Ač dva (k)roky od třicítky, opět jsem se vydala na rodinnou dovolenou se svými drahými rodiči a milovanou sestrou. Volba padla již podruhé na španělskou Andalusii - místní temperament, víno i památky nás mají prostě v hrsti. Je třeba přiznat, že paní delegátka náš šálek čaje úplně nebyla, protože hned v autobuse uvedla k výletu na Gibraltar, že opičky se mají krmit jen banány a jablky, které máme ukrást ráno u snídaně, ale že by nám doporučovala koupit si mandlové magnum a jakoby nenápadně ho držet při zemi až si ho opička uzme sama... Pokutu nedostaneme, protože to bude vypadat, že jsme nechtěli. Proč bychom to ale dělali nám nějak nevysvětlila. Asi je to legrace. Kde pak opička z magnum blinká již ale nezmínila. No na Gibraltar se stejně nechystáme, jeden zážitek s opičkama nám nějak obecně stačil před 3 lety (a i bez magnum to bylo fajn:).
Hned třetí den jsme se proto rozhodli začít prozkoumávat oblast na vlastní pěst a vyrazili do správního centra okolí - Almerie. Název Almeria pochází z arabštiny al-Maríjja a je odvozeno od mara'à, což znamená vyhlídku nebo stráž. Prvotní funkcí místa totiž bylo střežení místní zátoky. Město pak vzniklo roku 955, kdy osadu nechal opevnit córdobský chalífa Abd ar-Rahmán III. Definitivně ji na Arabech dobyli teprve Katoličtí králové roku 1489 (převzato z https://cs.wikipedia.org/wiki/Almer%C3%ADa).
Hodinka cesty busem nás sice malinko ukolíbala, o to nadšenější jsme ale byli v informačním centru, kde nás temperamentní Španělka vybavila mapičkami i potřebnými tipy a nezapomněla ani na typická gesta a zanícený projev. Jako nejlepší tip na oběd nám dala restauraci Entremares za což jí vřelé díky. Malá restaurace zaměřená na ryby a mořské plody všeho druhu nám naservírovála nejprve tapas (tedy takové jakoby chuťovečky) a my si vybrali sušeného tuňáka, grilované mušle, smažené sardinky, grilovanou sépii a rajčata s olivovým olejem, česnekem a rybou bonito. Podělili jsme se ještě o talíř grilovaných krevet, zapili to vínem i pivem a spokojeni vyrazili na obhlídku města. 
Pravda, nepatří k největším, ale minimálně pevnost La Alcazaba rozhodně stála za návštěvu i výšlap. Počátky pevnosti se datují k 10. století a dnes ji tvoří dvě muslimské a jedna křesťanská část. Tak jako jsem byla okouzlena arabskou důmyslností Alhambry, unesená jsem byla i Alcazabou. Mám strašně ráda ty maurské detaily, které z jejich pevností dělají malé ráje. Hodně kašen, vodních kanálů, umělých jezírek a všudy přítomný zvuk vody dokáží unášet časem zpět. Vždycky si také vzpomenu na mou oblíbenou knihu Židovka z Toleda. Z pevnosti je krásný výhled na celé město i přístav. 
Měli jsme také štěstí, že těsně před zavíračkou (která je 15:30... Siesta por favor!) tam nebylo moc turistů. Každá sebehezčí památka je prostě fádní a nudná, když ji obsype tisícihlavý dav turistů. Být někde skoro sám tomu dává úplně jinou atmosféru a čas zatoulat se nejen po místě ale i v myšlenkách.
Katedrálu jsme viděli jen zvenku (bo sieasta), ale následné ležérní procházení uličkami zakončené opět vínem a tapas (tentokrát sýr, chleba se sýrem, brambory, které se ségrou známe z Kanárů! Papas arrugadas con mojo rojo a morcilla, tedy jitrnicový prejt, který je tady taky typický). Jediné ne úplně příjemné překvapení pro precizního obyvatele České republiky, který má pevnou víru v jízdní řád, byla cesta zpátky. Autobus měl jezdit co hodinu... Tak čekali jsme na zastávce pravda jen hodinu a čtvrt, ale zase lepší než kdyby přijel maňána, maňána... A je vždycky dobrou zkušeností zažít, že čas prostě ubíhá pomalu a není kam spěchat. Ostatně už když jsme přijeli, ptala jsem se Španělky jestli to z této zastávky jede taky zpět. Odpověděla: Nevím, co to je za zastávka, ani kdy to jede. Ale jezdí to často a něco pojede. Jediné důležité je, kam se chcete dostat. A to bylo vlastně i skoro životní moudro...
Naše letovisko se jmenovalo Roquetas de Mar a je roztáhlé podél pobřeží jako nudle. Dostat se tedy od hotelu do centra a obchodů je pořádná štreka - naštěstí tady autobusy jezdí tak nějak lépe a taxíky jsou na každém rohu. Nemohli jsme vynechat tolik doporučované akvárium s krmením žraloků. Tak pravda, krmení žraloků potápěči jsme viděli. Ale žraloci vypadali vlastně dost přežraně a lehce zfetovaně, takže máme jisté pochybnosti o nebezpečnosti celé akce. Nicméně netřeba ubírat zásluhy poctivě pracujícím a skutečnost, že celé akvárium bylo plné řvoucích českých dětí nám den nemohla zkazit. Prošli jsme se pak k místnímu menšímu hradu a zatímco mamka s taťkou sedli do auta, my se rozhodly pro romantickou procházku po pláži. Škoda jen, že v těch filmech to vždy vypadá mnohem romantičtěji než jaká je skutečnost. Písek místy pěkně tlačil, nohy se nám bořily, kotníky bolely a při představě, že takhle jdeme 5 km nás polévalo horko nejen ze slunce. Nicméně holky Habrnálky se nevzdávají, že... Po asi hodině chůze jsme se rozhodly osvěžit u stánku ovocným smoothie a nějakou vodou. Byly jsme úplně vyprahlé a tohle pekelně bodlo. Podle map (ano, bez telefonu a aplikací mapující naši chůzi ani ránu) jsme ušly něco kolem 3 km, takže jsme propočítaly, že jsme něco za půlkou. Ušly jsme asi dalších 300 metrů a byly před naším hotelem vyjevené jak puci. Očividně je delegátka nejen mimo naše slušné chování, ale také mimo odhadování vzdáleností.
Zajímavou zastávkou bylo pak městečko Quadix. To je slavné hlavně proto, že je v něm více než 2 000 obyvatelných jeskyní. Místní obyvatelé v jeskyních stále bydlí a umí toho samozřejmě někteří také využít.
Do dvou jeskynních domečků, u Pepeho a u Marie, jsme se mohli (za malý poplatek samozřejmě) podívat a případně nakoupit nějaké další suvenýry. Jeskyně jsou prý strašně pohodlné a udržují příjemnou teplotu. Poslední zastávka byla krátká procházka v horách. A když píšu krátká, myslím opravdu krátká - asi 15 minut po rovině. Obecně mám pocit, že 85% času tohoto dne jsme strávili v autobuse a to bylo fakt peklo. A škoda. A dost na nic. Myslím, že na tenhle výlet by znovu nechtěl nikdo... Ale zase jsme alespoň přečetli nějakou intelektuální literaturu, jako tradičního Johna Sinclaira.
Samotnou kapitolou ve Španělsku je jídlo a pití. Všechna zelenina, ryby, paella, nekonečné variace tapas a k tomu vino tinto, ve kterém se schová španělské slunce i srdce... to je prostě ráj. Mojí nejoblíbenější polévkou se stalo Salmorejo. Je to studená polévka, velmi podobná známějšímu gazpachu. Ale do gazpacha se dává paprika a mně moc nechutná...zato Salmorejo? toho jsem se nemohla dojíst! Polévka z masitých rajčat, chleba a olivového oleje... nic moc víc člověk nepotřebuje (slibně vypadající recept jsem našla tady). V jedné restauraci nám ji dokonce naservírovali v půllitru od piva a člověk jí mohl pít. Proti gustu... Ale je to každopádně prostě geniální věc, nehledě na způsob konzumace, která by neměla mimošpanělskému světu zůstat skryta.
Obvykle se na cestách říká: when in Rome, do what Romans do. Tedy volně přeloženo, chovej se jako místní. I my se tedy vždy dívali v jakých restauracích jedí sami Španělé na dovolené (a že jich tam bylo!). Hned asi druhý večer jsme si tímto stylem vybrali restauraci a po očku koukali, co si teda tradičního objednají Španělé a jestli to nechceme zkusit. Nechtěli jsme v drtivé většině případů. Co jí španělská rodina na dovolené? Hot dogy a Burgery. No což, my si na dovolené chceme taky dáchnout od svíčkové a bramboráku. Je třeba říct, že ať už si v Andalusii dáte cokoli, bude to zážitek.
