Asiování - Korea

     Na poznávání zákoutí, zázraků i záludností Jižní Koreje jsme měli všeho všudy skoro dva týdny. Prvních pár dní před Japonskem jsme si nechali na Soul - o něm jsem psala článků již mraky a nic zázračného kromě radosti ze shledání, spoustu alkoholu a setkání s Ingmarem, kterému je asi 50 a cestuje sám každý rok na tři týdny (a kterého jsme podezřívali z velkých nekalostí, neboť vypadal, že tady musí nutně jezdit za ženskýma) se nestalo. 

My pozorujeme Severokorejce a Severokorejec sleduje nás...

Pro mě ovšem velmi očekávaný zážitek bylo DMZ, tedy demilitarizovaná zóna. Pásmo mezi Severní a Jižní Koreou, které stále hlídají vojáci, a které pozorují oněmělí turisté, jako by bylo z jiného světa. Místo, o kterém je natočen výborný film Joint Security Area a místo, které stále připomíná, že blbost je metla lidstva... Kluci byli teda ze zážitku zklamaní - zjevně očekávali více vzrušení a ideálně nějakého prchajícího Severokorejce, ale já byla spokojená. První část výletu, na které jsme se seznámili s Tibeťankou Digi, se kterou jsme trávili čas další tři dny, byla pravda slabší. Viděli jsme dalekohledy Kesong (město, ve kterém donedávna pracovali Severokorejci s Jihokorejci, dokud zase rozmazlený chlapec Kim Jong Un neodpálil raketu a nenaštval se na sankce OSN), také poslední jihokorejskou železniční stanici a jeden z infiltračních tunelů, které byly odhaleny (neví se, kolik přesně je jich ještě tajných), a kterými by se v případě války mohli severokorejští vojáci dostat prakticky nepozorovaně na jih. Vědí, že přes DMZ by to úplná sranda nebyla. Když se Jih Severu ptal, co to jako má být, odpověděli, že jsou to doly na uhlí a zabarvili některé stěny černě (myslím, že to ukazuje, jak jsou si vlastně jistí v kramflecích a drzost jim neschází). Odpoledne jsme pak vyrazili přímo k Joint Security Area, tedy místu, kde na sebe obě armády prostě čučí a celý den se nic neděje, kromě návalu turistů. Stáli jsme v konferenční místnosti na území KLDR, koukli se na vojáky, vyfotili se s těmi jihokorejskými, starali se o nás vojáci američtí, a když člověk viděl postoj vojáků z nějakého taekwonda s krátkými kalhoty, téměř ho napadlo, jak je toto celé komické. Jenže stačí si přečíst Nothing to Envy či Escape from the Camp 14 nebo se podívat na některý z dokumentů a  bohužel to úplná sranda není. Přeci jen se lze těžko ubránit lehkému mrazení v zádech, jak je tohle možné v místě, kam oko dohlédne. (I když vlastně kam oko dohlédne na Severní Koreu je taková Potěmkinovská vesnička pro diváky).

No lepší podívaná byla o pár dní později v Gyeongju, kam jsme zamířili po návratu z Japonska. Spali jsme u tak skvělého couchsurfera, že jsme si pobyt o jednu noc prodloužili a i po těch třech nocích se pakovali jen těžce. Craig nám dokonce jedno ráno udělal palačinky a večer barbecue! Tenhle Novozélanďan nám rozhodně pobyt hodně zpříjemnil.
 Gyeongju je staré hlavní město říše Silla a hrobky, které jsou poseté po celém městě, vypadají jako malé kopečky zarostlé trávou - jsou jich tam ovšem mraky! Prošli jsme se taky k jezeru leknínů /teda nic moc, prostě jakési listy a kvetlo jich jen pár/ a pak jsme přelezli nějaký plot a byli v moc hezkém parčíku s jezerem a pozůstatky nějakého paláce - a zjistili, že na druhém konci parku je vstupné! Tak to jsme zcela nechtěně trochu obešli, ale co se dá dělat. Craig nás tam vzal ještě jednou večer, že osvětlené je to stejně nejlepší, tak přeci jen jsme alespoň jedno vstupné zaplatili. Doufám, že jsme si tím tu karmu spravili:-)
Další den jsme se rozhodli, že je pařák a my na poloostrově, tak se přeci musíme vykoupat! Craig nám doporučil o něco vzdálenější pláž a my to vzali přes malou vesničku - takový skanzen. No teda to jsme si dali. Asi 40 stupňů, baráčky a všude odpočívající Korejci, kteří tam pořád bydlí! Měli jsme trošku pocit, že je rušíme přímo doma a to nebylo úplně ono:/
   Raději jsme se proto vydali na highlight celého výletu a  po menších problémech jsme se dokodrcali k moři. První zrada - žádní Korejci se nekoupali a co hůře, těch pár skotačících lidí na sobě ani nemělo plavky! No nic, moravská duše z boje neutíká a odvážně jsme se svlékli (a šli do rizika...), věci dali do jemného písku a hurá do vody. Hurá vystřídalo velmi prodloužené ÁÁÁÁÁÁ! Protože voda byla tak ledová, že jsme okamžitě od kolen dolů byli ochrnutí. Na asi pět vteřin jsme se ponořili a prchali zpátky a tuto proceduru opakovali asi 4krát.  Úplně podle našich představ to teda nebylo, ale kolonka v to do listu: koupání v Japonském moři byla checked.
U Craiga jsme zůstali spolu s Němkou Moshou ještě jednu noc a vyrazili na malý výlet po okolních kopcích. Kdo nebyl tam, jakoby nebyl v Gyeongju. Trošku jsme se po minulé zkušenosti z Japonska a nulových výhledů báli, ale stálo to za každičkou kapku potu! Hory, chrámy, městečko jako na dlani, ve skále tesaní Budhové a hlavně jen my a nikdo jiný. Idylka nepopsatelná slovy. Fotili jsme jak šílení a ani nám nevadilo, když jsme se ztratili a šli blbou cestou.

Z Gyeongju jsme odjížděli nadšení, a když nás ještě večer Craig vzal na perfektní místní koncert, sice s různou kvalitou umělců zato atmosférou, která prostě dýchala, křičela, zpívala, prostupovala všemi a byla zcela kouzelná, objímala jsem Craiga a opravdu se mi nechtělo odjíždět. Ale v plánu byl klášter se zabookovaným noclehem. I v Koreji si jezdí vlaky, kdy chtějí a po té, co jsem se dožadovala vyhledaného vlaku a paní řekla, že ho pro mě opravdu nepřistaví a počkat musíme na další asi za dvě hodiny, mě poléval studený pot. Což bylo v místních poměrech vlastně příjemné. Leč bylo to jasné, do kláštera Jikjisa to na 15:00 rozhodně nestihneme. S jazykem na vestě, krosnama a tváří intelektuálů jsme dorazili do, na lehkém kopečku stojícího a tím naše rudé tváře podtrhujícího, kláštera.
Samozřejmě, v officu pro temple stay nikde nikdo. Chvíli jsme pobíhali, hledali, ptali se, volali na čísla, kde to stejně nikdo nezvedal... no a pak se prostě posadili a pán sám přišel. Tady to bylo jiné kafe než v Japonsku, pěkně chlapci zvlášť dívka taky, můžete se vidět jen do 21:00 budíček bude ve 2:50 na modlitbu, v 6:30 snídaně a další modlitba, v 11:30 oběd a hlavně zkuste nevyhazovat žádné jídlo! To jsme se snažili, než z místní stravy Martin hodil tyčku... očividně nám ta vegetariánská střídmá strava ve velmi divných intervalech nedělala nejlépe, ale pak jsme si alespoň na modlitbě zklidnili tělo i ducha. Opakovali jsme po mniších a dokonce občas měl člověk i chuť pobroukat některé písničky s nimi. I když jsme tomu samozřejmě nic nerozuměli. Naštěstí jsme nebyli jediní, kteří něco pokazili a zvedli se, nebo naopak padli na kolena v nevhodnou chvíli. Jen bylo těžké nezačít se velmi nahlas smát:-) Mně se ovšem nejvíce líbilo vyhánění zlých duchů (nebo vábení těch hodných? úplně přesně si to nepamatuju...). Před modlitbami to mniši rozbalili na velký buben, zvon, železnou rybu a gong. A s tím bubnem to panečku uměli! Skoro jsem si podupávala do rytmu (je to jasné, musím se naučit bubnovat).

Bylo ale načase dostat se zpátky do lehce upršeného Soulu a pomalu balit poslední dárečky. Původní plán ještě něco vidět jsme zavrhli a na pár hodin se vypleskli do lázní. Kyslíkový pokoj, ledový pokoj, pokoj se solí, pokoj z nějakého supr bláta... To byla společná část, kde jsme měli velmi slušivé oblečky - holky oranžové a kluci bílé jako sníh... V přízemí byly ale oddělené vany a vířivky, kde jsem byla jediná nahá Evropanka mezi 30 nahými Asiatkami... v duchu jsem si říkala, že prožívám jistě sen pár mých přátel:-) Poslední večeře a rozloučení s Monikou. Ani nevím jak se těch 139 dní v Asii tak rychle přehouplo. Neodjížděla jsem tam předevčírem? Nevrátila jsem se teprve včera? Vzpomínky jsou ošemetná záležitost a již teď jsou jistě některé v propadlišti dějin. Mnoho jich ale zůstane nezapomenuto nikdy, proto díky Koreo za vše, byla jsi fakt super a už teď mi chybíš.