Jak jsem objevovala Řecko tak asi před sto lety... i když v reálném čase "jen" před půl rokem :-)

       Je to již trapně dlouho, kdy jsem zase opustila Řecko, Athény i Hanku. Dokonce tak dlouho, že Hanka je  zpátky a Athény jsou vzpomínkou pro nás obě. Říkala jsem si, že to už snad ani nemá cenu psát, ale já bych stejně pozapomněla i to málo, co si pamatuju a bude lepší si to sepsat. Asi víc pro mě, než pro jakéhokoli čtenáře, ale v Řecku bylo tak krásně, že si to ráda připomenu během psaní i pozdějšího čtení. Výlet do Řecka, to byla totiž cesta do pohádky.

Takže vracíme se v čase do listopadu a jak to na jeho začátku vypadalo...

Radost z dopsané diplomky se musela nutně zrcadlit i ve sklence něčeho dobrého...a slavit se musí hodně a slavit chtějí všichni... Jen během usínání v pátek 8. listopadu ve 3 ráno, když jsem natahovala budík na 4:45 a pořád neměla dobalený kufr jsem si říkala, jestli na to už přeci jen nejsem trochu stará:-) Tato myšlenka mi hlavou proletěla pak i v rozjezdu na hlavní nádraží, v autobuse do Vídně s zejména pak v letadle, kde jsem usla... Ale světe div se o půl druhé místního času jsem byla v Řecku! Jen jsem se vymotala z Athénského letiště a už jsem objímala Hanku - zlatou to kamarádku a mou hostitelku a průvodkyni pro následující týden. Taktně mi předem zamlčela, že ostatní návštěvy jely dřívějším busem do Vídně ze strachu, že zmeškají letadlo...a že je ráda, že se mi to nestalo:D No ještě, že mě to ani nenapadlo a byla jsem klidná jak želva... :-) Autobusem jsme dojely na byt a vydaly se na první gyros a první setkání s městem - očekávala jsem Athény vyprahlé, žluté, žhavé... ony jsou ale úplně jiné! Všude stromy, zeleň, parky... A překvapivě ani žádné hořící popelnice, ale pohoda, klídek, krása... Prošly jsme k parlamentu, kde se střídají stráže s roztomilými bambulkama a mají tam speciálního bambulkového urovnávače :-) to je teda job! Bývají tam velké demonstrace, ale tento týden asi žádnou nechytneme... Z antických památek jsme prošly kolem Římské agory, Hadriánovy knihovny a věže větrů. Pak na mě konečně vybafla Aktopole zpoza kopce - další můj mýtus! Že jsou Athény jen kolem jednoho kopce s Akropolí, která je odevšad vidět. Vůbec. Celé město je takové kopcovité a na rovině nestojí pomalu ani náměstí. Po probdělé noci jsem ovšem byla dost kantáre a tak nabídka řeckého salátu doma se neodmítá a padla jsem na matraci jak podťatá.

         Druhý den jsme se ale rozhodly pro detailnější průzkum města - zejména bylo třeba užít si studentských slev! Nedlouho po té jsem už stejně o studentské výhody přišla, ale tady, ve městě, kde mají studenti zadarmo téměř vše, jsem si je užila dosyta. Hlavní a samozřejmý první cíl byla Akropole. Když jsme se k ní vydaly, rozhodly jsme se po cestě navštívit starý stadion, který z antických ruin obnovilo Řecko pro olympiádu a hleďme -  přišly jsme v den Athénského maratonu! Toho nejpravějšího maratonu ze všech maratonů přímo z Marathónu! Výhled z tribun byl impozantní jak na závodníky, tak na Akropoli na pahorku. Počkaly jsme si hlavně na černé gazely ve svých neuvěřitelných časech finišující maraton ještě s úsměvem na rtech. Největší nadšení publika samozřejmě sklidili ale řečtí borci, kteří sice v cíli nebyli první, ale byli nejstylovější. Hypotéza z předchozího dne, že Hanka možná spatřila na letišti Sergeje Bubku (kterého bych nepoznala ani kdyby stál naproti mně) se potvrdila, neboť to byl právě on, kdo předával maratonské ceny.
 Plné endorfinů (alespoň já teda:D, myslím, že Hanka taky plná dojmů z mého psychopatického poskakování a touhy vyfotit se všude) jsme vyrazily na Akropoli. Sice už nevím, jestli oběd v muzeu akropole byl před nebo po návštěvě Akropole, ale oba zážitky byly skvělé! Na Akropoli strašně foukalo (věž větrů najednou dávala o něco větší smysl) a Hanka mi díky svým znalostem mohla dost barvitě vylíčit co k čemu bylo a jak to tady vypadalo kdysi. Nu impozantní a kdo tam nebyl, ať tam běží.

       Kromě památek je samozřejmě v Řecku zážitek také jídlo. Kavárničky na každém rohu, taverny i restaurace ve kterých to stále žije jsme nemohly vynechat. 


Tento den patřil představení mastichové zmrzliny. Hanka mne upozornila, že možná bych měla tendence dát si ke kafi zákusek (takové nějaké sladké smotky z těsta polité medem nebo sirupem) a mastichovou zmrzlinu jako samostatnou porci, ale to bych udělala chybu, protože bych pravděpodobně při dojídání padla na zem v anafylaktickém šoku z cukrového předávkování. Daly jsme si jednu porci na půl a přesto to nebyly schopny pomalu ani dojíst, a to nejsme s Hankou žádné bábovky, které by někdo do jídla nutil... ale zpět k mastiše... Masticha je pryskyřice, která se získává z keře na jediném místě na světě - řeckém ostrově Chios. Její chuť je velmi specifická (ne úplně jako kdyby člověk jedl smůlu... ale trochu jo:-) a dává se do zmrzliny, žvýkaček, ale třeba také do mastí a krémů. Měla by mít spoustu pozitivních účinků a být super zdravá a prospěšná - od léčby ekzému po bělení zubů. Hlavně má tak zvláštní chuť, že i když to člověku tak úplně nechutná musí si dát ještě a ještě a pak tomu doslova přijde na chuť. Asi něco jako olivy... Udělaly jsme si taky několik shopping zastávek a procházek jen tak, až jsme zašly do taverny na večeři a víno. Jestli je nějaká zelenina moji soul mate tak je to lilek  a lilek umí nejlépe v Řecku. Sice je celý promáčen olejem, ale zase olivovým a to se vlastně může. V ulicích je večer plno, všude je vůně jídla, víno teče proudem a všichni se v menších či větších skupinkách baví, smějí a užívají si dolce far niente (to je sice italsky, ale Řekové budou mít určitě něco podobného jen něco jako dolcos far xientos?:-) doufám, že ses Hani - pravděpodobně jedna z mála, která si to přečte - zasmála:-)  

     Třetí i čtvrtý den byl ve znamení Athén. Je toho tam tolik k vidění! Po předchozí římské agoře jsme prozkoumaly agoru řeckou, kde místní tržiště nádherně zrekonstruovali a člověk si může představit, jak to tam opravdu vypadalo. No pecka. Vlastně mám pocit, že celý pobýt v Řecku bylo jedno velké mé "jéééééé!!!" a ani tady to nebyla výjimka. Hefaistův chrám je nejzachovalejším chrámem v Řecku a jedním z nejzachovalejším vůbec... ale pro mě bylo nejkrásnější, že i když tam bylo spoustu turistů celý komplex je v takové klidné lokalitě plné piniových (snad piniových?:D) stromů a je to takový malý antický svět uprostřed Athén. 

Po obědě v pekárně (v Řecku je prostě všechno dobré... já bych se celým Řeckem klidně jen projedla) se nám trochu zatáhlo, ale pošmourná atmosféra byla jako stvořená k návštěvě hřbitova Kerameikos ( "give me any word and I will show you it comes from Greek..." kdo viděl My Big Fat Greek Wedding tak tady větří, že slovo keramika nebude náhoda - opravdu to byla čtvrť hrnčířů). Procházela tudy posvátná cesta do města Eleusína a hřbitov je plný zachovalých velkých náhrobků, které každý alespoň někdy viděl v dějepisné knížce. Překvapivě ale jsem měla větší radost z přízemnějších věcí... nebo spíš tvorů. Všude byly želvy! Úplná želví invaze :-) Fotily jsme si je všude, ony na to úplně dlabaly a romantické to bylo do chvíle než jsme jednu našly mrtvou... pak jsme želvy přestaly hledat tak intenzivně. Na druhou stranu to bylo dost tematické. Večer nás čekaly hry s erasmáky - v Řecku jsou časté takové hravé bary (v Brně už jich myslím pár taky je), kde si za malé vstupné člověk může půjčit různé stolní hry a pořádat tak různé hrací večery. Hráli jsme osadníky z Katanu a městečko Palermo (což byla trochu sranda v řečtině, angličtině a překladu z řečtiny do češtiny...ale když je vůle tak se vždycky lidé dorozumí, ale kdoví jak mi to Hanka překládala - ukázala se jedním ze zákeřných ničitelů obyvatel Palerma :-)

    Na další den nám zbývalo Byzantské muzeum, které má také takovou tajemnou šerou atmosféru, ale je moc krásně udělané, na mě působilo tak nějak vzdušně - velké prostory, rekonstrukce celých zdí a interiérů chrámů a člověk si to může projít jak chce a prohlídnout ze všech stran. Čekalo nás pak zase jídlo - jeeeej:-) Šly jsme na trh, který byl tak jako obrovské trhy v jižní Evropě. Spousta zeleniny a ovoce, pokřikování, mraky lidí, hmyzu, vůní... Koupily jsme si s Hankou na sváču na další hřbitov řecký lotus, který vypadal tak mírumilovně!, a konzumaci si velmi užily. Jak se to jí? a kdo to jí? a komu to chutná???:D ač to na první dojem vypadá fakt lákavě, nejprve to člověka po jazyku tak jako mile pohladí a pak to udělá něco těžce popsatelného:D Celé to jakoby zhořkne a ta podivná svíravě trpká chuť je pak v celé puse... no jako další zážitek. Možná jsme to jedly špatně (ale my si myslíme, že je chyba někde jinde...:-) 


       Na hřbitov jsme šly za místní celebritou, Heinrichem Schliemannem. Tedy alespoň jsme si myslely, že je to celebrita, dokud jsme ho nehledaly na hřbitově půlhodiny, protože místní návštěvníci ani pracovníci prakticky nevěděli, která bije. Nakonec jsme uspěly a zjistily, že to byl megaloman a podle toho má megalomanskou hrobku, kterou jsme nemohly úplně přehlédnout. Ale megalomani s velkými hrobkami byla půlka hřbitova, takže nás to omlouvá.  Dalším výborným jídelním zážitkem byla musaka... to bych snad mohla každý den! Ale je mi jasné, že by to nedopadlo dobře, proto aby má láska k musace byla trochu otupena, shlédly jsme večer film "Attack of Giant Moussaka". Je to o  gigantické musace, která útočí na Athény horkým bešamelem. To se nedá popsat, to se musí vidět...

     Athény by člověk neprošel ani za týden, ale Hanka měla chvíli času a já mnoho odhodlání a optimismu, proto bylo jasno. Půjčíme si auto! Nebudu tady příliš rozmazávat velmi trapnou scénku v půjčovně, kdy mi to odmítli půjčit na mou kartu a zálohu jsme musely složit v hotovosti, tedy jet zpátky na pokoj a do půjčovny s mrakem eur.... Ale nakonec se to po nějaké době povedlo a my vyrazily směr Epidauros, Mykény a Nemea! Nemohly jsme si vybrat vskutku lepší den. Po přežití v šíleném athénském provozu (myslím, že jsem trochu řvala...do poznámek ten den jsem si zapsala výstižné a vše říkající "autopsycho") jsme jely na Epidauros, což je město, které bývalo náboženským i kulturním centrem oslavující kult boha Asklépia. Zachovalý je zejména nádherný amfiteátr, kde se i dnes pořádají kulturní akce. Počasí začalo vypadat nějak podezřele tmavě, tak jsme vyrazily k autu a přišel takový slejvák jaký dlouho nepamatuju. Snědly jsme jeden hotdog pod jehož stříšku jsme zaběhly a v autě - již zcela mokré - poslouchaly tu spoušť a jak jinak, než se upřímně smály:-). 
Pršelo tak, že nebylo moc vidět, ale stěrače na plno a prázdné parkoviště mi dodali odvahu, protože jsme přece jen moc nestíhaly, vyrazit k Mykénám. Za vytrvalého ale alespoň mírnějšího deště jsme pod heslem - nejsme z cukru - absolvovaly prohlídku jak zachovalého mykénského hrobu, tak vlastních Mykén se slavnou lví bránou. Město bylo vystavěno na kopci a i po staletích je to pohled vskutku dechberoucí. Trošku to sice klouzalo a některé věci nám stačilo vidět i z dálky, přesto to byl moc příjemný zážitek. Po cestě jsme se zastavily v motorestu na kávu a zákusek a překvapivě se nám trochu vyčasilo. Nemeu jsme proto chtěly stihnout taky, i když jsme tušily, že včas tam nebudeme.

    Nemea - mýtické město, kde se rok před olympiádou konaly panhelenské hry a žil slavný a nezranitelný nemejský lev, než ho samozřejmě Herkules zabil, nás přivítala mírumilovně s příjemným počasím a bohužel zavřenou bránou na archeologické naleziště. Nemea byla slavná zejména pro své hry, které se dle legendy vážou k tragédii Ofelta. Ofeltés byl synem krále Lýkurga a jeho manželky Euridyky, a jako miminko byl zabit hadem, když ho chůva nechala ležet na zemi a vojákům ukazovala skrytý pramen vody v lese /samozřejmě je celý mýtus delší a v české krátké verzi ho nabídne wikipedie/. Jiné prameny uvádí, že hry byly na počet zabití nemejského lva. Ať tak či onak, s Hankou jsme slavný stadion chtěly vidět, i když za plotem - šly jsme roztomilou promáčenou krajinou, takže po 50 metrech jsme měly nohy jako golemové a boty s nánosem bláta asi 15 centimetrů. Nevím, co v Nemei kvete či voní za omamné byliny, ale my se smály asi 20 minut až nám slzy tekly... Jakou může bláto udělat radost. Po zkušenostech z Tureckých památek, ale vím, že v každém plotu je díra a když bychom měly stejně vstup zadarmo není to přece až takový zločin, takže jsem se prodrala terénem a lesem, udělala pár fotek - bez turistů to bylo obzvláště luxusní - a frčely jsme nakoupit nemejské víno, které je vyhlášené a jedno z nejlepších v Řecku. Paní prodavačka dala Hance vyzkoušet což jen podpořilo veselou náladu v autě a Nemea již bude navěky spojena s těmi nejlepšími zážitky:-). Při cestě do Athén jsme si užily tradiční zácpy - jsou stejně otravné, jako kdekoli jinde - ale přesto to bylo minimálně trošku veselejší, protože Řekové hodně troubí a řvou a jezdí jak šílení... začala jsem si na to zvykat:-) Nejvtipnější scénka ale celého dne bylo parkování. Ano parkování je problém všude a každý kdo má auto občas zápasí s místem, ale v Řecku to platí tak stokrát. Kroužily jsme pořád dokola a důmyslnost některých parkovacích míst neměla žádných hranic. Na každém pidikousku okraje bylo auto  a už to s námi začalo vypadat trochu bledě. Všude jednosměrky, pořád někdo troubí... no nakonec jsme na to vyzrály - naše menší auto by se vešlo jen kdyby se o kousek posunula ta popelnice.... Hanka akčně vyběhla posouvat popelnici, která se ale nechtěla hnout. Místo pomoci nebo dobré rady jsem se začala naprosto nezastavitelně tak smát až mě z toho za chvíli bolelo břicho. Hanka tahala popelnici, já se smála, ona se smála, jiné auto hystericky troubilo... no naprostá idyla:D Nakonec se nám nějak povedlo zaparkovat, ale endorfiny z toho dne mám v zásobě snad ještě dnes. Večer jsme vyzkoušely taky typický řecký nápoj a dokonce to nebylo snad nejznámější Ouzo ale Racomelo - teplá rakije s medem a kořením. Sedět v kavárničce a popíjet kávu nebo racomelo... to je můj sen do důchodu.

   I přes automobilové šílenosti jsme se rozhodly další den vydat se do dalšího dobrodružství, tentokrát i s Hančinou spolubydlou, Němkou Niki. Ehm nebylo úplně povedené, že se mi moc nedařilo hned ze začátku nastartovat, ale holky to překvapivě nevyděsilo a jejich důvěra ve mne mě značně znervózňovala. Zbytek jízdy ovšem dopadl na jedničku, takže velký úspěch! Jely jsme sice kus cesty, ale stálo to za to. V pohoří Parnassus, kde dle pověstí sídlí múzy, jsme dojely až k pupku světa - Delfám. Dle legendy vypustil Zeus dva orly v opačných směrech a tam, kde se potkali, je střed světa - místo označil kamenem "omfalos" tedy pupkem a zde byly postaveny Delfy. 
Známé jsou samozřejmě hlavně svou věštírnou a Pýthií, ale vůbec se nedivím, že je tolik legend spjato právě s tímto místem. Ať to nazveme jakkoli a bylo to čímkoliv, genius loci mě prostě dostal. Není divu, že právě tady se pro rady sjížděli lidé z celého Řecka  a Pýthie jako prostředník boha Apollona dávala své věštby, i když většinou ne zcela jasné. Notorický je příběh krále Kroisa, kerý se ptal, má-li vytáhnout do války proti Peršanům, Pýthia mu odpověděla: „Kroisos, překroče Halys, velkou rozvrátí říši.“ Kroisos  si tedy řekl pecka, zničím Peršany vytáhl na ně a velká říše, která byla rozvrácena, byla jeho vlastní. Delfy ovšem nebyla jen věštírna, ale také hry na počest boha Apollona a prosperující město, které je na seznamu UNESCO stejně dlouho jako já na světě. Muzeum pak mapuje podrobně jeho historický vývoj, ale před muzeem nás zase dostala místní zvířátka. Tentokrát kočičky - měly tak patnáctinásobnou převahu a zcela nás obklíčily. 
Naštěstí jsme se pro žádnou nerozhodly a po nakrmení části koček jsme mohly pokračovat k vlastnímu obědu v nádherném městečku Arachova hned vedle Delf. Je tak malebné a pitoreskní až téměř kýčovité. Samozřejmě jsme opět moc neměly, kde zaparkovat a úzké uličky plné zatáček ve mě jako řidiči vyvolávaly pocity úzkosti, ale tak jsme prostě zaparkovaly kdesi na kopečku vedle výjezdu od někud...najedly jsme se prošly se a vyfotily spoustu panorámat.

    I když by to bylo zážitků více než za měsíce v Brně rozhodně jsme nekončily! Naší zastávkou byl klášter Hosios loukas, který patří mezi hlavní památky z doby byzantské a je stále obýván mnichy. Opět má člověk pocit, že se někde vrátil v čase, a že takové místo s takovou atmosférou snad není ani možné. Ležící mrtvola někoho nás sice trochu vyděsila, ale jelikož to byl svatý Lukáš (ne tedy ten z evangelia, ale Lukáš, který žil v 10. století a prorocky odhadl, že byzantský císař Romanos dobude od Saracénů zpět Krétu...) asi jsme se neměly čeho bát. Prolezly jsme klášter všude kam jsme mohly a vyrazily na cestu k domovu, protože nám to pár hodin zabralo. Raději pomlčím, že jsem v dešti a tmě nemohla zapnout světla a nějakou dobu jsme jely po tmě... na benzince jsme to ale naštěstí nějak (ani jsem nevěděla jak) zaply a cesta byla hned veselejší a bezpečnější. Na večeři mě Hanka vzala do její oblíbené taverny, jejíž majitel má na lístku čas od času ovčí hlavy, které v restauraci vystavuje. Tentokrát tam nebyly a vlastně mi stačilo jen barvité vyprávění. Samozřejmě jsme si daly tzatziki a gyros - po místním jídle se mi stýská ještě teď! Srdečnost místních lidí je rozhodně nezvyklá ale neskutečně milá. Když někam chodíte často tak vás tam prostě mají rádi a ne proto, že ve vás vidí zisky, ale prostě proto, že jsou rádi, když je kolem spousta lidí, kterým chutná. Taková srdečnost a radost tady rozhodně chybí.

     Poslední den to úplně radostné nebylo. Vůbec jsem totiž z Řecka nechtěla, ale čekaly mě státnice i Lukáš, se kterým se za dva týdny sestěhuju v Praze, takže i doma mě čekalo mnoho dobrého. Poslední chvíle ale bylo třeba využít maximálně! Prošly jsme se proto ještě do centra, poslaly pohledy, daly si mražený jogurt s ovocem a loukomades - mini koblížky se sirupem  (ach to jídlo...!) a kolem univerzity na autobus na letiště. Ve Vídni jsem byla za chvíli a po Řecku se mi stýská ještě dneska - zároveň se však těším. Za dva měsíce vyrážím na Korfu a vzpomínky se tak zase oživí. Kdybych mohla z dovolené jednu věc mít každý den tak sice by to mohl být i Gyros, tzatziki nebo Akropole za balkónem...Já bych si ale vybrala mít takovou náladu, jako v Nemei a smát se každý den do slz a bolení břicha... Díky Hani!