Jak se člověk pořádně nezastaví, ani na blog nemá čas... tak s pěkným zpožděním let me introduce you to Malta! Oblíbené youtube video "Italian man who went to Malta" jsem si před dovolenou pustila jen párkrát, ale i tak jsem se nasmála. Naštěstí žádný extra trapas se nestal a rodinná dovolená je zase plná jen roztomilých zážitků.
Po návratu z Asie jsem se příliš neohřála - rodina musí držet pohromadě a pod tímto heslem jsme opět vyrazili na ostrov Malta. Asi bych měla říct spíše Maltské ostrovy, protože jich je 7 a my navštívili dva z nich - Maltu a Gozo. Sama jsem byla překvapená.
Na hlavním ostrově, tedy na Maltě, jsme bydleli v menším letovisku Bugibba, ale teda moře bylo zklamání. Špína, skály, ježci... Ještěže tam měli bazén a my se nikdy nenudíme. Na válení nás stejně neužije, takže výlety byly jasná věc!
Hlavní město - Vallettu - jsme navštívili jednou s průvodkyní, která mi velmi připomínala Halinu Pavlowskou, a jednou jen se ségrou. Přístav postavili Johanité po té, co byli vyhnáni z ostrova Rhodos a chvíli jako bezdomovci bloudili Itálii. Jméno nese podle velmistra Jeana Parisota de Vallett, který statečně ubránil ostrovy před tureckou přesilou. Město to ovšem není úplně velké - ostatně nic na ostrovech není moc velké:-) Rozhodně úžasný zážitek je katedrála svatého Jana. Osmicípý maltský kříž znázorňuje osm jazykových skupin rytířů a také katedrála má osm kaplí, každá pro svou jazykovou skupinu. Rytíři z Českých zemí patřili pod německou větev. Je vyzdobená čistým zlatem a sice trochu přeplácaná, jak to baroko umí, ale opravdu přenádherná. 
Podlaha je pokryta mramorovými náhrobky rytířů, v kaplích jsou pohřbeni s bustami ti nejdůležitější z nich a perličkou, kterou katedrála vlastní, je největší a jediný obraz Carravaggia. Tento rebel se na ostrovy ukryl před trestním stíháním, ale protože měl tu pusu pořád prořízlou a urazila velmistra, odčinil to právě tímto obrazem - stětí Jana Křtitele.
Rytíři po sobě zanechali také palác Velmistra, kde je nějaká supr čupr výstava gobelínu (inu koberce no... k tomu jsem asi ještě nedorostla) a budovu pořád používá prezident, jako své sídlo. Během výkladu u dveří do prezidentské pracovny se k průvodkyni najednou přitočil starý pán, políbil ji ruku a odešel. Trošku jsme zírali, tak nám vysvětlila, že je to jeden z důležitých členů řádu ale tento rytíř je opravdu skromnost sama. Pomáhala s nějakými překlady, když byl o rytířích natáčen dokument a režisér chtěl, aby tento starý pán řekl, jsem rytíř Řádu svatého Jana. A naléhal a naléhal, až se prošedivělý pán rozplakal, že opravdu nechce. Řád je stále aktivní ve své charitativní činnosti a vlastní nemalé majetky. Rozhodně to není špatné místo hledat si ženicha, leč teda nic no...:D
Samy se ségrou jsme o pár dní později vyrazily k Vittoriose - jednoho ze slavného trojměstí ležícího naproti Vallety, kde se poprvé rytíři také usadili. Bylo tam naprosto vylidněno, ale mrkly jsme zběžně do paláce Inkvizitora (který se mi vlastně vryl do paměti hlavně tím, že tam měli záchod...), co si ovšem pamatuju bylo to fajn:-) Ale vybrat si na den nákupů a srandy s mou sestrou den, kdy mám teplotu a zdá se mi, že pojdu se neukázalo nejmoudřejší...
Návštěva ostrova Goz s průvodkyní byla už zase větší pohoda. Tak předně pozor - na to jak je Malta celá prťavá a žije tam pár lidí má vskutku spoustu highlightů - Carravaggio byl jen začátek.Na Goze je kamenný komplex Ggantija, který je pravěkých chrámem (má obrys ženy - rodičky). Měl by být dokonce starší než pyramidy (kol. r. 3800 B.C.). Ale Gozo toho má tolik, že jsme hnedka fičeli dál.
V hlavním městě Victorii jsme se prošli po hradbách a zapadli do bývalého vězení a v kostele svaté panny Marie z Ta Pinu zas dost vyděšeně koukali na spoustu protéz, obvazů a fotek... Stal se tam totiž nějaký zázrak /jak to tak bývá.../ a je známý svými stále zázračnými účinky. Chodí se zde modlit lidé nemocní nebo o své nemocné. Dokonce jsme našli i fotku malého miminka narozeného v Praze - asi rodiče počali díky Marii z Ta Pinu:-)
Na pevninské Maltě nás čekal poslední výlet, který se i přes svůj nabitý program vtěsnal do půlky dne - všechno je opravdu blízko:-) Navštívili jsme Mdinu - původní hlavní město, kde zůstala šlechta po té, co Johanité postavili Valletu. Tento systém jim vyhovoval, protože se zejména rytíři chtěli vyhnout možným konfliktům a život v jednom městě se šlechtici rázně vyloučili. Mdina leží ve vnitrozemí a je úplně pohádkovým městem. Je tam sice naprosto mrtvo a honosné paláce už ztratily trochu svůj lesk, přesto je město impozantní. Dokonce zde v roce 60 měl žít po nějakou dobu Apoštol Pavel, není tedy divu, že místní katedrála nese jeho jméno. Naše průvodkyně ale stejně obdivovala hlavně restauraci, kde nemohou děti pokud si je rodiče nehlídají - obecně je maltská výchova nedostačující. Tedy tam mají pěkné spratky.
Ve městě Mosta jsme pro změnu navštívili obrovský dóm, který má jednu z největších kupolí na světě. Pojí se k němu taky vlastně zázrak (a dobrá historka). Za druhé světové války při bombardování Malty spadla jedna z bomb přímo kopulí do kostela plného lidí. Dodnes jde vidět to místo. Zázrakem nevybuchla a zlikvidována byla později, když byla odpálena v moři. Tohle je nudná a reálná verze. Ta lživá a o to zajímavější byla, že když nevybuchlou bombu otevřeli byla naplněna pískem se vzkazem od dělníků z české škodovky. Kdo s tímhle přišel je sice záhadou, ale objevilo se to i v časopise a sami jsme hodně pátrali, jestli na tom není kousek pravdy... Není :D Asi se někdo držel mého hesla: Hlavně aby pravda nezkazila dobrý příběh!
Mrkli jsme se ještě do sklárny, což byl teda taky zážitek. Mladí, opálení, svalnatí a zpocení chlapci vyrábějící misky, talíře nebo skleničky. Výborné bylo, že je člověk opravdu mohl pozorovat přímo při práci a pak si vlastně stejnou věc vyrobenou stejnýma rukama koupit. Nakonec jsme teda nekoupili nic, ale to je vedlejší. Vlastně ano, sestra si koupila prsten, ale ten jsme stejně neviděli jak se vyrábí, tak z toho člověk má o něco menší radost.V následujících dnech nás vlastně čekaly už jen víno, ženy, zpěv, nebo v našem podání víno, rodina a řev?:-) Jen v krizových momentech se ukáže, že jste rodina - když se sestra s vámi bez remcání opije, maminka donese ráno colu a otec bodře pronese děti ,děti... Musím říct, že pro mě to byla jedna z nejsilnějších rodinných dovolených.
Kanastu jsme hráli o sto šest, sledovali nebohou Kvitovou, která se v tom létě pěkně plácala, jedli samé dobroty (a sestra spokojeně trhala hlavičky krevetám), opalovali se a četli všechny možné časopisy i knihy... Nakonec to byl opravdu nezapomenutelný zážitek a drazí rodičové - děkuji :) nebo po maltsku: grazzi!
