Jak mě hýčkalo Korfu a očarovala Albánie...

   
     V podzimních plískanicích se člověk často myšlenkami vrací do slunečného léta k večerům provoněných vínem a ránům, která trvají až do oběda. Tak i já jdu zavzpomínat na Korfu (nebo spíš na Kerkyru?), protože je mi zima a už se musím oblékat jak cibule...

     Korfu je druhý největší řecký ostrov v Jónském moři (celkově pak sedmý) a říká se o něm, že je nejzelenější. Aby ne, roste na něm skoro 5 milionů olivovníků! Rozhodnutí pro něj padlo jasně - jedeme jen na týden a chceme do Řecka. Někam, kde jsme ještě nebyli, kde bude co k vidění, ale zároveň nám nebude při odjezdu smutno, že jsme nestihli oběhat všechny památky. Proto musím říct: Korfu - značka ideál.

Takže tedy, co bych z krátké týdenní dovolené vypíchla? je toho dost....

Kerkyra - Hlavní město se jmenuje stejně jako celý ostrov v řečtině a fascinovalo nás natolik, že jsme v něm byli dvakrát. Celý ostrov je svázán řeckými dějinami a také řeckou mytologií. Jméno Kerkyra dostal ostrov a hlavní město podle nádherné nymfy jménem Korkyra. Korkyra byla dcera Asopa - důležité řecké řeky - a nymfy Metope. Do Korkyry se zamiloval bůh moře Poseidon a unesl ji na bezejmenný ostrov, který pojmenoval po ní (a jehož jméno se z Korkyry vyvinulo na Kerkyru). Ale název Korfu také není žádná novinka -  byl odvozen od pahorků, které formují hlavní město a kterým se v řečtině říká koryfos-korfi.

     Zpět ale od etymologie k zážitkům. V Kerkyře je vidět vliv všech národů, které formovaly Korfu - Benátčanů, Angličanů i Francouzů. Muži milující pevnosti jsou nadšení hned z největší dominanty města - Staré pevnosti z 10. století, kterou chránil vodní příkop (je to vlastně takový ostrůvek u ostrova).

   Město má také Novou pevnost, kterou postavili Benátčané kvůli tureckému obléhání - ale já nemusím být všude:-) Místní "celebritou" je svatý Spiridon. Jeho kostel jsme navštívili uprostřed mše /což bylo trochu trapné... ale průvodkyně říkala, že to nevadí..no nevím drali jsme se davem od jedněch dveří k druhým, na oltář mrkli asi 20 vteřin a pak se zase prodírali davem a strkali do dam v šátcích.../. Spiridon je považován za patrona ostrova, proto jsou jeho obrázky snad v každém souvenir shopu. Obyvatelé jsou hodně věřící a církevní svátky slaví ve velkém - příště máme přijet na Velikonoce. To se z oken v Kerkyře háží ohromné amfory na zem, kde se roztříští a místní věří, že tím vyhazují zlé duchy... nakolik je to v souladu s vírou je otázka.

   Příjemnou procházku nabízí ulice Liston - název pochází z anglického "list on", tedy v seznamu volně přeloženo. Tato promenáda byla specifická v minulosti tím, že na ní mohli pouze lidé zapsaní v "libro doro" tedy zlaté knize. Místní honorace pak byla vpuštěna a mohla si tam dát kávičku, ale plebejci nikoli. Dneska už to tak není (co by na to řekla EU!:-) ale stejně si člověk připadá trochu výjimečněji, když srká frappé na tak prominentní ulici. Je ale pravda, že se k turistům jako k plebejcům trochu chovají místní číšníci a všecko jim strašně trvá... inu když už tam může každý, nač vynakládat extra úsilí... A co ještě stojí za poznámku? V Kerkyře byla postavena první univerzita Řecka, se ségrou jsme tam hledaly věky internetovou kavárnu, s angličtinou to tam není boh vie čo a málem nás na motorce přejela Pavla Smetanová, Češka, která píše své knihy právě o Korfu. Její Korfu bez průvodce, Příběhy z olivového ostrova aneb Když na Korfu kvetou mandloně nebo Pod cypřišem se sklenkou ouza nelze než doporučit. Třeba mě jejich přečtení přesvědčí o další návštěvě:-) A propos když už jsem u těch spisovatelů, s Korfu je také neodmyslitelně spjatý Gerald Durell jehož snad nejznámější kniha, O mé rodině a jiné zvířeně, se odehrává právě na Korfu.

    Korfu si ovšem člověk zamiluje snadno... Jednou z největších fanynek byla také císařovna Sisi, ktera si nechala na skále nad mořem na konci 19. století vystavět pohádkový palác Achilleion. Protože byla Alžběta velkou milovnicí antické historie, nazvala jej podle hrdiny Achillea. Sisi Korfu milovala a jezdila tam nejen ze své lásky k Řecku, ale taky kvůli svému zdraví, kterému přímořské klima velmi prospívalo. Nejen Sisi milovala Korfu, ale Korfané milovali Sisi. Císařovna se naučila řecky a její jindy melancholická nálada se na Korfu rozplynula. Svůj palác si nechala vystavět po vzoru vil v Pompejích v zahradě plné cypřišů, ibišků a růží.  Na každém rohu snad sledují Achileon oči nejslavnějších Řeků z bust Homéra, Platona, Euripida, Démosthena i Epikura. Sisi si nechala vytvořit také Zahradu múz, které byly ztělesněny jednotlivými sochami. Člověk by si nejraději sedl, četl knížku a nechal se ovívat vánkem... Korfu Sisi také zvěčnila ve svých básních a po jejich milovaných Uhrách to bylo pravděpodobně druhé nejmilejší místo. Vlastně vyhýbat se Vídni ji obecně těšilo.(informace o Sisi a Korfu převzaty z: http://www.xantypa.cz/archiv-cisel/cislo-01-09/601-3/sissi-na-korfu) 

       Císařovna si klidu v Achilleonu neužívala dlouho. V roce 1898 byla v Ženevě tak trochu omylem zavražděna, ale jak psala ve svých básních, smrt pro ní byla vysvobozením. Po 10 letech bez užívání byl palác od císaře Františka Josefa odkoupen císařem Vilémem II, ale ani ten se na něm příliš neohřál, neboť po vypuknutí první světové války mu jej zabavili Řekové. Během obou světových válek  byl areál využíván jako nemocnice a štábní budova. Stále ovšem nejsme u konce jeho zajímavé historie - po druhé světové válce se stává prvním kasinem v Řecku. Naštěstí dnes  má Achilleon ve správě zase zpátky Řecko, které z něj udělalo muzeum Sisi i Viléma a přitahuje davy turistů. Alespoň jedna zajímavost k Vilémovi - prý měl tak rád jízdu na koni, že dopisy psal na židli ve tvaru sedla. Viděla jsem ji a zkoušet to teda nechci:-)

     Do celého Řecka nás kromě moře a historie táhne vždycky taky jídlo. Milujeme jídlo. Milujeme řecké jídlo. Milujeme řecké jídlo i pití. Milujeme tam prostě skoro všecko:-) Museli jsme  to taky samozřejmě všechno vyzkoušet. Rozhodně stojí za to jít do klasik jako jsou tzatziky, dolmades (vinné listy plněné rýží) a velké fazole v rajčatové omáčce. Výborné jsou taky mušle saganaki nebo feta saganaki (je to zapečené a úžasné). Z typických korfských (je to správně?) jídel mi moc chutnala Pastisada - z hovězího masa, rajčat, koření a nudlí. Sofrito, což je vlastně plátek masa s omáčkou, mě zase až tak nenadchnul. Ale i řecké klasiky jako musaka, gyros nebo ryby na milion způsobů (třeba na špízu jako souvlaki!) tam umí báječně!

    
Žízeň se dá uhasit překvapivě výborným ginger beer, ale nejčastější suvenýr je likér z kumquatu. Kumquat je takový mini pomeranč, který je trochu více hořký a jí se i se slupkou. Likér má dvě varianty -  světlou, která je extra sladká a druhou oranžovější, díky přidáním i kůry z plodu, proto je trochu nahořklý, ale mně teda chutnal více. Dělají z toho samozřejmě i marmeládičky, kandují ho.... prostě Korfu je kumquatový ráj, a pro mnohé také obecně ráj na zemi...

      Díky poloze ostrova Korfu jsme využili možnost mrknout se na skok do Albánie a ta mě naprosto okouzlila. Cesta z Korfu lodičkou trvala jen chvíli a už jsme nastupovali do autobusu v přístavu Saranda, které se stává stále více oblíbenějším mezi turisty pro své krásné pláže a výhodnou polohu. Jméno města je odvozeno z byzantského kláštera Agioi Saranda, v překladu  40 svatých na památku 40 mučedníků ze Sebaste (40 římských vojáků z XII Legie Fulminata bylo pro svou víru umučeno v roce 320).  Sarandou jsme procházeli s průvodkyní a v místním kostele jsme byli svědky docela zajímavé příhody. Trochu nepříjemná byla přítomnost malých žebrajících dětí. Jedno obzvláště špinavé dítko nás tahalo za rukávy u místního kostela. Byli jsme mezinárodní skupinka a jedna Italka se  s tou, asi holčičkou, začala bavit a vyptávat se, kde má maminku. V tu chvíli přiběhl takový děda, nějaký správce kostela a děvče dostalo po papuli zprava i zleva (to dítko, ne Italka:-). V rámci evropského trendu nulového násilí na dětech to téměř všechny dost šokovalo. Průvodkyně nám to pak trochu více vysvětlovala, že tyhle žebravé děti ničí pověst Sarandy a navíc začínají krást. Způsob výchovy byl sice drsnější, na druhou stranu o pár metrů dál byla holčička na lavičce úplně v pohodě a nic hrozného se nestalo. Prostě jiný kraj, jiný mrav.

          Největším trhákem místa není Saranada, ale antické město Butrint, které leží na velmi strategické poloze ve Středozemním moři nad úžinou Vivari. U jeho břehů se odehrály různé bitvy od Peloponéské války až po ty napoleonské. Nejprve ho obsadil řecký kmen Achájů, po té kolonisté z Korfu, kteří jej změnili na opevněný přístav s vlastní akropolí, který se stal obchodním centrem. Vystřídali se v něm po té také Illyrové a nakonec Římané. Butrint padl do rukou Turkům až v roce 1453 po pádu Byzantské říše, v 18. století se dostalo za Napoleona dokonce na krátko pod vládu Francie, po té byl ovládnut opět Otomanskou říší a poslední změna nastala roku 1912, kdy se Albánie osamostatnila (převzato z wiki).

       Butrint je pro svou výjimečnost zapsán také na seznamu památek UNESCO a procházka to byla dlouhá, horká a místama trochu výživná (koupali jsme se ve vlastní šťávě a přemýšleli, proč  máme sebou tak málo vody... ). Ani se nechce věřit, jak bylo obrovské  a jak důmyslně jej zbudovali. Mě fascinovaly teda hlavně místní lázně a sauny - i když člověk musel použít hodně představivosti. Ale pramenil tam nějaký super léčivý pramen (a stále pramení), takže ty lázně nebyly náhoda. Úžasně zachované zůstalo také divadlo, které je ale částečně pod vodou. Méně fascinující byli někteří další účastnící naší skupinky... Tolik nezodpovědných rodičů, až by se mi chtělo zvolat něco o úpadku dnešní doby a řícení se do propasti. No ale nebudu patetická, tohle si říkali všichni a vždycky. Jen mi prostě nějak hlava nebere, že když se řekne: na hradby se nesmí, tak rodiče pustí svou asi 12letou dceru balancovat na hradbu, která je z jedné strany vysoká asi 7 metrů. Polorozbořená. A slečna jde samozřejmě v žabkách. Když se přiblížil pískající policajt, všichni jsme znejistěli, aby jí pískání nevylekalo a ona se před našimi zraky nerozmázla. Nevylekalo, naopak jí i její rodiče to docela pobavilo... Člověk si v tu chvíli sáhne na svou temnou stranu a přemýšlí, zda by je vlastně neshodil nejradši sám. Dalším příkladem takového rodiče byl tatínek, který měl velmi solidní pupek (a díky tomu se mu moc šlapat nechtělo) a cestu mu neulehčovaly ani všechny řetězy a prsteny, které na sobě měl. Tento tatínek sice nezvládl balancovat na hradbách, ale zase mohl jít kdekoli jinde, sundávat a potěžkávat kameny nebo šmejdit v zakázaných zónách. Jeho 10 letý syn, majíce v něm samozřejmě vzor, nelenil a dělat stejný borčus. Díky nim na nás pan policajt pískal pořád. Škoda, že nedostal pokutu, policajt mohl mít prsten taky. Celý kolorit návštěvníků už jen doplňovala další matka a dvě dcery, které měly tak 15, ale inspiraci marfuškou nezapřely a mohlo jim být dle makeupu a rudých líců klidně 30. A to není lichotka. Po památkách chodily zásadně na šteklích, v minisukni a krajkové halence. Těch mi bylo dost líto, protože moc borčus nedělaly. Ani vlastně nepíply, protože cesta, prach a vedro z nich dělalo nejubožejší dámy v Butrintu a naštěstí nesly své břímě tiše, i když ostentativně.

     Polední zastávkou byl hrad Lekursi. Leží na kopci, a i když z něj zbyly více méně jen ruiny, stává se z něho jedno z TOP míst oblasti. Někdo šikovný totiž dovnitř zbudoval krásnou kavárnu, takže se tam sjíždějí i místní na romantické západy slunce. Cesta na kopec je spíš taková kozí stezka, takže po několika zatáčkách, kde reálně hrozilo, že pokud se pasažéři rozhodnou všichni přesunout na stranu ze srázu, aby se pokochali, tak že se tam taky rovnou zřítíme, nás nahoře kromě příjemného vánku, západu slunce a kávičky, čekal taky pocit vděčnosti, že jsme živí.

 Cesta zpět na Korfu byla trochu tišší - všichni jsme měli o čem přemýšlet. Já osobně hlavně o předsudcích, které člověk má... Čekala jsem zemi, do které jsem nepřijela. Albánie vypadala jako neskutečně se rozvíjející a na sobě pracující moderní stát, který v některých případech předčil i Korfu. Jídlo bylo úžasné, lidé tak nějak mile příjemní (ne jako občas v Řecku příjemní odsaď pocaď, protože my máme moře a vy turisti tu stejně přijedete, i když vám vylijeme jídlo do klína...), wifi byla skoro všude (tak to je Korfu úplně mimo - i ve 4* hotelu stály 3 hodiny internetu asi 20euro... to jako vážně?) a vůbec, ten pocit, který mi po Albánii zůstal můžu přirovnat k takovému sladkému pohlazení na duši. Nezbývá než do Albánie znovu přijet a ne jen na jeden den!

Zápisky z Prahy... Volume I. První půlroční postřehy Pražské pracovní pouti...

Tohle máme za domem:-)

       Tradici, že jsem v Brně jen přes škaredou zimu a na jaře už tam zase nebydlím jsem dodržela také letos. Rozhodnutí stěhovat se za prací do Prahy mi bylo velmi proti srsti i proti mé moravskoslezské krvi. Ale co naplat, plat je třeba a možnosti obrovské. Pro mnoho mých blízkých je život v Praze úděsná představa a pro mě  vlastně pořád taky, ale možná by pár mých nečecháčských postřehů o Praze v tom dobrém i zlém stálo za sepsání.

1. Bydlím tady už skoro půl roku a zatím mě neokradli... přiznám se, že předsudky mám, i když proti nim bojuju jak divá. Jeden z nich byl, že v Praze se krade a vraždí více než kdekoli jinde! První dva týdny jsem měla kabelku stále pod dohledem a nastraženou ruku, která by mohla zneškodnit jakéhokoli blížícího se protivníka... nic není potřeba a spíš než se zloději se člověk potká s exhibicionisty. Jen je otázkou, zda setkání s pupkatým chlapíkem v růžovomodrých slipech takhle u Václaváku není bolestivější. Je to tady ale asi místní kolorit, v "naší" posilovně na Rajské zahradě se jeden kulturista do slipů také svlékl velmi rychle, nečekaně a ke své velké spokojenosti. Že se u toho i fotil snad není třeba dodávat... inu jiný kraj jiný mrav!

2. Karlák fakt není Karlův most! Dlouho jsem si myslela, že je a nechápala, co všichni mají s nějakým Karlovým náměstím. Teď kousek od Karláku pracuju a pod mostem to fakt není.

3. Nejvíc mě asi šokovala místní solidarita v metru. Ač je to pro mě nepochopitelné a nevysvětlitelné, cestující v metru, to je prostě jedna velká rodina. Odhlédnu od toho, že přistoupí stařenka a zvedne se pět mlaďochů, aby ji pustili sednout. To je tak nějak "normální" slušnost, ale je hezké jak častá. Více fascinující je fakt, že když dobíháte metro, kterému se zavírají dveře, vždy se najde někdo, kdo ochotně obětuje ruku nebo nohu jen aby vás pustil. Opravdu. Neuvěřitelné! Mladí kluci, u kterých bych se spíš bála, že mi nohu podkopnou nechají svou podrážku scvaknout do dveří jako novodobí gentlemani a ani to děkuji za to slyšet nepotřebují. A není to jen výsada běžících žen, tyhle malé oběti končetin jsem viděla i ve prospěch mužů a to všech věkových kategorií. Je to milé i když ryze pražské... nikde jinde metro nezastavíte:-) I když i toto je asi místními považováno za nešvar, neboť jak řekla jedna bábinka v metru: "a pak to má jezdit včas!"

4. Ten paskvil jménem pražština tady moc slyšet není. Jako holce z Moravy se mi vždycky otvírá kudla v kapse, když slyším podivný jazyk znějící jako čeština, kterou vyslovuje nebožák zmutovaný napůl s kočkou, kterého tahají za uši... helééé pocéééém. Mňaučí, zpívá... no obecně ten jazyk pěkně k...azí! Ale ač mám Pražáky jak poleno v práci a spoustu dalších přátel, kteří tady už prakticky splynuli s davem po 10 letech soužití s Prahou, nikdo takhle prasácky nemluví! A já si začínám říkat, jestli to spíš než pražština není jazyk snobské náplavy, která chce jen rádoby sofistikovaně týrat zbytek republiky...

5. Opencarta je fakt dobrá karta! Jak má člověk Opencard je prý z něho Pražák. No tak to jako si nemyslím a nadávat mi nikdo do Pražáku nebude! Je ale fakt, že cena jízdného je jen malinko vyšší než v Brně (nějak se mi zdá, že je to ve štatlu asi předražené nebo co, bo to není možné...).  Navíc ale nabízí opencard opravdu široké využití! Jak jsem zjistila o jednom víkendu - na Vltavě funguje mezi Výtoní, Císařskou loukou (ostrovem uprostřed Vltavy) a Jiráskovým nábřežím přívoz v rámci MHD. Při cestě na beachvolejbal jsem tomu stále nemohla uvěřit:-)

Jinými slovy přátelé a kamarádi, nebohá rodino pokud to vůbec někdo čte... přijeďte na návštěvu:-) V Praze je vlastně opravdu občas moc hezky... Bydlíme na kraji hned vedle rybníků a do lesa běhat nechodím, protože tam běhají divoká prasata a já s nimi závodit nechci. Farmářský trh máme každý týden a na Andělu je i certifikovaná Radegast hospoda. Je tu spousta divadel a výstav, parků, procházek, šlapadel na Vltavě i turistů na "Staromáku", Zoo má úžasná orangutaňátka i gorilátka a my občas takhle smutně koukáme po návštěvách... Je to tu zkrátka jako v Praze a dočasně je tady jistě blaze. Rozhodně stojí za to, zajet se za námi tady na chvíli podívat (a zkontrolovat, jestli se tady už neprasíme na Čecháčky;)

Jak jsem objevovala Řecko tak asi před sto lety... i když v reálném čase "jen" před půl rokem :-)

       Je to již trapně dlouho, kdy jsem zase opustila Řecko, Athény i Hanku. Dokonce tak dlouho, že Hanka je  zpátky a Athény jsou vzpomínkou pro nás obě. Říkala jsem si, že to už snad ani nemá cenu psát, ale já bych stejně pozapomněla i to málo, co si pamatuju a bude lepší si to sepsat. Asi víc pro mě, než pro jakéhokoli čtenáře, ale v Řecku bylo tak krásně, že si to ráda připomenu během psaní i pozdějšího čtení. Výlet do Řecka, to byla totiž cesta do pohádky.

Takže vracíme se v čase do listopadu a jak to na jeho začátku vypadalo...

Radost z dopsané diplomky se musela nutně zrcadlit i ve sklence něčeho dobrého...a slavit se musí hodně a slavit chtějí všichni... Jen během usínání v pátek 8. listopadu ve 3 ráno, když jsem natahovala budík na 4:45 a pořád neměla dobalený kufr jsem si říkala, jestli na to už přeci jen nejsem trochu stará:-) Tato myšlenka mi hlavou proletěla pak i v rozjezdu na hlavní nádraží, v autobuse do Vídně s zejména pak v letadle, kde jsem usla... Ale světe div se o půl druhé místního času jsem byla v Řecku! Jen jsem se vymotala z Athénského letiště a už jsem objímala Hanku - zlatou to kamarádku a mou hostitelku a průvodkyni pro následující týden. Taktně mi předem zamlčela, že ostatní návštěvy jely dřívějším busem do Vídně ze strachu, že zmeškají letadlo...a že je ráda, že se mi to nestalo:D No ještě, že mě to ani nenapadlo a byla jsem klidná jak želva... :-) Autobusem jsme dojely na byt a vydaly se na první gyros a první setkání s městem - očekávala jsem Athény vyprahlé, žluté, žhavé... ony jsou ale úplně jiné! Všude stromy, zeleň, parky... A překvapivě ani žádné hořící popelnice, ale pohoda, klídek, krása... Prošly jsme k parlamentu, kde se střídají stráže s roztomilými bambulkama a mají tam speciálního bambulkového urovnávače :-) to je teda job! Bývají tam velké demonstrace, ale tento týden asi žádnou nechytneme... Z antických památek jsme prošly kolem Římské agory, Hadriánovy knihovny a věže větrů. Pak na mě konečně vybafla Aktopole zpoza kopce - další můj mýtus! Že jsou Athény jen kolem jednoho kopce s Akropolí, která je odevšad vidět. Vůbec. Celé město je takové kopcovité a na rovině nestojí pomalu ani náměstí. Po probdělé noci jsem ovšem byla dost kantáre a tak nabídka řeckého salátu doma se neodmítá a padla jsem na matraci jak podťatá.

         Druhý den jsme se ale rozhodly pro detailnější průzkum města - zejména bylo třeba užít si studentských slev! Nedlouho po té jsem už stejně o studentské výhody přišla, ale tady, ve městě, kde mají studenti zadarmo téměř vše, jsem si je užila dosyta. Hlavní a samozřejmý první cíl byla Akropole. Když jsme se k ní vydaly, rozhodly jsme se po cestě navštívit starý stadion, který z antických ruin obnovilo Řecko pro olympiádu a hleďme -  přišly jsme v den Athénského maratonu! Toho nejpravějšího maratonu ze všech maratonů přímo z Marathónu! Výhled z tribun byl impozantní jak na závodníky, tak na Akropoli na pahorku. Počkaly jsme si hlavně na černé gazely ve svých neuvěřitelných časech finišující maraton ještě s úsměvem na rtech. Největší nadšení publika samozřejmě sklidili ale řečtí borci, kteří sice v cíli nebyli první, ale byli nejstylovější. Hypotéza z předchozího dne, že Hanka možná spatřila na letišti Sergeje Bubku (kterého bych nepoznala ani kdyby stál naproti mně) se potvrdila, neboť to byl právě on, kdo předával maratonské ceny.
 Plné endorfinů (alespoň já teda:D, myslím, že Hanka taky plná dojmů z mého psychopatického poskakování a touhy vyfotit se všude) jsme vyrazily na Akropoli. Sice už nevím, jestli oběd v muzeu akropole byl před nebo po návštěvě Akropole, ale oba zážitky byly skvělé! Na Akropoli strašně foukalo (věž větrů najednou dávala o něco větší smysl) a Hanka mi díky svým znalostem mohla dost barvitě vylíčit co k čemu bylo a jak to tady vypadalo kdysi. Nu impozantní a kdo tam nebyl, ať tam běží.

       Kromě památek je samozřejmě v Řecku zážitek také jídlo. Kavárničky na každém rohu, taverny i restaurace ve kterých to stále žije jsme nemohly vynechat. 


Tento den patřil představení mastichové zmrzliny. Hanka mne upozornila, že možná bych měla tendence dát si ke kafi zákusek (takové nějaké sladké smotky z těsta polité medem nebo sirupem) a mastichovou zmrzlinu jako samostatnou porci, ale to bych udělala chybu, protože bych pravděpodobně při dojídání padla na zem v anafylaktickém šoku z cukrového předávkování. Daly jsme si jednu porci na půl a přesto to nebyly schopny pomalu ani dojíst, a to nejsme s Hankou žádné bábovky, které by někdo do jídla nutil... ale zpět k mastiše... Masticha je pryskyřice, která se získává z keře na jediném místě na světě - řeckém ostrově Chios. Její chuť je velmi specifická (ne úplně jako kdyby člověk jedl smůlu... ale trochu jo:-) a dává se do zmrzliny, žvýkaček, ale třeba také do mastí a krémů. Měla by mít spoustu pozitivních účinků a být super zdravá a prospěšná - od léčby ekzému po bělení zubů. Hlavně má tak zvláštní chuť, že i když to člověku tak úplně nechutná musí si dát ještě a ještě a pak tomu doslova přijde na chuť. Asi něco jako olivy... Udělaly jsme si taky několik shopping zastávek a procházek jen tak, až jsme zašly do taverny na večeři a víno. Jestli je nějaká zelenina moji soul mate tak je to lilek  a lilek umí nejlépe v Řecku. Sice je celý promáčen olejem, ale zase olivovým a to se vlastně může. V ulicích je večer plno, všude je vůně jídla, víno teče proudem a všichni se v menších či větších skupinkách baví, smějí a užívají si dolce far niente (to je sice italsky, ale Řekové budou mít určitě něco podobného jen něco jako dolcos far xientos?:-) doufám, že ses Hani - pravděpodobně jedna z mála, která si to přečte - zasmála:-)  

     Třetí i čtvrtý den byl ve znamení Athén. Je toho tam tolik k vidění! Po předchozí římské agoře jsme prozkoumaly agoru řeckou, kde místní tržiště nádherně zrekonstruovali a člověk si může představit, jak to tam opravdu vypadalo. No pecka. Vlastně mám pocit, že celý pobýt v Řecku bylo jedno velké mé "jéééééé!!!" a ani tady to nebyla výjimka. Hefaistův chrám je nejzachovalejším chrámem v Řecku a jedním z nejzachovalejším vůbec... ale pro mě bylo nejkrásnější, že i když tam bylo spoustu turistů celý komplex je v takové klidné lokalitě plné piniových (snad piniových?:D) stromů a je to takový malý antický svět uprostřed Athén. 

Po obědě v pekárně (v Řecku je prostě všechno dobré... já bych se celým Řeckem klidně jen projedla) se nám trochu zatáhlo, ale pošmourná atmosféra byla jako stvořená k návštěvě hřbitova Kerameikos ( "give me any word and I will show you it comes from Greek..." kdo viděl My Big Fat Greek Wedding tak tady větří, že slovo keramika nebude náhoda - opravdu to byla čtvrť hrnčířů). Procházela tudy posvátná cesta do města Eleusína a hřbitov je plný zachovalých velkých náhrobků, které každý alespoň někdy viděl v dějepisné knížce. Překvapivě ale jsem měla větší radost z přízemnějších věcí... nebo spíš tvorů. Všude byly želvy! Úplná želví invaze :-) Fotily jsme si je všude, ony na to úplně dlabaly a romantické to bylo do chvíle než jsme jednu našly mrtvou... pak jsme želvy přestaly hledat tak intenzivně. Na druhou stranu to bylo dost tematické. Večer nás čekaly hry s erasmáky - v Řecku jsou časté takové hravé bary (v Brně už jich myslím pár taky je), kde si za malé vstupné člověk může půjčit různé stolní hry a pořádat tak různé hrací večery. Hráli jsme osadníky z Katanu a městečko Palermo (což byla trochu sranda v řečtině, angličtině a překladu z řečtiny do češtiny...ale když je vůle tak se vždycky lidé dorozumí, ale kdoví jak mi to Hanka překládala - ukázala se jedním ze zákeřných ničitelů obyvatel Palerma :-)

    Na další den nám zbývalo Byzantské muzeum, které má také takovou tajemnou šerou atmosféru, ale je moc krásně udělané, na mě působilo tak nějak vzdušně - velké prostory, rekonstrukce celých zdí a interiérů chrámů a člověk si to může projít jak chce a prohlídnout ze všech stran. Čekalo nás pak zase jídlo - jeeeej:-) Šly jsme na trh, který byl tak jako obrovské trhy v jižní Evropě. Spousta zeleniny a ovoce, pokřikování, mraky lidí, hmyzu, vůní... Koupily jsme si s Hankou na sváču na další hřbitov řecký lotus, který vypadal tak mírumilovně!, a konzumaci si velmi užily. Jak se to jí? a kdo to jí? a komu to chutná???:D ač to na první dojem vypadá fakt lákavě, nejprve to člověka po jazyku tak jako mile pohladí a pak to udělá něco těžce popsatelného:D Celé to jakoby zhořkne a ta podivná svíravě trpká chuť je pak v celé puse... no jako další zážitek. Možná jsme to jedly špatně (ale my si myslíme, že je chyba někde jinde...:-) 


       Na hřbitov jsme šly za místní celebritou, Heinrichem Schliemannem. Tedy alespoň jsme si myslely, že je to celebrita, dokud jsme ho nehledaly na hřbitově půlhodiny, protože místní návštěvníci ani pracovníci prakticky nevěděli, která bije. Nakonec jsme uspěly a zjistily, že to byl megaloman a podle toho má megalomanskou hrobku, kterou jsme nemohly úplně přehlédnout. Ale megalomani s velkými hrobkami byla půlka hřbitova, takže nás to omlouvá.  Dalším výborným jídelním zážitkem byla musaka... to bych snad mohla každý den! Ale je mi jasné, že by to nedopadlo dobře, proto aby má láska k musace byla trochu otupena, shlédly jsme večer film "Attack of Giant Moussaka". Je to o  gigantické musace, která útočí na Athény horkým bešamelem. To se nedá popsat, to se musí vidět...

     Athény by člověk neprošel ani za týden, ale Hanka měla chvíli času a já mnoho odhodlání a optimismu, proto bylo jasno. Půjčíme si auto! Nebudu tady příliš rozmazávat velmi trapnou scénku v půjčovně, kdy mi to odmítli půjčit na mou kartu a zálohu jsme musely složit v hotovosti, tedy jet zpátky na pokoj a do půjčovny s mrakem eur.... Ale nakonec se to po nějaké době povedlo a my vyrazily směr Epidauros, Mykény a Nemea! Nemohly jsme si vybrat vskutku lepší den. Po přežití v šíleném athénském provozu (myslím, že jsem trochu řvala...do poznámek ten den jsem si zapsala výstižné a vše říkající "autopsycho") jsme jely na Epidauros, což je město, které bývalo náboženským i kulturním centrem oslavující kult boha Asklépia. Zachovalý je zejména nádherný amfiteátr, kde se i dnes pořádají kulturní akce. Počasí začalo vypadat nějak podezřele tmavě, tak jsme vyrazily k autu a přišel takový slejvák jaký dlouho nepamatuju. Snědly jsme jeden hotdog pod jehož stříšku jsme zaběhly a v autě - již zcela mokré - poslouchaly tu spoušť a jak jinak, než se upřímně smály:-). 
Pršelo tak, že nebylo moc vidět, ale stěrače na plno a prázdné parkoviště mi dodali odvahu, protože jsme přece jen moc nestíhaly, vyrazit k Mykénám. Za vytrvalého ale alespoň mírnějšího deště jsme pod heslem - nejsme z cukru - absolvovaly prohlídku jak zachovalého mykénského hrobu, tak vlastních Mykén se slavnou lví bránou. Město bylo vystavěno na kopci a i po staletích je to pohled vskutku dechberoucí. Trošku to sice klouzalo a některé věci nám stačilo vidět i z dálky, přesto to byl moc příjemný zážitek. Po cestě jsme se zastavily v motorestu na kávu a zákusek a překvapivě se nám trochu vyčasilo. Nemeu jsme proto chtěly stihnout taky, i když jsme tušily, že včas tam nebudeme.

    Nemea - mýtické město, kde se rok před olympiádou konaly panhelenské hry a žil slavný a nezranitelný nemejský lev, než ho samozřejmě Herkules zabil, nás přivítala mírumilovně s příjemným počasím a bohužel zavřenou bránou na archeologické naleziště. Nemea byla slavná zejména pro své hry, které se dle legendy vážou k tragédii Ofelta. Ofeltés byl synem krále Lýkurga a jeho manželky Euridyky, a jako miminko byl zabit hadem, když ho chůva nechala ležet na zemi a vojákům ukazovala skrytý pramen vody v lese /samozřejmě je celý mýtus delší a v české krátké verzi ho nabídne wikipedie/. Jiné prameny uvádí, že hry byly na počet zabití nemejského lva. Ať tak či onak, s Hankou jsme slavný stadion chtěly vidět, i když za plotem - šly jsme roztomilou promáčenou krajinou, takže po 50 metrech jsme měly nohy jako golemové a boty s nánosem bláta asi 15 centimetrů. Nevím, co v Nemei kvete či voní za omamné byliny, ale my se smály asi 20 minut až nám slzy tekly... Jakou může bláto udělat radost. Po zkušenostech z Tureckých památek, ale vím, že v každém plotu je díra a když bychom měly stejně vstup zadarmo není to přece až takový zločin, takže jsem se prodrala terénem a lesem, udělala pár fotek - bez turistů to bylo obzvláště luxusní - a frčely jsme nakoupit nemejské víno, které je vyhlášené a jedno z nejlepších v Řecku. Paní prodavačka dala Hance vyzkoušet což jen podpořilo veselou náladu v autě a Nemea již bude navěky spojena s těmi nejlepšími zážitky:-). Při cestě do Athén jsme si užily tradiční zácpy - jsou stejně otravné, jako kdekoli jinde - ale přesto to bylo minimálně trošku veselejší, protože Řekové hodně troubí a řvou a jezdí jak šílení... začala jsem si na to zvykat:-) Nejvtipnější scénka ale celého dne bylo parkování. Ano parkování je problém všude a každý kdo má auto občas zápasí s místem, ale v Řecku to platí tak stokrát. Kroužily jsme pořád dokola a důmyslnost některých parkovacích míst neměla žádných hranic. Na každém pidikousku okraje bylo auto  a už to s námi začalo vypadat trochu bledě. Všude jednosměrky, pořád někdo troubí... no nakonec jsme na to vyzrály - naše menší auto by se vešlo jen kdyby se o kousek posunula ta popelnice.... Hanka akčně vyběhla posouvat popelnici, která se ale nechtěla hnout. Místo pomoci nebo dobré rady jsem se začala naprosto nezastavitelně tak smát až mě z toho za chvíli bolelo břicho. Hanka tahala popelnici, já se smála, ona se smála, jiné auto hystericky troubilo... no naprostá idyla:D Nakonec se nám nějak povedlo zaparkovat, ale endorfiny z toho dne mám v zásobě snad ještě dnes. Večer jsme vyzkoušely taky typický řecký nápoj a dokonce to nebylo snad nejznámější Ouzo ale Racomelo - teplá rakije s medem a kořením. Sedět v kavárničce a popíjet kávu nebo racomelo... to je můj sen do důchodu.

   I přes automobilové šílenosti jsme se rozhodly další den vydat se do dalšího dobrodružství, tentokrát i s Hančinou spolubydlou, Němkou Niki. Ehm nebylo úplně povedené, že se mi moc nedařilo hned ze začátku nastartovat, ale holky to překvapivě nevyděsilo a jejich důvěra ve mne mě značně znervózňovala. Zbytek jízdy ovšem dopadl na jedničku, takže velký úspěch! Jely jsme sice kus cesty, ale stálo to za to. V pohoří Parnassus, kde dle pověstí sídlí múzy, jsme dojely až k pupku světa - Delfám. Dle legendy vypustil Zeus dva orly v opačných směrech a tam, kde se potkali, je střed světa - místo označil kamenem "omfalos" tedy pupkem a zde byly postaveny Delfy. 
Známé jsou samozřejmě hlavně svou věštírnou a Pýthií, ale vůbec se nedivím, že je tolik legend spjato právě s tímto místem. Ať to nazveme jakkoli a bylo to čímkoliv, genius loci mě prostě dostal. Není divu, že právě tady se pro rady sjížděli lidé z celého Řecka  a Pýthie jako prostředník boha Apollona dávala své věštby, i když většinou ne zcela jasné. Notorický je příběh krále Kroisa, kerý se ptal, má-li vytáhnout do války proti Peršanům, Pýthia mu odpověděla: „Kroisos, překroče Halys, velkou rozvrátí říši.“ Kroisos  si tedy řekl pecka, zničím Peršany vytáhl na ně a velká říše, která byla rozvrácena, byla jeho vlastní. Delfy ovšem nebyla jen věštírna, ale také hry na počest boha Apollona a prosperující město, které je na seznamu UNESCO stejně dlouho jako já na světě. Muzeum pak mapuje podrobně jeho historický vývoj, ale před muzeem nás zase dostala místní zvířátka. Tentokrát kočičky - měly tak patnáctinásobnou převahu a zcela nás obklíčily. 
Naštěstí jsme se pro žádnou nerozhodly a po nakrmení části koček jsme mohly pokračovat k vlastnímu obědu v nádherném městečku Arachova hned vedle Delf. Je tak malebné a pitoreskní až téměř kýčovité. Samozřejmě jsme opět moc neměly, kde zaparkovat a úzké uličky plné zatáček ve mě jako řidiči vyvolávaly pocity úzkosti, ale tak jsme prostě zaparkovaly kdesi na kopečku vedle výjezdu od někud...najedly jsme se prošly se a vyfotily spoustu panorámat.

    I když by to bylo zážitků více než za měsíce v Brně rozhodně jsme nekončily! Naší zastávkou byl klášter Hosios loukas, který patří mezi hlavní památky z doby byzantské a je stále obýván mnichy. Opět má člověk pocit, že se někde vrátil v čase, a že takové místo s takovou atmosférou snad není ani možné. Ležící mrtvola někoho nás sice trochu vyděsila, ale jelikož to byl svatý Lukáš (ne tedy ten z evangelia, ale Lukáš, který žil v 10. století a prorocky odhadl, že byzantský císař Romanos dobude od Saracénů zpět Krétu...) asi jsme se neměly čeho bát. Prolezly jsme klášter všude kam jsme mohly a vyrazily na cestu k domovu, protože nám to pár hodin zabralo. Raději pomlčím, že jsem v dešti a tmě nemohla zapnout světla a nějakou dobu jsme jely po tmě... na benzince jsme to ale naštěstí nějak (ani jsem nevěděla jak) zaply a cesta byla hned veselejší a bezpečnější. Na večeři mě Hanka vzala do její oblíbené taverny, jejíž majitel má na lístku čas od času ovčí hlavy, které v restauraci vystavuje. Tentokrát tam nebyly a vlastně mi stačilo jen barvité vyprávění. Samozřejmě jsme si daly tzatziki a gyros - po místním jídle se mi stýská ještě teď! Srdečnost místních lidí je rozhodně nezvyklá ale neskutečně milá. Když někam chodíte často tak vás tam prostě mají rádi a ne proto, že ve vás vidí zisky, ale prostě proto, že jsou rádi, když je kolem spousta lidí, kterým chutná. Taková srdečnost a radost tady rozhodně chybí.

     Poslední den to úplně radostné nebylo. Vůbec jsem totiž z Řecka nechtěla, ale čekaly mě státnice i Lukáš, se kterým se za dva týdny sestěhuju v Praze, takže i doma mě čekalo mnoho dobrého. Poslední chvíle ale bylo třeba využít maximálně! Prošly jsme se proto ještě do centra, poslaly pohledy, daly si mražený jogurt s ovocem a loukomades - mini koblížky se sirupem  (ach to jídlo...!) a kolem univerzity na autobus na letiště. Ve Vídni jsem byla za chvíli a po Řecku se mi stýská ještě dneska - zároveň se však těším. Za dva měsíce vyrážím na Korfu a vzpomínky se tak zase oživí. Kdybych mohla z dovolené jednu věc mít každý den tak sice by to mohl být i Gyros, tzatziki nebo Akropole za balkónem...Já bych si ale vybrala mít takovou náladu, jako v Nemei a smát se každý den do slz a bolení břicha... Díky Hani!