Zápisky z Prahy... Volume I. První půlroční postřehy Pražské pracovní pouti...

Tohle máme za domem:-)

       Tradici, že jsem v Brně jen přes škaredou zimu a na jaře už tam zase nebydlím jsem dodržela také letos. Rozhodnutí stěhovat se za prací do Prahy mi bylo velmi proti srsti i proti mé moravskoslezské krvi. Ale co naplat, plat je třeba a možnosti obrovské. Pro mnoho mých blízkých je život v Praze úděsná představa a pro mě  vlastně pořád taky, ale možná by pár mých nečecháčských postřehů o Praze v tom dobrém i zlém stálo za sepsání.

1. Bydlím tady už skoro půl roku a zatím mě neokradli... přiznám se, že předsudky mám, i když proti nim bojuju jak divá. Jeden z nich byl, že v Praze se krade a vraždí více než kdekoli jinde! První dva týdny jsem měla kabelku stále pod dohledem a nastraženou ruku, která by mohla zneškodnit jakéhokoli blížícího se protivníka... nic není potřeba a spíš než se zloději se člověk potká s exhibicionisty. Jen je otázkou, zda setkání s pupkatým chlapíkem v růžovomodrých slipech takhle u Václaváku není bolestivější. Je to tady ale asi místní kolorit, v "naší" posilovně na Rajské zahradě se jeden kulturista do slipů také svlékl velmi rychle, nečekaně a ke své velké spokojenosti. Že se u toho i fotil snad není třeba dodávat... inu jiný kraj jiný mrav!

2. Karlák fakt není Karlův most! Dlouho jsem si myslela, že je a nechápala, co všichni mají s nějakým Karlovým náměstím. Teď kousek od Karláku pracuju a pod mostem to fakt není.

3. Nejvíc mě asi šokovala místní solidarita v metru. Ač je to pro mě nepochopitelné a nevysvětlitelné, cestující v metru, to je prostě jedna velká rodina. Odhlédnu od toho, že přistoupí stařenka a zvedne se pět mlaďochů, aby ji pustili sednout. To je tak nějak "normální" slušnost, ale je hezké jak častá. Více fascinující je fakt, že když dobíháte metro, kterému se zavírají dveře, vždy se najde někdo, kdo ochotně obětuje ruku nebo nohu jen aby vás pustil. Opravdu. Neuvěřitelné! Mladí kluci, u kterých bych se spíš bála, že mi nohu podkopnou nechají svou podrážku scvaknout do dveří jako novodobí gentlemani a ani to děkuji za to slyšet nepotřebují. A není to jen výsada běžících žen, tyhle malé oběti končetin jsem viděla i ve prospěch mužů a to všech věkových kategorií. Je to milé i když ryze pražské... nikde jinde metro nezastavíte:-) I když i toto je asi místními považováno za nešvar, neboť jak řekla jedna bábinka v metru: "a pak to má jezdit včas!"

4. Ten paskvil jménem pražština tady moc slyšet není. Jako holce z Moravy se mi vždycky otvírá kudla v kapse, když slyším podivný jazyk znějící jako čeština, kterou vyslovuje nebožák zmutovaný napůl s kočkou, kterého tahají za uši... helééé pocéééém. Mňaučí, zpívá... no obecně ten jazyk pěkně k...azí! Ale ač mám Pražáky jak poleno v práci a spoustu dalších přátel, kteří tady už prakticky splynuli s davem po 10 letech soužití s Prahou, nikdo takhle prasácky nemluví! A já si začínám říkat, jestli to spíš než pražština není jazyk snobské náplavy, která chce jen rádoby sofistikovaně týrat zbytek republiky...

5. Opencarta je fakt dobrá karta! Jak má člověk Opencard je prý z něho Pražák. No tak to jako si nemyslím a nadávat mi nikdo do Pražáku nebude! Je ale fakt, že cena jízdného je jen malinko vyšší než v Brně (nějak se mi zdá, že je to ve štatlu asi předražené nebo co, bo to není možné...).  Navíc ale nabízí opencard opravdu široké využití! Jak jsem zjistila o jednom víkendu - na Vltavě funguje mezi Výtoní, Císařskou loukou (ostrovem uprostřed Vltavy) a Jiráskovým nábřežím přívoz v rámci MHD. Při cestě na beachvolejbal jsem tomu stále nemohla uvěřit:-)

Jinými slovy přátelé a kamarádi, nebohá rodino pokud to vůbec někdo čte... přijeďte na návštěvu:-) V Praze je vlastně opravdu občas moc hezky... Bydlíme na kraji hned vedle rybníků a do lesa běhat nechodím, protože tam běhají divoká prasata a já s nimi závodit nechci. Farmářský trh máme každý týden a na Andělu je i certifikovaná Radegast hospoda. Je tu spousta divadel a výstav, parků, procházek, šlapadel na Vltavě i turistů na "Staromáku", Zoo má úžasná orangutaňátka i gorilátka a my občas takhle smutně koukáme po návštěvách... Je to tu zkrátka jako v Praze a dočasně je tady jistě blaze. Rozhodně stojí za to, zajet se za námi tady na chvíli podívat (a zkontrolovat, jestli se tady už neprasíme na Čecháčky;)

Jak jsem objevovala Řecko tak asi před sto lety... i když v reálném čase "jen" před půl rokem :-)

       Je to již trapně dlouho, kdy jsem zase opustila Řecko, Athény i Hanku. Dokonce tak dlouho, že Hanka je  zpátky a Athény jsou vzpomínkou pro nás obě. Říkala jsem si, že to už snad ani nemá cenu psát, ale já bych stejně pozapomněla i to málo, co si pamatuju a bude lepší si to sepsat. Asi víc pro mě, než pro jakéhokoli čtenáře, ale v Řecku bylo tak krásně, že si to ráda připomenu během psaní i pozdějšího čtení. Výlet do Řecka, to byla totiž cesta do pohádky.

Takže vracíme se v čase do listopadu a jak to na jeho začátku vypadalo...

Radost z dopsané diplomky se musela nutně zrcadlit i ve sklence něčeho dobrého...a slavit se musí hodně a slavit chtějí všichni... Jen během usínání v pátek 8. listopadu ve 3 ráno, když jsem natahovala budík na 4:45 a pořád neměla dobalený kufr jsem si říkala, jestli na to už přeci jen nejsem trochu stará:-) Tato myšlenka mi hlavou proletěla pak i v rozjezdu na hlavní nádraží, v autobuse do Vídně s zejména pak v letadle, kde jsem usla... Ale světe div se o půl druhé místního času jsem byla v Řecku! Jen jsem se vymotala z Athénského letiště a už jsem objímala Hanku - zlatou to kamarádku a mou hostitelku a průvodkyni pro následující týden. Taktně mi předem zamlčela, že ostatní návštěvy jely dřívějším busem do Vídně ze strachu, že zmeškají letadlo...a že je ráda, že se mi to nestalo:D No ještě, že mě to ani nenapadlo a byla jsem klidná jak želva... :-) Autobusem jsme dojely na byt a vydaly se na první gyros a první setkání s městem - očekávala jsem Athény vyprahlé, žluté, žhavé... ony jsou ale úplně jiné! Všude stromy, zeleň, parky... A překvapivě ani žádné hořící popelnice, ale pohoda, klídek, krása... Prošly jsme k parlamentu, kde se střídají stráže s roztomilými bambulkama a mají tam speciálního bambulkového urovnávače :-) to je teda job! Bývají tam velké demonstrace, ale tento týden asi žádnou nechytneme... Z antických památek jsme prošly kolem Římské agory, Hadriánovy knihovny a věže větrů. Pak na mě konečně vybafla Aktopole zpoza kopce - další můj mýtus! Že jsou Athény jen kolem jednoho kopce s Akropolí, která je odevšad vidět. Vůbec. Celé město je takové kopcovité a na rovině nestojí pomalu ani náměstí. Po probdělé noci jsem ovšem byla dost kantáre a tak nabídka řeckého salátu doma se neodmítá a padla jsem na matraci jak podťatá.

         Druhý den jsme se ale rozhodly pro detailnější průzkum města - zejména bylo třeba užít si studentských slev! Nedlouho po té jsem už stejně o studentské výhody přišla, ale tady, ve městě, kde mají studenti zadarmo téměř vše, jsem si je užila dosyta. Hlavní a samozřejmý první cíl byla Akropole. Když jsme se k ní vydaly, rozhodly jsme se po cestě navštívit starý stadion, který z antických ruin obnovilo Řecko pro olympiádu a hleďme -  přišly jsme v den Athénského maratonu! Toho nejpravějšího maratonu ze všech maratonů přímo z Marathónu! Výhled z tribun byl impozantní jak na závodníky, tak na Akropoli na pahorku. Počkaly jsme si hlavně na černé gazely ve svých neuvěřitelných časech finišující maraton ještě s úsměvem na rtech. Největší nadšení publika samozřejmě sklidili ale řečtí borci, kteří sice v cíli nebyli první, ale byli nejstylovější. Hypotéza z předchozího dne, že Hanka možná spatřila na letišti Sergeje Bubku (kterého bych nepoznala ani kdyby stál naproti mně) se potvrdila, neboť to byl právě on, kdo předával maratonské ceny.
 Plné endorfinů (alespoň já teda:D, myslím, že Hanka taky plná dojmů z mého psychopatického poskakování a touhy vyfotit se všude) jsme vyrazily na Akropoli. Sice už nevím, jestli oběd v muzeu akropole byl před nebo po návštěvě Akropole, ale oba zážitky byly skvělé! Na Akropoli strašně foukalo (věž větrů najednou dávala o něco větší smysl) a Hanka mi díky svým znalostem mohla dost barvitě vylíčit co k čemu bylo a jak to tady vypadalo kdysi. Nu impozantní a kdo tam nebyl, ať tam běží.

       Kromě památek je samozřejmě v Řecku zážitek také jídlo. Kavárničky na každém rohu, taverny i restaurace ve kterých to stále žije jsme nemohly vynechat. 


Tento den patřil představení mastichové zmrzliny. Hanka mne upozornila, že možná bych měla tendence dát si ke kafi zákusek (takové nějaké sladké smotky z těsta polité medem nebo sirupem) a mastichovou zmrzlinu jako samostatnou porci, ale to bych udělala chybu, protože bych pravděpodobně při dojídání padla na zem v anafylaktickém šoku z cukrového předávkování. Daly jsme si jednu porci na půl a přesto to nebyly schopny pomalu ani dojíst, a to nejsme s Hankou žádné bábovky, které by někdo do jídla nutil... ale zpět k mastiše... Masticha je pryskyřice, která se získává z keře na jediném místě na světě - řeckém ostrově Chios. Její chuť je velmi specifická (ne úplně jako kdyby člověk jedl smůlu... ale trochu jo:-) a dává se do zmrzliny, žvýkaček, ale třeba také do mastí a krémů. Měla by mít spoustu pozitivních účinků a být super zdravá a prospěšná - od léčby ekzému po bělení zubů. Hlavně má tak zvláštní chuť, že i když to člověku tak úplně nechutná musí si dát ještě a ještě a pak tomu doslova přijde na chuť. Asi něco jako olivy... Udělaly jsme si taky několik shopping zastávek a procházek jen tak, až jsme zašly do taverny na večeři a víno. Jestli je nějaká zelenina moji soul mate tak je to lilek  a lilek umí nejlépe v Řecku. Sice je celý promáčen olejem, ale zase olivovým a to se vlastně může. V ulicích je večer plno, všude je vůně jídla, víno teče proudem a všichni se v menších či větších skupinkách baví, smějí a užívají si dolce far niente (to je sice italsky, ale Řekové budou mít určitě něco podobného jen něco jako dolcos far xientos?:-) doufám, že ses Hani - pravděpodobně jedna z mála, která si to přečte - zasmála:-)  

     Třetí i čtvrtý den byl ve znamení Athén. Je toho tam tolik k vidění! Po předchozí římské agoře jsme prozkoumaly agoru řeckou, kde místní tržiště nádherně zrekonstruovali a člověk si může představit, jak to tam opravdu vypadalo. No pecka. Vlastně mám pocit, že celý pobýt v Řecku bylo jedno velké mé "jéééééé!!!" a ani tady to nebyla výjimka. Hefaistův chrám je nejzachovalejším chrámem v Řecku a jedním z nejzachovalejším vůbec... ale pro mě bylo nejkrásnější, že i když tam bylo spoustu turistů celý komplex je v takové klidné lokalitě plné piniových (snad piniových?:D) stromů a je to takový malý antický svět uprostřed Athén. 

Po obědě v pekárně (v Řecku je prostě všechno dobré... já bych se celým Řeckem klidně jen projedla) se nám trochu zatáhlo, ale pošmourná atmosféra byla jako stvořená k návštěvě hřbitova Kerameikos ( "give me any word and I will show you it comes from Greek..." kdo viděl My Big Fat Greek Wedding tak tady větří, že slovo keramika nebude náhoda - opravdu to byla čtvrť hrnčířů). Procházela tudy posvátná cesta do města Eleusína a hřbitov je plný zachovalých velkých náhrobků, které každý alespoň někdy viděl v dějepisné knížce. Překvapivě ale jsem měla větší radost z přízemnějších věcí... nebo spíš tvorů. Všude byly želvy! Úplná želví invaze :-) Fotily jsme si je všude, ony na to úplně dlabaly a romantické to bylo do chvíle než jsme jednu našly mrtvou... pak jsme želvy přestaly hledat tak intenzivně. Na druhou stranu to bylo dost tematické. Večer nás čekaly hry s erasmáky - v Řecku jsou časté takové hravé bary (v Brně už jich myslím pár taky je), kde si za malé vstupné člověk může půjčit různé stolní hry a pořádat tak různé hrací večery. Hráli jsme osadníky z Katanu a městečko Palermo (což byla trochu sranda v řečtině, angličtině a překladu z řečtiny do češtiny...ale když je vůle tak se vždycky lidé dorozumí, ale kdoví jak mi to Hanka překládala - ukázala se jedním ze zákeřných ničitelů obyvatel Palerma :-)

    Na další den nám zbývalo Byzantské muzeum, které má také takovou tajemnou šerou atmosféru, ale je moc krásně udělané, na mě působilo tak nějak vzdušně - velké prostory, rekonstrukce celých zdí a interiérů chrámů a člověk si to může projít jak chce a prohlídnout ze všech stran. Čekalo nás pak zase jídlo - jeeeej:-) Šly jsme na trh, který byl tak jako obrovské trhy v jižní Evropě. Spousta zeleniny a ovoce, pokřikování, mraky lidí, hmyzu, vůní... Koupily jsme si s Hankou na sváču na další hřbitov řecký lotus, který vypadal tak mírumilovně!, a konzumaci si velmi užily. Jak se to jí? a kdo to jí? a komu to chutná???:D ač to na první dojem vypadá fakt lákavě, nejprve to člověka po jazyku tak jako mile pohladí a pak to udělá něco těžce popsatelného:D Celé to jakoby zhořkne a ta podivná svíravě trpká chuť je pak v celé puse... no jako další zážitek. Možná jsme to jedly špatně (ale my si myslíme, že je chyba někde jinde...:-) 


       Na hřbitov jsme šly za místní celebritou, Heinrichem Schliemannem. Tedy alespoň jsme si myslely, že je to celebrita, dokud jsme ho nehledaly na hřbitově půlhodiny, protože místní návštěvníci ani pracovníci prakticky nevěděli, která bije. Nakonec jsme uspěly a zjistily, že to byl megaloman a podle toho má megalomanskou hrobku, kterou jsme nemohly úplně přehlédnout. Ale megalomani s velkými hrobkami byla půlka hřbitova, takže nás to omlouvá.  Dalším výborným jídelním zážitkem byla musaka... to bych snad mohla každý den! Ale je mi jasné, že by to nedopadlo dobře, proto aby má láska k musace byla trochu otupena, shlédly jsme večer film "Attack of Giant Moussaka". Je to o  gigantické musace, která útočí na Athény horkým bešamelem. To se nedá popsat, to se musí vidět...

     Athény by člověk neprošel ani za týden, ale Hanka měla chvíli času a já mnoho odhodlání a optimismu, proto bylo jasno. Půjčíme si auto! Nebudu tady příliš rozmazávat velmi trapnou scénku v půjčovně, kdy mi to odmítli půjčit na mou kartu a zálohu jsme musely složit v hotovosti, tedy jet zpátky na pokoj a do půjčovny s mrakem eur.... Ale nakonec se to po nějaké době povedlo a my vyrazily směr Epidauros, Mykény a Nemea! Nemohly jsme si vybrat vskutku lepší den. Po přežití v šíleném athénském provozu (myslím, že jsem trochu řvala...do poznámek ten den jsem si zapsala výstižné a vše říkající "autopsycho") jsme jely na Epidauros, což je město, které bývalo náboženským i kulturním centrem oslavující kult boha Asklépia. Zachovalý je zejména nádherný amfiteátr, kde se i dnes pořádají kulturní akce. Počasí začalo vypadat nějak podezřele tmavě, tak jsme vyrazily k autu a přišel takový slejvák jaký dlouho nepamatuju. Snědly jsme jeden hotdog pod jehož stříšku jsme zaběhly a v autě - již zcela mokré - poslouchaly tu spoušť a jak jinak, než se upřímně smály:-). 
Pršelo tak, že nebylo moc vidět, ale stěrače na plno a prázdné parkoviště mi dodali odvahu, protože jsme přece jen moc nestíhaly, vyrazit k Mykénám. Za vytrvalého ale alespoň mírnějšího deště jsme pod heslem - nejsme z cukru - absolvovaly prohlídku jak zachovalého mykénského hrobu, tak vlastních Mykén se slavnou lví bránou. Město bylo vystavěno na kopci a i po staletích je to pohled vskutku dechberoucí. Trošku to sice klouzalo a některé věci nám stačilo vidět i z dálky, přesto to byl moc příjemný zážitek. Po cestě jsme se zastavily v motorestu na kávu a zákusek a překvapivě se nám trochu vyčasilo. Nemeu jsme proto chtěly stihnout taky, i když jsme tušily, že včas tam nebudeme.

    Nemea - mýtické město, kde se rok před olympiádou konaly panhelenské hry a žil slavný a nezranitelný nemejský lev, než ho samozřejmě Herkules zabil, nás přivítala mírumilovně s příjemným počasím a bohužel zavřenou bránou na archeologické naleziště. Nemea byla slavná zejména pro své hry, které se dle legendy vážou k tragédii Ofelta. Ofeltés byl synem krále Lýkurga a jeho manželky Euridyky, a jako miminko byl zabit hadem, když ho chůva nechala ležet na zemi a vojákům ukazovala skrytý pramen vody v lese /samozřejmě je celý mýtus delší a v české krátké verzi ho nabídne wikipedie/. Jiné prameny uvádí, že hry byly na počet zabití nemejského lva. Ať tak či onak, s Hankou jsme slavný stadion chtěly vidět, i když za plotem - šly jsme roztomilou promáčenou krajinou, takže po 50 metrech jsme měly nohy jako golemové a boty s nánosem bláta asi 15 centimetrů. Nevím, co v Nemei kvete či voní za omamné byliny, ale my se smály asi 20 minut až nám slzy tekly... Jakou může bláto udělat radost. Po zkušenostech z Tureckých památek, ale vím, že v každém plotu je díra a když bychom měly stejně vstup zadarmo není to přece až takový zločin, takže jsem se prodrala terénem a lesem, udělala pár fotek - bez turistů to bylo obzvláště luxusní - a frčely jsme nakoupit nemejské víno, které je vyhlášené a jedno z nejlepších v Řecku. Paní prodavačka dala Hance vyzkoušet což jen podpořilo veselou náladu v autě a Nemea již bude navěky spojena s těmi nejlepšími zážitky:-). Při cestě do Athén jsme si užily tradiční zácpy - jsou stejně otravné, jako kdekoli jinde - ale přesto to bylo minimálně trošku veselejší, protože Řekové hodně troubí a řvou a jezdí jak šílení... začala jsem si na to zvykat:-) Nejvtipnější scénka ale celého dne bylo parkování. Ano parkování je problém všude a každý kdo má auto občas zápasí s místem, ale v Řecku to platí tak stokrát. Kroužily jsme pořád dokola a důmyslnost některých parkovacích míst neměla žádných hranic. Na každém pidikousku okraje bylo auto  a už to s námi začalo vypadat trochu bledě. Všude jednosměrky, pořád někdo troubí... no nakonec jsme na to vyzrály - naše menší auto by se vešlo jen kdyby se o kousek posunula ta popelnice.... Hanka akčně vyběhla posouvat popelnici, která se ale nechtěla hnout. Místo pomoci nebo dobré rady jsem se začala naprosto nezastavitelně tak smát až mě z toho za chvíli bolelo břicho. Hanka tahala popelnici, já se smála, ona se smála, jiné auto hystericky troubilo... no naprostá idyla:D Nakonec se nám nějak povedlo zaparkovat, ale endorfiny z toho dne mám v zásobě snad ještě dnes. Večer jsme vyzkoušely taky typický řecký nápoj a dokonce to nebylo snad nejznámější Ouzo ale Racomelo - teplá rakije s medem a kořením. Sedět v kavárničce a popíjet kávu nebo racomelo... to je můj sen do důchodu.

   I přes automobilové šílenosti jsme se rozhodly další den vydat se do dalšího dobrodružství, tentokrát i s Hančinou spolubydlou, Němkou Niki. Ehm nebylo úplně povedené, že se mi moc nedařilo hned ze začátku nastartovat, ale holky to překvapivě nevyděsilo a jejich důvěra ve mne mě značně znervózňovala. Zbytek jízdy ovšem dopadl na jedničku, takže velký úspěch! Jely jsme sice kus cesty, ale stálo to za to. V pohoří Parnassus, kde dle pověstí sídlí múzy, jsme dojely až k pupku světa - Delfám. Dle legendy vypustil Zeus dva orly v opačných směrech a tam, kde se potkali, je střed světa - místo označil kamenem "omfalos" tedy pupkem a zde byly postaveny Delfy. 
Známé jsou samozřejmě hlavně svou věštírnou a Pýthií, ale vůbec se nedivím, že je tolik legend spjato právě s tímto místem. Ať to nazveme jakkoli a bylo to čímkoliv, genius loci mě prostě dostal. Není divu, že právě tady se pro rady sjížděli lidé z celého Řecka  a Pýthie jako prostředník boha Apollona dávala své věštby, i když většinou ne zcela jasné. Notorický je příběh krále Kroisa, kerý se ptal, má-li vytáhnout do války proti Peršanům, Pýthia mu odpověděla: „Kroisos, překroče Halys, velkou rozvrátí říši.“ Kroisos  si tedy řekl pecka, zničím Peršany vytáhl na ně a velká říše, která byla rozvrácena, byla jeho vlastní. Delfy ovšem nebyla jen věštírna, ale také hry na počest boha Apollona a prosperující město, které je na seznamu UNESCO stejně dlouho jako já na světě. Muzeum pak mapuje podrobně jeho historický vývoj, ale před muzeem nás zase dostala místní zvířátka. Tentokrát kočičky - měly tak patnáctinásobnou převahu a zcela nás obklíčily. 
Naštěstí jsme se pro žádnou nerozhodly a po nakrmení části koček jsme mohly pokračovat k vlastnímu obědu v nádherném městečku Arachova hned vedle Delf. Je tak malebné a pitoreskní až téměř kýčovité. Samozřejmě jsme opět moc neměly, kde zaparkovat a úzké uličky plné zatáček ve mě jako řidiči vyvolávaly pocity úzkosti, ale tak jsme prostě zaparkovaly kdesi na kopečku vedle výjezdu od někud...najedly jsme se prošly se a vyfotily spoustu panorámat.

    I když by to bylo zážitků více než za měsíce v Brně rozhodně jsme nekončily! Naší zastávkou byl klášter Hosios loukas, který patří mezi hlavní památky z doby byzantské a je stále obýván mnichy. Opět má člověk pocit, že se někde vrátil v čase, a že takové místo s takovou atmosférou snad není ani možné. Ležící mrtvola někoho nás sice trochu vyděsila, ale jelikož to byl svatý Lukáš (ne tedy ten z evangelia, ale Lukáš, který žil v 10. století a prorocky odhadl, že byzantský císař Romanos dobude od Saracénů zpět Krétu...) asi jsme se neměly čeho bát. Prolezly jsme klášter všude kam jsme mohly a vyrazily na cestu k domovu, protože nám to pár hodin zabralo. Raději pomlčím, že jsem v dešti a tmě nemohla zapnout světla a nějakou dobu jsme jely po tmě... na benzince jsme to ale naštěstí nějak (ani jsem nevěděla jak) zaply a cesta byla hned veselejší a bezpečnější. Na večeři mě Hanka vzala do její oblíbené taverny, jejíž majitel má na lístku čas od času ovčí hlavy, které v restauraci vystavuje. Tentokrát tam nebyly a vlastně mi stačilo jen barvité vyprávění. Samozřejmě jsme si daly tzatziki a gyros - po místním jídle se mi stýská ještě teď! Srdečnost místních lidí je rozhodně nezvyklá ale neskutečně milá. Když někam chodíte často tak vás tam prostě mají rádi a ne proto, že ve vás vidí zisky, ale prostě proto, že jsou rádi, když je kolem spousta lidí, kterým chutná. Taková srdečnost a radost tady rozhodně chybí.

     Poslední den to úplně radostné nebylo. Vůbec jsem totiž z Řecka nechtěla, ale čekaly mě státnice i Lukáš, se kterým se za dva týdny sestěhuju v Praze, takže i doma mě čekalo mnoho dobrého. Poslední chvíle ale bylo třeba využít maximálně! Prošly jsme se proto ještě do centra, poslaly pohledy, daly si mražený jogurt s ovocem a loukomades - mini koblížky se sirupem  (ach to jídlo...!) a kolem univerzity na autobus na letiště. Ve Vídni jsem byla za chvíli a po Řecku se mi stýská ještě dneska - zároveň se však těším. Za dva měsíce vyrážím na Korfu a vzpomínky se tak zase oživí. Kdybych mohla z dovolené jednu věc mít každý den tak sice by to mohl být i Gyros, tzatziki nebo Akropole za balkónem...Já bych si ale vybrala mít takovou náladu, jako v Nemei a smát se každý den do slz a bolení břicha... Díky Hani!

The Czech Girl who went to Malta...

Jak se člověk pořádně nezastaví, ani na blog nemá čas... tak s pěkným zpožděním let me introduce you to Malta! Oblíbené youtube video "Italian man who went to Malta" jsem si před dovolenou pustila jen párkrát, ale i tak jsem se nasmála. Naštěstí žádný extra trapas se nestal a rodinná dovolená je zase plná jen roztomilých zážitků.

       Po návratu z Asie jsem se příliš neohřála - rodina musí držet pohromadě a pod tímto heslem jsme opět vyrazili  na ostrov Malta. Asi bych měla říct spíše Maltské ostrovy, protože jich je 7 a my navštívili dva z nich - Maltu a Gozo. Sama jsem byla překvapená. 

Na hlavním ostrově, tedy na Maltě, jsme bydleli v menším letovisku Bugibba, ale teda moře bylo zklamání. Špína, skály, ježci... Ještěže tam měli bazén a my se nikdy nenudíme. Na válení nás stejně neužije, takže výlety byly jasná věc! 

     Hlavní město - Vallettu - jsme navštívili jednou s průvodkyní, která mi velmi připomínala Halinu Pavlowskou, a jednou jen se ségrou. Přístav postavili Johanité po té, co byli vyhnáni z ostrova Rhodos a chvíli jako bezdomovci bloudili Itálii. Jméno nese podle velmistra Jeana Parisota de Vallett, který statečně ubránil ostrovy před tureckou přesilou. Město to ovšem není úplně velké - ostatně nic na ostrovech není moc velké:-) Rozhodně úžasný zážitek je katedrála svatého Jana. Osmicípý maltský kříž znázorňuje osm jazykových skupin rytířů a také katedrála má osm kaplí, každá pro svou jazykovou skupinu. Rytíři z Českých zemí patřili pod německou větev. Je vyzdobená čistým zlatem a sice trochu přeplácaná, jak to baroko umí, ale opravdu přenádherná. 

Podlaha je pokryta mramorovými náhrobky rytířů, v kaplích jsou pohřbeni s bustami ti nejdůležitější z nich a perličkou, kterou katedrála vlastní, je největší a jediný obraz Carravaggia. Tento rebel se na ostrovy ukryl před trestním stíháním, ale protože měl tu pusu pořád prořízlou a urazila velmistra, odčinil to právě tímto obrazem - stětí Jana Křtitele.

      Rytíři po sobě zanechali také palác Velmistra, kde je nějaká supr čupr výstava gobelínu (inu koberce no... k tomu jsem asi ještě nedorostla) a budovu pořád používá prezident, jako své sídlo. Během výkladu u dveří do prezidentské pracovny se k průvodkyni najednou přitočil starý pán, políbil ji ruku a odešel. Trošku jsme zírali, tak nám vysvětlila, že je to jeden z důležitých členů řádu ale tento rytíř je opravdu skromnost sama. Pomáhala s nějakými překlady, když byl o rytířích natáčen dokument a režisér chtěl, aby tento starý pán řekl, jsem rytíř Řádu svatého Jana. A naléhal a naléhal, až se prošedivělý pán rozplakal, že opravdu nechce. Řád je stále aktivní ve své charitativní činnosti a vlastní nemalé majetky. Rozhodně to není špatné místo hledat si ženicha, leč teda nic no...:D 

Samy se ségrou jsme o pár dní později vyrazily k Vittoriose - jednoho ze slavného trojměstí ležícího naproti Vallety, kde se poprvé rytíři také usadili. Bylo tam naprosto vylidněno, ale mrkly jsme zběžně do paláce Inkvizitora (který se mi vlastně vryl do paměti hlavně tím, že tam měli záchod...), co si ovšem pamatuju bylo to fajn:-) Ale vybrat si na den nákupů a srandy s mou sestrou den, kdy mám teplotu a zdá se mi, že pojdu se neukázalo nejmoudřejší...
     Návštěva ostrova Goz s průvodkyní byla už zase větší pohoda. Tak předně pozor - na to jak je Malta celá prťavá a žije tam pár lidí má vskutku spoustu highlightů - Carravaggio byl jen začátek.
 Na Goze je kamenný komplex Ggantija, který je pravěkých chrámem (má obrys ženy - rodičky). Měl by být dokonce starší než pyramidy (kol. r. 3800 B.C.). Ale Gozo toho má tolik, že jsme hnedka fičeli dál. 


V hlavním městě Victorii jsme se prošli po hradbách a zapadli do bývalého vězení a v kostele svaté panny Marie z Ta Pinu zas dost vyděšeně koukali na spoustu protéz, obvazů a fotek... Stal se tam totiž nějaký zázrak /jak to tak bývá.../ a je známý svými stále zázračnými účinky. Chodí se zde modlit lidé nemocní nebo o své nemocné. Dokonce jsme našli i fotku malého miminka narozeného v Praze - asi rodiče počali díky Marii z Ta Pinu:-) 

   Největší peckou Goza je ale asi Azurové okno. Jedno z přírodních divů světa. Voda je modrá jako inkoust a paprsky slunce dělají z toho místa opravdu kouzelný zážitek. Toť oficiální verze. Leč tento kus skály je sice super ale ty davy! Nemám ráda lidi! Zjevně... všude spousta turistů, plné loďky, všichni fotí... Daň za krásu. Je ale pravdou, že do tmavomodré vody jsme ruku vnořili asi všichni - zejména spolucestující na lodičce, který si myslel, že postříkat nás je geniální nápad. Nezná asi mé rodiče. A tatínkův foťák... ostatně ani svou kameru dle reakce jeho manželky. Sice to vypadalo, že nás lodivod, který nás vezl neuvěřitelnou úžinou, někde vyklopí, ale překvapivě se tak nestalo a my mohli obdivovat z různých míst korály, které způsobují tu nádhernou barvu moře. 

     Na pevninské Maltě nás čekal poslední výlet, který se i přes svůj nabitý program vtěsnal do půlky dne - všechno je opravdu blízko:-) Navštívili jsme Mdinu - původní hlavní město, kde zůstala šlechta po té, co Johanité postavili Valletu. Tento systém jim vyhovoval, protože se zejména rytíři chtěli vyhnout možným konfliktům a život v jednom městě se šlechtici rázně vyloučili. Mdina leží ve vnitrozemí a je úplně pohádkovým městem. Je tam sice naprosto mrtvo a honosné paláce už ztratily trochu svůj lesk, přesto je město impozantní. Dokonce zde v roce 60 měl žít po nějakou dobu Apoštol Pavel, není tedy divu, že místní katedrála nese jeho jméno. Naše průvodkyně ale stejně obdivovala hlavně restauraci, kde nemohou děti pokud si je rodiče nehlídají - obecně je maltská výchova nedostačující. Tedy tam mají pěkné spratky.

     Ve městě Mosta jsme pro změnu navštívili obrovský dóm, který má jednu z největších kupolí na světě. Pojí se k němu taky vlastně zázrak (a dobrá historka). Za druhé světové války při bombardování Malty spadla jedna z bomb přímo kopulí do kostela plného lidí. Dodnes jde vidět to místo. Zázrakem nevybuchla a zlikvidována byla později, když byla odpálena v moři. Tohle je nudná a reálná verze. Ta lživá a o to zajímavější byla, že když nevybuchlou bombu otevřeli byla naplněna pískem se vzkazem od dělníků z české škodovky. Kdo s tímhle přišel je sice záhadou, ale objevilo se to i v časopise a sami jsme hodně pátrali, jestli na tom není kousek pravdy... Není :D Asi se někdo držel mého hesla: Hlavně aby pravda nezkazila dobrý příběh!
Mrkli jsme se ještě do sklárny, což byl teda taky zážitek. Mladí, opálení, svalnatí a zpocení chlapci vyrábějící misky, talíře nebo skleničky. Výborné bylo, že je člověk opravdu mohl pozorovat přímo při práci a pak si vlastně stejnou věc vyrobenou stejnýma rukama koupit. Nakonec jsme teda nekoupili nic, ale to je vedlejší. Vlastně ano, sestra si koupila prsten, ale ten jsme stejně neviděli jak se vyrábí, tak z toho člověk má o něco menší radost.

V následujících dnech nás vlastně čekaly už jen víno, ženy, zpěv, nebo v našem podání víno, rodina a řev?:-) Jen v krizových momentech se ukáže, že jste rodina - když se sestra s vámi bez remcání opije, maminka donese ráno colu a otec bodře pronese děti ,děti...  Musím říct, že pro mě to byla jedna z nejsilnějších rodinných dovolených. 
Kanastu jsme hráli o sto šest, sledovali nebohou Kvitovou, která se v tom létě pěkně plácala, jedli samé dobroty (a sestra spokojeně trhala hlavičky krevetám), opalovali se a četli všechny možné časopisy i knihy... Nakonec to byl opravdu nezapomenutelný zážitek a drazí rodičové - děkuji :) nebo po maltsku: grazzi!

Asiování - Korea

     Na poznávání zákoutí, zázraků i záludností Jižní Koreje jsme měli všeho všudy skoro dva týdny. Prvních pár dní před Japonskem jsme si nechali na Soul - o něm jsem psala článků již mraky a nic zázračného kromě radosti ze shledání, spoustu alkoholu a setkání s Ingmarem, kterému je asi 50 a cestuje sám každý rok na tři týdny (a kterého jsme podezřívali z velkých nekalostí, neboť vypadal, že tady musí nutně jezdit za ženskýma) se nestalo. 

My pozorujeme Severokorejce a Severokorejec sleduje nás...

Pro mě ovšem velmi očekávaný zážitek bylo DMZ, tedy demilitarizovaná zóna. Pásmo mezi Severní a Jižní Koreou, které stále hlídají vojáci, a které pozorují oněmělí turisté, jako by bylo z jiného světa. Místo, o kterém je natočen výborný film Joint Security Area a místo, které stále připomíná, že blbost je metla lidstva... Kluci byli teda ze zážitku zklamaní - zjevně očekávali více vzrušení a ideálně nějakého prchajícího Severokorejce, ale já byla spokojená. První část výletu, na které jsme se seznámili s Tibeťankou Digi, se kterou jsme trávili čas další tři dny, byla pravda slabší. Viděli jsme dalekohledy Kesong (město, ve kterém donedávna pracovali Severokorejci s Jihokorejci, dokud zase rozmazlený chlapec Kim Jong Un neodpálil raketu a nenaštval se na sankce OSN), také poslední jihokorejskou železniční stanici a jeden z infiltračních tunelů, které byly odhaleny (neví se, kolik přesně je jich ještě tajných), a kterými by se v případě války mohli severokorejští vojáci dostat prakticky nepozorovaně na jih. Vědí, že přes DMZ by to úplná sranda nebyla. Když se Jih Severu ptal, co to jako má být, odpověděli, že jsou to doly na uhlí a zabarvili některé stěny černě (myslím, že to ukazuje, jak jsou si vlastně jistí v kramflecích a drzost jim neschází). Odpoledne jsme pak vyrazili přímo k Joint Security Area, tedy místu, kde na sebe obě armády prostě čučí a celý den se nic neděje, kromě návalu turistů. Stáli jsme v konferenční místnosti na území KLDR, koukli se na vojáky, vyfotili se s těmi jihokorejskými, starali se o nás vojáci američtí, a když člověk viděl postoj vojáků z nějakého taekwonda s krátkými kalhoty, téměř ho napadlo, jak je toto celé komické. Jenže stačí si přečíst Nothing to Envy či Escape from the Camp 14 nebo se podívat na některý z dokumentů a  bohužel to úplná sranda není. Přeci jen se lze těžko ubránit lehkému mrazení v zádech, jak je tohle možné v místě, kam oko dohlédne. (I když vlastně kam oko dohlédne na Severní Koreu je taková Potěmkinovská vesnička pro diváky).

No lepší podívaná byla o pár dní později v Gyeongju, kam jsme zamířili po návratu z Japonska. Spali jsme u tak skvělého couchsurfera, že jsme si pobyt o jednu noc prodloužili a i po těch třech nocích se pakovali jen těžce. Craig nám dokonce jedno ráno udělal palačinky a večer barbecue! Tenhle Novozélanďan nám rozhodně pobyt hodně zpříjemnil.
 Gyeongju je staré hlavní město říše Silla a hrobky, které jsou poseté po celém městě, vypadají jako malé kopečky zarostlé trávou - jsou jich tam ovšem mraky! Prošli jsme se taky k jezeru leknínů /teda nic moc, prostě jakési listy a kvetlo jich jen pár/ a pak jsme přelezli nějaký plot a byli v moc hezkém parčíku s jezerem a pozůstatky nějakého paláce - a zjistili, že na druhém konci parku je vstupné! Tak to jsme zcela nechtěně trochu obešli, ale co se dá dělat. Craig nás tam vzal ještě jednou večer, že osvětlené je to stejně nejlepší, tak přeci jen jsme alespoň jedno vstupné zaplatili. Doufám, že jsme si tím tu karmu spravili:-)
Další den jsme se rozhodli, že je pařák a my na poloostrově, tak se přeci musíme vykoupat! Craig nám doporučil o něco vzdálenější pláž a my to vzali přes malou vesničku - takový skanzen. No teda to jsme si dali. Asi 40 stupňů, baráčky a všude odpočívající Korejci, kteří tam pořád bydlí! Měli jsme trošku pocit, že je rušíme přímo doma a to nebylo úplně ono:/
   Raději jsme se proto vydali na highlight celého výletu a  po menších problémech jsme se dokodrcali k moři. První zrada - žádní Korejci se nekoupali a co hůře, těch pár skotačících lidí na sobě ani nemělo plavky! No nic, moravská duše z boje neutíká a odvážně jsme se svlékli (a šli do rizika...), věci dali do jemného písku a hurá do vody. Hurá vystřídalo velmi prodloužené ÁÁÁÁÁÁ! Protože voda byla tak ledová, že jsme okamžitě od kolen dolů byli ochrnutí. Na asi pět vteřin jsme se ponořili a prchali zpátky a tuto proceduru opakovali asi 4krát.  Úplně podle našich představ to teda nebylo, ale kolonka v to do listu: koupání v Japonském moři byla checked.
U Craiga jsme zůstali spolu s Němkou Moshou ještě jednu noc a vyrazili na malý výlet po okolních kopcích. Kdo nebyl tam, jakoby nebyl v Gyeongju. Trošku jsme se po minulé zkušenosti z Japonska a nulových výhledů báli, ale stálo to za každičkou kapku potu! Hory, chrámy, městečko jako na dlani, ve skále tesaní Budhové a hlavně jen my a nikdo jiný. Idylka nepopsatelná slovy. Fotili jsme jak šílení a ani nám nevadilo, když jsme se ztratili a šli blbou cestou.

Z Gyeongju jsme odjížděli nadšení, a když nás ještě večer Craig vzal na perfektní místní koncert, sice s různou kvalitou umělců zato atmosférou, která prostě dýchala, křičela, zpívala, prostupovala všemi a byla zcela kouzelná, objímala jsem Craiga a opravdu se mi nechtělo odjíždět. Ale v plánu byl klášter se zabookovaným noclehem. I v Koreji si jezdí vlaky, kdy chtějí a po té, co jsem se dožadovala vyhledaného vlaku a paní řekla, že ho pro mě opravdu nepřistaví a počkat musíme na další asi za dvě hodiny, mě poléval studený pot. Což bylo v místních poměrech vlastně příjemné. Leč bylo to jasné, do kláštera Jikjisa to na 15:00 rozhodně nestihneme. S jazykem na vestě, krosnama a tváří intelektuálů jsme dorazili do, na lehkém kopečku stojícího a tím naše rudé tváře podtrhujícího, kláštera.
Samozřejmě, v officu pro temple stay nikde nikdo. Chvíli jsme pobíhali, hledali, ptali se, volali na čísla, kde to stejně nikdo nezvedal... no a pak se prostě posadili a pán sám přišel. Tady to bylo jiné kafe než v Japonsku, pěkně chlapci zvlášť dívka taky, můžete se vidět jen do 21:00 budíček bude ve 2:50 na modlitbu, v 6:30 snídaně a další modlitba, v 11:30 oběd a hlavně zkuste nevyhazovat žádné jídlo! To jsme se snažili, než z místní stravy Martin hodil tyčku... očividně nám ta vegetariánská střídmá strava ve velmi divných intervalech nedělala nejlépe, ale pak jsme si alespoň na modlitbě zklidnili tělo i ducha. Opakovali jsme po mniších a dokonce občas měl člověk i chuť pobroukat některé písničky s nimi. I když jsme tomu samozřejmě nic nerozuměli. Naštěstí jsme nebyli jediní, kteří něco pokazili a zvedli se, nebo naopak padli na kolena v nevhodnou chvíli. Jen bylo těžké nezačít se velmi nahlas smát:-) Mně se ovšem nejvíce líbilo vyhánění zlých duchů (nebo vábení těch hodných? úplně přesně si to nepamatuju...). Před modlitbami to mniši rozbalili na velký buben, zvon, železnou rybu a gong. A s tím bubnem to panečku uměli! Skoro jsem si podupávala do rytmu (je to jasné, musím se naučit bubnovat).

Bylo ale načase dostat se zpátky do lehce upršeného Soulu a pomalu balit poslední dárečky. Původní plán ještě něco vidět jsme zavrhli a na pár hodin se vypleskli do lázní. Kyslíkový pokoj, ledový pokoj, pokoj se solí, pokoj z nějakého supr bláta... To byla společná část, kde jsme měli velmi slušivé oblečky - holky oranžové a kluci bílé jako sníh... V přízemí byly ale oddělené vany a vířivky, kde jsem byla jediná nahá Evropanka mezi 30 nahými Asiatkami... v duchu jsem si říkala, že prožívám jistě sen pár mých přátel:-) Poslední večeře a rozloučení s Monikou. Ani nevím jak se těch 139 dní v Asii tak rychle přehouplo. Neodjížděla jsem tam předevčírem? Nevrátila jsem se teprve včera? Vzpomínky jsou ošemetná záležitost a již teď jsou jistě některé v propadlišti dějin. Mnoho jich ale zůstane nezapomenuto nikdy, proto díky Koreo za vše, byla jsi fakt super a už teď mi chybíš.