Mallorca, která zbořila mé předsudky

Jeden by mohl říct, že se do zahraničí jezdí poznávat cizí kraje. Já mám pocit, že do zahraničí jezdím poznávat hlavně sebe. Letošní dovolená na Mallorce toho byla krásným důkazem. 

Když mi rodiče oznámili, že jako cíl letošní dovolené (na kterou mě ze samé lásky vezmou sebou) je Mallorca, nadšením jsem neskákala. Představila jsem si betonové pláže obsypané turisty, vše podřízeno turismu a prakticky bez místních lidí. Nemohla jsem se mýlit víc...

Mallorca, největší z Baleárských ostrovů a vůbec největší ostrov Španělska, má asi 1 milión obyvatel a letos se očekává, že počet turistů ještě naroste díky politické situaci na neuvěřitelných 13 milionů turistů tento rok! (pro srovnání - do turistické Prahy, která má víc obyvatel, přijede cca polovina). Přesto člověk překvapivě nemá pocit přeplácanosti a přelidněnosti! Naopak se ukázalo, že je to nádherný ostrov, který má rozhodně co nabídnout - zajímavou přírodu, hory, moře, pláže jako v Karibiku, bohatou historii a litry skvělého prosluněného vína.

Naše základna, městečko Sa Coma, bylo prostě kouzelné. Dost malé aby člověk mohl běhat prakticky sám nebo vždy našel místo na ležení na pláži a zároveň dost velké pro všechny turistické vymoženosti, bary, restaurace a také přítomnost - zásadní - autobusové zastávky. Se ségrou jsme to letos vzaly fakt zodpovědně a běhaly skoro každé ráno ať už po nádherné - ráno vylidněné - pláži, nebo pro mně bližším poloostrově, který byl chráněnou oblastí s revitalizací písečných dun a "hradem" (spíše jednou věží) na vrcholku mini kopce.

Nebyli bychom to my, kdybychom všichni nevyrazili na několik výletů. Jelikož není Mallorca příliš velká, okružní jízda ostrovem byla jasná volba. Dozvěděli jsme se třeba, že se v Manacoru narodil tenista Rafael Nadal a teď tam staví speciální tenisovou akademii, že se tady historií přehnali Féničané, Kartáginci, Řekové, Římané, Arabové a nakonec Španělé, že ostrovy pojmenovali Římané Balear Minor (od toho stále Menorca) a Balear Major (od toho neoriginálně Mallorca) a slovo baleár je od slova balearcoh, což znamenalo střelba z praku, nebo třeba že se  zde kromě tradičních citrusů a oliv pěstuje ve velkém také karob (neboli rohovník obecný).

Karob je vůbec věc! Říká se mu také svatojánský chléb, protože dle pověsti díky němu přežil na poušti Jan Křtitel, ale mě zaujalo ještě víc, že karobová zrnka mají všechna stejnou váhu - 0,2g a byla proto v minulosti používaná jako váhová jednotka pro drahé kovy a kameny. Ano, tušíte správně - slovo "karát"  není náhoda a vzniklo právě ze slova karob! Další má oblíbená zajímavost z Mallorcy jsou mallorské perly - perlas majoricas. Jsou to vlastně skleněné kuličky, které se brousí a namáčejí do perlové lázně. Na ostrově jsou jen dvě firmy, které vyrábějí tyto pravé mallorské (ale pořád vlastně tak trochu falešné) perly. Člověk k nim ale dostane certifikát, protože by jinak mohl koupit taky falešné falešné perly, kterých se to na ostrovech taky jen hemží! My si tedy jedny pravé falešné perly pořídily a jsme zvědavé, co teda vydrží.

No a jaká místa stojí za návštěvu? 

Rozhodně bych doporučila hlavní město Palma de Mallorca. Celkově jsem tam byla třikrát - jednou s průvodkyní, jednou s rodinkou a jednou sama, protože mě štvalo, že jsem neviděla zavřený palác a musela jsem se za každou cenu vrátit. 

V Palmě bydlí zhruba polovina obyvatel ostrova (tedy nějakých 400 000 lidí), ale samozřejmě spousta turistů tam proudí každý den a je tam díky tomu neskutečný cvrkot. Historie Palmy ilustruje vlastně historii celého ostrůvku. Ve starověku ostrovy obývali Římané, kteří založili dvě města - na jihu Palmu, budoucí hlavní město a hlavní město Polentia v místech, kde měli osídlení Féničané. Dobytí muslimy v 10. století znamenalo pro Palmu rozkvět - stalo se z ní hlavní město a Maurové po sobě zanechali arabské lázně, mešitu a hlavně palác ze kterého pak vzniklo sídlo místních králů - Almudaina. 
  

Ve 13. století byly Mallorca a Palma dobyty křesťany. V roce 1229, poslední den roku po 3 měsících obléhání, bylo město dobyto Jakubem I. Arragonským. Říká se, že když byl Jakub v bouři na moři slíbil, že pokud ho ochrání panenka Marie, postaví na břehu moře katedrálu a stalo se tak. Vznikla tak jedna z největších katedrál, která díky svému prostoru a oknům dostala právem přezdívku katedrála světla. Kvůli zemětřesení se však stavba katedrály, na místě původního křesťanského kostela, protáhla na více než 300 let a dokončena byla až během renesance na začátku 17, století. Teda dokončena... Další práce na ní byly i ve století 20., a to třeba přímo od Gaudího. Pracoval na katedrále 10 let a mimo jiné přesunul oltář do presbytáře, navrhl okna, baldachýn nad presbytářem nebo svícny, kolem sloupů. Svícny na sloupech se ale nelíbily místní honoraci neboť podle nich vypadaly jako podvazek na dámské noze. A to jim nepřišlo do kostela úplně vhodné. Stejně tak je naštvalo, když Gaudího vize byla vysvětit katedrálu ve jménu Ježíše Krista, bez ohledu na to, že je Panny Marie. A tak si to Gaudí musel pádit zase zpátky. Do katedrály se vejde až 18 000 lidí a další novodobou zajímavostí je kaple Miquela Barceló. Barceló je moderní, stále žijící, španělský umělec, který v jedné kapli udělal kus moderny velmi citlivě zasazené do katedrály. Na stěnách vyobrazil mallorskou faunu i flóru a uprostřed samozřejmě Ježíše Krista. Kaple byla znovu vysvěcena v roce 2007 a k mému překvapení musím říct, že to má fakt kouzlo.

 Katedrálu i město jsme si prošli s průvodkyní i sami. A já se stejně vrátila i sama, kvůli paláci. Arabské paláce jsou má slabost. Miluju je. Naprosto. Maurové to  umí a ve Španělsku zvláště. Voda, vzduch, zahrady, spousta místa, kde si člověk chce jen tak sednout... I když na Almudaině je vidět, že byla sídlem křesťanských králů a jejich vliv a různé přestavby jsou rozhodně nepřehlédnutelné. Palác se skládá z mnoha místností, královského a královnina paláce, královské kaple a některé stavební úpravy jsou zkrátka rozkošné. Například největší místnost, která měla 63 metrů a 3 krby byla přestavěna na tři místnosti a ještě pro svou výšku rozpůlena na dvě patra. Musely být snížená okna, ale kde je vůle tam je cesta. V paláci jsou také mini lázně a mini muzeum s nálezy z této lokality. Procházela jsem se a celou dobu si prostě říkala wow. Rozhodně výlet stál za to. 

A když jsme u cestování do Palmy... to je jedna taková nepěkná, ošklivý případ, S našima i sama jsem jela místní hromadnou dopravou, což se ukázalo jako velmi dobrodružné rozhodnutí, i když k němu nebyly žádné alternativy. Když jsme jeli s našima skoro jsme to už vzdali, protože autobus  v určenou dobu jednoduše nepřijel. 



Čekali jsme na přímém slunci asi 45 minut na zastávce a začali to lehce vzdávat. Samotná cesta byla necelé dvě hodinky a my už se viděli v Palmě na obědě. Ale marně. Nakonec jsme se tam ale dokodrcali a já druhý den zjistila proč. Autobus projíždí stanicemi v letoviscích a když je plný, tak už ani nezastaví, ale ani neprojede kolem. Takže člověk moc neví co se děje a proč. Když jsem jela sama tak jsme tak projeli nepochybně dobrých pět zastávek a na poslední, kde jsme stavěli, jsme nechali 3 lidi, protože jsme měli jen dvě místa. A na stání tady nikoho nevezmou. Cestou zpátky s našima to bylo vcelku slušné, ale sama? To byla normální bitka na férovku. Naštěstí poučená z minula jsem přišla trochu dřív a měla dost ostré lokty, ale pomocník řidiče na nás křičel a snažil se nás umravnit, leč dost marně. Zhruba půlka čekajících se do busu nevešla. Místo jsem našla v obou směrech náhodou vedle stejné milé černošky s pestrobarevnými šaty, která si zjevně jela nakoupit propriety na pletené copánky do našeho letoviska. 

Kromě hlavního města, ale rozhodně stojí za prohlídku také další Mallorská místa a to nejen pláže a místní bary. Pohoří Serra de Tramuntana je zapsaná ve světovém dědictví UNESCO, pro svůj mimořádný kulturní a přírodní význam - svahy jsou upravené důmyslně do teras a mají velmi inteligentní systém hospodaření s povrchovou vodou. My jím ale jen spíše projeli a mrkli se také z pohodlí autobusu do kaňonu říčky Pareis (Torrent de Pareis), která je pro milovníky dobrodružství, ale s dobrou fyzickou kondičkou. Žádné procházky v žabkách! Cesta je to prý dost nebezpečná a nedoporučuje se nezkušenému turistovi.


V pohoří se skrývá také krásný klášter Lluc s černou madonou, který byl poutním místem snad od nepaměti. Legenda říká, že první srpnovou sobotu našel pasáček černou madonu na břehu bystřiny a odnesl ji do blízkého města. Madona se ale vždy vrátila na původní místo a bylo proto rozhodnuto, že zde bude postavena kaple, jejíž základy sahají do 13. století a později byla přebudována na baziliku a dokonce do jejího vzhledu zasáhl také Gaudí. Od kláštera pak vede také křížová cesta na malý vrcholek s křížem, kde je nádherný výhled do krajiny (a kde otec říkal, že určitě nepůjdeme a najednou už tam balancoval na nějakých šutrech). Z kláštera je pak nádherná projížďka do přístavu a je to krásný příklad, že i cesta může být cíl! Cesta Sa Calobra má sice pouze 13 kilometrů, ale je to teda největší ráj serpentin, který jsem kdy viděla. Má dokonce zatáčku, která má regulérně 360° a náš řidič jel jako by řídil motorku a ne autobus plný lidí.:-) Cesta je ale vždy otevřená jen jedním směrem (dopoledne jedním odpoledne druhým) takže naštěstí jsme nikde potkali druhý autobus - to bychom to šlapali rovnou pěšky.

Výlet jsme měli trochu dle Nohavicovy písně takže busem, lodí, vlakem a taky tramvají což musím říct, že byl zážitek ač organizované výlety příliš ráda nemám. Loďka nás dovezla z Port de Sa Calobra do Port de Soller ze kterého jsme se tramvají dostali do samotného městečka Soller. 
Tady musím říct, že bych raději strávila více času než bylo určeno. A to nejen kvůli kostelu, uličkám nebo zmrzlině. Stihli jsme z oho jen tu zmrzlinu, a to ještě tak tak. Hlavní atrakcí města Soller je historický vláček, který si založila soukromá firma na začátku 20. století pro převoz pomerančů mezi městy Soller a Palmou. Vzdálenost byla 27 kilometrů, ale dotace byly až od 30 km, tak si to stavitelé trochu protáhli. Vlak jede přes 13 tunelů a maximální rychlostí 40 kilometrů za hodinu. Nejvtipnější ale na celé věci je, že tato Ferrocarril de Sóller byla plánovaná asi 10 let, nějakých 8 let se stavěla a když měla být otevřena tak se potopil Titanic. Druhý den tedy noviny o slavném otevření nové železnice na pomeranče vůbec nemluvily a z Titaniku se mohly zbláznit. My jsme se zase mohli zbláznit z průvodkyně, která suverénně tvrdila, že se Titanic potopil 16. května 1912. No není každý den posvícení a duben nebo květen...tomato potatoe.... Ale na vláčku jsou teda parádní výhledy a projíždění plantážemi pomerančů, citrusů nebo oliv je prostě Mallorská must see romantika.  

Navštívili jsme ještě dvě další krásná městečka a to Petru, rodné místo mnicha Junipera Serry, který prakticky založil Kalifornii a města Los Angeles a San Francisco a ještě k tomu sebou vzal víno a mandle, které se v Kalifornii krásně uchytily. Sice s jednou nohou kratší, ale zato se zásadním dopadem na dějiny byl za svou činnost a asi i nějaký ten zázrak Junipero v roce 2015 prohlášen za svatého. Druhým skvostem byla Valldemosa, malá vesnička s nádherným klášterem a klikatými uličkami, kterou proslavil hlavně Frederik Chopin a  George Sandová. Tito milenci se zde ubytovali v klášteře, který byl v té době již v soukromých rukách a sloužil jako hotýlek. Sandová napsala knihu Zima na Mallorce, která je svého druhu prvním mallorským průvodcem. 


Valldemossa je také známá jako rodné místo patronky Mallorcy, svaté Cataliny Thomás, která se tam narodila v roce 1533  a za svatou byla prohlášena o (bez 3 let) 400 let později v roce 1930. Legenda praví, že jí navštěvovali andělé i démoni a poslední léta svého života byla v náboženské extázi. Místní jí oslavovali od nepaměti a tradice se ve Valldemosse drží dodnes. Na prakticky každém domě je k vidění cedulka s nápisem Svatá Catalino Thomás oroduj za nás. Zachován je i její rodný dům a kult je udržován každoročními oslavami.

Mallorca to ale není jen historie, moře, pláž a města. Mallorca je samozřejmě i jídlo a pití. Spousta jídla a spousta pití! O víně, mandlích, pomerančích a olivách jsem se už zmínila. Všechno je skvělé. Co jsou ale mallorské vychytávky? 
Třeba delikatesa Gato de Almendras, tedy mandlový koláček, který si místní dávají ke kafíčku ve stínu stromů. Sladkost typická pro Valldemosu je taková nadýchaná kobliha bez náplně - Coca de patatas - která je vyrobena z brambor, vajíček, mouky, cukru a pěkně osmažená na sádle. S mandlovým mlékem, nebo spíš takovým sladkým koktejlem z místních mandlí, je to sice kalorická bomba, ale na jazyku se rozplývající. 

Další dobrotou je Pa amb Oli - nejjednodušší věc na světě. Téměř. [pamboli] je krajíc chleba pokapaný olivovým olejem (bez toho se prostě neobejdou) proložený sušenou šunkou, mallorských sýrem a olivou. Vlastně takový náš chlebíček - jen bez hnusného salátu, oschlé šunky a blemcavé kápie. Kuchyně je samozřejmě jinak hodně podobná španělské s místními tapas, paellou nebo sobrasadou (podivným krvavým párečkem). Atmosféru španělské hospůdky jsme si vyzkoušely se ségrou, která z toho cvrkotu, šumu, zpožděných objednávek, ukřičených servírek a gestikulujících mallorčanů byla prostě happy jak dva grepy. Byly jsme tam holt v době polední pauzy a servírování meníček. Vše začalo, když nám řekli, že nemůžeme sedět venku pokud si nevybíráme přímo meníčko a musíme dovnitř. Takové transfery sestru vždy potěší. Ale Pa amb oli s čerstvými rajčaty a sýrem a taky výborné gazpacho ji přeci jen nakonec uchlácholily a vytvořily úsměv na rtech.

Mallorca byla rozhodně dovolená, která mi vzala dech a připomněla, že stále mohu být občas plná předsudků a lehké nabubřelosti I-know-it-all. Ale možná si každý rok prostě úžívám dovolenou víc a víc a stávám se pokornější, jinými slovy stárnu. Každopádně na Mallorce se nádherně lenoší, odpočívá a je. A být v přítomném okamžiku šťastný to je mantra nové doby a mohla by být mallorským dovětkem. Mallorca - ostrov kde si můžete dát krásné rande se sebou.

Vzpomínky na léto, andaluské slunce a španělskou pohodu

Ač dva (k)roky od třicítky, opět jsem se vydala na rodinnou dovolenou se svými drahými rodiči a milovanou sestrou. Volba padla již podruhé na španělskou Andalusii - místní temperament, víno i památky nás mají prostě v hrsti. Je třeba přiznat, že paní delegátka náš šálek čaje úplně nebyla, protože hned v autobuse uvedla k výletu na Gibraltar, že opičky se mají krmit jen banány a jablky, které máme ukrást ráno u snídaně, ale že by nám doporučovala koupit si mandlové magnum a jakoby nenápadně ho držet při zemi až si ho opička uzme sama... Pokutu nedostaneme, protože to bude vypadat, že jsme nechtěli. Proč bychom to ale dělali nám nějak nevysvětlila. Asi je to legrace. Kde pak opička z magnum blinká již ale nezmínila. No na Gibraltar se stejně nechystáme, jeden zážitek s opičkama nám nějak obecně stačil před 3 lety (a i bez magnum to bylo fajn:).

Hned třetí den jsme se proto rozhodli začít prozkoumávat oblast na vlastní pěst a vyrazili do správního centra okolí - Almerie. Název Almeria pochází z arabštiny al-Maríjja a je odvozeno od mara'à, což znamená vyhlídku nebo stráž. Prvotní funkcí místa totiž bylo střežení místní zátoky. Město pak vzniklo roku 955, kdy osadu nechal opevnit córdobský chalífa Abd ar-Rahmán III. Definitivně ji na Arabech dobyli teprve Katoličtí králové roku 1489 (převzato z https://cs.wikipedia.org/wiki/Almer%C3%ADa).

Hodinka cesty busem nás sice malinko ukolíbala, o to nadšenější jsme ale byli v informačním centru, kde nás temperamentní Španělka vybavila mapičkami i potřebnými tipy a nezapomněla ani na typická gesta a zanícený projev. Jako nejlepší tip na oběd nám dala restauraci Entremares za což jí vřelé díky. Malá restaurace zaměřená na ryby a mořské plody všeho druhu nám naservírovála nejprve tapas (tedy takové jakoby chuťovečky) a my si vybrali sušeného tuňáka, grilované mušle, smažené sardinky, grilovanou sépii a rajčata s olivovým olejem, česnekem a rybou bonito. Podělili jsme se ještě o talíř grilovaných krevet, zapili to vínem i pivem a spokojeni vyrazili na obhlídku města. 

Pravda, nepatří k největším, ale minimálně pevnost La Alcazaba rozhodně stála za návštěvu i výšlap. Počátky pevnosti se datují k 10. století a dnes ji tvoří dvě muslimské a jedna křesťanská část. Tak jako jsem byla okouzlena arabskou důmyslností Alhambry, unesená jsem byla i Alcazabou. Mám strašně ráda ty maurské detaily, které z jejich pevností dělají malé ráje. Hodně kašen, vodních kanálů, umělých jezírek a všudy přítomný zvuk vody dokáží unášet časem zpět. Vždycky si také vzpomenu na mou oblíbenou knihu Židovka z Toleda.  Z pevnosti je krásný výhled na celé město i přístav. 
Měli jsme také štěstí, že těsně před zavíračkou (která je 15:30... Siesta por favor!) tam nebylo moc turistů. Každá sebehezčí památka je prostě fádní a nudná, když ji obsype tisícihlavý dav turistů. Být někde skoro sám tomu dává úplně jinou atmosféru a čas zatoulat se nejen po místě ale i v myšlenkách.

Katedrálu jsme viděli jen zvenku (bo sieasta), ale následné ležérní procházení uličkami zakončené opět vínem a tapas (tentokrát sýr, chleba se sýrem, brambory, které se ségrou známe z Kanárů! Papas arrugadas con mojo rojo a morcilla, tedy jitrnicový prejt, který je tady taky typický). Jediné ne úplně příjemné překvapení pro precizního obyvatele České republiky, který má pevnou víru v jízdní řád, byla cesta zpátky. Autobus měl jezdit co hodinu... Tak čekali jsme na zastávce pravda jen hodinu a čtvrt, ale zase lepší než kdyby přijel maňána, maňána... A je vždycky dobrou zkušeností zažít, že čas prostě ubíhá pomalu a není kam spěchat. Ostatně už když jsme přijeli, ptala jsem se Španělky jestli to z této zastávky jede taky zpět. Odpověděla: Nevím, co to je za zastávka, ani kdy to jede. Ale jezdí to často a něco pojede. Jediné důležité je, kam se chcete dostat. A to bylo vlastně i skoro životní moudro...


Naše letovisko se jmenovalo Roquetas de Mar a je roztáhlé podél pobřeží jako nudle. Dostat se tedy od hotelu do centra a obchodů je pořádná štreka - naštěstí tady autobusy jezdí tak nějak lépe a taxíky jsou na každém rohu. Nemohli jsme vynechat tolik doporučované akvárium s krmením žraloků. Tak pravda, krmení žraloků potápěči jsme viděli. Ale žraloci vypadali vlastně dost přežraně a lehce zfetovaně, takže máme jisté pochybnosti o nebezpečnosti celé akce. Nicméně netřeba ubírat zásluhy poctivě pracujícím a skutečnost, že celé akvárium bylo plné řvoucích českých dětí nám den nemohla zkazit. Prošli jsme se pak k místnímu menšímu hradu a zatímco mamka s taťkou sedli do auta, my se rozhodly pro romantickou procházku po pláži. Škoda jen, že v těch filmech to vždy vypadá mnohem romantičtěji než jaká je skutečnost. Písek místy pěkně tlačil, nohy se nám bořily, kotníky bolely a při představě, že takhle jdeme 5 km nás polévalo horko nejen ze slunce. Nicméně holky Habrnálky se nevzdávají, že... Po asi hodině chůze jsme se rozhodly osvěžit u stánku ovocným smoothie a nějakou vodou. Byly jsme úplně vyprahlé a tohle pekelně bodlo. Podle map (ano, bez telefonu a aplikací mapující naši chůzi ani ránu) jsme ušly něco kolem 3 km, takže jsme propočítaly, že jsme něco za půlkou. Ušly jsme asi dalších 300 metrů a byly před naším hotelem vyjevené jak puci. Očividně je delegátka nejen mimo naše slušné chování, ale také mimo odhadování vzdáleností.

Další výletík byl naplánován do pohoří Sierra Nevada a okolí. Nejprve klasika, zastávka v keramické dílně Gonzáles ve vesničce Alhabía, kde jsme všichni nakoupili miliony dárečků. Nejlépe s panáčkem Indalo. Říká se, že pokud je panáček někomu darován tak přináší štěstí a pohodu domácnosti a chrání ji před zemětřesením. To by se mohlo hodit, že... Indalo je prehistorická figurka, která byla nalezena v jeskyni v Sierra Nevadě a datuje se někdy k 2500 před naším letopočtem. Legenda praví, že Indalo byl duch, který nesl duhu. Jiné zdroje zase říkají, že jde o bojovníka s lukem (více viz https://en.wikipedia.org/wiki/Indalo). Ať to bylo jakkoli, z panáčka Indalo je symbol provincie Almeria a celou naši rodinu už taky chrání. Snad má dosah i mimo Španělsko.


Zajímavou zastávkou bylo pak městečko Quadix.  To je slavné hlavně proto, že je v něm více než 2 000 obyvatelných jeskyní. Místní obyvatelé v jeskyních stále bydlí a umí toho samozřejmě někteří také využít. 
Do dvou jeskynních domečků, u Pepeho a u Marie, jsme se mohli (za malý poplatek samozřejmě) podívat a případně nakoupit nějaké další suvenýry. Jeskyně jsou prý strašně pohodlné a udržují příjemnou teplotu. 
Poslední zastávka byla krátká procházka v horách. A když píšu krátká, myslím opravdu krátká - asi 15 minut po rovině. Obecně mám pocit, že 85% času tohoto dne jsme strávili v autobuse a to bylo fakt peklo. A škoda. A dost na nic. Myslím, že na tenhle výlet by znovu nechtěl nikdo... Ale zase jsme alespoň přečetli nějakou intelektuální literaturu, jako tradičního Johna Sinclaira.

Samotnou kapitolou ve Španělsku je jídlo a pití. Všechna zelenina, ryby, paella, nekonečné variace tapas a k tomu vino tinto, ve kterém se schová španělské slunce i srdce... to je prostě ráj. Mojí nejoblíbenější polévkou se stalo Salmorejo. Je to studená polévka, velmi podobná známějšímu gazpachu. Ale do gazpacha se dává paprika a mně moc nechutná...zato Salmorejo? toho jsem se nemohla dojíst! Polévka z masitých rajčat, chleba a olivového oleje... nic moc víc člověk nepotřebuje (slibně vypadající recept jsem našla tady). V jedné restauraci nám ji dokonce naservírovali v půllitru od piva a člověk jí mohl pít. Proti gustu... Ale je to každopádně prostě geniální věc, nehledě na způsob konzumace, která by neměla mimošpanělskému světu zůstat skryta.

Obvykle se na cestách říká: when in Rome, do what Romans do. Tedy volně přeloženo, chovej se jako místní. I my se tedy vždy dívali v jakých restauracích jedí sami Španělé na dovolené (a že jich tam bylo!). Hned asi druhý večer jsme si tímto stylem vybrali restauraci a po očku koukali, co si teda tradičního objednají Španělé a jestli to nechceme zkusit. Nechtěli jsme v drtivé většině případů. Co jí španělská rodina na dovolené? Hot dogy a Burgery. No což, my si na dovolené chceme taky dáchnout od svíčkové a bramboráku. Je třeba říct, že ať už si v Andalusii dáte cokoli, bude to zážitek.