V podzimních plískanicích se člověk často myšlenkami vrací do slunečného léta k večerům provoněných vínem a ránům, která trvají až do oběda. Tak i já jdu zavzpomínat na Korfu (nebo spíš na Kerkyru?), protože je mi zima a už se musím oblékat jak cibule...
Korfu je druhý největší řecký ostrov v Jónském moři (celkově pak sedmý) a říká se o něm, že je nejzelenější. Aby ne, roste na něm skoro 5 milionů olivovníků! Rozhodnutí pro něj padlo jasně - jedeme jen na týden a chceme do Řecka. Někam, kde jsme ještě nebyli, kde bude co k vidění, ale zároveň nám nebude při odjezdu smutno, že jsme nestihli oběhat všechny památky. Proto musím říct: Korfu - značka ideál.
Takže tedy, co bych z krátké týdenní dovolené vypíchla? je toho dost....
Kerkyra - Hlavní město se jmenuje stejně jako celý ostrov v řečtině a fascinovalo nás natolik, že jsme v něm byli dvakrát. Celý ostrov je svázán řeckými dějinami a také řeckou mytologií. Jméno Kerkyra dostal ostrov a hlavní město podle nádherné nymfy jménem Korkyra. Korkyra byla dcera Asopa - důležité řecké řeky - a nymfy Metope. Do Korkyry se zamiloval bůh moře Poseidon a unesl ji na bezejmenný ostrov, který pojmenoval po ní (a jehož jméno se z Korkyry vyvinulo na Kerkyru). Ale název Korfu také není žádná novinka - byl odvozen od pahorků, které formují hlavní město a kterým se v řečtině říká koryfos-korfi.
Zpět ale od etymologie k zážitkům. V Kerkyře je vidět vliv všech národů, které formovaly Korfu - Benátčanů, Angličanů i Francouzů. Muži milující pevnosti jsou nadšení hned z největší dominanty města - Staré pevnosti z 10. století, kterou chránil vodní příkop (je to vlastně takový ostrůvek u ostrova).
Město má také Novou pevnost, kterou postavili Benátčané kvůli tureckému obléhání - ale já nemusím být všude:-) Místní "celebritou" je svatý Spiridon. Jeho kostel jsme navštívili uprostřed mše /což bylo trochu trapné... ale průvodkyně říkala, že to nevadí..no nevím drali jsme se davem od jedněch dveří k druhým, na oltář mrkli asi 20 vteřin a pak se zase prodírali davem a strkali do dam v šátcích.../. Spiridon je považován za patrona ostrova, proto jsou jeho obrázky snad v každém souvenir shopu. Obyvatelé jsou hodně věřící a církevní svátky slaví ve velkém - příště máme přijet na Velikonoce. To se z oken v Kerkyře háží ohromné amfory na zem, kde se roztříští a místní věří, že tím vyhazují zlé duchy... nakolik je to v souladu s vírou je otázka.
Příjemnou procházku nabízí ulice Liston - název pochází z anglického "list on", tedy v seznamu volně přeloženo. Tato promenáda byla specifická v minulosti tím, že na ní mohli pouze lidé zapsaní v "libro doro" tedy zlaté knize. Místní honorace pak byla vpuštěna a mohla si tam dát kávičku, ale plebejci nikoli. Dneska už to tak není (co by na to řekla EU!:-) ale stejně si člověk připadá trochu výjimečněji, když srká frappé na tak prominentní ulici. Je ale pravda, že se k turistům jako k plebejcům trochu chovají místní číšníci a všecko jim strašně trvá... inu když už tam může každý, nač vynakládat extra úsilí... A co ještě stojí za poznámku? V Kerkyře byla postavena první univerzita Řecka, se ségrou jsme tam hledaly věky internetovou kavárnu, s angličtinou to tam není boh vie čo a málem nás na motorce přejela Pavla Smetanová, Češka, která píše své knihy právě o Korfu. Její Korfu bez průvodce, Příběhy z olivového ostrova aneb Když na Korfu kvetou mandloně nebo Pod cypřišem se sklenkou ouza nelze než doporučit. Třeba mě jejich přečtení přesvědčí o další návštěvě:-) A propos když už jsem u těch spisovatelů, s Korfu je také neodmyslitelně spjatý Gerald Durell jehož snad nejznámější kniha, O mé rodině a jiné zvířeně, se odehrává právě na Korfu.
Korfu si ovšem člověk zamiluje snadno... Jednou z největších fanynek byla také císařovna Sisi, ktera si nechala na skále nad mořem na konci 19. století vystavět pohádkový palác Achilleion. Protože byla Alžběta velkou milovnicí antické historie, nazvala jej podle hrdiny Achillea. Sisi Korfu milovala a jezdila tam nejen ze své lásky k Řecku, ale taky kvůli svému zdraví, kterému přímořské klima velmi prospívalo. Nejen Sisi milovala Korfu, ale Korfané milovali Sisi. Císařovna se naučila řecky a její jindy melancholická nálada se na Korfu rozplynula. Svůj palác si nechala vystavět po vzoru vil v Pompejích v zahradě plné cypřišů, ibišků a růží. Na každém rohu snad sledují Achileon oči nejslavnějších Řeků z bust Homéra, Platona, Euripida, Démosthena i Epikura. Sisi si nechala vytvořit také Zahradu múz, které byly ztělesněny jednotlivými sochami. Člověk by si nejraději sedl, četl knížku a nechal se ovívat vánkem... Korfu Sisi také zvěčnila ve svých básních a po jejich milovaných Uhrách to bylo pravděpodobně druhé nejmilejší místo. Vlastně vyhýbat se Vídni ji obecně těšilo.(informace o Sisi a Korfu převzaty z: http://www.xantypa.cz/archiv-cisel/cislo-01-09/601-3/sissi-na-korfu) 
Císařovna si klidu v Achilleonu neužívala dlouho. V roce 1898 byla v Ženevě tak trochu omylem zavražděna, ale jak psala ve svých básních, smrt pro ní byla vysvobozením. Po 10 letech bez užívání byl palác od císaře Františka Josefa odkoupen císařem Vilémem II, ale ani ten se na něm příliš neohřál, neboť po vypuknutí první světové války mu jej zabavili Řekové. Během obou světových válek byl areál využíván jako nemocnice a štábní budova. Stále ovšem nejsme u konce jeho zajímavé historie - po druhé světové válce se stává prvním kasinem v Řecku. Naštěstí dnes má Achilleon ve správě zase zpátky Řecko, které z něj udělalo muzeum Sisi i Viléma a přitahuje davy turistů. Alespoň jedna zajímavost k Vilémovi - prý měl tak rád jízdu na koni, že dopisy psal na židli ve tvaru sedla. Viděla jsem ji a zkoušet to teda nechci:-)
Do celého Řecka nás kromě moře a historie táhne vždycky taky jídlo. Milujeme jídlo. Milujeme řecké jídlo. Milujeme řecké jídlo i pití. Milujeme tam prostě skoro všecko:-) 
Museli jsme to taky samozřejmě všechno vyzkoušet. Rozhodně stojí za to jít do klasik jako jsou tzatziky, dolmades (vinné listy plněné rýží) a velké fazole v rajčatové omáčce. Výborné jsou taky mušle saganaki nebo feta saganaki (je to zapečené a úžasné). Z typických korfských (je to správně?) jídel mi moc chutnala Pastisada - z hovězího masa, rajčat, koření a nudlí. Sofrito, což je vlastně plátek masa s omáčkou, mě zase až tak nenadchnul. Ale i řecké klasiky jako musaka, gyros nebo ryby na milion způsobů (třeba na špízu jako souvlaki!) tam umí báječně!
Žízeň se dá uhasit překvapivě výborným ginger beer, ale nejčastější suvenýr je likér z kumquatu. Kumquat je takový mini pomeranč, který je trochu více hořký a jí se i se slupkou. Likér má dvě varianty - světlou, která je extra sladká a druhou oranžovější, díky přidáním i kůry z plodu, proto je trochu nahořklý, ale mně teda chutnal více. Dělají z toho samozřejmě i marmeládičky, kandují ho.... prostě Korfu je kumquatový ráj, a pro mnohé také obecně ráj na zemi...
Díky poloze ostrova Korfu jsme využili možnost mrknout se na skok do Albánie a ta mě naprosto okouzlila. Cesta z Korfu lodičkou trvala jen chvíli a už jsme nastupovali do autobusu v přístavu Saranda, které se stává stále více oblíbenějším mezi turisty pro své krásné pláže a výhodnou polohu. Jméno města je odvozeno z byzantského kláštera Agioi Saranda, v překladu 40 svatých na památku 40 mučedníků ze Sebaste (40 římských vojáků z XII Legie Fulminata bylo pro svou víru umučeno v roce 320). Sarandou jsme procházeli s průvodkyní a v místním kostele jsme byli svědky docela zajímavé příhody. Trochu nepříjemná byla přítomnost malých žebrajících dětí. Jedno obzvláště špinavé dítko nás tahalo za rukávy u místního kostela. Byli jsme mezinárodní skupinka a jedna Italka se s tou, asi holčičkou, začala bavit a vyptávat se, kde má maminku. V tu chvíli přiběhl takový děda, nějaký správce kostela a děvče dostalo po papuli zprava i zleva (to dítko, ne Italka:-). V rámci evropského trendu nulového násilí na dětech to téměř všechny dost šokovalo. Průvodkyně nám to pak trochu více vysvětlovala, že tyhle žebravé děti ničí pověst Sarandy a navíc začínají krást. Způsob výchovy byl sice drsnější, na druhou stranu o pár metrů dál byla holčička na lavičce úplně v pohodě a nic hrozného se nestalo. Prostě jiný kraj, jiný mrav. 
Největším trhákem místa není Saranada, ale antické město Butrint, které leží na velmi strategické poloze ve Středozemním moři nad úžinou Vivari. U jeho břehů se odehrály různé bitvy od Peloponéské války až po ty napoleonské. Nejprve ho obsadil řecký kmen Achájů, po té kolonisté z Korfu, kteří jej změnili na opevněný přístav s vlastní akropolí, který se stal obchodním centrem. Vystřídali se v něm po té také Illyrové a nakonec Římané. Butrint padl do rukou Turkům až v roce 1453 po pádu Byzantské říše, v 18. století se dostalo za Napoleona dokonce na krátko pod vládu Francie, po té byl ovládnut opět Otomanskou říší a poslední změna nastala roku 1912, kdy se Albánie osamostatnila (převzato z wiki).
Butrint je pro svou výjimečnost zapsán také na seznamu památek UNESCO a procházka to byla dlouhá, horká a místama trochu výživná (koupali jsme se ve vlastní šťávě a přemýšleli, proč máme sebou tak málo vody... ). Ani se nechce věřit, jak bylo obrovské a jak důmyslně jej zbudovali. Mě fascinovaly teda hlavně místní lázně a sauny - i když člověk musel použít hodně představivosti. Ale pramenil tam nějaký super léčivý pramen (a stále pramení), takže ty lázně nebyly náhoda. Úžasně zachované zůstalo také divadlo, které je ale částečně pod vodou. Méně fascinující byli někteří další účastnící naší skupinky... Tolik nezodpovědných rodičů, až by se mi chtělo zvolat něco o úpadku dnešní doby a řícení se do propasti. No ale nebudu patetická, tohle si říkali všichni a vždycky. Jen mi prostě nějak hlava nebere, že když se řekne: na hradby se nesmí, tak rodiče pustí svou asi 12letou dceru balancovat na hradbu, která je z jedné strany vysoká asi 7 metrů. Polorozbořená. A slečna jde samozřejmě v žabkách. Když se přiblížil pískající policajt, všichni jsme znejistěli, aby jí pískání nevylekalo a ona se před našimi zraky nerozmázla. Nevylekalo, naopak jí i její rodiče to docela pobavilo... Člověk si v tu chvíli sáhne na svou temnou stranu a přemýšlí, zda by je vlastně neshodil nejradši sám. Dalším příkladem takového rodiče byl tatínek, který měl velmi solidní pupek (a díky tomu se mu moc šlapat nechtělo) a cestu mu neulehčovaly ani všechny řetězy a prsteny, které na sobě měl. Tento tatínek sice nezvládl balancovat na hradbách, ale zase mohl jít kdekoli jinde, sundávat a potěžkávat kameny nebo šmejdit v zakázaných zónách. Jeho 10 letý syn, majíce v něm samozřejmě vzor, nelenil a dělat stejný borčus. Díky nim na nás pan policajt pískal pořád. Škoda, že nedostal pokutu, policajt mohl mít prsten taky. Celý kolorit návštěvníků už jen doplňovala další matka a dvě dcery, které měly tak 15, ale inspiraci marfuškou nezapřely a mohlo jim být dle makeupu a rudých líců klidně 30. A to není lichotka. Po památkách chodily zásadně na šteklích, v minisukni a krajkové halence. Těch mi bylo dost líto, protože moc borčus nedělaly. Ani vlastně nepíply, protože cesta, prach a vedro z nich dělalo nejubožejší dámy v Butrintu a naštěstí nesly své břímě tiše, i když ostentativně.
Cesta zpět na Korfu byla trochu tišší - všichni jsme měli o čem přemýšlet. Já osobně hlavně o předsudcích, které člověk má... Čekala jsem zemi, do které jsem nepřijela. Albánie vypadala jako neskutečně se rozvíjející a na sobě pracující moderní stát, který v některých případech předčil i Korfu. Jídlo bylo úžasné, lidé tak nějak mile příjemní (ne jako občas v Řecku příjemní odsaď pocaď, protože my máme moře a vy turisti tu stejně přijedete, i když vám vylijeme jídlo do klína...), wifi byla skoro všude (tak to je Korfu úplně mimo - i ve 4* hotelu stály 3 hodiny internetu asi 20euro... to jako vážně?) a vůbec, ten pocit, který mi po Albánii zůstal můžu přirovnat k takovému sladkému pohlazení na duši. Nezbývá než do Albánie znovu přijet a ne jen na jeden den!
