, kde donutí nějaké nebohé děti, aby se se mnou domluvily. Takže říkám ok tak já půjdu, protože koncept stopování mu byl zjevně neznámý. Říká mi bye bye, já mávám a odcházím. Za dalších 10 minut sedím opět v jeho autě a mám chuť si ťukat na čelo. Vezme mě asi 5km, kde je další policejní stanice a tam si opět povídám, protože si je zjevně jistý, že mi už nikdo nezastaví a co jako budu dělat. Tentokrát odcházím a mávám na další auto, kde mě nabírá chlápek s mentolkou, opět nulovou angličtinou ale vůli dovézt mě na druhou stranu pobřeží. Tam mě nabere mladý pár, sice opět angličtina nula nula nic ale mají v iphonu překladač a hodí mě už jen kousek od Kaohsiung. Dostanu od nich taky kus grilované sépie a žužlám spokojeně chapadélka. No a pak přišel průser. Vzali mě manželé, kteří mě nejdřív chtěli hodit na vlak, a když ne na vlak, tak na letiště a to už jsem byla ve velkoměstě s pětiproudovkou a večerní špičkou. V zoufalství jsem zaklepala na pár, který mi dal v autě čaj a odvezl k metru. Ještě jsem pak asi 30 minut šaškovala, ale to už mi nebylo nic platné. Sedla jsem tedy do metra a jeden klučina mi pomohl na nádraží. Rychlovlak stál 135 twd tak si říkám, budu tam za 14 min a aspoň na mě couchsurfer už nebude déle čekat- kdo mohl tušit, že jsou v Tainanu dvě nádraží a já budu dalších 45 min čekat na lokální vlak za 25 pokud nechci cvakat 400twd taxikáři? Volám potřetí A chce se mi brečet a jeho its ok po 3 hodinách, co na mě čeká, mi moc nepomáhá. Vystoupím a zjistím, že ani on ani Japonka, která taky jen přespává, ještě nejedli a božátka opravdu čekají na mě:/
Jdeme na luxusní hot pot, kterého je pěkná kopa, že to ani sníst nejde a alespoň je zvu na večeři. Při zabydlování na matraci se na nás přijde podívat šváb a Japonka vřeští. Já zcela v klidu sedím užívám si opět wifi a akorát mě napadá, že to přece není jedovaté. Při vzpomínce jak jsem vřeštěla z pavouků ještě před pár lety se nemůžu bránit úsměvu. Tohle z člověka udělá cestování. Ale spím radši se sluchátkama na uších, protože ty potvory tam prý můžou vlézt a tenhle měl dobrých 5 centimetrů.
Ráno se probouzíme do tajfunu nebo co:D myslela jsem, že kravál dělají nějací dělníci a ony to provazy deště. Prohlídka Tainanu tak byla převážně z oken káváren, což byl ovšem pohled velmi příjemný. Alespoň Konfuciův chrám jsem si nemohla nechat ujít a s ním i blízky chrám šesti konkubín. Ač je jistě Tainan nádherné a také nejstarší Taiwanské město, ve 12:30 jsem už seděla ve vlaku do Taipei, který jel nádherné 4,5 hodiny na rozdíl od levnějšího couráku, kterému by to trvalo 7,5 hodiny. Na nádraží jsem se potkala s Jackiem, mým posledním couchsurferem, a zašli jsme na večerní nudle. Měl pak ještě vyučování a já tak měla 3 hoďky na noční Taipei. Celé jsem to prochodila ve čtvrti se spoustou nightmarketů a dala si i svůj poslední bubble tea - ten korejský prostě fakt není ono. S Jackiem mě pak ještě čekala půlhodina busem, protože bydlí v částí New Taipei, které se kolem historického centra vystavilo. Věděla jsem, že bydlí s rodiči, tak jsem si - bláhově- myslela, že to bude bez švábů, leč couchsurfing prostě nabízí zážitky autentické a silné a já ve dvě ráno na dřevěné pryčně se zatarasenými dveřmi židlí, přikrytá ručníkem a s očima jak baterky, hledající další zvířenu ležela uvědomělá, že tohle, tohle teda nezažije každý.
Na pár hodin jsem konečně usla a probudila se do ještě většího dusna než kdy dřív, to se přiznám není mé oblíbené památkové počasí. Nezbylo než zatnout zuby a jednou za čas se zastavit v krámku se suvenýry či jídlem, prostě tam, kde je klimatizace. No a když je tam i mandlová snickers, to jsou prostě nečekané plusové body:-) namířila jsem si to do severní části, kde jsem opět prozkoumala další Konuciův chrám - ano, byl velmi podobný tomu z předchozího dne, ale slunce a déšť poskytly dva velmi odlišné zážitky. Kousek poblíž jsem se ještě zastavila v dalším budhistickém chrámu a sedíc na schodech mě, možná z toho vedra:D, přepadla přemýšlející nálada. Nakolik je dobrosrdečnost Taiwanců ovlivněná právě budhismem? A jak to, že na mě tenhle ostrov působí tak diametrálně jinak než Korea? Schválně si je ještě nechávám otevřené, protože ještě než jsme vzlétli směr Incheon, věděla jsem, že se tady chci ještě rozhodně vrátit.
