Dunaj, Dunaj, Dunaj, Dunaj,aj to širé more...

                  Jen co jsem se zmátořila z horeček, stan tak tak uschnul a věci mi vyprala dobrotivá Zuzka – už jsem balila dále: tentokráte k Dunaji na místní slavnou cyklostezku! Trasa: Pasov-Vídeň
Náročnost nebyla nejvyšší, ovšem skutečnost, že v mém věku byli jen tři holčiny a chlapec jedné z nich, mne překvapila. Ještě tam byly tři děti a zbytek ve věku mých rodičů a více. Nu což, nejela jsem dělat parádu, ale užít si kolo a to jsem hodlala dodržet:)

              Vedle paní Jiřinky se nespalo úplně nejlépe, ale na pár chvil jsem oka zamhouřila a najednou už byla snídaně v naší polní kuchyni.  Kakao a buchty jsem neměla ani nepamatuju, Míle všechna čest! Další zastávkou byl německý Pasov s pevností, Svatoštěpánským dómem a místní sochou Maxmiliána, kterému stejně neřeknou jinak, než zkoušeč deště. Rozchod na hoďku a půl byl sice fajn, ale jen kdyby nepršelo! Kdo je připraven, není překvapen a já tahala k apartní cyklosukni goretexku. V 11 jsem vyrazila spolu se skupinkou pod vedením světaznalého cyklisty Michala Jona na cyklotrasu. Brzy se ukázalo, že toto vskutku není má parketa. Po 22 kilometrech, které nám trvaly skoro 2 hodiny, jsme zastavili v hospůdce na Radlera (=cyklista). Vymysleli jej chytře sportovci, pro které bylo pivo na sluníčku moc silné a zředili si ho limonádou. Byla docela zima, tak jsem si dala nějaký vývar s chlebem a něčím u čeho jsem se modlila, ať je to smažená cibule... Dost dobře to mohla být i nějaká vnitřnost kdoví jakého zvířete, ale raději nemyslet. 

            Od této hospody jsem se chytla vrstevníků – Lídy, Báry, Jany a Honzy, kteří byli té lásky a adoptovali si mě. Najednou to bylo jiné kafe! Místo 19 km/h pěkně 25-30. Nějaké fotečky, trocha povídání, v kempu jsme byli ve tři hodiny a byl zase čas na pivo:) Postavili jsme stany a Janča s Barčou si šly zaběhat, mě to teda úplně neinspirovalo, ale když je to baví.... Prvních 50 km bylo za námi a spoustu času jsme vyplňovali házením talíře, trháním obočí a obecně společenskou zábavou. Michal – průvodce – s námi prakticky nemluvil a ukázalo se, že jeho protivnost je trvalá. Snad ho omlouvá jeho těhotná manželka a blížící se termín porodu.  Přestože jsme všichni v kempu byli už kolem páté, Michal rozhodl trošku nás potýrat a večeře nebyla dřív než v 19:30. No málem jsme umřeli hlady, ale toskánské špagety byly geniální odměnou. Mít teda i vidličku a nejen lžičku, jedlo by se mi to asi lépe, ale co už:) Největší hlad měla Janča a ukázalo se, že prostě to jsou lidé mé krve. Nechala si naložit pořádnou porci, aby uspokojila kručící žaludek a už už se těšila, jak se nadlábne, když tu náhle zakopla a půlka špaget se ocitla v trávě. No málem jsem se kvůli smíchu nenajedla, protože do teď jsem si myslela, že takové věci se dějou jen mně:)

Den 2:  Ráno jsme si užili snídani králů: chleby s vepřovkou, sýrem, marmeládou, ovesná kaše, vločky... Zkrátka co kdo má rád, to si našel a k tomu černý čaj. S průvodkyní Olinou, kuchařkou Miladou, naší bandou a ještě s Janou a Zdenkem jsme utvořili menší skupinu, která měla v plánu nejprve vyšlapat na vyhlídku nad Schlögenskou smyčkou a pak frčet do Aasbachu plus mínus po vrstevnici. No tak na vyhlídku jsme asi dva kiláky museli kolo tlačit a zbytek trasy byla teda taky pořádná kozí stezka. Nahoru dolů, tlačit, frčet po šutrech, tráva, kořen... No zážitek nesmírný a těch 10 km bylo rozhodně nejvýživnějších vůbec. Slova "více méně po vrstevnici" nám ještě dlouho po té zněla v uších....:)                

         
          Pivo v cukrárně bodlo a my zjistili, že do Lince si musíme trošku máknout, aby hlavně kuchařka stíhala. V Linci jsme se rozdělili ještě jednou na skupinku, která jela do Mauthausenu a mě, protože zážitek z Mauthausenu už mám, Oli a Mílu, které jsme vyrazily do vesnice St. Florián. Nebudu délat machry, málem jsem zdechla zejména do těch kopců. To, že frčela Oli chápu, ale když mě suverénně  rozdrtila i 55-letá Míla padl na mě splín. Ale kousla jsem se a šlapala, co to šlo. Asi hodinu jsem jela nadoraz, a to poznám jasně-myšlenky  se totiž naprosto omezily na slova jedna, dvě, tři, čtyři, jedna, dvě, tři, čtyři...no do zblbnutí jako pomůcku, pro pravidelné šlapání. Ve Floriánu jsem narazila na klášter jako kráva. Neuvěřitelné, fakt. 
        Vesnice jako naše Dobrá a kostel s klášterem, jako by tam byli minimálně tři svatí. Podle pověsti je tam ale pochován jen jeden - surprise surprise samotný sv. Florián! Byl to plukovník římské legie, který byl po obrácení na křesťanskou víru utopen v řece Enns, podle které se jmenuje i městečko, které bylo mým dalším cílem, už ovšem jako single cyklistky, protože kuchařka musela vařit a na zastávky neměla čas. Enns je nejstarší město v Rakousku vůbec a městská práva dostal roku 1212. 

           Pak už jen přejet Dunaj s převozníkem, který mi dal cenu jako bych byla bez kola a ještě mě fotil - full service:) Spokojená jak blecha jsem dorazila do kempu, v nohách 103 km, v bříšku bramborová kaše a uzené, k tomu rádler a vědomí jak moc je můj život sladký...

 Den 3: Sladkost včerejška při ránu trochu hořkla v ústech, neboť lilo jako z konve. Bez přestávky, celé ráno, velký kus noci... všude bláto, mokré stany snídaně pod stříškou přívěsu na kola. Naše banda se rozhodla na první mezistanoviště dojet autobusem, ale já si řekla, že je třeba zatnout zuby, nazout sandále a těch 50km prostě ujet. S Oli to stejně uteklo jako voda! Kuchařka Míla ze mě měla úplné Vánoce a pořád něco říkala, jak jí hrozně překvapuju, že působím jako intelektuálka, která by do něčeho takového, jako je děšť, vůbec nešla. Tak nevím, zda je to lichotka či výtka:) Zastavily jsme se na prohlídku zámku Grein a příjemný čaj s obloženým pseudorohlíkem, pod heslem jaký si to uděláš takový to máš.

            Na druhou polovinu od autobusu do kopců se k nám přidal i Pavel a vyšlapávali jsme krpál k Maria Taferl, nejvýznamnějšímu poutnímu místu v Dolních Rakousech. Podle legendy byl na tomto místě zázračně uzdraveni dva zranění místní obyvatelé a původní kříž časem vystřídal poutní kostel. Přirozeně jsem brzy v kopci ztratila Pavla i Oli a dostala se asi po 20 minutách na křižovatku, kde mi místňák oznámil, že  jedu úplně blbě, šlapu na jiný kopec a za hřbitovem musím doleva... hřbitov byl úplně dole u dráhy, a co jsem vyšlapala jsem vzápětí sjela a šlapala znovu. Na vrcholu jsem samozřejmě zjistila, že i druhou stranou vedla cesta, nu ale mně přece víc kopečků neuškodí:) Další zastávky byly dva zámky Artstetten a Leiben, kdy už se to jen mírně vlnilo a bylo to spíše z kopečka. Parádních 90km a ke konci dokonce přestalo i pršet. Nadšená ze zážitků jsem ale odmítla večerní prohlídku Melku a zůstala s kuchařkou a Honzou v kempu u popíjení fernetu, abych zjistila, že paní kuchařka je naprosto neuvěřitelná a její zaměstnání je marketing. Tohle je opravdu i její "dovolená".

Den 4: Ráno se stala tragická věc...došla ovesná kaše. Naštěstí vajíčková pomazánka a čokoládové cornflakesy zachránily situaci a my vyráželi opět dobře naladěni. Nebyla bych to já, abych si nenaplánovala něco extra. S kuchařkou jsme vyrazily nejdříve na prohlídku kláštera v Melku, který je jednou z nejvýznamnějších barokních staveb Rakouska. V UNESCO není jen on, ale také blízká oblast Wachau s vinicemi a meruňkovými sady a tyto dvě místa dohromady byla zvolena National Geographicem Traveler v roce 2008 zvolen nejlepší historickou destinací na světě. Klášter zvenku pecka, ale vevnitř se mi to úplně nelíbilo, nějaké moc moderní muzeum, kterému chyběla hlava i pata... To projíždění mězi vinicema a meruňkama bylo mnohem lepší! 
        Kuchařku jsem opět zanechala u autobusu a druhou polovinu šlapala sama a úplně spokojená. Kolo jsem si vytlačila nechutným krpálem po kamenných schodech k hradu Dürnstein, kde ke konci 12. století věznili Richarda Lví srdce. Je to sice ruina, ale zážitek, protože je nádherný pohled na Dunaj. Najednou bylo půl třetí odpoledne a já měla ujeto 35km z celkových 85. No padla na mě lehká panika, a tak jsem šlápla do pedálu a byla mezi prvníma v kempu, klasika. Těch 50km bylo asi nejnudnějších na celé trase a největší vzrůšo byl můj spadlý řetěz.
      Po kruhové masáži jsme vyrazili do údajně mnohem lepší hospody, než té která je v kempu, abychom brzy zjistili, že nás Honza zavedl do té stejné hospody jen jiným vchodem. Alespoň byla legrace hned ze startu, ale chudák z toho byl úplně v šoku. Dali jsme si místní vyhlášenou a krásně voňavou meruňkovici a já si ověřila, jak jsou tito lidé v pohodě v jakékoli nepohodě. Bez mrknutí oka mi půjčili mastičku na opruzený zadek (kdo seděl víc jak 2 dny v sedle, ví o čem mluvím) jen mě Honza poučil: "To si klidně poslužte, ale stačí málo. Ne že mi vymačkáte celou tubu!":) Jak jsem došla do stanu si nejsem jistá, ne ovšem díky alkoholu, ale kvůli neskutečné únavě která na nás v hospodě padla a my prakticky spali už tam.

Den 5: Posledních 35 kilometrů do Vídně jsem jela s Liduškou a Oli, probíraly jsme poslední informace, šly do kláštera a měly to nějak hrozně rychle za sebou. Olina, která rok a půl ve Vídni bydlela, se vydala s Liduš do svého starého bytu a já sama do centra na kafíčko, poslat pohledy a dát si něco malého dobrého, což byl nakonec výborný mražený jogurt s borůvkami.  Ve tři odpoledne už dokonale vyježděná a trochu i uchozená jsem seděla v buse na cestě domů se slastným úsměvem na rtech, protože cyklozájezd nemohl být lepší a je to zásluha zejména Oliny, Míly, Lidušky, Janči, Báry a Honzíka, protože lidé dělají atmosféru...

Berounkou na lodi a rumu

       Chceš-li pobavit Boha, vyprávěj mu o svých plánech... Tak zhruba takto jednoduše se rozplynul vcelku jednoduchý začátek prázdnin- cyklocestování po Litvě a Lotyšsku. Nesehnalo se na zájezd dost lidí a mně nezbylo nic jiného, než vymýšlet variantu brod. Naplánovala jsem si ale těch 14 náhle volných dní kvalitně:) 

        Prvních 5 dní začalo na vodě. Přichomýtla jsem se k historické grupě jako slepý k houslím a už jsem byla z Moravy v Čechách - start naši osmičlenné bandy: ostřílených vodáků Martina a Jirky se svými krásnějšími polovičkami Šárkou a Zuzkou, seladon Tom, hezounek Zdenál a vždy na vše připravená Mirka, byl určen v Chrásti u Plzně. Část dojela autem (ta krásnější:) a zbytek vlakem.  Začali jsme jak jinak než v hospodě a ti nejstatečnější to zabalili až ve 2 ráno. A v podobném duchu se nesl celý výlet. Zásoby rumu, fernetu i piva byly povážlivě ztenčeny ve všech kempech, bangovalo se až do naprostého zničení všech a do stanů padalo 8 lidí jako 8 špalků do vody. 

      Na lodi jsem jela s Tomem, což byla šťastná volba. Nasmála jsem se jako snad za celý Rotterdam ne a dokonce toho chudáčka donutila zpívat - ale zpíval krásně! Naučil mě spoustu nových písní a společnou jsme měli asi jen Redlovu Dvakrát...:) Ale píseň od Buty Duj duj duj mi od vody zní pořád v uších... Zjistili jsme taky, že jsme vlastně skoro jako sourozenci, jen já jsem bratr a Tom sestra...a mnohé to vysvětlilo:D    

      Všichni jsme se spálili, někteří do velmi komických tvarů - Šárka si vypálila luxusní pruh na čele od šátku, Jirka zase parádní pruhy na břiše, když jel "nahoře bez" a já si spálila nohy zcela nudně a pro jistotu úplně:)

        

     Velkým rozptýlením v běžném provozu byl ovšem předposlední kemp. Začalo to tím, že Jirka se Zuzkou nabrali plnou loď vody po přenesení za jezem. Velmi málo pravděpodobná šance se stala realitou a to kvůli kameni, který jim zastavil špičku lodi, otočil zadek a elegantní vlna potopila loďku. Do kempu zbývalo asi 300 metrů, ale vzrůšo není nikdy na škodu. 

        V kempu jsme zručně postavili stany a šli jsme prozkoumat terén. Protivný personál donutil nejen nás, ale i další vodáky k velké konzumaci alkoholu a déšť zase ke shromáždění se v jednom obrovském stanu. Jakoukoli konverzaci asi 5 velkých stolů přehlušoval člověk, který jako by vypadl z encyklopedie u slova: hovado. Jindra měl asi 150 kilo, 4 promile a zvučný hlas, kterým prozpěvoval pouze čtyři až pět slov dvou písní: sifonáři sifonáři hrozné sračky pijete a dvě kozy dvě svině. Nejprve jen jeho přátelé, brzy ovšem i zbytek stanu, který neměl šanci bavit se jinak, uzavíral sázky na čas Jindrova odpadnutí. Vydržel dlouho. Neuvěřitelně dlouho. Vydržel tak dlouho, že množství becherovky v poslední půlhodině by zabilo i vola. Ne Jindru. Ještě 20 minut po té, co padl na zem se cukal! Tomův a Mirčin zážitek z povedeného večera byl ještě umocněn jistým Davidem, který zvracel do sousedícího stanu a rojem myší, který si hrál přes stanovou podlahu s jejich věcmi.

    Poslední den (i když jsme si mysleli, že je předposlední) mě čekalo velmi nemilé dvojnásobné koupání (stejně si myslím, že mě zadák schválně vyklopil!) a před kempem v Berouně tak nechutný olej, že to už se nechtělo pádlovat ani mně, a to je co říct! Dotrpěli jsme to do kempu o jeden dál, než jsme plánovali a pak hurá do Berouna! Bankomat! Normální jídlo a ne smažák či klobása! WC s toaletním papírem! No užili jsme si to vskutku značně, i když jedna část byla už moc zdechlá jít byť těch 10 min... 

Večer Tullamore dew, pohodička, když tu Zuzka zezelená a začíná po jediném pivu objímat záhodovou mísu... Horečky, slabost... Jasný úpal nebo úžeh nebo prostě nemoc známá též jako "zpropadené slunce!!!". Ráno jsme se to rozhodli zapíchnout a netrápit se do dalšího stanoviště. Zuzka jízdu přežila, všecko supr ale... Druhý den horečky já a Jirka, třetí den Šárka a čtvrtý Mirka.  Začínám se přiklánět k variantě, že jsme se přiotrávili, protože to přeci není možné! :) Jediným nedostatkem této výpravy zůstala absence kytary, nicméně do příští organizace se také vložím a už teď se děsně těším:)