Andalusie - ráj býků, flamenca i historie

Ani v mých pětadvaceti letech mě ještě nepřešla éra „rodinné dovolené“. Ba naopak, čím jsem starší, tím více se na dovolenou s našima těším. Času je méně a méně a najít si 14 dní, které opravdu strávíme jako rodina hraním karet, povídáním, cestováním a příjemným popíjením vínka... no po pravdě, kdo si na tohle opravu najde čas během pracovního procesu.

Darovanému koni na zuby nehleď, jak se říká, proto místo bylo v režii rodičů, kteří se rozhodli pro již dlouho opěvovanou Španělskou Andalusii s mylným předpokladem, že španělsky se krásně dorozumím (nedorozumím.... hola camarero, una cerveza, por favor fakt není komunikační úroveň. Paní profesorko Bradáčová, je mi to opravdu opravdu moc líto, že Vaše pětiletá snaha něco mě naučit skončila jen u objednání piva...). Benalmádena, letovisko, které nás hostilo po dva týdny, leží na strategickém místě, proto krásy okolí nám nezůstaly utajeny.

MALAGA -  Začali jsme Malagou velmi stylově. Koridou během jejich týdenního svátku.  Když člověk jede autem a zpívá z plných plic „cerveza rock´n ´ roll korrida espanol“ zní to jako jedna velká španělská sranda. Korida není španělská sranda, ale pro našince zážitek, na který do smrti nezapomene. Jediné, co jsem kdy viděla opravdu zabíjet, byl snad kapr a to nebyl zážitek opravdový. Vyvrhnout vnitřnosti, schovat šupinky, usmažit... 6 půltunových býku je jiné kafe. Bestiální, živočišné, brutální, a přesto... Přesto něčím krásné, vzrušující a fascinující. Korida je plná chvil, které berou dech. První pramínek krve na těle býka, první zápřah a únik, když toreador vrazí do rozběhnutého býka barevné tyčky, útěk toreadora, který nemá nic víc, než svou ruku na býkovi mezi jeho rohama a tak ho zastaví, chvíle, kdy toreador klečí zcela bezbranný před zvířetem odhaluje mu hruď a  býk má jeho život v hrsti.... Ostatně takhle asi přišel jeden z toreadorů o oko. Pro nezkušeného je celá korida zprvu opravdu šílená: krev, sliny, pach krve a doutníků... Pískání, tleskání, křičení ole, muy bien a vale... Ale má to svá pravidla a dav miluje toreadory i býka. Když není býk očividně už ze začátku úplně fit - dav ho vypíská. To by byla krutost. Ředitel koridy vyvěsí zelený šátek a šup pro nový kus. Korida diváka pohltí. Žije v tu chvíli pro toreadora, dýchá s ním, modlí se, aby byl dost rychlý, ale zároveň cítí velkou úctu ke zvířeti. Ano, umírá asi 15 minut, ale pokud na konci nedá toreador první, druhou či třetí jasně smrtelnou ránu mečem, bodne do zátylku. Diváci totiž rozumí i zvířeti.

V Andalusii vznikla, lidé ji milují a rozumí, proto nepřipustí, aby se změnila jen v jatka, jak to prý v Katalánsku někdy vypadalo, snad právě proto ji Katalánci ve svém kraji již zakázali.

Byli jsme celá rodina a myslím, že nejen mně, ale všem, se klepaly ze začátku ruce vzrušením a hrůzou. Adrenalin tepal v žilách místo krve a člověk téměř nevěřil tomu, co vidí. Ta blízkost smrti téměř na dosah ruky, je asi zkušenost, která nám, zhýčkaným mazlíkům z města, očividně chybí. Měla bych z koridy jiný zážitek, kdybych v životě podřezala husu, ovci nebo prase? Určitě ano... Bohužel málokdo si pod řízkem představí mrtvolku kuřete. A snad tohle je poselství koridy - lidé zvířata zabíjejí, uvědomme si to a pociťme úctu k těmto tvorům. Smrt je součást života, jen my na to snad zapomněli. Moc pěkný článek o koridě: Celbration of death, and life.

GRANADA 



Výlet do Granady patřil k prvním s naší průvodkyní Kateřinou, na kterou jen tak nezapomeneme, a od které jsme se trhli hned jak to šlo.  Omlouvá ji, že tuto práci dělá již zřejmě dlouho, a že možná díky španělštině ztrácí schopnost správně se vyjadřovat česky.  


Granada má hned dvě obrovská lákadla, které jsou pro historika jako lizátko pro mravence- Kapli s hrobkou katolických králů (Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, kteří dokončili reconquistu a dali základ sjednocenému Španělsku) a arabský palác Alhambra. Bonusem sezóny jsou všudypřítomné davy propocených turistů, toužících být u toho - sáhnout si na vše co půjde, jít i tam, kde to nejde a být vyfocen u všeho, co možná někdy někdo slavný nějak ovlivnil. Stálo to ovšem za to. Nádherné štukatrské práce, arabská preciznost a nezaměnitelný styl orientu pouští uzdu fantazie do říše pohádek 1000 a jedné noci. 
 Prohlídka trvala zhruba 2,5 hodiny a to jsme se prakticky vůbec nezastavili! Z původních 7 paláců zbyly 3 a palác Karla V., který část původních zbořil ale ten svůj nikdy nedostavěl. Z venku čtverec a uvnitř kruh, jak byl palác navržen, měl mít 3 patra a postavit se podařilo jen první a druhé. Jak ale řekla průvodkyně- arabové a evropané to měli naopak. O co krásnější evropský zevnějšek, o to hubenější výzdoba uvnitř. Arabský jednoduchý zevnějšek zase ukrývá poklad uvnitř, kterému se těžko něco vyrovná. 

GIBRALTAR


Gibraltarská skála a jeden z herkulovýh pilířů, kde dle středověkých tradic končil svět, je coby kamenem dohodil a nesměl tedy uniknout naší pozornosti. Španělé o toto území definitivně přišli v roce 1713 utrechtským mírem po válce o španělské dědictví a i přes několik pokusů dobýt strategický bod zpět, Gibraltar zůstal britským územím, kde jsou britští policisté, britské červené schránky i double deckery a také britská libra. Naštěstí všude berou i eura a oficiálními jsou oba jazyky jak španělština tak angličtina, i když místní mluví takovou svou směsí spainglish...
            Velká část skály je pro veřejnost uzavřena, jelikož je vojenským prostorem, který ukrývá mnoho chodeb, střílen a samozřejmé i vojáků. Klasickou gibraltarskou atrakcí, kromě pohledu na nedalekou Afriku (v nejužším místě je vzdálenost do Maroka pouhýh 14km), jsou opice. Kdo nemá fotku s místním členem kolonie makaků, jako by snad na Gibraltaru ani nebyl! Stejně jako v Toweru s havrany jsou Britové pověrčiví i v otázce opiček - prý to byl Winston Churchill, kdo prohlásil, že Gibraltar bude patřit Britům dokud na něm budou žít opice... Zdají se být milé a přitulné, ovšem tím maskují jen svou mlsnou vypočítavou povahu. Svačinu vám sežerou, kapsu roztrhnou, pokud mají podezření, že je v ní něco dobrého ( své o tom ví průvodkyně se zničenými kalhoty) a když se po nich oženete, nemají nejmenší problém kousnout... Bestie jsou to, aby bylo jasno.Klasická pochoutka na Gibraltaru je samozřejmě fish&chips- stará dobrá Anglie se tady nezapře.  Ovšem to je tak vše, co Gibraltar nabízí, pokud jako vášniví kuřáci či milovníci tvrdého alkoholu nejedete nakoupit levnější cigarety a něco ostřejšího. Ale to by zase nebyli Španělé, aby si moc dobře tento dovoz do své země nepohlídali:) tak nevím, kde se tady ztratil ten volný pohyb věcí a osob, ale zámořské enklávy států EU mají vlastně jiný režim...:)




MALAGA - výlet č. 2
Volný den mezi výlety jsme se rozhodli oslavit, jak jinak než výletem do Malagy na památky a poslední den Ferie. Dostat se do Malagy se ovšem ukázalo jako buddhistické cvičení trpělivosti a vnitřního klidu, protože první bus nám zavřel před nosem, za 20 minut jel sice druhý, ale ten pro jistotu nezastavil vůbec a třetí po dalších 20 minutách nás pojal na palubu jen tak tak... Stále vidím ty smutné oči lidí, kteří neměli to štěstí (a ostré lokty) jako my... Pod kopcem šla mamča se ségrou na kafe a my vyrazili do ještě jedné menší arabské hradské části-Alcazaby. Arabská architektura s nádherným zdobením, důmyslnými fontánkami a oázami klidu a míru byla opět prošmejděna do posledního rohu, aby nám vůbec nic neuniklo. Zcela vyprahlí sluncem jsme vyžahli jedno pivo a prosluněnými juchanícími ulicemi jsme kráčeli k busu, kterým zřejmé z Ferie do Benalmadeny jeli všichni opilci, kteří celou cestu vřískali El Camaréro!!! ( číšníku). Asi čekali, že i řidič jim něco dobrého naservíruje. Večer jsem se ale musela smát. Nejnáročnější výlet na chození měla být  dle paní průvodkyně Granada, jen ona nezná našeho tatínka...

Naštěstí se nám tyto cestovatelské strasti odvěčily mnoha slastmi:) Přivítalá nás hudba v ulicích, tance, ženy v šatech na flamenco, cartojal - slaďoučké bíle víno, které se pije běhemte slavností velmi vychlazené a velmi rychle na sluníčku stoupá do hlavy, kastaněty, květiny... Přivítala nás pulzujíci a veselá Andalusie se vším všudy! Nadšeně jsme nasávali atmosféru v ulicích i cartojal až jsme celí rozjaření dorazili k rodnému domu místní největší celebrity - Pabla Picassa a hned vedle na skvělý pozdní oběd. Kdyby tady náš výlet skončil, patřil by jistě k těm krásně klidným a pohodovým. To se nestalo. Naopak, ten pravý výlet měl teprve začít. Pod otcovým vedením jsme se drápali do kopce, maminka protestovala nejprve nahlas, později tiše až nakonec zůstala na vyhlídce, ať jdeme kam chcem, že nás počká. Lezli jsme dál dokud jsme se nedostali na nejvysší bod Malagy - hrad Gibralfaro. Samozřejmě jsme ho celý prolezli a kámen nenechali neokoukaný. 



RONDA

Další den, další vstávání, další výlet, tentokrát do horského městečka Ronda. Je sice maličké, ale o to více má památek. Tou hlavní je nejstarší býčí aréna, ve které se každoročně odehrává nejprestižnější korida goyesca a snem každého toreadora je možnost předvést své umění právě tady. Ne náhodou se také Pedro Romero, zakladatel moderní koridy, narodil právě tady.  Aréna leží v novější části města a ta je se starší částí spojena nádherným skalním mostem. Ve starší části je téměř co ulice to kostel nebo muzeum. Z velké škály jsme si vybrali muzem bandaleros o místních banditech, kteří ovládali místní horské cesty a trápily vrchnost.


SEVILLA     Pokud jsme chtěli opravdu poznat Andalusii, nemohli jsme vynechat její hlavní město schované ve vnitrozemí. Cesta trvala dost dlouho proto čas ve městě byl odměřen téměř na minuty přesně- ani chvíle na zmar!V roce 1929 se v Seville konala ibero-americká výstava, kde se prezentovaly státy spojené s objevením Ameriky a každý stát měl své výstaviště. Tyto překrásné paláce naštěstí našly další uplatnění a dnes se v nich nalézají konzuláty, knihovna, muzea... A vždy měly výzdobu typickou, pro svou zemi, takže znalci jasně poznají Guatemalu, Peru, Honduras... Za vidění pak rozhodně stojí v parku skrytá plaza de Espaňa, kde palác připomíná symbolicky spojení Arragonu a Kastilie- vež Fernanda a Isabely stojí naproti sobě a uprostřed se spojují stejně jako jejich zem. 

Další neopomenutelnou památkou je katedrála v centru města. Původně mešita, ze které zbyl po zemětřesení pouze minaret Giralda, je třetí největší katedrálou světa a uchovává v sobě ostatky Kryštofa Kolumba, jehož rakev nesou symbolicky 4 muži jakožto představitelé 4 království: Aragonu, Kastilie, Leonu a Navarry a kousek opodál je také hrob Kryštofova syna podle jehož DNA se dokázalo, že pohřbený muž je 100% natural Kryštof Kolumbus. Vež Giralda byla jakožto minaret uzpůsobena pro muezína, který pětkrát denně vyjel na oslíku až na vršek a svolával věřící. Dodnes zůstala cesta stejná- přes třicet nakloněných ramp, protože po schodech by to oslík sotva vyšlapal.






Nejen láska, ale i dobré zážitky by měly procházet žaludkem, což zcela splnila místní hustá rajčatová polévka Salmurejo. Venkovní teplota dosahovala během oběda až 45stupňů, ale Španělé to s jídlem umí, takže Salmurejo podávají studené:) v takovém vedru se nedá moc jíst, a tak jsme si na druhé dali tapas sorpresa- tapas , tedy 5 malých jídel, které byly ale "překvapením" a my předem nevěděli, co dostaneme..Kdosi prý řekl, že kdo neviděl Sevillu, neví co je to zázrak. Já jsem teda byla okouzlena velmi...


TETUAN -Maroko

Gibraltar je skoro za humny, jak jsme si už vyzkoušeli no a jen o kousínek dál je už Afrika. Výlet na černý kontinent nás neodradil ani psychopatickým vstáváním, ani pro cestovatele nemilou podmínkou ponechání pasu na hranicích a ani upozorněním průvodkyně, že dnešní program nám ani nebude říkat, protože jeho větší část je " hinšala" - v rukou Alláha.



K našemu velkému překvapení nám loď neujela, ve španělském městě Ceuta nás opravdu čekal průvodce Mohamed a do bývalého protektorátního města Tetuanu jsme skutečně dojeli! Cestou jsme ještě stavěli na obligátní zastávku jízdy na velbloudovi, což bylo děsivé jako záběry Pety o týrání zviřat... Cestou jsme míjeli zajímavé kontrasty: vyhublé krávy a ovce (spíš kravičky a ovečky), lidi bez bot a vzápětí luxusní přimořská letovista, které čistily berberské babky ve slaměných kloboucích... 



A pak centrum Tetuánu. Mini uličky, které voněly jako naše výlety za rodinou na statek: výkaly, pot, mrtvá zvířata, maso, ryby, ovoce, koření, lidi.... A všechno najednou. Průvodce se s náma nepáral a nebral nás po žádných turistických třídách ale pěkně uličkami s místníma, ať zažijeme Maroko doslova na vlastní kůži. V každé čtvrti je mešita, kašna a spousta lidí.  Nevynehali jsme bazar ani místní přírodní lékarnu, ze které jsme si všichni odnášelo plné tašky arganového oleje, který se získává pouze v Maroku. Třešničkou na dortu byl tradiční oběd v místní restauraci s polévkou charírou, kterou muslimové jedí časti po skončení ramadánu, kuskusem z tarinu a šiškebabem.

Po návratu domů mi ještě stále na jazyce zůstala chuť paelly, vůně mořského vzduchu a nádherný pocit ze společného času...ale také na srdci velká výzva: je třeba se naučit španělsky, aby si tam našinec nepřipadal úplně jako trumpeta!:)

Londýn, když v něm byla Olympiáda...

         Na internetu jsem objevila nové anglické slovo: wanderlust - touha po cestování a toulání. Kdyby to byla nemoc, tak mám asi jasnou diagnózu. Doma jsem se moc neohřála, už balila batoh a se Sikki hurá za Soňou, Milošem, Tomem, Towerem, Trafalgarem, Westminsterem, Starbucksem, královnou, olympiádou... A dalšími známými:)

       Soňa s Milošem nás vřele něco kolem půlnoci přivítali ve svém bytě, dá-li se tak jejich mini pokojíček nazvat. Myslím, že i můj brněnský pokojíček je o něco málo větší a to z něj nemám kuhyň, obývák, ložnici i pokoj pro hosty najednou. Nicméně jsou neuvěřitelně skladní a vynalézaví, tudiž je tam samozřejmě blaze.

      První den jsme se se Sikki rozhodly začít tradiční prohlídku Londýna od Big Benu jak mi radily mé průvodcovské zkušenosti. Dle vyprávění známých jsme cestou trnuly, jaké olympijské davy se na nás vrhnou, že se nikam nikdy nedostanem, že nás čeká den plný mačkání, přílišného lidského kontaktu a vůně potu milióna turistů, že bez ostrých loktů se nepohnem ani o píď a fotky budou vždy a všudy s davem. Po vystoupení jsme ovšem zjistily, že Londýn prakticky zeje prázdnotou. Nikde nejsou fronty, nikde nejsou davy, nikde není panika. Nadšeně jsme tedy cupitaly uličkami kolem Big Benu a Parlamentu a ještě nadšeněji jsme koupily lístky do Westminsterského opatství. I když se mé návštěvy Londýna vyznačují značnou pravidelností, byla to má první návštěva v tomto svatostánku a já lehce vrněla blahem. Místo korunovace britských králů a královen, posledního odpočinku mnoha z nich a také místo nejakuálnější svatby desetiletí prince Williama a Kate.  Opatstvím jsme se procházely skoro 2 hodiny, a kdyby byl čas, jsme tam snad dodnes. Připojily jsme se taky k modlitbě u hrobky Eduarda Vyznavače, která je jinak veřejnosti nepřístupná:) v místním parku jsme i poobědvaly a nevím co davy, ale tam jsme byly skoro samy obklopeny rajským klidem.. 
      
     Prohlídku centra nechala Katka v mých rukou, takže jsem šla svou oblíbenou trasu z Trafalgaru až k Toweru, místama se sice tvářila trochu sklesle, ale stálo to za to:) Lístek do Toweru vyjde přes internet levněji ovšem nechtěli ji vzít její platební kartu tak to platila Soňa. Až poté jsme zjistily, že aby ji pustili, kartu musí mít sebou včetně studentské kartičky na slevu. No tak si Katka přivlastnila celou Soninu osobnost včetně Oysterkarty na MHD.  Nikdo jí samozřejmě nekontroloval, takže na večeři i s Tomášem za Soňou a Milošem jsme fičeli zcela podle plánu.

 Indická restaurace, do které nás vzali, mi byla velmi dobře od Soni známá- v Rotterdamu o ni básnila s takovým gustem, že její návštěvu jsem nemohla vynechat. Odvážně jsem si dala krevety v omáčce se stupňem pálivosti jedna * ( nejvíc byly 3: ***) Číšník se na mě díval lehce nedůvěřivě a pro jistotu asi 6x zopakoval, že je to fakt pálivé a já mu 6x odpověděla no problem. Trošku mi zatlo, když jsem zjistila, že už předkrm nepatři k nejplannějším, ale ztratit tvář? To nikdy! Hrdě jsem se cpala krevetama dokud všechny nezmizly, pálení jsem potlačovala mangovým lassi a v duchu si říkala: hlavně nezapomeň, že máš ruce od chilli, až si budeš vytahovat čočky... Nezapomněla jsem! Aby bylo dílo vyčerpání zcela dokonáno šli jsme se po parku projít a  Londýn v této části vypadal spíše jako maloměsto. Padla jsem do spacáku a bylo mi úplně jedno, že mě musí překračovat a snad na mě i občas šlápli...:)

         Druhý den nás čekala další klasika: Greenwich. Místní metro je dost proslulé svými problémy a ani nám se nevyhnuly- asi 40 minut jsme na zastávce kvůli poruše jiného stroje stáli jako trubky všichni. Dostaly jsme se tím do menšího časového zpoždění, ale náš volný program je velmi flexibilní. Z místní administrativní části Canary Wharf jsme se prošly asi 2,5 míle ke Greenwichi včetně jednoho pěšího tunelu pod Temží, což se přiznám, nebylo úplně příjemné (měla jsem pocit, že mi zaléhají uši, stěny se zužují, voda nějak divně prosakuje...) ale zase to byl zážitek.  National Maritime Museem jsme  pobíhaly jako malé děti- našly jsme totiž jejich interaktivní projekt, ve kterém jsme na kartičku s čárovým kódem přidávaly různé symboly a načítaly příběhy, které nám nakonec jiný přístroj po přečtení kódu poslal na mejl. Já už pak koukala jen po těch krabičkách na označení kartičky:) Abychom tam ale vůbec mohly vstoupit prohledávali nás vojáci, protože hned u muzea byl stadion pro horská kola a koně-olympiáda je všude.

        Konečně jsme chtěly dobýt taky nultý poledník, ale ejhle - celý park je také součástí Olympiády, takže jsme se u poledníku na chodníku vyfotily aspoň dole, když ne u observatoře. Místo nám na informacích doporučil sympaťácký Čech a ještě nám vyhledal program Českého olympijského domu na další den. Lodí jsme se přesunuly na sraz s Tomášem, který přijel opět na kolečkových bruslích a se svým typickým spožděním. Vydali jsme se na dobrodružnou výpravu po stopáh Jacka Rozparovače a nakonec to bylo tragičtější, než se na první pohled zdálo-volala ségra, že náš rodinný miláček Betynka musela dostat injekci, aby se tady už netrápila. No co budu povídat zvýšilo to značně mou spotřebu alkoholu tento večer, ale Tom a Sikki byli výborná společnost, tudíž se smutek rozporcoval na menší snesitelné dávky.

             


              Na doporučení Soni jsme dalšího dne vrazily na místní trhy v Camden town. No pecka-samé punkové psychárny, originální trička, náušnice, tetovací salóny, kde jsme v katalogu hledaly a nenašly nic vkusného a smysluplného, piercing... No atmosféra jedinečná. Utratily jsme spoustu peněz za úžasná trička banksy a nějaký ten londýnský suvenýr a hurá do Hyde Parku na oběd - tradiční jacket potatoe. Lidí tam bylo jako much-je tam tuším stadion na triatlon a nějaké plavání nebo lodě?- a do toho nám do našeho parkového klidu přišla čínská invaze- asi 40 Číňánků začalo svačit všude kolem nás, štěbetat, mávat vlaječkama a všichni si pro zábavu vytáhli své tablety. Ukradly jsme jednu vlaječku pro fotku se Soniným prasátkem a upalovaly pryč, protože na tohle nemáme nervy:) Přišel čas utratit naše těžce vydělané libry a kde jinde než v primarku. Já se znám, tak jsem se tam ani moc nehrnula a nechala Katce čas na pořádné nákupy. 
           Největší peckou celého dne ovšem byla návštěva českého olympijského domu. V jednu chvíli jsem seděla na zemi, za mnou hlásil Robert Záruba olympijské zpravodajství, kousek vedle se podepisovala Kateřina a Matt Emmons a já poslouchala Charlie Straight.  Své chvilky slávy jsme si užily, jako divačky v publiku olympijského studia s Romanem Kreuzigerem, takže rodině bylo z televize mávano stylově:) setkaly jsme se tam s přítelkyní našeho kamaráda Síťáka, která pracuje u stánku ministerstva školství a s ní prochodily zbytek areálu, daly si zdarma kafe i teplý lázeňský oplatek, vyfotily šílené fotky s olympijským stadiónem, pobraly letáčky a užily si i koncertu support lesbians. Zakončily jsme to jedním ciderem a hurá za Tomem. Přivedl sebou kamarády, tak jsme si užily pořádnou párty a někteří z nás spali 20 minut... Netřeba rozmazávat:)

       
      Ráno jsme se polomrtvé vyhrabaly z postele, pochopily, že Tom se z ní nevyhrabe, vyjedly mu zásoby a fičely zase za novými zážitky do centra. Katka se projela na londýnském oku, a i když pršelo byla krásná viditelnost. Pak jsme se prošly lehce nasvačit do parku, bucly do lehátek a za zvuku koncertu žesťů jsme se slunily a odpočívaly. Idylka skoro jako z filmu.
     Chvilkový déšť jsme přečkaly v teple a pohodlí národní galerie mezi Monetem, Rembrandtem, Leonardem da Vinci... no společnost nás hodná, jen fronta byla nemilá. Kvůli Olympiádě se zavedly neobvyklé kontroly a ta nás prohlídli jako při nástupu do letadla. Den to byl plný zážitků a šikovných lidí, neboť další program zajistila holandská skupina na trafalgarském náměstí a hned po té v Covent Garden nás bavili zase umělci, i když jeden akrobat Katku dost děsil, ale nakonec těma rukama opravdu proskočil a nemusela ho zachraňovat:) 
Velký šok přišel v jednom hračkářství, kde prodávali plyšové medvědy, oblečky na plyšové medvědy, sluneční brýle pro medvědy, mobily pro medvědy....medvěd Darth Vader, medvěd Spider man, medvěd, hula hula tanečnice! no dost bizarní na to, aby to bylo všechno pravda:) Jak řekla Sikki: " Nejenže naše děti budou mít mobil, ale i hračky našich dětí  budou mít mobily..."
  Hlad byl s přibývajícím časem dost nepříjemný a poslední večer jsme se rozhodly si to opravdu užít. Zavítaly jsme do čínského bistra all you can eat, kde bylo téměř vše bezlepkové, takže nadšené jsme byly obě. A hlavně... byla tam plná mísa krevet, se kterou jsme velmi šikovně pohnuly;)  
     Poslední den byl v mírném stresu, zda stihneme letadlo, ale ještě jsme si hodlaly užít poslední atrakci, která nám chyběla - Buckinghamský palác. Konečně se nejel žádný cyklo závod, tak jsme si mohly prohlédnout také cílovou rovinku, tolikrát focenou v posledních hodinách:)  Překvapivě se k nám připojil Tom, o kterém jsem nevěřila, že opravdu vstane. Kávička v parku, focení zběsilých veverek a labutí, děsivé zjištění, že nemám klíče... no rozloučení opravdu ve velkém stylu:) Na letišti jsem si ještě dala vytoužený burger, který teda nebyl nic moc a hurá do Brna, do Bystrce, do bytečku...do háje, mně vlastně ani nebylo smutno!:)