Prázdniny v Římě

Další pokořené město s mou sestrou a opět neskutečně dobrodružné. ŘÍM! Jak ale vybrat jen několik střípků, které by stály za to? Dost těžce, ale co se dá dělat;) Koloseum i Forum Romanum je dost otřepané a abych je ještě více nezevšednila, tak je a jim podobné raději vynechám. Tady předkládám pestrý výčet největších zážitků plných dolce far niente...

Scala santa

Těchto 28 schodů je místní náboženský highlight. Tvrdí se, že právě po těchto schodech scházel Kristus v domě Piláta Pontského během soudu. Do Říma je měla přivést sv. Helena, matka císaře Konstantina, trošku zavádějící ale je, že před 7. stoletím není o ničem takovém ani zmínka. Těchto schodů se nesmí dotknout lidská noha, proto je pokrývají dřevěná prkna, po kterých mohou věřící vystoupat pouze po kolenou.

Andělský hrad

Castel Sant´Angelo dostal jméno podle sochy archanděla Michaela, která na celý hrad dohlíží. Původně to ale bylo mauzoleum pro císaře Hadriána, které se časem změnilo na součást hradeb císaře Aureliána, to pak na pevnost, vězení a na konec rezidence papežů v dobách nepokojů. No ale pro nás to bylo teda docela nudné a drahé. Sice člověk vidí jednu hezkou chodbu a několik pěkných místností ale stejně to bylo takové nemastné neslané. Na střeše jsme si sedly na lavičku a asi půlhodinku se opalovaly. Nejlepší na tom bylo, že za celou dobu za námi nahoře nebyl ani živáček. Tak v tomto to bylo alespoň osvěžující.

Tiberský ostrov

Tento ostrůvek uprostřed - mezi námi dosti špinavé - Tibery, je od nepaměti spojován s nemocnými a lékařstvím. V roce 293 B.C. zde byl zasvěcen chrám bohu lékařství Aeskulapovi a nemocnice se zde nachází stále, i když chrám byl již dávno zbořen. Na toto místo nás se sestrou zavedl ale hlavně Fabriciuv most, což je nejstarší most v Římě, který slouží dodnes. Ve stejné podobě spojuje ostrůvek a pevninu od roku 62 B.C, kdy Lucius Fabricius nahradil původní dřevěný. Nejzajímavější na mostě ovšem byly tradičně umělci- bubeníci a prodavačky korálků:)

Santa Maria Maggiore

Řím, to jsou ale samozřejmě kostely na každém rohu. Mně se nejvíce líbila Santa Maria Maggiore. Tahle románská bazilika je nesmírně velká, plná nádherných mozaiek a má nádhernou legendu svého vzniku. Říká se, že roku 356 se papeži Liberiovi zdál sen, ve kterém mu Panna Maria řekla, ať postaví kostel na místě, kde nalezne sníh. Když ovšem ráno 5. srpna uprostřed žhavého římského léta opravdu sníh napadl na Eskvilin, papež bez váhání uposlechl. Místní tento zázrak tradičně oslavují bohoslužbami, během kterých se od stropu snášejí tisíce bílých okvětních lístků. Dříve prý růží, dnes spíše jiřin. Každopádně to musí být jako z pohádky:) Nás ovšem zaujala i multikulturnost zpovědí! Hříšník se zde může zpovídat v nepřeberném množství jazyků a čeština je mezi nimi:)

Campo de´Fiori

Toto doslovné "květinové pole", bývalo kdysi jedním z nejrušnějších tržišť středověkého i renesančního Říma. Náměstí lemovaly hospody pro poutníky a cizince a část z nich také vlastnila slavná kurtizána Vannozza Catanei, milenka papeže Alexandra VI. Borgii. Ale co jsem si z tohoto náměstí opravdu zapamatovala je socha muže v kápi. Není to nikdo jiný, než Giordano Bruno, který byl právě na tomto místě v kulatém roce 1600 upálen za své údajné kacířství. Pro české patrioty jistě stojí za zmínku, že na podstavci této sochy je také v jednom z medailonků vyryt profil "našeho upáleného kacíře" mistra Jana Husa spolu s Johnem Wyclifem a dalšími.

Bocca della Veritá

Když jsme jeden den procházely zpátky k hotelu, všimly jsme si davu turistů u jednoho kostela. Mávly jsme rukou a pokračovaly. No za tři dny jsme byly zpátky a stály stejnou frontu:D Konečně jsme totiž zjistily, co onen nenápadný kostelík je vlastně zač! Santa Maria in Cosmedin postavený v 6. století má krásnou románskou zvonici, ale ničím jiným z venku neláká ani nevítá. Schovává ale jeden z velmi známých obrázků Říma Bocca della Veritá neboli ústa pravdy známé mimo jiné z oblíbeného filmu s Audrey Hepburn: Prázdniny v Římě. Gregory Peck zde vyděsí filmovou Audry tím, že do nich strčí ruku a předstírá, že mu jí ústa opravdu ukously. Středověká tradice opravdu ústům přisuzovala moc sevřít ruku lháři ale jak řekla má sestra: "pokud to nesežralo ruku nám dvěma tak už nikomu;)" Pravděpodobné logické vysvětlení původu úst je ovšem prostě- byl to pravděpodobně kryt odpadní roury ze 4. století B.C.

Cucina Romana!

Římská potažmo italská kuchyně... pro mě i Ivču je to zážitek stejně silný jako prohlídka Kolosea:) Umět si krásně užít dobré jídlo je třešinka každého cestování a přeci dobrý kuchař je hotový umělec! Rozplývat se tady můžu dlouho, ale nechci nikoho nudit takže opět jen pár chuťových noblesností..

Se sestrou si v mase moc nehovíme, takže z typicky Římské stravy pro nás byly velkým lákadlem marinované artyčoky přímo nazvané alla romana, tedy s olejem, česnekem a mátou římskou, nicméně naložených věcí v obchodech byly mraky. Od tradičních oliv s různými náplněmi, přes sušená rajčata, chilli papričky plněné tuňákem, marinované houby.. Naše nejmilejší večeře:) Obědy jsme si pak užívaly také po italsku. Pizzu i špagety známe v české kotlině skoro jako svíčkovou tudíž nás ani v Římě až tak mnoho nepřekvapí, když si objednáme špagety s pestem (jsou opravdu jen s pestem a parmezánem). Pro mne ale novinkou byly zapečené špagety v lilku s rajčatovou omáčkou a parmezánem. Pro fajnšmekry přidávám do sekce Lenka v kuchyni recept, který jsem našla a vypadá věrohodně. Bon appetit!:)

¡Viva España!

Doba prázdnin je nejen časem bláznivých dovolených a velkých dobrodružství, ale také příležitostí k upevnění rodinných vazeb a pout. Pro mě jsou prázdniny také symbolem rodinné dovolené. Deset dní, ve kterých se svými rodiči a sestrou čtu knížky, jím výborné jídlo a jako bonus objevuji krásná místa. Letos to bylo Španělsko, přesněji řečeno letovisko Calella a jeho okolí - velmi osobitý region Katalánsko. Tato autonomní oblast (jedna ze 17) je velmi specifická, a to nejen svým jazykem. Rozhodli jsme se kromě pláže a nejbližšího okolí prozkoumat také tři další místa. Prvním byla GIRONA.

Leží na řekách Ter a Onyar, díky kterým je vskutku romantickým středověkým městečkem. Její hradby vypadají trochu jako čínská zeď- alespoň to říkají:) Do 15. století, zde byla velká židovská komunita (tehdy katoličtí králové vyhnali z Katalánska všechny

Židy.) Jejich bývalé ghetto je jedním z nejzachovalejších v Evropě a odkazy na židovskou komunitu nacházíme také v názvu kopce Montjuic neboli ve středověké katalánštině židovský kopec. Kromě světských krás by člověk měl občas obrátit své oči také k duchovnu, a když je to ještě "nahoru" má to další kouzlo. Tak jsme se tedy vydali na MONTSERRAT.

Legenda říká, že jednu sobotu roku 880 viděli pastýři sestupovat v místech dnešního kláštera (spíš teda kousek vedle) z nebe světlo doprovázené hudbou a ten samý obrázek se jim naskytl i sobotu další a další. Přizvali proto jednu sobotu také biskupa, aby potvrdil tento nečekaný jev. Když světlo a hudbu i s biskupem následovali objevili v jeskyni sochu panenky Marie, která byla samozřejmě prohlášena za svatou a biskup ji chtěl přenést někam do svého kostela. Socha ale byla najednou tak strašně těžká, že s ní nikdo nemohl ani pohnout. Biskup tento jev vyložil jako přání Svaté Panny Marie zůstat na tomto místě a vybudovali na tomto místě kapli. V 11. století zde postavili benediktinský klášter, který se stal jedním z nejposvátnějších míst Katalánska, zasvěcený Panně Marii Montserratské - k Černé madoně tady proudí zástupy poutníků. Nejen, že jsme tady načerpali novou duchovní sílu, ale také jsme si dali pěkně španělsky do nosu! Měli jsme naprosto neskutečnou Paellu z mořských plodů v místní restauraci.

Číšník přinesl obrovskou pánev, kde byly údajně 4 porce, ale my stejně asi 1/4 museli nechat, protože to prostě nešlo. Každému na talíř po té nabral krevetu, mušle, kraby a hromadu voňavé rýže. Díky tomu jsem si vskutku řekla, že to musí být božské místo:)

Když je člověk v Katalánsku musí ovšem samozřejmě navštívit

BARCELONU-mekku fotbalu i Gaudího, hlavní město Katalánska, druhé největší město Španělska a dějiště olympijských her v roce 1992. Naše první zastávka nemohla být jiná než Sagrada Familía, na které začal Gaudí pracovat roku 1883 a do své smrti, v roce 1926, nepřestal. K tomu se váže tragicko-komická historka. Při práci bydlel Antonio Gaudí v katedrále, byl velký samotář, a jednou ho srazila před Sagradou tramvaj. Byl ale tak špinavý, že ho považovali za bezdomovce a trvalo týdny než zjistili, že to mrtvé tělo patří slavnému secesnímu architektovi.

Další ukázku jeho talentu jsme viděli v Parku Güell na svahu hory

Turó del Carmel. Původně byl tento park navržen jako zahradní městečko a práce na něm probíhaly v letech 1900-1914 nicméně v roce 1926 byl otevřen jako veřejný městský park. Mnoho ploch na architektonických prvcích je pokryto barevnými mozaikami nebo dokonce střepy.

Prý při stavbě nosili dělníci ze svých domovů různé rozbité talíře, hrníčky a lahve díky kterým pak doplňoval mozaiky. Když odhlédneme od Gaudího staveb (jako například Casa Mila nebo Casa Battlo), má Barcelona i nádhernou gotickou čtvrť plnou úzkých původních uliček. Díky své přímořské poloze je velmi oblíbeným místem turistů i začátkem mnoha dalších výletů.

Pěší zóna nás doslova uchvátila, i když o trochu méně lidí by nám rozhodně neuškodilo;). Zážitkem byl i místní trh. Tržnice obecně ukážou o daném místě mnohé. Pach lidí, zvířat, ovoce i zeleniny dohromady se otiskne do paměti spolu s místem.

A trh v Anglii, Španělsku nebo Singapuru je další tváří kultury.

Tento Barcelonský byl

nezapomenutelný- tolik drštěk jsem ještě neviděla:D Ležely tam v obrovských plátech nebo jak to nazvat a má sestra z toho byla fakt v šoku. Další krásy byly ovčí hlavy, spousta šunek a mořské plody-samozřejmě.

Cyklo Polsko - část druhá:)

...Pokračování vyprávění:) Přes noc nám opět trošku pršelo ale nic tragického a jízda byla až do Sompolna pohodová. Naše poznávací znamení byly vlající mokré svršky na brašnách, které pomaloučku usychaly. Další zastávkou byl Radziejów. Dospěli jsme opět do stádia písní "Every bike is sacred" a "Always look on the bright side of bike" Cesta ubíhala a naše hlavní Mekka (když nepočítám cíl) TORUŇ se blížila. Když jsme dojeli do takového podivného zeleného políčka na mapě těsně před Toruní čekalo nás rozhodnutí zda pokračovat dál či zakempovat. Toto políčko bylo bývalým vojenským prostorem a bylo nám doporučeno stanovat raději na začátku, protože dál v lese může být nevybuchlá munice. Asi tušíte, že Ondra byl naprosto nadšen a já si připadala jako z hororu.. Rozhodli jsme se tedy přespat a Toruň dobýt až ráno.

Další den jsme si přivstali, abychom měli hodně času na prohlížení krás toruňských.

Než jsme tam dojeli přišlo ovšem peklo.. asi 15kilometrů skrz vojenský prostor, neznačenou cestou, kolem nápisů "pozor nebezpečí smrti", obrázků raket a na závěr ještě přes tankodrom. Počasí podtrhávalo můj pocit zmaru a jistota, že nás někdo zastřelí ve mě vyvolala naprostou bezmoc a odevzdanost. Oproti mým chmurám se vedle radoval

Ondra, který nadšeně zkoumal tankodrom, vykládal jak je to krásné a dobrodružné a mne označil za hysterku (pravda, po té co jsem přišla s teorii, že po nás začnou házet granáty splašené srny..). Ale přežili jsme to!

Po tomto začátku nás čekal jeden z nejkrásnějších dní na cestě: prohlídka Toruně a ta za trochu nervů určitě stála. Město založili ve 14. století němečtí rytíři (statně jako v této části Polska kde co) a brzy se stalo centrem obchodu. Od 15. století je v rukou polských králů ale nejznámější je město díky svému rodákovi: Mikuláši Koperníkovi. Taky slavné perníčky, které se zde pečou, mají název koperníčky:) Další Toruňské atrakce jsou šikmá věž, Koperníkův rodný dům (ve kterém možná vůbec někdy alespoň jednou žil..), katedrála, náměstíčko.. ale nejvíce nás nadchla (jak přízemní)

nejlepší zmrzlina na světě! Zjistili jsme, že jagoda znamená borůvka a bylo to vskutku to nejlepší, co jsme ochutnali:) Když jsme si mysleli, že to nemůže být už lepší přišlo další překvapení. V jedné hospůdce jsme si na zahrádce dali bramboráčky a zapiekanku (tradiční polskou bagetu zapečenou se sýrem). Během obědvání se s námi dal do řeči majitel místní hospody a jeden jeho kamarád, který pracoval svého času několik let v Gottwaldově a uměl docela česky. Jinak byla domluva dost složitá, ale když majitel zjistil kam se chystáme byl z nás úplně nadšený. Dal nám vodu, red bull a nakonec ještě 100 zlotých! Ty vtiskl Ondrovi do ruky a

nenechal si je vrátit. Všechno bylo snové kromě informace majitele, že jsem "mocná":D Další zastávka bylo Chelmno, kde jsme se konečně (asi po sté) rozhodli jestli pojedeme kratší trasu rovnou na Gdaňsk, nebo lehce delší na Malbork. Vyhrála varianta B a přespání jsme si našli poprvé v kempu! Město Grudziadz nám poskytlo sice fajn sprchu ale hlavně tuc tuc diskotéku, která měla skončit v 8 večer a skončila v 6 ráno.. ale tak lehce jsme se vyspali a překvapivě přežili. Ráno jsme se rozhodli objevit krásy města, které také založili (překvapivě) němečtí rytíři ale musím říct, že sice cihlové sýpky supr ale jinak.. v neděli tam bylo téměř vylidněno a všude strašný binec a sklo. Po prohlídce jsme se vyloženě těšili zpátky do sedla ale cestička se začala dost táhnout. Protivítr, slunce, vesnice nic moc..až se zničeho nic objevila nádherná Kwidzyň na obzoru! Hrad byl opravdu pohádkový ve zdejší klasické červené cihle a městečko krásnější než celý Grudziadz.. a navíc tam měli naprosto skvělý kebab (dokonce místo masa jsem si dala cibulové kroužky a to byl úplný luxus)

a cukráren jak naseto:) Sladkému jsme taky neodolali a ty jejich obrovské točené zmrzky nemají chybu! Docela nás to nakoplo a zni

čeho nic jsme byli v podvečer jen 15km před Malborkem. Na benzince jsme se zeptali na kemp a dostala

se nám odpověď dne: "To musíte šukat v Malborku!" Byla neděle podvečer a my se tedy odvážně rozhodli střihnout to po červené, tedy velmi frekventované, cestě. Naštěstí to bylo celkem v pohodě (možná i proto, že strach z kamionů v kombinaci s cukrovým příjmem tohoto dne v nás vyburcoval nevídané tempo). Odměnou nám byl naprosto nádherný kemp s výhledem na majestátní hrad Malbork a ty panorámata! Šla jsem na výzvědy otvíraček, cen a ještě ulovit něco k večeři s tím, že Ondra mezitím postaví stan. Vrátila jsem se více jak za hodinu (lov byl velmi náročný v neděli večer ale kousek pečiva i sýra i pivo jsem nakonec sehnala).

Rychle jsem valila zpátky, aby ten můj chudáček nestrádal a on mezitím velmi langsam stavěl stan a rozprávěl se 76 letým cestovatelem, který vyrazil na kole kdesi z polského města u Liberce až do Vilniusu..no měla jsem pocit, že jsme úplní žabaři. Toto bylo utvrzeno rozhovorem asi se 65 letými manželi z Holandska kteří na kole jedou trasu Berlín-Petrohrad.. No sice nám tato noc sebevědomí nepřidala, ale zítřejší vidina Gdaňsku byla silná! Ráno jsme rychle vyrazili na prohlídku hradu. Bylo pondělí a tudíž zavřené expozice, ale zase to bylo levnější a strávili jsme tam pouhé dvě hodiny:) Vzápětí jsme naskočili na naše věrné rowery a vyrazili směr Gdaňsk!

Cesta to byla veselá: pršelo, ztratili jsme se, pohádali jsme se.. jak už to tak býva:D ale o to krásnější byl dojezd! Triumfální a opojný pocit vítězství jsme si mezi kamióny vychutnali jen tak lehce (skákat přes svodidla kvůli fotce mě bavilo taky jen chvíli) a díky informacím jsme našli parádní ubytovnu. Kousek dále od centra ale za super cenu. První procházku městem jsme si udělali hned večer. Ondra mě nejdřív tahal přes jakýsi kopec s křížem ale pak už jsme oba jen hlady šilhali a krásy vychutnávali zejména při myšlenkách na teplé jídlo. Po asi hodině a půl jsme sedli do lokálu na pizzu a burger (jak cestovatelské:) a spokojeně si nadlábli bříška

hned vedle gdaňského starého jeřábu. cestu domů jsem myslela, že snad nedojdu ale po zastávce v parku (asi by mě zavřeli za public urination..) jsme padli do postelí. Další den jsme měli lístky na vlak do Těšína až na 8 večerní, proto nás čekal celý den v Gdaňsku. Ráno jsme zajeli na kole k moři (které bylo pekelně studené ale koupali jsme se!) a projeli do to až do Sopotu po skvělé cyklostezce. Odpoledne nás opět čekaly krásy velkoměsta ale ty davy lidí bych si klidně odpustila. Bloumali jsme centrem a trochu si dopřávali.. gofry s borůvkama, kebab, klídeček a pohoda. Čas uběhl rychle stejně jako 12 hodinová cesta. Já spala jak dudek (jen do mě občas rýpnul průvodčí) a byla jsem ráda, že cennosti i kola hlídá Ondra. Neokradli nás o nic! v Cechowicích na nás čekal vlak (měli jsme 30 min zpoždění) a běh s kolama a brašnama vypadal jak z nějaké blbé komedie:D V Těšíně jsme si řekli, že těch trapných 25km do Frýdku dojedeme přece na kole.. tak to bylo snové zakončení: déšť, studený vítr, křeče, hlad, zima... ale teplá vana po té byla nejlepší zakončení. Trasa Frýdek-Místek - Gdaňsk byla zdolána a oba účastníci přežili. A jak to zpětně hodnotím? přiznám se, že nejraději bych to jela zase!