Asiování - Japonsko

     Zahálka může mladého člověka úplně zničit a tak jsem se jen jednou vyspala z Taiwanu, vyprala smradlavé oblečení, udělala ze sebe jakž takž zase ženskou a přijela velevážená návštěva dvou kamarádů! Vyrazilo se na tři báječné týdny plné krás Jižní Koreje a Japonska, alkoholu a také neuvěřitelných zážitků a nových lidí.  Prvních 5 dní Korei, týden Japonska a opět 6 dní Korei budou vměstnány do dvou článků, které budou výběrem nejzajímavějších historek, neboť celé je to tak na román!

       Po příletu do Osaky jsme vyrazili hledat po letišti naší parťačku pro Japonsko - veselou Slovenku Moniku a po splnění tohoto úkolu a vybaveni mapou (po 15 minutách hledání spoje, který uspokojí naši potřebu po rychlosti, komfortu a low cost ceně) jsme vyrazili do centra Osaky. První a okouzlující návštěva byla do svatyně Sumiyoshi-taisha, nejslavnější chrám v Osace ochraňující národ a námořníky. Nás sice ne, ale rozhodně jsme začali nasávat atmosféru plnou tajemna... nejlépe v horizontální poloze na takovém stupínku. Až po nás řval místní Japonec: Very important rule! This is sacred! Když člověk něco potřebuje, moc toho anglicky nenamluví, ale seřvat umí luxusně.

 Večer nás s čekalo velmi milé překvapení - spaní u couchsurfera, který si říká "S". Obrovský dům, spaní na zemi, další 2 cizí lidi, spousta piva a cigaretového dýmu. Velmi příjemný večer . "S" se chce pořádně naučit anglicky, a proto u sebe nechává zadarmo spát cestovatele. Sprcha by asi měla být taky v uvozovkách, protože to byla vlastně taková krátká hluboká nerezová vana s kohoutkem studené vody, pod kterým se člověk s trochou šikovnosti opravdu umyl. Monča byla sice z baráčku, kde se chodilo v botách trochu konsternovaná, já však zcela nadšená: centrum Osaky, žádný masový vrah, šváb jen jeden a v kuchyni a k tomu milí lidi? To je couchsurferský jackpot! 

    Prohlídka Osaka Castlu nás teda trošku zklamala - očekávali jsme neuvěřitelnou pecku a oni to mají zase nově postavené - jako skoro všechno, ale floating gardens - vysoká budova, kde je nádherný výhled a mimochodem i teda nějaké architektonické vychytávky, kterým stejně nerozumíme, byla fakt super. Jen to bylo jak na větrné hůrce.

       

Monika se svýma Hello Kitty brýlema a srnka!

Na dalším míste v cestovatelském plánu byla Nara - po jedno století hlavní město Japonských ostrovů. Kam se člověk podívá, praští ho do očí památka UNESCO. Nejprve jsme se vydali k několika chrámům (i když jejich jména se nám docela poplantala - byly hezké, ale který byl Todaidži? a který Kofukudži? no život má mít pár tajemství...) Po velké části města je park nebo lesík a všude jsou desítky snad i stovky malých jelenů. Bestie se teda vůbec nebojí a sežerou všechno - ideálně ovšem speciální sušenky. Myslím, že z letáčku, který sežrali přímo z ruky jim snad bude alespoň blbě. Další geniální nápad byla odpolední procházka k paláci a bráně - vedli jsme já a Martin a doslova cestou necestou, polem nepolem... respektive rýžovým polem. Bylo to pekelně daleko ( autor mapy byl rozhodně genius, který se držel Cimrmanovy zásady: Kdyby všechno bylo řečeno, nač potom cestovat bez dobrodružství)  a výsledek za naše pološílené úsměvy ovšem stál. Pokochali jsme se 10 minut, protože jsme stejně nemohli nikam dovnitř a při hraní slovního fotbalu jsme se zase potáceli zpátky na nádraží. Naše vyčerpání bylo velké, neboťvysvětlení jednoho z nedorozumění během hry, že cep a srp je to samé, vydrželo některým z nás jako dobrý vtip asi 30 minut a ještě při letmé vzpomínce jsme se smáli další tři dny.

    Pro mě osobně však největší Japonská pecka byla posvátný budhistický Koyasan, neboli hora Koya, kde jsme přespali v místním klášteře. Kláštery tady začaly vznikat od 9. století a dnes je to velmi frekventované místo pro chvíle meditace a hledání vnitřního klidu nejen pro turisty, ale zejména pro místní. Cesta byla skoro jako z Nohavicova "vlakem, metrem potom tramvají" jen v pořadí metro, vlak a lanovka zubačka. Učůraná Habrnálová musela na záchod takže nám ujel bus.  S jedním Kanaďanem jsme se rozhodli složit na taxi neboť to mělo být  levnější a naše temply spolu sousedily. Řidič předstíraje ztrátu paměti začal házet úplně jinou cenu a hádej se s Japoncem in the middle of nowhere... Tak jsme zaplatili, domluvili schůzku se Sergejem na procházku a začali se dobývat do templu , kde o nás nic nevěděli... Důležitá informace y a j jsou prostě opravdu dvě písmena i v Japonsku, tím pádem jsme byli ve špatném templu a šlapali 30 minut jinam... Tam nás naštěstí starší a ochotný Japonec začal opečovávat, ukázal nám náš tradiční pokojík, a taky co budeme ráno dělat na obřadu (vše jsme zapomněli hned při odchodu...). 

         Následovala procházka po nádherném a obrovském hřbitově, kdy člověka se zatajeným dechem napadalo i´t s a kind of magic...( i když ta hudba v hlavě byla zcela nevhodná posvátnosti místa:-) trošku nás ale tlačil čas, protože v 9 večer se brány templu zavřou a my bychom se tam už nedostali. Rychlá večeře, nákup a hurá na saké a do spa (obrovská vana s tryskami- kluci spolu vedle a já sama, luxus!) pak jsme se převlíkli do nachystaných kimon/župánků, dali si saké a usnuli na žíněnkách.

Budíček gongem v 6, rychle se převlíct a hurá na asi hodinový obřad. Vše japonsky a my se pro jistotu sunem někam dozadu, nenápadně... A když přišlo na lámaní chleba, byli jsme první na ráně. Kolikrát se sype ten skořicový prášek? A kolikrát se máme uklonit? No samozřejmě to byl trapas a dalo nám práci to nekorunovat smíchem, jaké jsme lamy... Snídaně byla miska rýže, kimči, polívka miso a nějaké tofu věci. Zrušili jsme plán jet hned do Kyota a rozhodli  se ještě pro pěší turistiku. No vědět, jak to bude vypadat, tak si snad i zajdeme chuť. Žádné výhledy, žádné pořádné značení a nic moc zážitek, tak jsme docela rádi kecli do vlaku. Sice hladoví a bez času něco si koupit, ale alespoň na cestě do Kyota.
 Tam už nás čekala Monča a vydali jsme se s ní do hostelu, v obchodě koupili něco k snědku a spali jak miminka. Na Kyoto jsme měli dva dny a nebylo to mnoho na toto bývalé hlavní město. Koukli jsme do Nindžo-džo, hrad tokugawského šoguna ze 17. století ( já nevim no, ty jejich výstavky jsou b

uď nějaké namalované kytky a nebo je to nové...), pak jsme obhlídli nějaké chrámy, supr šinto brány...ale hlavně několik geish! Těžko říct, jak moc pravé, ale měly podivné boty, kimona i deštníčky, takže jsme byli spokojeni. Ochutnali jsme  tradiční sushi a překvapivě to chutnalo i těm, kteří obvykle nemají ryby rádi! Ale Japonsko je prostě jiná liga. 
Poslední den v Japonsku nás čekal opět v Osace u "S", který nás vzal na mega opulentní, luxusní a skvělou večeři. Číšník nás obskladával spoustou jídla - saláty, krevety v tempuře, ryba v tempuře, sashimi, nějaká podivná hmota, co se smíchala... oblizovali jsme se až za ušima! Bylo to taky rozloučení s Monikou, který pak pokračovala do Tokya a my zpátky do Koreje.
Celkový dojem musím říct, že byl trošku ambivalentní. Na jednu stranu nás Japonci velmi mile překvapili, svou přívětivostí. Často za námi přišli, jestli nepotřebujeme pomoc a všichni opakovali: Welcome to Japan! - člověk se cítil opravdu vítán. Krom toho jsou o třídu slušnější než Korejci - když do vás vrazí, tak se dokonce i omluví! To se mi v Koreji nestalo ani jednou a že jsem párkrát loktem dostala... Na stranu druhou jsem očekávala, že budu zcela ohromena technickými vymoženostmi, což se tedy úplně nestalo. Lístky na metro si člověk koupí v mašině s obrovskými tlačítky jako z 80. let a vyjde ten malý tvrdý lístek, který je podobný tomu, co se u nás kdysi procvakával. Asi si ty zážitky musí sednou, ale rozhodně to nebyla nuda, takže Japonsko - arigato gozajmašta!