Bana bunu haritada gösterebilir misiniz? " Můžete mi to ukázat na mapě?"

Turecko.. země, která pro mě byla vždy opředena tajemstvím a obrázky z detektivek od Agathy Christie. Země Orientu, kde se zastavil čas. Trója. Istanbul a Vražda v salonním kupé. Bylo načase zjistit jak to tam vypadá doopravdy.Spojení cestování a vztahu bylo pro mne příjemnou zkouškou po dlouhé době:) S Ondrou jsme zabalily bágly, vzali ak 3 trička a 3 ponožky- aby jsme se opravdu sblížili a koupili letenky a průvodce. Kde jsme byli a co jsme zažili se pokusím ne moc zdlouhavě a trochu inspirativně napsat v dalších řádcích.

Denizli- Doletěli jsme do Isanbulu ale moc se tam nezdrželi a okamžitě vyrazili nočním busem do Denizli. Městečka známého jako poslední zastávka před Hierapolis a Pamukkale. Hierapolis založené pergamským králem Eumeném II. bylo proslaveno vlněnými látkami. Zničeno bylo v 1. století po Kristu zemětřesním ale po té vystavěno znovu. Při vstupu sice zaplatíte moře peněz (20lir=10euro) ale projdete celý komplex s krásným divadlem. Na konci nás čekala krásná podívaná na Pamukkale, které na Hierapolis navazuje. Pamukkale neboli bavlněný hrad jsou terasy tvořené travertinem a zářící bělostí jako vyprané v lanze:) Částečně si ti tam teda Turci upravují podle sebe ale co se dá dělat:D

Selçuk- toto maličké městečko nás mile překvapilo. Hotel Afrodita, který již byl ozkoušen známými před 6 lety, sice zvedl 2x své ceny, ale i tak to bylo nejlevnější ubytování a ještě se snídaní.(klasicky Tureckou- sýr, olivy, rajče, okurka, chlebík, marmoška.. no mňam:) Jako základna nám sloužil dvě noci. Co stojí v okolí? Rozhodně Efes. Dá se k němu dojít pěšky asi 3 kilometříky a člověk přitom mine nenápadně se tvářící sloup a nějaké ruiny... Tak toto místo je prosím jeden ze 7 divů světa: Artemidin chrám v Efesu. Překvapivě ten nic nestojí a nikdo tam není- zato Efes stál 20lir...to co noc v hotelu. Ale plácli jsme se přes kapsu a viděli Celsovu nádhernou knihovnu, zbytky Hadrianova chrámu i nádhernou kolonádovou ulici. Když se člověk snažil došel i do míst na první pohled zakázaných legální cestou:) Pastevci tam chodí léta a žádny plot jim nezabrání.. Jsou zde i zbytky basiliky, ve které se odehrál koncil, když bylo křesťanství v plenkách. Další den nás čekalo cestování.. vzali jsme to přes Izmir. To je velmi chaotické město, které má autobusák někde úplně pryč od místa, kde jsme dojeli vlakem.. Alespoň jsme viděli známou hodinovou věž ve městě dříve nazývaného Smyrna a dali si fresh juice z granátoveho jablka.



Pergamon- K večeru jsme dorazili do Pergamonu a docela překvapení bylo, že místní autobusák je vzdálený od centra 7 km... naštěstí jsme zkušeně chytli dolmuše a šlo to jako po másle. Hned, když jsme dorazili na kopci jsme uviděli rozsáhlé ruiny starověkého Pergamonu- já teda byla přescědčená, že je to míle a míle daleko. Chtěli jsme se ubytovat v opět osvěčeném guesthousu ale měli jsme smůlu- nikde nikdo. Vděčně jsme se tedy nechali místními dovést do nedalekého a sice bez snídaně ale zase s čajem, korejským cestovatelem a trošku fanatickým ale sdílným majitelem. Ten nám hlavně řekl, kde je díra v plotě a my poprvé za vstupné ušetřili;) Sice jsem se bála jak čert a za hradby jsme doslova skákali ale nidko si nás nevšiml a nás hřálo ušetřených 40 lir:) Město bývalo střediskem vždělanosti a narodil se v něm známý lékař Galeos, který pod kopcem založil věhlasné lékařské středisko- Asklepion.

Čas byl neúprosný a my vyrazili do Çanakkale-přístavní město u Dardanel. Tady jsme měli přespání u Ozgura- mladého couchsurfera, který byl moc hodný a spali jsme tam dokonce dvě noci. Jen jsme trochu mrzli. Prošli jsme se k trójskému koni z filmu Trója, který je mnohem lepší než ten v opravdové Tróji, jak jsme zjistili den poté:) Trója nakonec nebyla jen halda kamení, ale i hradby a všech 9 vrstev tohoto města se žalostným koncem. Žel Bohu Brad Pitt na nás nikde nečekal, což bylo šokující, a my se vydali zpátky do Çanakkale, a odtud lodičkou na Gallipoli, kde se vyznamenal tatíček Mustafa Kemal a první světová válka pohřbila mnoho mužů. Sice jsme neviděli většinu míst spojených s boji, ale muzeum nám příjemně stačilo.

Istanbul- Cesta nám zabrala 6 hodin.. no to není málo, když jediné co je v tv jsou turecké telenovely a reklamy, které jsou překvapivě ještě hloupější než ty naše. Co stojí v Istanbulu za to? Modrá mešita- má 6 minaretů, proto vyvolala ostré reakce a označení za svatokrádežný pokus o konkurenci Mekce. Hagia Sofia- tak s tou je to složitější. Vstupné je drahé- jako vždy- a vnitřek je pěkný, ale slovy Cimrmana.. že bych to musela vidět dvakrát.. Palác Topkapi spolu s Bazilikovou cisternou jsme vynechali..moc peněz. Ale užili jsme si moc na Egyptském i Velkém Bazaru. Naše pokusy o smlouvání ne vždy úplně vyšly ale každá lira nám udělala radost. Najíst se v centru levně je jako v každé metropoli nemožné, proto jsme se pěkně nachodili pro levnější kebap- ale o to víc dárků jsme mohli přivést! Galatská věž byla zajímavá, ale že bychom museli šplhat nahoru to se nám taky nezdálo.. ovšem bulvár Istiklal Caddeshi to bylo jiné kafe. Vypadalo to teda trošku jako Masarykova ulice mezi Hlavním nádražím a náměstím svobody, nicméně nakonci nás nečekal orloj ale Taksim a hlavně o pár metrů dál Ondrovo vymodlené vojenské muzeum. Vstup byl velmi příznivý -pro studenty lira třicet, ale zejména místní bufet nás nadchl! Dva čaje, sušenky a multivitaminovy juice za 1 (slovy jednu) liru! Tedy 12kč:) No jo, žádné překvapení v zemi, kde to na armádě stojí a peníze do ní tečou proudy.. Poslední za zmínku stojí určitě Pera Palace- hotel ve kterém přespávaly Mata Hari, Greta Garbo a má oblíbená Agatha Christie dokonce psala Vraždu v Orient Expressu.

Zážitků bylo snad až příliš na to aby je člověk mohl vstřebat. Celkový dojem? Turecko je krásné a velmi bohaté pro cestovatelskou duši.. přes všechnu modernu to pro mne ale byla cesta na východ a ač se to snad některým nebude líbit, cesta zpátky v čase nejen po místní stránce ale i té lidské a státnické..

Rozverný výlet do nerozverných míst... Mauthausen&Linec

Správní studenti historie mají zažívat historii tak říkajíc "na vlastní kůži". Proto se jednoho dne skupinka studentů zaštítěna Masarykovými Historiky vydala směr Rakousko do jednoho překrásného města a jednoho velmi ponurého místa.

Mauthausen- tento nechvalně proslulý koncentrační tábor byl budován od srpna 1938 vězni z koncentračního tábora Dachau. Poloha byla zvolena zejména proto, že místo bylo blízko Lince, tedy dopravní křižovatky, a zároveň jeho okolí bylo jen sporadicky osídleno. Tento tábor se stal jedním z nejhorších i v porovnání s ostatními koncentračními tábory a blízký kamenolom se proměnil na poslední zastávku pro nespočet vězňů. Pracovalo se zde v naprosto nelidských podmínkách ( v mrazech -30°C, s minimální stravou a obrovskou zátěží v podobě kusů kamenů, které museli vězni tahat do "schodů smrti". Tyto příkré schody, kdy jednotlivé schody nebyly ani stejně vysoké, se občas stávaly pastí. Vězni, kteří klopýtli, nebo byli surově dozorci shozeni, se svalili ze schodů na zbylé spoluvězně až se celý špalír poskládal jako domino.) Tento koncentrační tábor znali nechvalně dobře i Češi a Slováci. Podle statistik se mezi rokem 1941 a 1945 do Mauthausenu dostalo celkem 7320 Čechů a Slováků, ze kterých zde našlo svou smrt 4473. Jedním z nich byl také kapitán Pavlík, který bojoval v Čajánkových kasárnách a zapojil po té do odbojové organizace Obrana národa. Mezi známými českými věni zde nacházíme Karla Hašlera, Antonína Novotného, pozdějšího prezidenta a 23. října 1942 zde bylo popraveno 252 příbuzných Josefa Valčíka a Jana Kubiše, kteří se podíleli na atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Navštívili jsme i plynovou komoru, která jak je vidět vypadá jen jako místnost se sprchou.. před níse na stěně nachází dřevěné obložení, kde chodili vězně fotit-což byla jen lež, aby vězni sami vstoupili na své popraviště. Vzpomínky na tuto tragickou epochu dějin lidstva zde připomínají pomníky padlým, kterých je zde pestrá škála. Paní průvodkyně právě stojí u toho českého, který je jedním z nejvýstižnějších. Mě osobně ale velmi zaujal také pomník ruského generála Dmitrije Michajloviče Karbyševa. Ten byl exemplárně potrestán v roce 1945 za to, že nechtěl spolupracovat. V mrazu se musel svléci spolu s dalšími do naha a tekla na něm proudem ledová voda dokud neumrzl. Tento pomník připomíná právě tuto tragickou smrt. Linec- Celý Mauthausen byl velmi psychicky náročný, proto bylo třeba osvěžit naše těla i duše v malebném městě Linci. Toto hlavní město spolkové republiky Horní Rakousko je třetím největším městem Rakouska vůbec. Založen byl již někdy ve druhém století A.D. během markomanských válek, přičemž nesl název Lentia. Hlavní náměstí - Hauptplatz - je největším náměstím na Dunaji a pyšní se sloupem nejsvětější trojice. Kostel Mariä-Empfängnis Dombyl sice vybudován až na přelomu 19. a 20. století, avšak díky novogotice je velmi působivý zejména svými rozměry - je to největší kostel v Rakousku, který pojme až 20 000 lidí ( zcela neuvěřitelné!). Musím říct, že se mi v Linci opravdu líbilo, i když se člověk jen těžko střepával nepříjemných pocitů z dopoledne a museli jsme to po té brzy zapít. Když se ale do tohoto zajímavého města vydáte, společnost budete mít na úrovni. Pobýval zde Johaness Kepler nebo "náš" Josef Ressel a zemřel zde Alois Hitler otec Adolfa Hitlera, který dostal v hospodě infarkt, když malému Adolfovi byly 4 roky..