Listopadový Londýn aneb ať prší nebo třeští mráz, do Londýna chci stejně zas...

    Čím víc pracuju, tím víc cítím, jak nutně potřebuje člověk odpočívat. Podzimní dovolená byla jasná - návštěva Lukášovy sestry, protože my se ani listopadového Londýna nebojíme:)

      Orientace na letišti v Brně nebyl ráno žádný problém, z Tuřan odlétaly ten den 2 (slovy dvě) letadla. Obě s Wizzair a obě do Londýna v rozpětí asi 8 hodin. Let byl poloprázdný a měli jsme štěstí i na Lutonu. Vyměnili jsme penízky (člověk si s eurama připadá tak jako dobře a pak dostane pár liber a je brzo úplný žebrák...) a nasedli na dřívější bus do centra. Kolem Buckinghamu (doufajíc, že spatříme královnu nebo aspoň Berdycha... marně...) jsme došli na Trafalgar, kde jsme koupili London pass - geniální to věc. Za dva dny jsme sice každý zaplatili 65£, což se ani nesnažím přepočítat. V ceně je ale většina památek a člověk tak dokáže ušetřit třeba i sto liber. No a to se vyplatí! Cesta do Kingstonu trvala z centra dalších asi 30 minut, protože všichni normální lidi si totiž byt v centru ani jeho okolí dovolit prostě nemůžou. Kingston je ale docela fajn, trochu jsme ho prošli, něco málo nakoupili k večeři a snídani a usnuli asi v 10.

 

   V pátek jsme se měli vyspat, hlavně já se strašně těšila na spánek. Klidně to přiznám! Dovolená je pro mě alespoň jeden den víc než 8 hodin luxusních snů, a to bez výčitek. Jak jsem ale usnula brzy, v 6:15 jsem byla zcela vzhůru a až do 8, kdy byl budík, oka nezamhouřila... I feel old:(

I když jsme měli dost nabitý plán, moc spěchat jsme nemohli. Doprava v místních vlacích je drahá a ještě dražší v "peaku" tedy ráno a odpoledne, kdy jezdí nejvíc lidí. Nastupovali jsme proto až 9:30, ale jelo to až 9:50... 

U Westminsterského opatství jsme byli až 10:45 - nic moc na to, že všecky památky zavírají kolem čtvrté nebo páté. Ke vstupence jsme taky dostali audio průvodce, kterého namluvil Jeremy Irons, very british:) Opatství je prostě úžasné, kdo sledoval svatbu Kate a Williama, tak ví, ale na živo je ještě impozantnější. Odehrály se v něm všechny korunovace od roku 1066 a Viléma Dobyvatele. Korunovační trůn je ze 14. století a královna Alžběta II. zde byla korunovaná v roce 1952. Což je ještě dřív, než se narodil můj otec! Geny dlouhověkosti má asi po své matce, která se dožila 102 let. To si Charles ještě chvíli počká:) Kromě svateb a korunovací tam také mnoho lidí svůj život zakončilo a jsou zde pohřbeni její slavní předchůdci, Alžběta I, Bloody Mary nebo Eduard Vyznavač. Nedivím se, že si Dan Brown vybral Westminster jako jedno z míst pro Šifru mistra Leonarda, je opravdu magický.

     Když jsme okouzleni vyšli ven bylo po poledni a náš časový harmonogram byl lehce v troskách. V rámci Londonpassu jsme dostali dva lístky na lodičku a se city cruises se plavili do Toweru. Námořník/průvodce měl rozvernou náladu a hned ze startu řekl, že pokud mu nerozumíme nemáme se tím trápit, protože jeho žena mu taky nerozumí (po půlhodině jeho vyprávění a stylu některých vtipů jí i chápu:D). V Toweru jsme nemuseli čekat žádnou frontu a hurá dovnitř. Věděli jsme, že času příliš nemáme, ale prošli jsme si královské klenoty - diamanty totiž nikdy neomrzí, všechna nádvoří (hlavně to s krkavci, to jsou strašné bestie!) i místní mini mučírnu. Po raním dešti nám začalo dokonce svítit i slunce, takže zelený Tower byl krásný sám o sobě. I když úplně zelený nebyl. Zatímco se u nás 11.11. v 11 hodin otvírá svatomartinské, v Británii se na dvě minuty zastaví život při vzpomínce na válečné veterány, kterým tento den patří. Díky velmi emotivní básni o padlých kamarádech ve Flandrech na polích s vlčími máky je právě vlčí mák symbolem vzpomínek na padlé z první světové války. A tak kolem Toweru, na Trafalgaru i na klopách kabátů může člověk vidět připomínky všech padlých... pole vlčích máků.

    Když už jsme byli u té války, chtěli jsme kouknout také na HMS Belfast, křižník, který se pod britskou vlajkou plavil, jak za druhé světové, tak v Koreji. Člověk si projde celou loď, včetně noclehárny, kuchyně, prádelny, mini vězení, pošty...a přemýšlí, jestli by si dovedl představit strávit takhle týden, měsíc, rok. Jen těžko teda. Přiznám se ale, že loď jsme spíše tak nějak prošli - volné vstupy nám daly opravdový pocit volnosti. Tedy že si můžeme projít památky jak chceme, bez tlaku, že jsme za to dali jmění, tak si musíme přečíst každou cedulku... Nemusíme a o to to bylo skvělejší:)

Tohle je Milenium Bridge, protože z toho Londýnského
snad nemáme pořádně ani fotku...

    Další zastávkou byla London Bridge Experience. Londýnský most patří k tajemným místům londýnské historie, protože na tom místě stál most od nepaměti. I u nás zná spousta dětí píseň London bridge is falling down. Opravdu spadl, vyhořel, stálo na něm spousta krámků, napichovaly se na něm hlavy zrádců na kůly... Ideální k otevření businessu se strašidelným podzemím. V London dungeon, což je něco obdobného, ale pro historii celého Londýna, jsem byla několikrát a byla jsem nadšená. Z London bridge experience jsem nadšená nebyla. Dokonce vůbec a kdybych za to platila 24 liber, tak se třískám do hlavy ještě teď. Prohlídka je rozdělena na dvě části - v první skupinka odvážlivců prochází historii mostu a herci představují postavy ochomýtajíci se na mostě v různém čase. Prošli jsme dějinami od Římanů, přes "připravovačku" hlav na kůly, kněze, který mě označil za čarodějnici (a můj drahý se k němu nadšeně přidal) až po Jacka Rozparovače. Atmosféru trochu kazilo, že v naší asi 15 členné skupince bylo 10 cizinců s audiopřehrávačema, takže jsme prakticky pořád slyšeli španělštinu. Další nepříjemností byly malé děti. Rodiče bych hodila do Temže, protože vzít na prohlídku, ve které se dost realisticky vytahují střeva 5leté dítě může jen cvok. Takže jedna holčička nám zvukový efekt doprovázela hysterickým pláčem. Druhá část je ta opravdu strašidelná - ale spíše lekací (na tu už pracovnice přemluvila matku, že to pro dítě není vůbec ale vůbec vhodné). Šli jsme v hadu a drželi se za ramena. Vybíhali na nás zombíci, padaly hlavy, procházeli jsme pavučinama, běžel na nás chlap s motorovou pilou... Jako občas jsme byli vylekaní (Španělka za námi vřískala snad furt), ale nějak pořád nechápu, proč by se právě v London bridge měl odehrávat texaský masakr motorovou pilou.

     Náladu jsme si spravili na Monumentu - vysokém sloupu, který je připomínkou velkého požáru v roce 1666 a který postavil Christopher Wren v místech, kde požár, díky kterému lehl popelem skoro celý Londýn, začal.  Vyšli jsme 331 schodů (a minuli nějaké máčky, které si furt stěžovaly, že je bolí nožičky). Na vrcholku byl nádherný výhled a rozhodně stál za to. Některé výhledy prostě neomrzí nikdy. Zcela hladoví jsme pak zapadli na polívku a sandwich a cítili takovou tu správnou uspokojivou únavu po báječném dni.

     I další den nám platil London pass, takže nebyl čas ztrácet čas! Začali jsme opět válečně - návštěvou Churchill War Rooms, tedy podzemního válečného kabinetu Winstona Churchilla, kde bylo velení schováno před německými nálety. Spousta věcí zůstala od té doby nedotčena a člověka až mrazilo. Stále tam byly mapy s vyznačenými liniemi bojišť, speciální linka pro Churchilla a Roosevelta, ložnice, pracovna, místnost pro pisatelky. Nachází se zde také velmi inovativní a multimediální Churchillovo muzeum. Jeho hlas, fotografie, kabát i nedopalky dokreslovaly atmosféru. Při záznamu z jeho pohřbu jsem už měla regulérně husí kůži. Člověk ale moc veselý neodcházel, spíše na mě padla tíha, kam se ten svět zase řítí. 



Rozveselit jsme se jeli do Kensingtonského paláce, dalšího sídla britských monarchů. Narodila se v něm královna Victorie a žila také Diana. Po její smrti právě Kensington zaplavily tisíce květin. 
Zajímavé je, že Britové dokázali své princezny milovat asi od nepaměti. Průvodce nám vyprávěl o spletitém příběhu, kterak se na trůn dostala Viktorie, nejdéle panující královna (alespoň zatím). Princezna Charlotte byla jediným dítětem Krále Jiřího IV. a kdyby přežila svého otce a dědečka (Jiřího III.), stala by se královnou. Ale bohužel zemřela během porodu ve věku 21 let stejně jako její syn. Británie se pro ní velmi trápila (myslím, že velmi podobně jako pro Dianu). Dokonce bylo o její smrti napsáno, že každá britská domácnost ztratila své nejoblíbenější dítě. Spontánně se zavíraly obchody, lidé byli v černém a truchlili pro princeznu, která byla jejich nadějí populární královny, po jejím neoblíbeném otci i dědovi. Pak začal problém s následovníky, protože Charlotte byla jedinou legitimní vnučkou Jiřího III. Média (již tehdy!) proto tlačila na krále, aby se jeho neženatí synové rychle oženili - chopil se toho prince Edward, který tou dobou žil v Bruselu se svou milenkou Julií. Oženil se a brzy se mu narodila dcera, budoucí královna Viktorie.

    Pryč od historie zpátky sobecky k nám...muhehe:-) Ze všeho chození jsme byli už dost mrtví, a proto jsme se rozhodli, že poslední památkou tohoto dne budou královské konírny. Myslím, že jsme je vybrali kvůli poloze a toho, že vstup do nich byl taky v rámci Londonpassu. O to milejší byla realita. I když kočáry asi nezní na první pohled moc lákavě, byla to parádní podívaná. Hlavni korunovační a pozlacený kočár má přes 200 let! Je úžasné, jak si Britové drží své tradice a my neviděli exponáty, ale stále používané připomínky královského dědictví. Vystavený byl také Rolls Roys, kterým jela Kate do Westminsteru na svatbu s princem Williamam. Nějak jsem se neubránila říci nahlas aaaach. Taky jsme viděli několik koníků, takže můžu jen doporučit:)

Po zavírací době památek za procházku stojí Picadilly Circus, ale sice jsme viděli Amorka, zbytek fontány byl však zabarikádovaný nějakým lešením. No další cíl byl jasný, večeře, protože jsme si užívali taky naše výročí a to je jen jednou za rok, že... Nicméně najít něco normálního v sobotu večer v oblasti Chinatown nebo Soho je skoro nemožné. Chodili jsmesnad hodinu a pak zapadli do fish&chips bistra, které ale očividně vlastnili nějací Turci a po mastné rybě nám bylo akorát tak těžko. Inu Anglie:) Spravili jsme si to alespoň tancem na Waterloo bridge, ale to už tady snad ani nepatří.:-)

 

  Neděli jsme si udělali odděleně - můj milý se svou sestrou a já s kamarády. Hned ráno v kavárně jsem ale byla svědkem zajímavé situace - s mou drahou bývalou spolubydlící Šárkou a jejím synem a přítelem jsem se měla potkat u Hyde Parku. Na Hyde Park´s Corner není příliš mnoho kaváren a ta jediná byla úplně narvaná. Obešla jsem dva bloky a pak do ní byla stejně nucena zapadnout. Fronta na záchod byla nekonečná, sandwiche snědené, došel všechen cukr... no kavárenská apokalypsa. Nedalo mi to a zeptala jsem se, jak je možné, že je tady tolik lidí. Seděla se mnou milá holčina, která očividně mnoho dalších hostů znala a byla ochotná mi odpovědět. Kousek bokem bylo totiž rumunská ambasáda na které probíhalo velmi napjaté druhé kolo rumunských prezidentských voleb. Ambasáda prakticky podporovala kandidáta, který byl vládní a zavřela jim v prvním kole dveře před nosem po zavírací době. Všichni lidé se k urnám prostě nedostanou, proto čekali už od brzkého rána a různě se střídali ve frontě k urně a frontě na záchod. Vyhrál nakonec ten, který hrál asi čistější hru a byl podporován zahraničím (a podle všeho na rozdíl od oponenta nelhal) takže hip hip hurray.

     Se Šárkou a kočárkem jsme prošly Hyde Park a pak mě čekala procházka s mou další spolubydlící, tentokrát z Rotterdamu, Lily a jejím přítelem. Ti mě vzali na žhavou londýnskou novinku - prosklenou podlahu v Tower Bridge. Člověk prostě vyjede výtahem jednou věží nahoru, projde se po skle a pod sebou má rušnou dopravu i turisty a další věží sjede dolů a pak se ještě podívá do strojovny. Jako zážitek perfektní, i když lidu tam bylo požehnaně. A jen pro zajímavost, Lilyin přítel pracuje ve Švédsku na novém povzbuzujícím nápoji Akuo - drink to think:-) www.akuo.se nebo jsou i na FB, já pak budu potřebovat nějakou pořádnou dávku proti té zimní únavě.

    Pondělí - náš poslední celý den - jsme si nechali na vychytávky. Britské muzeum je prostě skvělé, Je zadarmo, je obrovské a je tam všechno. Člověk by tam mohl strávit klidně týden. Bohužel my neměli ani celý den, tak jsme museli být obzvláště vybíraví. Náš hlavní objekt zájmu byl Egypt se všemi mumiemi, sochami, hroby, sarkofágy, kanopami, hieroglyfy... no prostě pecka! Jen se člověk musel vyhýbat dětem a Japoncům - těch tam bylo jak kobylek. Rosettská deska, podle které Champollion rozluštil hieroglyfy, je pořád fascinující a impozantnost egyptských ale i asyrských soch se prostě nedá popsat. Je třeba je zažít a vidět, alespoň v muzeu.

    Po obědě s dalším z mých londýnských přátel, jsme se přesunuli nad Tower do oblasti Whitechapel. Stejně jako s mou sestrou, tak i s drahým jsme prošli stopy Jacka Rozparovače. Kdybych měla doporučit z Londýna jednu věc, je to právě tahle procházka, která člověka zavede do míst, uliček i hospod, kam by se jinak vůbec nedostal. Dali jsme si Ale v jedné z nejstarších hospod v oblasti (The Hoop&Grapes z roku 1781), ale taky v hospodě, kde Jack Rozparovač i některé jeho oběti popíjeli, a která vypadá velmi autenticky (The Ten Bells Pub). Ač jsem trasu prošla asi před 5 lety se sestrou, některé věci se dost změnily. Některá místa nám byla uzavřena, některé cedulky zmizely, Ten Bells Pub už nemá cestu na záchod lemovanou novinovými články o Jacku Rozparovači... stále to ale má své kouzlo a kor když jsme šli celou trasu večer už po tmě:-)

      Do Brna jsme odlítali někdy strašně brzy, takže jsme vstávali před 4 ráno, až na zastávku vlaku jsme ale jeli double deckerem, takže závěr výletu se rozhodně vydařil a o zážitky nebylo nouze:-) Ač mi mí angličtí kolegové na jednání říkají, že by do Londýna jako turisti nejeli ani za nic.. já vím, že se zase vrátím:-) Cause it is London baby!