Brno - Praha - Moskva - Soul

Ruský Burger King:)

           Ještě v autobuse do Prahy, jsem vlastně nevěřila, že se tohle opravdu děje. Že letím do země, která sousedí s  psychopatickou Severní Koreou, která dělá jaderné pokusy, což mi mnoho lidí připomnělo. Že budu studovat 4 měsíce od Brna 8201 km. A je tomu opravdu tak:)

         Letadlo do Moskvy nemělo zpoždění a ty tři hodiny cesty byly vlastně stejným časem, jako by trvalo než se vrátím z letiště Václava Havla zpátky do Brna. Další tři hodinky čekání na letišti vyplnilo asi 45 minutové hledání terminálu D, který byl zjevně na zcela opačném konci letiště. Měla jsem si zjistit kurz rublu, neboť jsem si dala sice moc dobrý čaj, ale asi za 150 korun.  

Divím se, že mi k tomu nedali zlatou lžičku...ale člověk je v Rusku, takže byla přirozeně plastová. Něco na mě trochu lezlo, tak jsem si řekla, že se spravím borščem ( rubly jsem přestala přepočítávat), ale přiznám se, že se mi teda zdál ten v Jizerkách lepší:) 

Noc v letadle do soulu byla dost neutěšená. Usla jsem snad jen na 20 minut, ale alespoň měli "Entertainment unit" a já viděla dva filmy a zahrála si lodě s počítačem. Naštěstí co se jídla týče, bylo to úplně jiné kafe než blivajz v letadle ČSA. A to doslova. Večeře i snídaně byla vskutku luxusní a alespoň na hladbjsem si nemohla vůbec stěžovat:)

Osm hodin letu nakonec nebylo tak hrozných, jak se zpočátku zdálo, ale 8 hodin časového posunu bylo horších. Přistála jsem v 11 místního času = u nás 3 ráno... Hned po dosednutí letadla mi v hlavě proběhla myšlenka: Šmankote, já jsem fakt v Soulu! Člověk tomu nechce pomalu věřit ani třetí den tady:)

          Instrukce z univerzity byly naštěstí jak pro blbečky, takže po chvíli nervozity, že nemám signál na mobilu ani batoh, jsem mířila k autobusu 6011 směr Sungshin Women´s University. Naštěstí s batohem ale bohužel bez signálu. Nepište mi prosím tedy sms, jsem zcela nedostupná na telefonu. Ale chybím-li někomu - mejl, facebook, skype a viber je funkční:)

       V buse to byl první zážitek. Snědla jsem na sváču první korejské jídlo. Takový trojúhelníček naplněný rýži a tuňákem. No opravdu lahůdka, kterou jsem tady od té doby měla ještě dvakrát a stojí asi 800 wonů (nějakých 14 korun:)

Cesta trvala 90 minut, díky čemuž byl čas i něco trochu obkouknout. V centru města jsme míjeli místní palác, do kterého se chystám snad již tento víkend:) Řidiči a zjevně i spousta Korejců mnoho věcí prostě neřeší. Dost mě to překvapilo, neboť jsem čekala nesmírně organizované a disciplinované obyvatele. O to víc mi přišla vtipná situace, když řidič v buse zastavil na červené, vstal ze sedadla aby kouknul, kam jeho poslední 3 pasažéři jedou a pak si uklidil autobus. Vrátil se až na zelenou a v klidu jsme se rozjeli. Nu, zjevně má zkušenosti:) Mnoho Korejců neumí vůbec anglicky. Bohužel je to fakt, který tady vidím každý den. Co je ovšem dost zarážející, tak ani mladí lidi moc neumí. Ráda bych to přisuzovala jejich stydlivosti, ale myslím, že mi prostě jen opravdu nerozumí ani slovo. Jeden příklad za všechny. Když jsem vystoupila z busu, šla se mnou Korejka, která taky jede studovat, ale má kolej kousek od mé. Ptala jsem se jí: What are you studying? /Drawing...I mean....Arts. And you?/ I am studying Law/ (nechápavý výraz) legal science? I will be a lawyer? or judge? you know? Legal code and everything? /Sorry...my english is not good./ A slečna odešla jiným směrem.... co na to říct:) Došla jsem tedy alespoň v klidu na koleje, které se jmenují Koart Ville a dole v jídelně seděl starší Korejec, Korejka a Evropan. Tak na ně vybalím, že zdravím, že jsem studentka z České republiky a kde mám pokoj. Načež se usměje Evropan a řekne - ahoj já jsem Karel a tohle je Sun ji, ale říkej jí Soňa - mluví česky. Je to moje přítelkyně. No větší šok mi asi příjezd nemohl udělat:) Takže mi Soňa kolej ukázala v češtině (totoo je sporaak) a Karel zase zbystřil, že jsem podle přízvuku z Moravy. No moc milé přivítání v cizím městě! Hned si člověk nepřipadá jako úplné opuštěné prasátko. 

 Má nová adresa tedy je:

304# KOART VILLE
BOMUN-RO 34-GIL 49
SEONGBUK-GU
SEOUL
136-036 Korejská republika

       Pokojík jsem dostala s číslem 304 a spolubydlící Jiawei - číňankou studující v Nizozemí. Není to sice nic extra velkého, ale myslím, že nám to bude stačit. Moje  polovina je na fotkách a její je prakticky ta samá jen o metr vedle. Naštěstí je to fakt hodná holka a na všechno se mě ptá. Například jestli si může nastavit budík - snad si na nervy nepolezeme:).

      Koupelnu ovšem navrhoval nějaký génius a je to jeho majstrštyk. No to jsem ještě neviděla, fakt. Jak vidíte na obrázku, sprcha je hned naproti záchodu a bez jakékoli zástěny, tudíž, když se člověk sprchuje zacáká naprosto vše. Toaletní papír tak schováváme do skříně... Není divu, že jsou dřevěné dveře z té vody celé olezlé...


V prvním patře je pak jídelna a kuchyně, ve které je opravdu vše - včetně rýžovaru. Musím se s ním naučit pracovat, abych si mohla jeden dovézt domů. Na pokoji máme pračku i ledničku, takže je to vlastně vskutku příjemné bydlení. Musím si jen zvyknout na spolubydlící v pokoji. Přece jen jsem už asi 5 let zvyklá na luxus vlastního pokoje a úplného soukromí:) No alespoň bude o zážitek více...

Silvestrování zpátky na místě činu - Nizozemí

     Ač byl můj pobyt v Holandsku nezapomenutelný, plačtivé statusy mých holandských spolužáků, plné dojetí, že před rokem začalo jejich největší životní dobrodružství- mě dosti míjí.

     Když se ovšem naskytla příležitost strávit silvestr u kamaráda Martina v Groningenu, neváhala jsem ani minutu!!! Výjezd 29. prosince v 7 lidech ve velkém autě a velmi brzy ráno byl začátek našeho holland tripu - prvních několik hodin začínajícího zážitku jsem ale úspěšně prospala, večer jsme se na koleji tak akorát najedli, zahráli aktivity a šli opět spát... Nu což, na kvalitní vzpomínky máme ještě 3 dny:)

          Druhý den jsme s Bartolomeem vyrazili do Amersfoortu a Zwolle, zatímco zbytek výpravy jel obkouknout krásy Amsterdamu. Po ranních bojích ho vykopat z postele potažmo z budovy jsme vlakem (ceny vlakové dopravy jsou stále psychopatické) dorazili do tohoto nevelkého města. Bartolomeo posilněn chocomelem měl dobrou náladu a začali jsme korzovat liduprázdným městem- nikde nikdo, sobotní dopoledne jsou asi určeny privátním rodinným seancím. Bez mapy jsme postupovali dosti chaoticky a intuitivně, ale naštěstí jsme se stavili v otevřeném muzeu, kde jsme byli obdarování mapou - prohlídka se začala vyvíjet organizovaněji a má průvodcovská duše byla nad míru spokojená. Než jsme ale mohli postoupit k turistickým zajímavostem, udělali jsme několik fotek bez hlavy u velmi zvláštního stromu před muzeem - čímž jsme se dost vyčerpali a poskakovali tak 30 minut:)  Ale co by člověk pro hezké foto neudělal!

        Mezi top atrakce města se 150 000 obyvateli patří věž Onze-Lieve-Vrouwetoren (věž naší paní), která je jednou z nejvyšších v Nizozemí. Za prohlídku také stojí pozdně středověké domy Muurhuizen, které postavili podél městských hradeb a tak stále krásně lemují středověké centrum města. Skákání a procházky unavili naše těla i duše a byl čas naplnit žaludky něčím dobrým a chvíli sednout a spočinout... Původní plán dát si něco tradičního byl zrušen výborně vypadající čínskou restaurací, kde bylo jídlo tak dobré, jak jsme si podle obrázku představovali.

      Další kroky  zcela neomylně zamířily k muzeum místního rodáka (o jehož přítomnosti jsme předem neměli ani tušení) Pieta Mondriana.

       Oba máme rádi umění a mě sice jméno neříkalo mnoho, ovšem typické Mondrianovské barevné čtverce jsou nezaměnitelné;)

Malíř odešel z Amersfoortu do Amsterdamu, Paříže a nakonec New Yorku. Tuto cestu také mapuje muzeum a člověk prochází jeho prvním ateliérem v Paříži stejně jako pozdějším bytem. Nejprve se stal krajinkářem brzy přešel ovšem ke kubismu, abstrakci a neoplasticismu. Jeho barevné čtverce se staly slavné i díky světoznámému požití malířových motivů na šatech YSL.  Inspirovala jsem se Mondrianem i po příjezdu, a kde můžu, kreslím jeho stylem :)

      Amersfoort mě svým okouzlujícím prostředí úplně nadchl, ale kolem třetí začali z bytů vycházet místní a otvírat obchody - z ničeho nic bylo všude plno a to byl nejvyšší čas město opustit a již za tmy dorazit do dalšího místa: Zwolle.  Vygooglili jsme, co vše zajímavé chceme ve Zwolle navštívit a zredukovali to na jedinou budovu, kvůli které jsme proběhli celé město! Michelinskou hvězdou oceněnou restauraci De Librije.

     Nejprve jsme ovšem prošli opravdu úplně celé město, které bylo opět bez lidiček. Zato všechno krásně svítilo a Bartolomeo mi alespoň mohl vysvětlit, jak s jeho zrcadlovkou můžu fotit v noci a co nastavit na jak dlouho... Bohužel se ukázalo, že technický typ opravdu ale opravdu nejsem, takže vysvětlování zabralo dost času a vyžádalo si velkou dávku trpělivosti:). Po restauraci jsme se po 45 minutách začali vyptávat a milý Holanďan nám opravdu chtěl moc pomoct - jen jsme se nepochopili. My mysleli restauraci a on stále opakoval, že knihovna je již zavřená. Naštěstí jsme samozřejmě úžasní a vymysleli brzy řešení - napojení na mcdonaldovskou wifi před fastfoodem. Celá tato strastiplná cesta skončila zjištěním, že tato restaurace byla ten den zavřená :).

      Tím u nás Zwolle skončilo a najíst jsme se protestně jeli zpátky do Groningenu. Hned na kraji města jsme už šilhající hlady zapadli do hospůdky plné místních /znamení kvality a ne turistických šmejdů/ a dali si salát s kozím sýrem a typicky holandsko-indonéské saté s burákovou omáčkou. Krásné zakončení krásného dne...


      Den po té byl již dnem tohoto roku posledním a před silvestrovskou párty jsme se chtěli trochu protáhnout po centru. Počasí sice nuda, nuda, šeď, šeď, ale Martin se ukázal jako výborný průvodce. Věž pojmenovaná po svatém téhož jména byla sice zavřená, ale dostali jsme se do dvora domova důchodců, kde Martin chodí číst knížky. Takový malý kousek klidného světa pro sebe. Nádherný protiklad silvestrovských oslav večer. Detaily snad netřeba rozebírat, ale důležité je, že jsme neudělali žádnou ostudu a některé národy toho moc nevydrží:)

       Po silvestru jsme se vzpamatovávali pomalu a dlouho, ale ještě jedna procházka centrem rozhodně pomohla. Na večeři jsme si na palačinkové lodi dali něco mezi palačinkou a pizzou: palačinkové těsto se salámem, párkem a tuším sýrem a možná i zelím?:) No jedna do dvojice bohatě stačila! Poslední den byl ale neuvěřitelně krátký, protože díky rannímu vstávání v 5 jsme na kutě museli relativně brzy, sbalit se, koupit nějaké poslední dárečky...

     Říká se "jak na Nový rok, tak po celý rok"  - já si to pro rok 2013 změnila: "jak v Nizozemí na silvestrovském výletě, tak takovou jízdu každý rok na světě!:)"