Letní dolce far niente aka jak Lenka a Václav s jedním řidičákem a jedním vozem profrčeli Itálií, Rakouskem i Německem

Některé dárky člověka potěší více než jiné. Pletené ponožky jsou kupříkladu hezký dárek, nebo takové flanelové povlečení. Dostat ale jako dárek 5 nocí s polopenzí v Toskánsku? To je jako fakt super  dárek, pokud ještě někdo váhá, co mi dát k Vánocům. Co na tom, že jsem ho vlastně nedostala úplně já... ale byl určen i pro mě a já ty tisíce kilometrů za Václava docela ráda odřídím, když to znamená, že strávím minimálně týden v Toskánsku! A nakonec to byly dva týdny pohody a dobrodružství zároveň v Toskánsku, Boloni, Vysokých Taurách i na Orlím hnízdě...   A byla to naprosto dokonalá dovolená. Taková ta, ze které se člověk nevrátí zpátky do práce ani po týdnu fyzické přítomnosti v kanceláři.

Vybaveni skoro na vše a s hrubým plánem cesty jsme s Václavem v červenci vyrazili směr Itálie. Nikdy jsem tak daleko neřídila, takže trochu respekt. Naše první základna se jmenovala Montecatini Terme. A jaký byl největší zádrhel na cestě? Nebyly to dálnice, hraniční kontroly, nehody nebo únava... Byl to fakt, že jsme přijeli do hotelu o den dříve než jsme měli nocleh objednaný...! Téměř jako scénka z Cimrmana... krát dvě to mělo bejt... Naštěstí nás hotel mohl ubytovat i o den dříve a my - upocení, unavení, ale dost pobavení - šli na večeři. Polopenze někde ze slevového serveru? Nebudeme se stresovat nějakým dresscodem a půjdeme rovnou. Myslím, že pán v obleku a motýlku, který nám servíroval čtyři chody se stříbrnými příbory nebyl mým upoceným trikem s uměleckými mapami soli  příliš ohromen a snad na ten zážitek pak zapomněl. Od té chvíle jsme byli lázeňští šviháci. No fakt!

Hlavní idea byla poznat Toskánsko trošku jinak. Máme auto a můžeme tedy zkusit ne úplně tradiční destinace a naopak Florencii třeba nechat na příště. Co tedy stálo za to? 

Montecattini Terme jsem si zamilovala hned. Toto lázeňské město mělo největší rozkvět v době secese, ze které pochází i velké množství hotelů. Léčebné prameny se ale začaly využívat mnohem dříve a první lázně zde byly již od století šestnáctého. Lázeňské město není velké a dýchá z něj atmosféra absolutní pohody. Všude jsou promenády nebo parky, kavárničky, restaurace, hotely s nádhernými secesními prvky a samozřejmě také lázeňskými procedurami a pak také několik opravdu lázeňských budov. My navštívili lázně Terme Tettucio, které byly prakticky prázdné. V klasicistním stylu postavená nádherná vila plná zeleně, upravených zahrad, stinných zákoutí a cvrčků nebo co nám to tam cvrlikalo... Parádní na těchto lázních je ten klid.

Sice si člověk zaplatí vstup, ale má za to zajištěné rozjímání v klidu a taky kelímek. Kelímek se hodí! Odpoledne se totiž zapnou kohoutky na místní promenádě a začne téct termální údajně strašně zdravá voda. Mně to prostě nechutná, a to miluju všechno zdravé! local! eko! fairtrade! bio! glutenfree! Ale zjevně ne lázeňskou vodu. Maximálně bych se  v ní mohla vykoupat a tím to hasne. Překvapivě to ale Václavovi velmi chutnalo - prý ta voda chutná jako mlíko. Tak to vše vysvětluje. Mně mlíko nechutná. Já jsem si nejvíc užila s vinným střikem a knihou v kavárně. Musím říct, že tohle mi asi chybí. Nějaké místo v Praze, kde je opravdu klid. Člověk by tam zašel jednou měsíčně na celý den, popíjel nějaké bylinky, četl, zacvičil si jógu, zaplaval v bazénu, dal si salát a popíjel víno na zahradě. Ale nesmělo by tam být moc lidí a zároveň by to nesmělo člověka ruinovat.
V Soulu tyto spa domy jsou! Možná bych se nad tímto podnikatelským záměrem měla více zamyslet. Římské lázně a harmonie těla a ducha by nás, hektickou generaci s iphony, aplikacemi na běhání, to do listy, které nikdy nejsou splněné a detoxikačními pealingy v rychlé sprše po práci, abychom se stihli ještě podívat na ten vzdělávací dokument před spaním, měla asi inspirovat o něco víc než dosud. Nebo jsem v tom možná jediná a všichni ostatní jsou vyklidnění? Každopádně efekt to na mě mělo veliký a po příjezdu jsem si ve srovnané hlavě udělala dream board.

Sice jsme si chtěli užít Toskánsko trochu netradičně, ale Pisa nás stejně neminula hned jako první výlet. A je to dobře. Šikmá věž je klasika, tu znají všichni a ta nás až tak nezajímala. Na Piazza dei Miracoli je těch zázraků totiž mnohem více. Mně nejvíce zaujaly Composanto Monumentale a s ním související Museo delle sinopie.

Composanto je starý hřbitov, který má tvar obdélníků a je obehnán zdí s chodbou, kde je většina pohřbených. Podle legendy byl postaven kolem kusu svaté země přivezené ze čtvrté křížové výpravy a umělci se na něm vyřádili nejen nádhernými freskami, ale také si pohráli se sochami a náhrobky. Bohužel se z nich do dneška uchoval jen zlomek. Přes fresky se ale dostáváme k muzeu sinopií.

Toto je kůň...asi.

Composanto byl běhen druhé světové války zasažen bombou a olověná střecha se roztekla na téměř všechny fresky uvnitř hřbitova. Toto neštěstí ale vedlo k odhalení původních skic a náčrtů fresek. Červená barva, která se na skicy používala, se jmenuje sinopie podle tureckého města původu v antice.  A vidět originální náčrtky a pak vzniklé fresky na hřbitově je zážitek. Hlavně teda občas rozdíl mezi náčrtkem a originálem...

Samozřejmě jsme neopomenuli ani šikmou věž (i když na ní jsme teda přes všechny davy lézt nepotřebovali), katedrálu a baptiserium. To je zjevně takové Pisa must, ale vlastně ty davy lidí trochu kazí celkový dojem. Ale my to tušili a přijeli vlakem a proto mohli velmi elegantně zase rychle zmizet jen co jsme se najedli.

 Pro mě jeden z nejlepších zážitků z dovolené byla ale Lucca (když už je nutné tam přestupovat, je dobré si dát alespoň kafe, že....). Město je to božské. S antickým původem, nádhernými domy i věžemi s vyhlídkou a spojením s Karlem IV. je to prostě srdeční záležitost. Nejoriginálnější pamětihodností je místní náměstí Piazza Anfiteatro. Starověký amfiteátr lidé jednoduše přestavěli na náměstí, protože od středověku si stavěli domy ze stěn a tribun a zachovali tak perfektní elipsu. Na náměstí je spousta kavárniček ale i umělců a celá Lucca prostě žije. Uličky jsou úzké ale plné lidí, jen je to tak nějak příjemné oproti obvyklým přeplněným ulicím. Vždy je kam zahnout a kde se schovat a nebo potkat skupinu bubeníků, která naplní celé město neskutečnou energií. Lucca je prostě živá, toskánská, italská, nadšená.... a hlavně dělá návštěvníky šťastné!

Všichni nám říkali, že z města San Gimignano budeme nadšení. Nebyli. Byli jsme nadšení ze živé Luccy. San Gimignano je oproti tomu takový mrtvý skanzen. Ano, je neskutečně poetický, romantický a fotogenický, ano, má nádherné uličky a vysoké věže, ano, výhled na něj je jako z pohlednice... ale je to prostě skanzen plný turistů, takřka bez místních. Vysoké věže jsou zcela nepřehlédnutelné a z původních více než sedmdesáti jich do dneška zůstalo 14. San Gimignanu se proto říká toskánský Manhatan... ale jestli je to lichotka, who knows? Každopádně stavění věží byla ve středověku velmi populární kratochvíle mnoha italských rodin, které se vzájemně předháněly svou výškou a úhledností. Důvod byl prostý - pokud mělo město hradby, nebylo velmi brzy kam expandovat do šířky a rodiny, tak začaly využívat výšku. Věže se pak mohly stát také útočištěm při obraně a mini pevností. Krása San Gimignana určitě spočívá v jeho zachovalosti a středověkém charakteru. Jsou to vlastně takové středověké Pompeje, protože také toto město byla částečně zakonzervováno katastrofou, a to morem ve 14. století, kdy upadl význam města a také populace. Město bylo prakticky objeveno znovu až turisty 19. století, kteří romantickou krásu úzkých uliček milovali.

Toskánsko, to je ovšem kromě historie a nádherných měst také víno Chianti. Toto červené víno jsme měli téměř každý večer a rozhodli se poznat také krajinu Toskánska a zajet si do Gréve in Chianti. Dle průvodce (a zejména Václava) na tom nejlepší byla cesta. Já si to úplně nemyslím, protože některé zkratky mezi olivovníky a vinnou révou možná byly pro spolucestujícího romantické, pro řidiče však o dost méně! Zejména když jsem skončila v nějakém kopci mezi olivovníky a v uličce, kde se nedalo vyhnout potkala zuřivě gestikulující Toskánku, která chtěla projet. I se zapnutou klimatizací jsem měla krůpěje potu na čele. No, po dosažení cíle Václav prohlásil, že se mu město nelíbí, já jsem si vymrčela alespoň ledové kafe a pak jsme šli zase do auta na kozí stezky.

Náladu nám mělo spravit Vinci a hlavně město Anchiano, kde jsme chtěli vidět rodný dům Leonarda da Vinci. Před zavíračkou jsme neměli moc času tak jsme naladili navigaci a hurá! U Vinci všude samé objížďky, vůbec se nedalo nikam projet, motali jsme se asi 30 minut, abychom zaparkovali někde na poli a zjistili, že jsme stejně špatně a proč? Protože jsme přijeli když tam byl Unicorn festival?! Největší fantasy festival v Itálii  všude kolem nás byly postavičky z jiného světa? Já na to neměla vůbec nervy natož náladu! Václavovi bylo líto že v kufru nemá svůj meč...


Byla jsem neoblomná, dostat se do Anchiana se stalo otázkou cti. Objeli jsme to celé a najeli tak dalších 20 km na trase, která by měla mít normálně asi 3... Vyběhli jsme z auta k prvnímu domu, kde byl nápis Leonardo - zavřeno...

To je ten dům!

Chvíli jsme koukali a já pak vlezla za nějaký plot, abych viděla na dveře, protože přece to má být ještě otevřené... a na dveřích nápis: "This is not the birthplace of Leonardo da Vinci." To byl prostě nějaký random dům, kde udělali muzeum... Tak sprint do auta a popojetí asi o další 3 km. Stihli jsme to! Velké vítězství! Ale jak říká moje kamarádka... to je ale náhodička, že zrovna rodný dům se tak zachoval. Uvnitř byl nápis, že se tam asi vůbec nenarodil, ale to už nám bylo jedno. Mít možnost to plánovat znovu, tak snad zůstanu v kavárně nebo pod olivovníkem s limonádou...

Hektický hon na Vinciho jsme si ale vynahradili hned den následující. Hiking trail Massa - Castello Cozzile - Croci - Massa byla naprosto perfektní volba! Massa je jedna z mnoha opevněných vesnic v masivu tyčícím se nad Montecatini. Sice nám chvilku trvalo než jsme byli schopní zaparkovat, ale naštěstí se zadařilo a my mohli vyrazit vybaveni klobouky i svačinou - nejsme žádní amatéři. Z Massy jsme se vydali po šipkách na hrad Cozzille. Na cestě jsme neskutečným horkem trpěli sami.
Cesta, která vypadala dle mapy i převýšení jako úplná pohodička nám přeci jen trošku zabrat dala. Na hrad jsme se vyšplhali s nadějí, že najdeme hospodu a zchladíme žáhu. Vesnička však neměla ani otevřený obchod natož hospodu! Nechali jsme se alespoň chvíli ovívat větříkem na nejvyšším bodě a vydali se dál směr Croci.

Croci

Croci vypadá, že má asi tři domy, velký kostel a toskánskou divočinu na dosah ruky. Až do této chvíle jsme pomocí průvodce cestu jakž takž zvládali. Občas se vrátili, občas pro jistotu ověřovali kam dál, ale po Croci již údaje v průvodci neseděly vůbec. Člověk by si řekl, no a? kolik tam může být cest? Dost...

Zašli jsme si naštěstí asi jen 30 minut ale pro jistotu rovnou k někomu domů. Majitelé a ani žádná zvířena naštěstí doma nebyli a my to mohli zase v klidu otočit a přemýšlet, kde se asi stala chyba. Zjistili jsme to brzy. Z té sice hrbolaté, ale pořád trochu cesty, jsme měli zahnout přímo do lesa a doufat, že vše dobře dopadne. Což se naštěstí stalo - čekaly nás romantické pěšiny, zarostlé mosty, lesní potůčky a hlavně nikde žádní turisté. Jen my, příroda a ostružiny.
Do Massy jsme dorazili asi tak třikrát úplně zpocení, ale čekala nás otevřená hospoda! Když se mě někdo zeptá, jaké bylo nejlepší jídlo dovolené, asi bych odpověděla oběd ve vesničce Massa. Kousek sýra, rajčete, šunky a olivový olej se studeným džusem a pivem. V tu chvíli to byla absolutní božská mana a dolce far niente v krystalicky čisté podobě. A to byl konec našeho Toskánska a největší kompliment, který toto místo a Montecatini mohlo dostat? Václavovo stoické "...tady bychom mohli relaxovat tak co dva roky, ne?"

Další zastávkou byla Bologna. Díky již zamluvenému ubytování o den později než nás reálně z Montecatini vykopli, jsme zamluvili další noc. Bologna, město plné podloubí, kaváren, (šikmých) věží a italského slunce. Město, které má sice červenou barvu jako oheň, ale právě díky množství podloubí a úzkých uliček je to město příjemného stínu a vánku. Bologna je prostě město na měsíční dovolenou a ne na dva dny!
Starobylé město keltských Bójů (od nich Bononia a Bologna) je dodnes synonymem vzdělanosti, vědění a studií. Nejstarší univerzita na světě byla založena právě tady a až následně přišla Paříž, Oxford a další italská města, kde vzkvétal obchod, vzdělanost i umění. Karlova univerzita v Praze je až 18. v pořadí a o 260 let mladší než ta boloňská (seznam je možné nalézt zde).  No po všech stránkách místo pro nás!

Dominantou je určitě katedrála svatého Petronia na hlavním boloňském náměstí Piazza Maggiore, Petronius byl biskupem boloňským v pátém století, který se stal následně patronem města.
Mé oči již viděly mnoho katedrál, ale v čem je tahle jedinečná?

1. V tom, že si ji měšťané postavili sami pro sebe a ne pro církev nebo biskupa. Katedrála tak byla symbolem síly místní komunity a teprve v roce 1929 byla včleněna do církevní diecéze z rukou města.
2. V tom, že jí prochází Cassiniho poledník (ale to není až takové terno)
3. Ale hlavně v tom, že je uvnitř gotická freska Giovanniho da Modeny, která znázorňuje Mohameda, jak se smaží v pekle. To není moc obvyklý obrázek, ostatně za tuto urážku Islámu plánovalo několik mužů napojených na Al-Kaidu vyhození budovy do povětří. Naštěstí se jim to nepovedlo, stejně tak jako dalším radikálům později.

Je třeba říct, že jsme se Bolognou dost projedli a propili (a bylo to tak krásné!). Samozřejmostí byly boloňské lasagně (špagety překvapivě nevedou...), ale já vyzkoušela naprostou dokonalost - těstoviny s drcenými zrnky kávy a sýrovou omáčkou. Ne nadarmo jede Julia Roberts v Eat, Pray, Love jíst právě do Itálie.

Pití tady může být také zážitek. Já se zamilovala do Le Stanze. Tento kavárno-bar je uvnitř bývalé soukromé kaple rodiny Bentivoglio a člověka uvítají velmi působivé fresky - jen díky dlouhému baru to tam nevypadá úplně hororově. Bentivogliové vládli Bologni v 15. a 16. století a legenda říká, že v 18. století nechal Girolamo Bentivoglio na počest jednoho ze svých hostů zatopit salonek a proměnit jej tak v jezero, které křižovalo jídlo na lodičkách.  Kromě atmosféry je na tomto baru také sympatická schopná barová obsluha a jejich all you can eat bufet. Člověk zaplatí za drink a v určitý čas si může dávat mini sandwiche, quiche, zeleninu, těstovinový salát... 

Naštěstí jsme duše stihli nakrmit taky a všechno jídlo a pití rozchodit dlouhými procházkami po památkách. Jedno z neopomenutelných míst je určitě palác Archiginnasio. Palác pochází ze 16. století a doby velkých stavebních úprav Bologni na přání papeže. Důvodem pro stavbu byl vznik jednoho (a prvního centralizovaného) místa boloňské univerzity. V budově se spojily školy "Legisti" - práva církevního i občanského a "Artisti" - filozofie, medicíny, fyziky, matematiky a přírodních věd, které do té doby sídlily v různých místech ve městě. Univerzita v paláci byla jen do roku 1803 , ale místní knihovna je stále velmi impozantní. Turistu nadchne také známý anatomický sál obložený dřevem a s velkým stolem uprostřed, ale... Není to originál. Palác byl během druhé světové války hodně poškozen a anatomický sál přestavěn prakticky od základů.  

Naprosto skvělé zastavení pak bylo v kostele San Stefano. Není to totiž jeden kostel ale prakticky 7 kostelů, které jsou vzájemně propojeny, jsou tam rajské zahrady, chodbičky, tichá místa na rozjímání. Myslím, že to byla pro mě na dovolené největší pecka. Ty chvíle, kdy se prostě člověk zastaví a jen tak je. Všechny ženské časopisy a lifestyloví guru to do nás cpou horem dolem, ale opravdu si na to najít čas uprostřed hektické Prahy s telefonem na uchu a coffee to go v ruce je těžké. A když člověk chce vypnout, tak jedině kvalitním během, jógou, řízenou meditací... ale jen tak si sednout do zahrady? bez knihy?! Mně pak přepadají výčitky svědomí a jistý neklid, protože přece bych měla něco dělat! Ale možná je to vzduchem, možná sluncem, možná jen tou dovolenou... ale v Itálii mi to dolce far niente připadalo naprosto v pořádku. Myslím, že jsem obecně více jižanský než severský typ. Nemám ráda zimu, jsem nepořádná a víno považuji za adekvátní večeři.

Tušili jsme, že přejezd do Rakouska bude šok. Ale takový šok?! První večer jsme dorazili do Vysokých Taur, do naprosto liduprázdné vesnice Obertauern a ubytovali se v krásném dřevěném penzionu. Ze slunečných 30 stupňů jsme přijeli do deště, tmy a zimy! Patnáct stupňů v červenci! Cestou při hledání večeře jsme na sebe oblékli snad naprosto všechno oblečení včetně nepromokavé goretexky. Je vidět, že Obertauern asi žije hlavně v zimě, protože všude byly půjčovny lyží a tedy absolutní pusto. Restaurace zavřené, obchody zavřené, obloha zavřená... prostě šok jako dostat ránu a druhou o futra. Nakonec jsme našli jednu otevřenou restauraci, kde nám řekli že vaří jen do 8 a už je trochu po 8, ale že nám teda ještě něco udělají - ano, tak tragicky jsme vypadali. Předpověď na další den byla podobná a nemělo smysl se utápět v depresích. Vyrazili jsme proto do Německa na Hitlerovo Orlí hnízdo - do Berchtesgadenu.  

Celé to začalo problémem s parkováním - a tím nenarážím na žádné genderové stereotypy. Žádné místo tam nebylo  a já odmítala jako někteří parkovat v kopci nebo na trávníku. Moudré rozhodnutí! Odvážný pán s velkým jeepem zaparkoval ve strouze, pak si to rozmyslel, pak znovu vjel navigován manželkou a dětmi na parkoviště, přičemž si urval naprosto celý výfuk o patník, strčil ho do auta a za hysterického řevu své manželky řekl, že teď jdou na Orlí hnízdo a odtahovku vyřeší jindy. Trpělivost ale přináší růže i parkovací místa a my mohli vyrazit autobusem nahoru. Pěšky bychom to moc nestíhali a jít po asfaltové cestě se nám stejně nechtělo. 

Nacističtí pohlaváři začali do Berchtesgaadenu jezdit, načež je následovaly davy fanoušků. Proto se rozhodli vystavit si nedostupnou budovu na skále, kde se bude jednat. Byla tam hlavní oktagonální místnost, terasa s výhledy a slavný výtah, který měl již při vstupu návštěvníkům vyrazit dech. Budova nebyla určena na spaní ani velmi bujaré párty - ostatně Hitler byl abstinent, že. Horní budova je ve výšce více než 1800 m.n.n a je z ní nádherný výhled. Byla postavena v roce 1937 jako dárek k Hitlerovým padesátinám a pro mě teda nejvíc šokujícím zjištěním byly ty davy a fronty. Na výtah jsme čekali půl hodiny. Což je průšvih ve chvíli, kdy musíte po vystoupení z autobusu nahlásit, kterým pojedete zpátky, aby si to spočítali. My měli dvě hodiny a to jsme chtěli nahoře ještě dát oběd a rychlý trek. Naštěstí jsme děsně rychlí a všecko jsme stihli, i když to byla trochu honička a doporučovala bych víc času. 

Poslední den nám konečně vyšla túra ve Vysokých Taurách. Václav nastudoval cesty, trasy, mapy a rozhodl se pro výšlap na Seekarspitze ve výšce 2350 m.n.m. Výšlap to byl parádní s drobným detailem, že jsme si našlapali asi 200 výškových metrů navíc, protože jsme prostě nevěřili, že ta správná odbočka po prvním stoupání vede dolů. Vedla.
 Traverzovat po nějaké suti jsem odmítla a řekla jsem, že našim tělům více výškových metrů neublíží. 

Po tom naprostém humusu den předem se počasí opravdu překonalo. Ty výhledy byly dokonalé! Ale příště bych to otočila. Nejprve tůry a pak pohodička v Itálii. Ale hlavně teda ta pohodička v Itálii...

Bulharsko - retro dovolená pro celou rodinu!

Na loňské dovolené jsem si říkala, že je to alespoň na chvíli má poslední dovolená s rodiči. Přeci jen třicátnice s mladší sestrou a rodiči není klasický rodinný model, který buší na dveře cestovních kanceláří. Po rychlé návštěvě Londýna v zimě jsem si ale řekla - no a co! Není to klasický model, ale je to náš model a já ho zbožňuju! A když se k tomu přidalo, že samostatný pokoj pro sestru by kdekoli vyšel prakticky stejně jako pokoj pro dvě, bylo jasno. Pojedu znova a jak ráda. Když jsem se opět rodičům vnutila, začala jsem hledat vhodný zájezd, který by splnil náročné požadavky na odlet z Ostravy a destinaci, kde jsme ještě nebyli. Tyto podmínky splnilo jen Bulharsko, a tak naše dovolená na Slunečném pobřeží mohla začít.

Při balení jsem si trochu v šoku uvědomila, že toho o Bulharsku moc nevím. Vlastně prakticky nic kromě toho, že tady za komunismu jezdili na dovolenou pouze šťastlivci z ČSSR, kteří si ale stejně nemohli vyměnit dost peněz a dovolenou si trapně kapitalisticky užít a proto se mohli spokojit jen se skromnými nákupy vehementně podporovanými zásobami řízků z domova a po  večerní skleničce medvědí krve, na kterou se složily tři spřátelené rodiny, koupit domů růžový olej a držátko na párátka z tradiční hnědé keramiky. Taky doma stále jednu máme. Musela jsem uznat, že je nejvyšší čas, aby Havlovy děti zjistily, jak vypadá ta černomořská riviéra!

Po přistání v Burgasu jsem si dala týdenní cíl dopilovat azbuku, protože místní cyrilice je až na pár výjimek stejná. Hodně se toho dá čtením pochopit, ale zároveň pozor - opačně to nefunguje. Pokud má Bulhar pocit, že jsme vlastně skoro jedna rodina, tak překladem do češtiny ne vždy našince potěší.  Ryby jako Lavrak, Lefer nebo Přehlédnutí nám opravdu nepomohly. I když nevím, jestli by mě spasila i správná jména jako morčák evropský, lufara dravá nebo hlaváč.

Každopádně i přes drobné jazykové nejasnosti jsme na dovolené rozhodně hlady netrpěli. Ryb a mořských plodů byl všude přehršel a bezlepkáři se také nemusejí bát - bez lepku se člověk nají zcela bez problémů. Téměř do všeho teda dávají Bulhaři kopr - a překvapivě to je dobrý nápad! K mušlím, rakům, sépiím i krevetám, prostě tuny kopru a je to delikatesa. 

Snad nejznámější bulharskou specialitou je však šopský salát, jehož název pochází z bulharského kmene Šopů. Ač by to evokovalo jistý tradiční až historický nádech recept je to v zásadě nový. V šedesátých letech dvacátého století se moudré socialistické hlavy zamyslely, jak více propagovat Bulharsko a přilákat turisty. Vymyslelo se tak asi šest různých salátů pojmenovaných podle jednotlivých regionů (kromě šopáku pak také thrácký salát, makedonský salát atd.) Klasika se ale stala jen ze šopského, jehož recept se rozšířil do dalších spřátelených zemí. 

Symbolickým národním jídlem Bulharska se pak stal v sedmdesátých a osmdesátých letech a někde se mu proto také říká prostě bulharský salát. Ať už to bylo vymyšleno z jakéhokoli důvodu, vymyšleno to bylo dobře a mile mě překvapilo, že místo českého nadrcení rajčat i papriky na mini kousky (přičemž já papriku nesnáším, tak je to pro mě nepoživatelné), preferují Bulhaři spíše větší kousky zeleniny a papriku nakrájenou na celá kolečka. Další typickou lahůdkou Balkánu je studená okurková polévka tarator - naprostá pecka. Polévka z okurky, jogurtu, česneku, kopru (samozřejmě), vlašských ořechů, oleje a vody. Málokterý recept může být jednodušší! Množství kopru, česneku ale i okurky se dost lišilo, stejně tak kyselost dle použitého jogurtu. Myslím, že pro mě ideální kombinace by byla smíchat bílý jogurt s podmáslím, ale krása této polévky taky je, že si ji každý může udělat podle sebe. A hlavně kopr, nezabudni na kopr!

Abych ale nemluvila jen o zelenině a rybách, Bulharsko nadchne i masožravce třeba svojí kavarmou, což je zapečené maso v omáčce ideálně v tradiční hnědé mističce. Dělá se z kuřecího i vepřového, rajčat, brambor a koření čubrica (tradiční kořenící směska ze saturejky, pálivých papriček, soli, mouky z opražené kukuřice a semen pískavice). Bulharské fastfoody ale drží se západem krok a aktuálně je tam kromě tradiční pizzy, kebabu nebo hot dogu velmi populární pečená brambora ala jacket potatoe. Pokrok nezastavíš. Růžový čaj sice není můj top, ale z toho tradičního lze kromě vína doporučit ještě sýr kaškaval, kterému říkají jednoduše žlutý.
Pevnější varianta taratoru je salát sněžanka (který někde překládali jako sněhurka...). Sněžanka je také z bulharského kyselého mléka (což je v podstatě  velmi hustý jogurt chutí připomínající naše podmáslí a ještě v něm stojí lžíce). Ingredience jsou prakticky totožné jako na tarator akorát vodu člověk nepotřebuje. Oproti řeckým tzatziki mi to přišlo ještě hutnější a trochu méně česnekové, stejně ale skvělé a hlavně osvěžující, což se v létě hodí. 

Naštěstí jsme se dovolenou jen neprojedli, ale užili si ji všemi smysly. Slunečné pobřeží bych teda trochu přejmenovala na větrné, protože počasí bylo dost nevyzpytatelné. Na pobřeží jsou dost nebezpečné spodní proudy, a proto jsou písečné pláže posety místní pobřežní hlídkou a místní hoši v červených kraťasech za větru nebo větších vln nekompromisně všechny ženou do mělké vody blíž u břehu. Zjevně ví proč. Týden po našem návratu se přímo na naší pláži utopily večer dvě Češky – babička s vnučkou. Šly se koupat ve chvíli, kdy místní baywatchové mají volno a zrádné proudy je vzaly. Sílu moře nepodceňovat a opatrnost na prvním místě.

Za tu krátkou chvíli jsme bohužel neměli moc možností poznat z Bulharska více, ale alespoň v okolí jsme to zvládli. První výlet byl do antického města Nesebar (nebo taky Nesebr a Mesembria, ale má oblíbená verze má ve svém názvu bar). Nesebar a slunečné pobřeží jsou od sebe vzdáleny 11 kilometrů, výlet jsme udělali v den, kdy nebylo moc hezky a předpověď hlásila déšť a silný vítr. Nekonečnou frontu na autobus jsme stáli asi 40 minut, protože do prvního spoje jsme se prostě nenacpali. Těch nebohých jedenáct kilometrů jsme jeli asi hodinu - zácpa, za kterou by se nemusela stydět ani naše D1! Zpátky jsme proto řekly se sestrou, že na tohle kašlem, rodiče usadily do busu a samy se vydaly pěšky po pláži, kde cesta trvala skoro stejný časový úsek a kilometrů to bylo jen 6.

Tato perla Černého moře má dnes dvě části, a to starou a novou. Ta stará, původní, je na relativně malém ostrůvku, kde je neuvěřitelné množství kostelů, ale taky suvenýrshopů a kýčů. Jak řekla sestra, vypadá to trochu jako Hukvaldy nebo nahňácaňejší Rožnov, ale úspěšnější a zapsané v UNESCO. Nejstarší dochovaný kostel, pokud se takto obvodovým zdem stále dá říkat, je Hagia Sofia z 5. století. Kostelíky jsou ale v centru opravdu na každém rohu a zjevně málo místa nutilo Nesebřany postavit vše blízko u sebe což vytváří zajímavou atmosféru velké blízkosti starého a nového. Prolínání. Bezhraničnosti mezi časem a je to velmi příjemné.

Původ města sahá k Thrákům a někdy v 6 století před naším letopočtem se z něj stala řecká kolonie a v roce 71 před naším letopočtem město ovládli Římané (klasický scénář…). Jelikož má velmi strategickou polohu, byl důležitým městem, o které se vyplatilo bojovat. A bojovali Byzantinci, Bulhaři a nakonec i Turci. Na konci 19. století, když připadlo zase Bulharsku, bylo malým městem řeckých rybářů a až po roce 1925 bylo postaveno nové město a stará část začala být opravována.

Průvodkyně nám řekla, že jídlo ve starém městě stojí za bačkoru a je hrozně drahé, ale díky technice a tripadvisoru jsme našli restauraci Plakamoto, která má nádherný výhled a výborně hodnocené jídlo. Já teda nechci mluvit jen o jídle, ale smažený kaškaval s marmeládou ze zelených fíků, smažená feta s borůvkami nebo místní mořské plody prostě potřebují alespoň zmínit.

Druhý – organizovaný – výlet nás čekal do Varny. Málokdy se mi organizovaný výlet líbí, ale tento byl vyloženě tragický. Varna je největší přístav, třetí největší bulharské město a podle průvodkyně další perla Černého moře. Nicméně průvodkyně byla perla sama o sobě, když nám půlku organizačních věcí neřekla a všechny informace o Bulharsku a Varně slovo od slova četla z průvodce. 

Začali jsme v delfináriu. Obecně nemám akvária a delfinária s velkýma rybama moc ráda, protože se prostě nemůžu zbavit pocitu, že v nich živočiši trpí. Těch pět nebohých delfínů z Karibiku podle mě trpělo fest. Minibazén, podivná komunistická struktura, tři představení denně… Upřímně jsem si raději většinu času četla, ale jelikož jsme se k delfináriu dostali nějakou pofidérní uličkou mezi paneláky, nebylo kam utéct.

Jinak je Varna takový výlet do minulosti. Je vidět, že se snaží a zvelebují, ale v centru uprostřed promenády není dům s vybitými okny a padající omítkou vůbec výjimkou. Jakmile člověk zahne do vedlejší ulice jsou to nějaké socialistické osmdesátky jak vyšité. A upřímně – je to trochu škoda. Potenciál je tam obrovský! Uprostřed města jsou zachovalé starobylé římské lázně, které jsou největším římským zachovalým objektem v Bulharsku. Památky se dochovaly také na dalších místech, ale v zásadě vše je tak nějak uprostřed zástavby a na vedlejší koleji. Odkud pochází samotné jméno Varna je zahaleno tajemstvím, původní název Odessos znamenal město u vody. Varna pak může pocházet buď ze slova černý nebo pevnost nebo také obrana. Vykopávky dokazují osídlení již v době kamenné a kromě klasických pazourků, a drobných předmětů byla nalezena také nekropole z mladší doby kamenné (cca 4200 BC). 

Starověk se pak může chlubit například pevností Odesos, která na březích zálivu stála v 6. století BC a kterou se snažil (jako všichni další i předchozí) marně dobýt Alexandr Makedonský. Na začátku našeho letopočtu pak stála Varna jako tehdejší Odesos v čele silného obchodního sdružení pěti měst (Odesos, Konstanca, Nesebar, Kataleja a Sozopol). Po rozpadu Římské říše se stává důležitým byzantským městem a dokonce zde císař Theodosius II. uzavírá mír s hunským vůdcem Atillou. Po nájezdech Avarů a Slovanů se Odesos z historie na chvíli vytrácí, aby se vrátil jako Varna  a v roce 679 je ve Varně podepsáno uznání nového Bulharského státu. Další období je stejně jako u Nesebaru plné rozmíšek mezi Byzantinci, Bulhary a pak i Turky. 

Ve středověku byla Varna důležitým obchodním městem, kde se obchoduje také s luxusním zbožím. V roce 1866 je dokončena první železnice v Bulharsku a na stavbě dalších železnic se podílí také český inženýr Jiří Prošek, který si z Bulharska udělal druhý domov. V Sofii pak založil první tiskárnu a pivovar, ale o tom až se dostanu někdy do Sofie. O 22 let později je Varna od Turků definitivně osvobozena a je přiřknuta Bulharsku. Pozůstatky budování sovětských paneláků jsou pak na každém kroku, Varna má ale také množství parků. Přímořský park byl založen českým botanikem Antonínem Novákem. Antonín zrušil místní jatka, uklidil  místní binec a navrhl park, který je považován za jeden z nejkrásnějších na Balkáně (škoda že prakticky nic z toho nám neřekla průvodkyně, ale wiki a varna.info).

Obecně byla dovolená v Bulharsku zážitek. S některými neduhy se hold postsovětské státy potýkají déle a cesta k úrovni, která není tak nějak trochu hraná ale přirozená, prostě trvá. A začíná třeba tam, že kvalitu vína by zákazník neměl posuzovat jen podle ceny…

Mallorca, která zbořila mé předsudky

Jeden by mohl říct, že se do zahraničí jezdí poznávat cizí kraje. Já mám pocit, že do zahraničí jezdím poznávat hlavně sebe. Letošní dovolená na Mallorce toho byla krásným důkazem. 

Když mi rodiče oznámili, že jako cíl letošní dovolené (na kterou mě ze samé lásky vezmou sebou) je Mallorca, nadšením jsem neskákala. Představila jsem si betonové pláže obsypané turisty, vše podřízeno turismu a prakticky bez místních lidí. Nemohla jsem se mýlit víc...

Mallorca, největší z Baleárských ostrovů a vůbec největší ostrov Španělska, má asi 1 milión obyvatel a letos se očekává, že počet turistů ještě naroste díky politické situaci na neuvěřitelných 13 milionů turistů tento rok! (pro srovnání - do turistické Prahy, která má víc obyvatel, přijede cca polovina). Přesto člověk překvapivě nemá pocit přeplácanosti a přelidněnosti! Naopak se ukázalo, že je to nádherný ostrov, který má rozhodně co nabídnout - zajímavou přírodu, hory, moře, pláže jako v Karibiku, bohatou historii a litry skvělého prosluněného vína.

Naše základna, městečko Sa Coma, bylo prostě kouzelné. Dost malé aby člověk mohl běhat prakticky sám nebo vždy našel místo na ležení na pláži a zároveň dost velké pro všechny turistické vymoženosti, bary, restaurace a také přítomnost - zásadní - autobusové zastávky. Se ségrou jsme to letos vzaly fakt zodpovědně a běhaly skoro každé ráno ať už po nádherné - ráno vylidněné - pláži, nebo pro mně bližším poloostrově, který byl chráněnou oblastí s revitalizací písečných dun a "hradem" (spíše jednou věží) na vrcholku mini kopce.

Nebyli bychom to my, kdybychom všichni nevyrazili na několik výletů. Jelikož není Mallorca příliš velká, okružní jízda ostrovem byla jasná volba. Dozvěděli jsme se třeba, že se v Manacoru narodil tenista Rafael Nadal a teď tam staví speciální tenisovou akademii, že se tady historií přehnali Féničané, Kartáginci, Řekové, Římané, Arabové a nakonec Španělé, že ostrovy pojmenovali Římané Balear Minor (od toho stále Menorca) a Balear Major (od toho neoriginálně Mallorca) a slovo baleár je od slova balearcoh, což znamenalo střelba z praku, nebo třeba že se  zde kromě tradičních citrusů a oliv pěstuje ve velkém také karob (neboli rohovník obecný).

Karob je vůbec věc! Říká se mu také svatojánský chléb, protože dle pověsti díky němu přežil na poušti Jan Křtitel, ale mě zaujalo ještě víc, že karobová zrnka mají všechna stejnou váhu - 0,2g a byla proto v minulosti používaná jako váhová jednotka pro drahé kovy a kameny. Ano, tušíte správně - slovo "karát"  není náhoda a vzniklo právě ze slova karob! Další má oblíbená zajímavost z Mallorcy jsou mallorské perly - perlas majoricas. Jsou to vlastně skleněné kuličky, které se brousí a namáčejí do perlové lázně. Na ostrově jsou jen dvě firmy, které vyrábějí tyto pravé mallorské (ale pořád vlastně tak trochu falešné) perly. Člověk k nim ale dostane certifikát, protože by jinak mohl koupit taky falešné falešné perly, kterých se to na ostrovech taky jen hemží! My si tedy jedny pravé falešné perly pořídily a jsme zvědavé, co teda vydrží.

No a jaká místa stojí za návštěvu? 

Rozhodně bych doporučila hlavní město Palma de Mallorca. Celkově jsem tam byla třikrát - jednou s průvodkyní, jednou s rodinkou a jednou sama, protože mě štvalo, že jsem neviděla zavřený palác a musela jsem se za každou cenu vrátit. 

V Palmě bydlí zhruba polovina obyvatel ostrova (tedy nějakých 400 000 lidí), ale samozřejmě spousta turistů tam proudí každý den a je tam díky tomu neskutečný cvrkot. Historie Palmy ilustruje vlastně historii celého ostrůvku. Ve starověku ostrovy obývali Římané, kteří založili dvě města - na jihu Palmu, budoucí hlavní město a hlavní město Polentia v místech, kde měli osídlení Féničané. Dobytí muslimy v 10. století znamenalo pro Palmu rozkvět - stalo se z ní hlavní město a Maurové po sobě zanechali arabské lázně, mešitu a hlavně palác ze kterého pak vzniklo sídlo místních králů - Almudaina. 
  

Ve 13. století byly Mallorca a Palma dobyty křesťany. V roce 1229, poslední den roku po 3 měsících obléhání, bylo město dobyto Jakubem I. Arragonským. Říká se, že když byl Jakub v bouři na moři slíbil, že pokud ho ochrání panenka Marie, postaví na břehu moře katedrálu a stalo se tak. Vznikla tak jedna z největších katedrál, která díky svému prostoru a oknům dostala právem přezdívku katedrála světla. Kvůli zemětřesení se však stavba katedrály, na místě původního křesťanského kostela, protáhla na více než 300 let a dokončena byla až během renesance na začátku 17, století. Teda dokončena... Další práce na ní byly i ve století 20., a to třeba přímo od Gaudího. Pracoval na katedrále 10 let a mimo jiné přesunul oltář do presbytáře, navrhl okna, baldachýn nad presbytářem nebo svícny, kolem sloupů. Svícny na sloupech se ale nelíbily místní honoraci neboť podle nich vypadaly jako podvazek na dámské noze. A to jim nepřišlo do kostela úplně vhodné. Stejně tak je naštvalo, když Gaudího vize byla vysvětit katedrálu ve jménu Ježíše Krista, bez ohledu na to, že je Panny Marie. A tak si to Gaudí musel pádit zase zpátky. Do katedrály se vejde až 18 000 lidí a další novodobou zajímavostí je kaple Miquela Barceló. Barceló je moderní, stále žijící, španělský umělec, který v jedné kapli udělal kus moderny velmi citlivě zasazené do katedrály. Na stěnách vyobrazil mallorskou faunu i flóru a uprostřed samozřejmě Ježíše Krista. Kaple byla znovu vysvěcena v roce 2007 a k mému překvapení musím říct, že to má fakt kouzlo.

 Katedrálu i město jsme si prošli s průvodkyní i sami. A já se stejně vrátila i sama, kvůli paláci. Arabské paláce jsou má slabost. Miluju je. Naprosto. Maurové to  umí a ve Španělsku zvláště. Voda, vzduch, zahrady, spousta místa, kde si člověk chce jen tak sednout... I když na Almudaině je vidět, že byla sídlem křesťanských králů a jejich vliv a různé přestavby jsou rozhodně nepřehlédnutelné. Palác se skládá z mnoha místností, královského a královnina paláce, královské kaple a některé stavební úpravy jsou zkrátka rozkošné. Například největší místnost, která měla 63 metrů a 3 krby byla přestavěna na tři místnosti a ještě pro svou výšku rozpůlena na dvě patra. Musely být snížená okna, ale kde je vůle tam je cesta. V paláci jsou také mini lázně a mini muzeum s nálezy z této lokality. Procházela jsem se a celou dobu si prostě říkala wow. Rozhodně výlet stál za to. 

A když jsme u cestování do Palmy... to je jedna taková nepěkná, ošklivý případ, S našima i sama jsem jela místní hromadnou dopravou, což se ukázalo jako velmi dobrodružné rozhodnutí, i když k němu nebyly žádné alternativy. Když jsme jeli s našima skoro jsme to už vzdali, protože autobus  v určenou dobu jednoduše nepřijel. 



Čekali jsme na přímém slunci asi 45 minut na zastávce a začali to lehce vzdávat. Samotná cesta byla necelé dvě hodinky a my už se viděli v Palmě na obědě. Ale marně. Nakonec jsme se tam ale dokodrcali a já druhý den zjistila proč. Autobus projíždí stanicemi v letoviscích a když je plný, tak už ani nezastaví, ale ani neprojede kolem. Takže člověk moc neví co se děje a proč. Když jsem jela sama tak jsme tak projeli nepochybně dobrých pět zastávek a na poslední, kde jsme stavěli, jsme nechali 3 lidi, protože jsme měli jen dvě místa. A na stání tady nikoho nevezmou. Cestou zpátky s našima to bylo vcelku slušné, ale sama? To byla normální bitka na férovku. Naštěstí poučená z minula jsem přišla trochu dřív a měla dost ostré lokty, ale pomocník řidiče na nás křičel a snažil se nás umravnit, leč dost marně. Zhruba půlka čekajících se do busu nevešla. Místo jsem našla v obou směrech náhodou vedle stejné milé černošky s pestrobarevnými šaty, která si zjevně jela nakoupit propriety na pletené copánky do našeho letoviska. 

Kromě hlavního města, ale rozhodně stojí za prohlídku také další Mallorská místa a to nejen pláže a místní bary. Pohoří Serra de Tramuntana je zapsaná ve světovém dědictví UNESCO, pro svůj mimořádný kulturní a přírodní význam - svahy jsou upravené důmyslně do teras a mají velmi inteligentní systém hospodaření s povrchovou vodou. My jím ale jen spíše projeli a mrkli se také z pohodlí autobusu do kaňonu říčky Pareis (Torrent de Pareis), která je pro milovníky dobrodružství, ale s dobrou fyzickou kondičkou. Žádné procházky v žabkách! Cesta je to prý dost nebezpečná a nedoporučuje se nezkušenému turistovi.


V pohoří se skrývá také krásný klášter Lluc s černou madonou, který byl poutním místem snad od nepaměti. Legenda říká, že první srpnovou sobotu našel pasáček černou madonu na břehu bystřiny a odnesl ji do blízkého města. Madona se ale vždy vrátila na původní místo a bylo proto rozhodnuto, že zde bude postavena kaple, jejíž základy sahají do 13. století a později byla přebudována na baziliku a dokonce do jejího vzhledu zasáhl také Gaudí. Od kláštera pak vede také křížová cesta na malý vrcholek s křížem, kde je nádherný výhled do krajiny (a kde otec říkal, že určitě nepůjdeme a najednou už tam balancoval na nějakých šutrech). Z kláštera je pak nádherná projížďka do přístavu a je to krásný příklad, že i cesta může být cíl! Cesta Sa Calobra má sice pouze 13 kilometrů, ale je to teda největší ráj serpentin, který jsem kdy viděla. Má dokonce zatáčku, která má regulérně 360° a náš řidič jel jako by řídil motorku a ne autobus plný lidí.:-) Cesta je ale vždy otevřená jen jedním směrem (dopoledne jedním odpoledne druhým) takže naštěstí jsme nikde potkali druhý autobus - to bychom to šlapali rovnou pěšky.

Výlet jsme měli trochu dle Nohavicovy písně takže busem, lodí, vlakem a taky tramvají což musím říct, že byl zážitek ač organizované výlety příliš ráda nemám. Loďka nás dovezla z Port de Sa Calobra do Port de Soller ze kterého jsme se tramvají dostali do samotného městečka Soller. 
Tady musím říct, že bych raději strávila více času než bylo určeno. A to nejen kvůli kostelu, uličkám nebo zmrzlině. Stihli jsme z oho jen tu zmrzlinu, a to ještě tak tak. Hlavní atrakcí města Soller je historický vláček, který si založila soukromá firma na začátku 20. století pro převoz pomerančů mezi městy Soller a Palmou. Vzdálenost byla 27 kilometrů, ale dotace byly až od 30 km, tak si to stavitelé trochu protáhli. Vlak jede přes 13 tunelů a maximální rychlostí 40 kilometrů za hodinu. Nejvtipnější ale na celé věci je, že tato Ferrocarril de Sóller byla plánovaná asi 10 let, nějakých 8 let se stavěla a když měla být otevřena tak se potopil Titanic. Druhý den tedy noviny o slavném otevření nové železnice na pomeranče vůbec nemluvily a z Titaniku se mohly zbláznit. My jsme se zase mohli zbláznit z průvodkyně, která suverénně tvrdila, že se Titanic potopil 16. května 1912. No není každý den posvícení a duben nebo květen...tomato potatoe.... Ale na vláčku jsou teda parádní výhledy a projíždění plantážemi pomerančů, citrusů nebo oliv je prostě Mallorská must see romantika.  

Navštívili jsme ještě dvě další krásná městečka a to Petru, rodné místo mnicha Junipera Serry, který prakticky založil Kalifornii a města Los Angeles a San Francisco a ještě k tomu sebou vzal víno a mandle, které se v Kalifornii krásně uchytily. Sice s jednou nohou kratší, ale zato se zásadním dopadem na dějiny byl za svou činnost a asi i nějaký ten zázrak Junipero v roce 2015 prohlášen za svatého. Druhým skvostem byla Valldemosa, malá vesnička s nádherným klášterem a klikatými uličkami, kterou proslavil hlavně Frederik Chopin a  George Sandová. Tito milenci se zde ubytovali v klášteře, který byl v té době již v soukromých rukách a sloužil jako hotýlek. Sandová napsala knihu Zima na Mallorce, která je svého druhu prvním mallorským průvodcem. 


Valldemossa je také známá jako rodné místo patronky Mallorcy, svaté Cataliny Thomás, která se tam narodila v roce 1533  a za svatou byla prohlášena o (bez 3 let) 400 let později v roce 1930. Legenda praví, že jí navštěvovali andělé i démoni a poslední léta svého života byla v náboženské extázi. Místní jí oslavovali od nepaměti a tradice se ve Valldemosse drží dodnes. Na prakticky každém domě je k vidění cedulka s nápisem Svatá Catalino Thomás oroduj za nás. Zachován je i její rodný dům a kult je udržován každoročními oslavami.

Mallorca to ale není jen historie, moře, pláž a města. Mallorca je samozřejmě i jídlo a pití. Spousta jídla a spousta pití! O víně, mandlích, pomerančích a olivách jsem se už zmínila. Všechno je skvělé. Co jsou ale mallorské vychytávky? 
Třeba delikatesa Gato de Almendras, tedy mandlový koláček, který si místní dávají ke kafíčku ve stínu stromů. Sladkost typická pro Valldemosu je taková nadýchaná kobliha bez náplně - Coca de patatas - která je vyrobena z brambor, vajíček, mouky, cukru a pěkně osmažená na sádle. S mandlovým mlékem, nebo spíš takovým sladkým koktejlem z místních mandlí, je to sice kalorická bomba, ale na jazyku se rozplývající. 

Další dobrotou je Pa amb Oli - nejjednodušší věc na světě. Téměř. [pamboli] je krajíc chleba pokapaný olivovým olejem (bez toho se prostě neobejdou) proložený sušenou šunkou, mallorských sýrem a olivou. Vlastně takový náš chlebíček - jen bez hnusného salátu, oschlé šunky a blemcavé kápie. Kuchyně je samozřejmě jinak hodně podobná španělské s místními tapas, paellou nebo sobrasadou (podivným krvavým párečkem). Atmosféru španělské hospůdky jsme si vyzkoušely se ségrou, která z toho cvrkotu, šumu, zpožděných objednávek, ukřičených servírek a gestikulujících mallorčanů byla prostě happy jak dva grepy. Byly jsme tam holt v době polední pauzy a servírování meníček. Vše začalo, když nám řekli, že nemůžeme sedět venku pokud si nevybíráme přímo meníčko a musíme dovnitř. Takové transfery sestru vždy potěší. Ale Pa amb oli s čerstvými rajčaty a sýrem a taky výborné gazpacho ji přeci jen nakonec uchlácholily a vytvořily úsměv na rtech.

Mallorca byla rozhodně dovolená, která mi vzala dech a připomněla, že stále mohu být občas plná předsudků a lehké nabubřelosti I-know-it-all. Ale možná si každý rok prostě úžívám dovolenou víc a víc a stávám se pokornější, jinými slovy stárnu. Každopádně na Mallorce se nádherně lenoší, odpočívá a je. A být v přítomném okamžiku šťastný to je mantra nové doby a mohla by být mallorským dovětkem. Mallorca - ostrov kde si můžete dát krásné rande se sebou.